I
Nově jmenovaný vládní rada V
ministerstvu spravedlnosti Köhler byl pověřen
úkolem prohlédnouti si věznice Rakouska, a
poněvadž tento pán myslel to se svými
povinnostmi dosud opravdově, jsa na počátku
kariéry, bylo to mnohoslibné. A tak vládní rada
Köhler umínil si, že zejména všimne si zařízení
vězeňských kuchyní, neboť stát tak pěkně
uspořádaný jako Rakousko, má zajisté povinnosti
i k žaludkům trestanců. To vidět již z toho, že
u nás ve století dvacátém stát v jistých
případech, kdy nejedná se o pohoštění vyslanců
sousedních říší, dělá hostitele. Je to ten
případ, kdy k smrti odsouzenému nabídne stát ten
večer před jeho popravou dobrou večeři. Jak
vysoko stojíme dnes v Rakousku proti stoletím
minulým, stoletím barbarských zvyků! Popravujeme
také sice, ale elegantně. Kat je zcela příjemný
člověk ve fraku a láme vaz ne tak barbarsky jako
dříve, zleva napravo, nýbrž z pravé strany
nalevo, a co je hlavní, dříve před popravou
nedali večeři, ale my dnes ve dvacátém století
zpříjemňujeme odsouzenci vyhlídku na smrt
vyhlídkou na dobrou a chutnou večeři. Biftek,
smažené kuře, husa, zajíc, losos s majonézou,
královská polévka, vše z nejpřednějších
restaurantů, pak nějaký sýr a nakonec nějaká ta
láhev vína, dobré zákusky. A černé kávy kolik
chce. Kvůli tomu a kvůli té myšlence: „Dnes mě
stát pohostí,“ je radost dát se pověsit. A
útěcha vězeňského kaplana není nic?
O tom všem přemýšlel vládní rada Köhler na cestě
ku trestnici mošovské. Když se vláda tak stará o
lidi, stojící vlastně jednou nohou v hrobě, tedy
má se také starat o lidi delší dobu uvězněné v
tomto směru. Proto se mu jednalo přijet před
obědem do té první trestnice a tam překvapit
správce, oficiála, co dávají trestancům k obědu,
v čem ten oběd záleží, a hlavně si umínil, že
ten oběd ochutná, okusí. Jak říkám, byl to mladý
člověk, třebas dosáhl již titulu vládního rady,
a proto mu zajisté odpustí všichni úředníci v
ministerstvu spravedlnosti, že chtěl ochutnat
jídla z trestanecké kuchyně. Ubožák,
představoval si to příliš růžově. Považuji dále
za svou povinnost zmíniti se na tomto místě, jak
vládní rada Köhler dosáhl svého titulu.
Sekční šéf v ministerstvu spravedlnosti měl
totiž bratra, ten bratr byl ženat a jeho švagr
měl bratrance. Tento bratranec nebyl ženat, měl
jen hospodyni, která chodila na návštěvy k jedné
kuchařce, která byla zaměstnána u rodičů pana
Köhlera. Ta kuchařka uměla dělat znamenitý nákyp
z rýže, jablek a bramborů. Od té naučila se ho
dělat hospodyně bratrance švakra vlastního
bratra sekčního šéfa v ministerstvu
spravedlnosti. Od bratrance švagrova kuchařka,
od té kuchařka vlastního bratra sekčního šéfa, a
přicházel zde na stůl pod jménem: nákyp rodiny
Köhlerovy. A tak se stalo, že jednoho dne, kdy
pan Köhler byl představen sekčnímu šéfovi, řekl
tento neobyčejně vlídně: „Vaše jméno je mně
dobře známo, pane Köhlere. Doufám, že budeme
spolu dobře vycházet. Jste mladý, nadaný
právník, máte budoucnost!“
A tak se stal pan Köhler vládním radou,
přeskočiv dvaaosmdesát starších kolegů. Hraje
zde tedy, jak vidět, roli jídlo, a proto myslím,
že do tohoto vypravování není přitaženo za
vlasy. II
Trestnice mošovská je jednou z
těch trestnic, kde trestanci páchají nejvíce
urážek Jeho Veličenstva, jedině aby se dostali
odtud, neboť strava je zde mizerná. Hlavní
součástkou zdejší stravy jsou brambory, kapusta
a lůj. Není se také čemu divit. Správce měl osm
dětí a oficiál šest. Ty děti něco stojí, to uzná
každý. O správu této trestnice dělili se jak se
patří správce, oficiál, vězeňský kněz a vězeňský
lékař. Pod sebou měli dozorce a naddozorce,
kteří se zde nudili a byli sužováni i od
správce, oficiála, i od lékaře a kněze. Správce
byl bývalý nadporučík u hulánů a netituloval
nijak jinak trestance než slovy: „Zatracená
svině!“ Pil kořalku a udržoval milostný poměr se
ženou oficiála. Oficiál byl slušnější. Říkal
sice trestancům také „svině“, ale netykal.
Tituloval je: „Vy jste svině!“ A proto mu
trestanci říkali „Pan Vyjstesvině“. Nudil se zde
také a udržoval důvěrný poměr s paní správcovou.
