Vepřová historie

Možná, že jste se snad někdy setkali s panem Koňatou. Nezlobte se prosím na něho, ačkoliv jistě vám způsobil nemilé chvíle svým klábosením. Nedivte se, že ten pán rád zastavoval lidi na ulicích a dal se s nimi do hovoru o chovu vepřů a jich racionálním pěstění. Činil tak z dlouhé chvíle a dílem také proto, že shledával být zcela přirozeným, že se musí trochu ve světě také uplatnit.

Viděl, že všichni lidé mají určité cíle a zájmy, jen on nebyl ničím, než prostým soukromníkem, a přece by byl tolik rád se nějak vyšinul. Proto počal obtěžovat redakce dlouhými pojednáními, jak vychovávat selata, aby v dospělém věku byla schopna založiti si zdatnou rodinu. Pojednání ta putovala do redakčních košů a jen jeden redaktor denního listu udělal tu neskonalou chybu, že kdysi otiskl ve fejetonu článek pana Koňaty „Tragédie domácích vepřů“. S oním redaktorem jsem později mluvil, stěžoval si na nespavost a srdeční křeče, neboť od toho neprozřetelného kousku byl v pravém slova smyslu bombardován články pana Koňaty.

Hrozné bylo právě přitom, že ty články dodával pan Koňata osobně do redakce a vykládal tak zajímavé věci o yorkshirských kanečcích, že ho srazili nakonec ze schodů.

Druhého dne přišel opět se zavázanou rukou a přednesl skromnou žádost, zdali by do příští soboty nemohl být otištěn jeho nový zajímavý článek „Přikrmujte odstávčata melasou“.

Co s ním tenkrát v redakci dělali a jak zacházeli s panem Koňatou, to se dobře na veřejnost nedostalo. Vypravuje se, že ho šéfredaktor vzal podpaždí a chtěl s ním vyskočit z okna.

Rozhodně však neměl štěstí pan Koňata při svých pochůzkách po redakcích. Redaktoři dali se zapírat a jeden redaktor, kterého byl málem samotného zastihl v redakci, skočil do velké skříně, přirazil ji za sebou a bídně se tam raději udusil.

To se samo sebou rozumí, že na jeho pohřbu objevil se pan Koňata a nad čerstvým rovem hodlal se blíže seznámit s celou žurnalistickou obcí. Hrob nebyl ještě úplně zaházen a už měl jeden redaktor v kabátě rukopis „Rašelina stelivem pro brav“.

Byl to redaktor uměleckého měsíčníku. Ale na tom nebylo dost.

Pan Koňata vetřel se za ním do fiakru a rozhovořil se tam velice srdečně a kamarádsky o zužitkování štětin. Pak ho opustil na náměstí a fiakrista vozil hodinu po městě omdlelého pasažéra.

Na tom pohřbu byl však také mladý lokální referent jednoho deníku, který si zaznamenával ve velké horlivosti všechny osoby zúčastnivší se pohřbu. Tak se dostal pan Koňata do novin s titulem „Odborný spisovatel“.

Dal si ihned vytisknout vizitky s tím krásným titulem, připojiv „v oboru vepřového bravu“.

Vydal brožuru svým vlastním nákladem „Opatřujte vepřům dobrou pitnou vodu“ a jeho štěstí bylo úplné, až do toho přišel pan Velvarský.

Stalo se to takto. Pan Velvarský, když vystudoval nějakou hospodářskou školu, umínil si, nežli ujme se správy svého statku, že bude záhodno trochu příjemně strávit v Praze kus svého života.

Pana Velvarského zajímaly na tomto světě dvě věci. Holubi bubláci a ženy. Podařilo se mu vypěstovat krásné výstavní holuby a několik dívek přivést do situace, že si mohly zazpívat „Jsem opuštěná“.

Pan Velvarský si tedy v Praze prohlížel bubláky a vyjednával milostná dobrodružství.

