Velká Kaniža a Körment

Chce-li si člověk na cestách utvořiti o určitém městě úplnou představu, musí býti značnou měrou zvědav. Turista, který je „snězte si mě mouchy“, vrátí se domů jen s povrchními znalostmi cizích měst. Je-li pak člověk v cizině dosti zvědav, ušetří kromě toho mnoho zlosti s dotěrnými domorodými chlapíky, kteří za každou cenu se mu vnucují, že ho provedou po městě.

Podobnou zkušenost může mít každý cizinec s Arpádem Kicsibazánem v uherském městě Velké Kaniži nedaleko Blatenského jezera.

Velká Kaniža byla posledním sídlem tureckého pašalíku v Uhrách. Turci dřív odtamtud vyváželi křesťany do otroctví, bylo tam jaksi hlavní skladiště s křesťanskými otroky. Dnes se odtamtud vyváží exportní pivo pro Orient a Egypt. Kromě toho padělají tam vína a destilují ze švestek koňak, jehož láhve opatřují s nezměrnou drzostí francouzskými etiketami. Propadlý kandidát lidové strany, hrabě Géza, nazval Velkou Kanižu uličnickým městem. V hornouherské trestnici v Ilavě, kde se scházejí jen ti vybraní páni ze zemí koruny sv. Štěpána, na 33 procent obyvatelů trestnice na danou otázku, kam patří, odpoví přesně: Nagy Kanizsára, do Velké Kaniže.

Známý loupežník maďarský Béla Savanyú, přezdívaný též „Kyselým Jožkou“, narodil se tu u staré brány v malém domku u silnice ke Körmentu. Když byl pak chycen, respektovali jeho poslední přání, aby byl pověšen v rodném městě.

K jeho popravě sešli se všichni jeho ctitelé z okolí a půl města bylo vykradeno.

Známa jsou také všeobecně jeho poslední slova. Ptal se starostlivě, jestli ho šibenice unese, aby si snad pádem neublížil.

Tuším, že i v pražském policejním albu mají fotografie dobře vyškolených mezinárodních podvodníků Zebáryho a Radmora. I ti jsou z Velké Kaniže.

Že vůbec to s tím městem odjakživa vypadalo bledě, vidět z toho, že město bránilo se po roce osmačtyřicátém zuby nehty, aby jemu bylo odebráno hrdelní právo, a že byla zvláštní deputace ve Vídni, aby jim tam právo bylo dále ponecháno. Bohužel, deputace nepořídila, ale ještě ji stihla ta nehoda, že ve Vídni dva její členy zavřeli kvůli nějakému kufříku s prádlem, který vzali jednomu prokletému Švábovi, kde byli hospodou. Obyčejně mají ve Velké Kaniži ten zvyk, že turistu vyvedou za město, aby mu ukázali zbytky tureckých bašt.

O jejich poctivosti svědčí, že mu také vskutku ukáží, co slíbili, a teprve pak že ho oberou. Jednoho dokonce, jak jsem v Körmentu slyšel, úplně svlékli, natřeli kolomazí a posypali peřím z bujné veselosti. (Veselá mysl - půl zdraví.) Když pak si šel stěžovat za velkého sběhu obyvatelstva na úřad, víc pro něho neučinili, než že mu nějaký komandant zapůjčil velký kapesní šátek a že ho poslali v průvodu četníka vlakem do Pešti. Sedí prý doposud kvůli tomu ve Vacově na pevnosti, namazaný kolomazí a posypaný peřím. Už prý pelichá.

Z toho je vidět, že mezi Körmentem a Velkou Kanižou jsou jisté nesrovnalosti.

Snad Körmentští mají zlost, že nikdy tak nevynikli jako Velkokanižští, ale jiní nezaujatí znalci tvrdí, že jest to kvůli honitbě. Z Velké Kaniže totiž zcela klidně honí v revíru městečka Körmentu a nikoho nenapadne, aby se to zkusilo i opačně. Jen jednou šel syn kormentského královského notáře s puškou do velkokanižského revíru a vrátil se bez pušky, kulhal a vypravoval, že jest velmi nepříjemné, když někoho chytnou, sváží do kozelce a položí do mraveniště. Velcí lesní mravenci jistě ještě dodnes si v dubinách u Kaniže vypravují starou zkazku o tom, jaké měl dobré maso syn královského notáře z Körmentu.

Körmentští jsou vůbec zaujatí oproti svým nejbližším sousedům.

Vypravoval mně v hostinci „U šoproňského pána „ v Körmentu sám majitel, že jest přece známo, že při žádném křtu v Kaniži nemá kmotr, který dítě drží na ruce, prsten, poněvadž by mu ho novorozeně stáhlo.

Pak pan Nápa od „Šoproňského pána“ jevil velkou starostlivost o mne a vedl mě k mapě okresu, kde bylo město Kaniža zalepeno kolečkem bílého papíru, v jehož středu stálo jedno slovo: Rablók, t. j. zloději.

„Z toho nic nebudete mít, když se do toho hnízda vypravíte,“ řekl otcovským tónem, „leda nepříjemnost, alespoň nechte si tu váš kufřík a plášť a uvidíte, že jsem vám dobře radil.“ Poslechl jsem rady toho poctivce.

*

Ve Velké Kaniži jest jediný hostinec, kde nemusí mít člověk strach, že přes noc bude sněden na posteli. Této vynikající budově říkají „Městský hotel U tří pandurů“. Na velkém štítě jsou sice vymalováni jen dva, ale v okolí města vám vysvětlí, že malíř toho třetího nemohl již namalovat, poněvadž ho odvezli na pár let do Ilavy kvůli nebožtíkovi hostinskému, který proto jen zanechal po sobě vdovu, že chtěl, aby panduři měli na hlavě červenou čepičku, kdežto malíř maloval jim modré čepice. Celé neštěstí záleželo v tom, že malíř měl mnohem tvrdší hlavu než majitel nedomalovaného štítu.