*
Vězeňský duchovní byl člověk,
který nevěřil v pánaboha a unavoval trestance
dlouhými kázáními o věčné odplatě. Říkalo se o
něm, že při přijímání napravuje jakost mešního
vína koňakem. Dvořil se paní správcové i paní
oficiálové, kromě toho poplácával mladistvé
trestance. Pak přišel na řadu vězeňský lékař. To
byl člověk zasmušilý, který všechno léčil vodou,
chininem a tmavou komůrkou. Byl hrozný vůči
nemocným a strašný vůči simulantům. Také jeho
oblíbenými léky byly posty. Jedině o vězně,
odsouzené k doživotnímu žaláři, pečoval s
takovou něžností, že by člověk pohnutím plakal.
I když již takřka nebylo naděje, vyrval je přece
z náručí smrti a odevzdal je zase do rukou
odplácející spravedlnosti.
„Jest to mojí povinností,“ říkal, „je-li někdo
odsouzen k doživotnímu žaláři, tím stát vlastně
riskuje. Nikdo neví, kdy ten člověk umře, a
proto je mou povinností zachovat ho co nejdéle
při životě.“ Jeho oblíbeným nápojem byla
kontušovka, které když více pil, vedl s
vězeňským duchovním nemravné řeči.
Tito čtyři vládci v trestnici scházívali se den
co den dopoledne v kanceláři správce, stejně
jako dnes, aby hráli karty a pili koňak.
Právě chtěl správce vynášet kulového spodka,
když přiběhl naddozorce, zasalutoval a hlásil:
„Poslušně hlásím, že přijel vládní rada Köhler z
ministerstva spravedlnosti na inspekci.“
„Dobře, odstupte.“
„Co dělat, pánové?“ teskným hlasem promluvil
správce. Místo odpovědi vysmrkali se otázaní
hlučně a bouřlivě. III
Měli ho tedy ve svém středu.
Seděl v čele stolu a dělal si záznamy. Stav
vězňů: „Výborný“. „A co je s kuchyní?“ otázal se
náhle.
Správce byl by mu nejraději dal pár facek.
„Kuchyně jest,“ zakoktal, „nově malována,
prostorná a vyhovuje všem požadavkům.“
Vládní rada si to zapamatoval a řekl, že ho to
velice těší a že právě přijel před obědem, aby
ochutnal stravu vězňů.
Do správce jako by hrom udeřil. „Pánové budou
ochutnávat se mnou,“ pokračoval vládní rada,
„dáme tak vězňům dobrý příklad.“ Zakývali smutně
hlavou a dělalo se jim špatně. „Musím,“ řekl
správce neobyčejně rychle, „dát nějaké rozkazy.“
Vyběhl a telefonoval do kuchyně: „Haló! Haló!
Spadla dnes nějaká myš do kotle s kapustou?“
„Několik,“ zněla odpověď.
„Vytaženy?“
„Rozvařeny, poslušně hlásím.“
Správce vrátil se bledý. Zatím bavil lékař
vládního radu anekdotou starou dvacet let a
vládní rada smál se na celé kolo.
Přitom podařilo se správci pošeptat oficiálovi:
„Několik. Rozvařeno.“
Oficiál se vytratil a přinesl láhev vína.
„Ještě,“ řekl, „pane vládní rado, nevykonáváte
úřední povinnost, proto dovoluji si nabídnouti
vám sklenku.“
Zatím co naléval, oznámil správce duchovnímu i
lékaři nenápadně truchlivou zprávu o několika
myších, rozvařených v kapustě. Škytali.
Vládní rada díval se stále na hodinky. ,,V kolik
hodin roznáší se oběd?“
,,Ve dvanáct.“
Nové škytání. Správce, oficiál, lékař i duchovní
lili do sebe víno jako vodu. Nic platno. Dělalo
se jim, čím více blížilo se dvanáct, tím více
špatně. Měli pocit, jako kdyby žaludek chtěl jim
vyrazit podbřišnicí a skákat po stole.
Bylo dvanáct. „Pánové, půjdeme ochutnávat,“
pronesl vládní rada.
V tom okamžiku oficiálovi obrátil se žaludek.
Počal dávit do kouta na uložená akta.
„Pane oficiále, proboha!“ vykřikl správce, „co
to ...“
Nedořekl. Zdálo se mu, že má myší ocásek,
omastěný lojem, mezi patrem a jazykem. A měl
tolik taktu, že ještě řekl: „Od ...“ Víc ne.
Ostatní slabiky vynesly mu z úst neztrávené
části snídaně a červené víno. Po něm namáhavě
dávil duchovní. A nakonec obrátil se žaludek
vězeňskému lékaři. Byla to úplná a hrozná
porážka.
A vládní rada? Tomu se nakonec udělalo také
špatně ...
Zatím roznesli již oběd. IV
Důsledek toho byl, že prozatímní
dozorce vězňů, který kupoval ve městě červené
víno pro oficiála, byl okamžitě propuštěn, neboť
koupil víno špatné, které mělo tak neblahý
účinek na zdraví a žaludek vzácných pánů.
„Podivné jsou cesty Páně,“ pravil k němu
vězeňský duchovní, „kdybyste byl pod dekretem,
nebo kdyby pan vládní rada nepřijel, tak by se
vám to nestalo.“ |