A ve Stromovce u rybníka seznámil se s paní Koňatovou, malou paničkou s očima anděla, která právě se přesvědčila, že si zapomněla doma tobolku. Vybrala si preclíky pro labutě a s uzarděním opět je vracela do košíku prodavače.

„Jestli dovolíte, milostivá,“ řekl pan Velvarský, smekaje klobouk, „já vám půjčím dvacet haléřů.“

„Dříve kavalíři,“ odpověděla malá panička, „zvedali dámám šátky, nyní jim půjčují šestáky.“ A usmála se přitom tak nějak přítulně, že pan Velvarský, zachycuje ten pohled, zakoktal:

„Mohl bych ovšem milostivé zapůjčit i mnohem větší obnos,“ a obraceje se na starého prodavače zaklepal mu na rameno: „Co stojí ten košík, dědku?“

Koupil 86 velkých a 260 malých preclíků, které rozdali pak kaprům, labutím, dětem. Pokračovalo to pak rychle kupředu. Nežli došli na stanici elektrické dráhy, věděl pan Velvarský, že manžel té paničky je hrozný protiva, že na svatební cestu vypravili se do Gansdorfu ve Virtembersku, kde je chov vepřů ve volné přírodě, a tamtéž že pokousal nemocný vepř jejího manžela do nohy. Ta příhoda vzbudila v ní odpor proti panu Koňatovi již na svatební cestě.

„On je vůbec divný člověk, když mu pohladím vlasy, můj bože, to nejsou vlasy, to jsou štětiny. Když jí, tak strká nos takřka až do talíře. Nejraději chodí po ulicích, když je hodně velké bláto. To je taková záhada, proč leze do bahna. Má také takové maličké oči. Jsem opravdu velmi nešťastná.“

A opět se na něho tak přítulně podívala.

„Vy byste měl opravdu poznat mého manžela, ale to by byla hrozná oběť od vás. On by vás umořil otázkou vepřů. On se totiž na vepře specializoval. Dopoledne v deset hodin každý den čeká u jatek, jak tam přivážejí vepře. Předevčírem způsobil tam skandál, poněvadž křičel na kočí, že ti vepři mají souchotiny. Kdybyste se snad s ním seznámil, budu velice ráda, poněvadž jest mně smutno.“

A tak seznámil se pan Velvarský s panem Koňatou u jatek, kde se dal s ním do hovoru o vepřovém bravu. Rozuměl také tomu, neboť byl ekonom. Byla to pohnutlivá debata, za které došli až k domu. Pan Koňata v nadšení, že má tak vděčného posluchače, pozval pana Velvarského nahoru, kde mu věnoval svou brožuru „Opatřujte vepřům dobrou pitnou vodu“.

Pak tam chodil pan Velvarský, i když pan Koňata nebyl doma, což je přirozené.

A jednou se stalo, že když se pan Koňata vrátil domů, nenašel svou paní, ale zato na psacím stole lístek:

„Drahý muži! Odpusť, ale nemohla jsem si pomoct. Mám k Tobě nepřekonatelný odpor. Piš dál své brožury o vepřích a odpusť nešťastné Emilii. Miluji pana Velvarského. Hleď v cizině na mne zapomenout. Ještě jednou sbohem. Bramborový salát je za oknem v kuchyni a telecí v troubě.“

„To je dobrý nápad hledat v cizině zapomenutí,“ pomyslil si pan Koňata, když to přečetl, „pojedu do Bakoňského lesa prohlédnout si tam chov vepřů.“

A tak odjel. Poslední jeho stopa vedla do Vesprému, pak ho viděli vcházet v Bakoni do velké ohrady s vepři. A vícekrát již ho nikdo neviděl.

Jest to velká záhada, kam se poděl. Jednou prodali odtamtud jednoho vepře uzenáři do města. Když ho zapíchli, našli v jeho žaludku tuto vizitku:

Vladimír Koňata, odborný spisovatel v oboru vepřového bravu.