Nemyslete si, že „U tří pandurů“ není však žádného hmyzu. Naopak, ale oni tam mají vanu.

To jest velmi účelné zařízení. Dáte si přinést něco vody do vany; přespíte ve vodě. Jste-li přátelé zvířat, pomáháte z vody různým drobným božím stvořeníčkám, která ve své krvelačnosti napadala se stropu do vany.

Když jsem ráno vylezl z vany a sešel dolů na snídani, čekal již na mne muž ve staromódním kabátě s holou lebkou vpředu zploštělou, takže to dělalo dojem, že nemá žádného čela. Celá jeho hlava i s očima hodila by se do knihy, pojednávající o vrozených typech zločinců.

Sám si říkal „pan“ a představil se mi, že jest pan Arpád Kicsibazán a že na mne čeká, aby mně ukázal, kde Kossuth spal v městě, když utíkal do Ameriky se státní pokladnou, a pak jednu baštu tureckou, kde zavraždili Turci českého krále Ludvíka, když utíkal od Moháče. Je prý to daleko za městem a úplně opuštěné místo. Tato jistá dějepisná nesrovnalost mne příliš nepřekvapila, spíše to, že chce udělat se mnou tak krátký konec hned prvního dne, aniž by aspoň dva dny čekal, že ho při prohlídce města pohostím. Dle všeho bál se, že bych i já přitom pro sebe něco utratil z mých peněz a že by tedy byl vlastně finančně poškozen, až mne obere.

Řekl jsem mu, že si to všechno prohlédnu sám. Zapřísahal mne, abych si to rozmyslil, že mně poví o všem možném, že mne upozorní na každý patník. Že za městem jest stará prachárna s krásnými sklepy, kde jsou báječná klenutí, a ty sklepy že jsou až pod Blatenské jezero kolik mil cesty. A hned dál že uvidíme jinou věž zřícenou, kde rdousili Turci křesťanské vězně. Tam jsou také krásná klenutí.

Když jsem to poznovu odmítl, počal se trochu zlobit a ujistil mne, že jest to má škoda a že přijde odpůldne a přinese s sebou pistol, kterou vystřelíme v jednom z těch sklepení, kde je stonásobná ozvěna, což je velmi krásné.

To poslední řekl s tak podivným přízvukem, až šel po mně mráz. Poznovu jsem odmítl jeho nabídku, načež odešel s velkým bručením.

Držel slovo, že přijde odpůldne s pistolí. Přivedl s sebou ještě dva pány, kteří nevyhlíželi též příliš vábně, ale z nichž každý mně tvrdil, že přišli proto, abych se nebál jít samotný s Panem Arpádem Kicsibazánem. Za těmi opuštěnými tureckými baštami za městem o samotě mohli by tábořit cikáni. bázovali mně na důkaz, že se nemusím ničeho obávat, že mají s sebou fokose, pěkné tlusté hole se sekyrkou místo obyčejné rukojeti.

Pamatuji se, že mne vzali podpaždí a že mne tahali zcela přátelsky z pokoje, pak po schodech, nato po ulici silnicí, co vede na Varaždín.

V té rychlosti napadla mne myšlenka trochu podivná, ale hodící se do Velké Kaniže.

„Drazí přátelé,“ jsem řekl, „jen mě proboha neveďte kolem četnické stanice.“

Zastavili se a pan Arpád Kicsibazán ostře se otázal:

„Miért barátom?“ „Pročpak, příteli?“

„Poněvadž mne nesmí vidět.“

„A proč tě nesmí vidět,“ počal mně tykat pan Kicsibazán.

„Poněvadž utíkám.“

Počali se radit a pak ten starší přítel pana Kicsibazána přistoupil ke mně a řekl vlídně:

„Inu tedy tak, kamaráde, proto jsi se nechtěl venku blýskat. Odpusť, že jsme byli tak zvědaví. Teď už se tě neptáme na nic. Jen když jsi to dobře provedl. Kam chceš jít?“

„Do Körmentu.“

„Tak ti Kicsibazán ukáže pěšinku přes pahorky a dubinu, kudy četníci nechodí, a u dvou kamenů na mne čekejte.“

Čekali jsme na něho, až se vrátil se svým druhem, a každý mně přinesl asi kilogram slaniny, abych měl na cestu.

Tam se všichni se mnou rozloučili a Kicsibazán mně napsal na lístek, abych z Körmentu šel na Puszta Rigávu a ptal se po Fevérovi, který se vrátil z Ilavy před měsícem, a dal ho pozdravit od čísla 16. z druhého dvora. „Ukáže ti dál cestu do Horní země,“ rozloučili se se mnou.

Když jsem přišel po pěšince do Körmentu do svého hostince „U šoproňského pána“ a sháněl jsem se po svém kufříku a plášti, který jsem si schoval u pana Nápy, tu pan Nápa s nejnevinnějším pohledem řekl: „Vy že jste si dal u mne něco schovat, vždyť jste všechno odnesl s sebou do Velké Kaniže, ale já vám to říkal, jak to dopadne. Mám vám dát džbánek šomoďského bílého, či červeného?“

Na stanici trati v Körmentu, po které jsem odjel z pohostinné vašské (železné) stolice, vyprávěl jsem to četnickému strážmistrovi, který stál na peronu.

Nehnul ani brvou a řekl: „Ne, Körmentští nejsou vinni, Körmentští jsou hodní lidé, ale pan Nápa oženil se s jednou vdovou odtud, která měla bratrance z Velké Kaniže ...“

Buďte sbohem, dobří lidé v obou výtečných městech.