|
Hovory, které se vedly u toho
stolu, byly více vědecké než zábavné, ale pivo
se přece při nich pilo. Byl zde učitel, dále
přednosta stanice a jeho asistent, pan
poštmistr, jeden kupec z města a hostinský.
Poslední dobou hádali se a přeli o telegrafii
bez drátu a o telefonii bez drátu.
„Tohle mně vykládal jeden známý přednosta,“
pravil už pozdě v noci přednosta stanice. „Měl
asistenta na dráze, který horlivě studoval
Flammarionovy spisy o nadhvězdných říších a
Marconiho systému telegrafů bez drátů.
Jednoho dne četl v novinách zprávu, že na
stanicích telegrafie bez drátů ozývají se o
půlnoci podivné signály a že učenci snaží se
tyto signály dát do nějakého styku se znameními,
která se objevují na Marsu. Sotva tohleto ten
asistent přečetl nad svým telegrafickým
přístrojem, seděl jako bez duše, a (kdykoliv
přišel do společnosti, stále mluvil jen o Marsu
a o těch tajemných signálech. To trvalo tak
měsíc. Chudák za tu dobu zhubeněl, málo jedl,
jen pořád přemýšlel o těch signálech tak
zvláštních a příšerných, poněvadž právě o
půlnoci se ozývají.
Jednou měl noční službu. Kouřil a přemýšlel
skloněn nad telegrafem, který klepal. Když
přišla depeše, odklepal ji a zase dumal dál.
Vtom byla půlnoc, v pendlovkách bilo. Najednou
ozve se zvonek, asistent sebou trhl, a co to
vidí a čte na proužku papíru v přístroji jehlou
vryto: ,Na Marsu jsou lidé. Nazdar!’ Bylo to bez
udání další cesty patrně jen jemu adresováno.
Schoval tedy strachem se třesa proužek a omdlel.
Druhý den vědělo celé městečko, že asistent
dostal telegram z Marsu, kde obyvatelé mu
dokazují, že skutečně jsou na Marsu lidé.
Lidé krčili rameny, lidé se smáli, někteří tomu
věřili, možno říci většina, až jednoho dne
přijde do té hospody, kam chodí asistent, takový
prostý, starý děda, mlynář.
Ten slyší, co se říká o Marsu, o telegramu a o
asistentovi, a najednou povídá: ,To tedy jsou, s
dovolením, na Marsu Češi, když ten telegram je
český, tohle řeknu doma. Já jsem z poněmčeného
území, tam budou mít radost . . .!
Přednosta umlkl a asistent ujal se slova. „Věda
dnes žádá vědět, nikoliv věřit. Dlouho zdálo se
býti nemožným, že je možno telefonovat bez
drátu. A přece nedávné pokusy dokazují opak
toho. Možno telefonovat bez drátu, jako možno
telegrafovat. Bylo mnoho sporů o tom, a dnes je
ten problém již rozluštěn, takže jeden
francouzský učenec pravil: »Dnes kráčíme rychle
kupředu. Nebude trvat dlouho a my dospějeme
obrovských úspěchů v elektrických proudech.
Nastane doba, kdy člověk bude se moci dohovořit
s přítelem sebevzdálenějším, který bude mít
stejně elektricky naladěné ucho jako on. Zvolá
kupříkladu: ‚Příteli, kde jsi?’ a dostane
odpověď: ,Na moři, na horách, v dolech.’ A když
jeho přítel neodpoví, tu sezná se, že jest již
mrtev.«„
V hostinci panovalo mlčení a náhle pan učitel
zbledl a pravil: „Platit.“ - „Co je vám?“ - „Eh,
nic.“
„Nu, ale přece, že už jdete domů.“
„To je tak, pánové,“ pravil pan učitel, „zde pan
asistent mluvil o elektricky naladěných uších.
Mně se zdá, že mám já ucho stejně elektricky
naladěné s mou ženou. Najednou totiž se mně zdá,
že slyším ženu doma křičet: ,Ten můj už by měl
jít domů.’ “
Nastal všeobecný smích, a zatímco pan učitel
odcházel k rodině, pravil rázně pan asistent:
„Pánové, dnes věda žádá vědět a ne věřit...“ |
