|
„Věříme ti!“ tato nezvykla slova
při uvítání badatelů a hostů třepotala se v
těchto dnech ulicemi Brooklynu na slavobranách a
praporech, kterými vítali statečného objevitele
severní točny dr. Cooka Američané při jeho
vstupu na rodnou půdu. Bouřlivé ovace, které
provázely badatele po celé jeho cestě kraji
kultury, vyvrcholily pak zde v nesmírně
ohromující volání slávy a vzduchem míhaly se
tisíce a tisíce praporků s červenými hvězdami v
modrém poli, hvězdnaté prapory vlály nad hlavami
ohromných mas lidu, který se shromáždil, aby
uviděl toho, kdo první z lidstva dosáhl severní
točny, onoho bodu na zeměkouli, kde jest stále
poledne.
A na praporech poznovu zavlály nápisy: „Věříme
ti!“ S objevením severní točny a jejím dosažením
nebylo to totiž tak jednoduché. Právě kdy dr.
Cook na hostině, pořádané v Kodani na jeho
počest, ověnčen růžemi přijímal přípitky, přišel
kabelový telegram z New Yorku, oznamující
stručně, že sekretář Arctic-Clubu v New Yorku
obdržel právě z Indian-Harbouru šifrovaný
telegram, ve kterém polární cestovatel kapitán
Peary oznamuje, že dne 6. dubna 1909 dosáhl
severní točny a vztyčil americký prapor na tomto
nejsevernějším bodu zeměkoule.
Dr. Cook ihned vyslovil své potěšení, že opět to
byl American, který podruhé ocitl se na severní
točně, a současně litoval zklamání Pearyho, až
ten se dozví, že on, dr. Cook, objevil takřka
před rokem dříve, totiž 21. dubna roku 1908,
severní točnu a že mu náleží prvenství v tomto
historickém okamžiku. Tak klidně a rozumně
choval se dr. Cook; jaké bylo však jeho
překvapení, když Peary, přibyv z krajů věcného
ledu, jal se prohlašovat, že dr. Cook na severní
točně vůbec nebyl. To byl začátek sporu obou
hrdinů severní točny, který jest veden ze strany
kapitána Pearyho způsobem vzdělaného člověka
nehodným, neboť vymýšlí si různé věci, které by
vážně kompromitovaly dr. Cooka před světem.
Prohlašuje, že mluvil se dvěma Eskymáky, kteří
provázeli dr. Cooka, a z jejich'úst se prý
dozvěděl, že Cook udělal s nimi jen malý výlet a
nikdy snad výpravu k severní točně. Dle Pearyho
je Cook lhářem, podvodníkem, mužem beze vší
čestnosti, který použil Pearyho metod při
prozkoumávání severních krajin. Peary neví
ničeho o zakopané zprávě na severní točně,
ničeho o vlajce. Obviňuje dr. Cooka veřejně z
krádeže, a čím více blíží se k domovu, tím
zasílá zprávy o Cookovi horší a horší. Dr. Cook
ukradl mu prý zásoby, které měl uschovány na
pobřeží Grónska, odvedl mu s sebou všechny jeho
eskymácké psy, které měl v pohotovosti v oněch
krajinách. Jeden přítel dr. Cooka naproti tomu
prohlašuje, že Peary je největším podvodníkem,
kterého viděla Amerika, a že může odpřisáhnout,
jak kdysi Peary vypáčil kufr dr. Cooka a všechny
vědecké poznámky tam uložené vybral pro sebe,
jak otevřel psaní adresované choti dr. Cooka, a
poněvadž ve psaní byla zmínka o úspěších cesty,
tu prý Peary psaní zničil. Dr. Cook sám, klidně
u vědomí svého prvenství, nijak do celé polemiky
nezasahuje tak nechutným a ošklivým způsobem,
jakým vyvolal Peary celý spor, nechá prostě
mluvit za sebe vědecké úsudky Ústavu pro měření
ve Washingtonu, který obírá se zkoumáním zpráv
Pearyho. A právě tento nestranný soudce velice
se pozastavuje nad údaji Pearyho o jeho cestě.
Měřící úřad prohlásil, že sdělení Pearyho nejsou
správná. Peary na 89° 57' severní šířky rozhodně
nemohl provést měření dle měsíce, a tím méně
mohl provést měření poledníková. Přednosta úřadu
pro měření ve Washingtonu pravil, že je lží neb
omylem, co Peary povídá. Na severním pólu jest
stále poledne a nebylo tudíž naprosto možno, aby
na 89° 57' severní šířky, tedy 3 minuty od pólu,
mohl Peary určit poledník. „Několik kroků vpravo
nebo vlevo změní se zeměpisná délka,“ jsou slova
ředitele zeměměřičského ústavu. „Ovšem poledník
existuje teoreticky i na severní točně, ale
nikdy bych nebyl věřil, že by Peary mohl tvrdit,
jak provedl měření poledníková i tam.“ Jinak
ovšem zprávy Pearyho týkající se cesty jsou,
pokud dosud možno tvrdit, taktéž věrohodné jako
dr. Cooka, takže není té nejmenší pochybnosti,
že oba skutečně také dosáhli severní točny.
Cesty obou vyznačeny jsou mapou, která plasticky
ukazuje ráz krajin polárních a cesty dr. Cooka i
Pearyho. Naši čtenáři jistě se zájmem prohlédnou
si ony neznámé kraje, které byly východiskem
obou hrdinů, kteří nelekali se překážek a
statečně zápasili s přírodou, která tak krutě
stíhala mnohé jejich předchůdce, z nichž mnozí
uprostřed věčného ledu a sněhu zahynuli beze
stopy. Dle svých údajů vyjel Peary dne 26.
prosince 1908 z Etahu v severním Grónsku na lodi
Roosevelt. Severního pobřeží ostrova Ellesmerova
stihl pak v měsíci únoru, kde loď zamrzla.
Patnáctého února opustil Peary na mysu
Sheridanově loď a na saních vydal se se psy a
Eskymáky podél severního pobřeží k mysu
Kolumbia, odkud 1. března vyrazil přímo na
sever. 11. března překročil 84. stupeň severní
šířky a dospěl k otevřenému moři. Tento volný
kanál přeplul pomocí skládacích člunů a 18.
března 1909 dostihl 85. stupeň severní šířky, o
čtyři dny později 86. stupeň. 2. dubna byl již
na 88. stupni severní šířky, 4. dubna dorazil na
89. stupeň a konečně 6. dubna vztyčil vlajku na
severní točně. Sedmého dubna letošního roku
opustil severní točnu a 23. dubna byl již opět u
mysu Kolumbia a 27. dubna nalézal se na palubě
Roosevelta u mysu Sheridanova. Tam byl až do 18.
července, kdy nastoupil zase zpáteční cestu. O
měsíc později plul kolem mysu Sabině a dorazil
konečně do Indian-Harbouru, odkud telegrafoval
do New Yorku svůj první telegram o svém úspěchu.
Všichni členové výpravy dorazili do
Indian-Harbouru v dobrém stavu až na profesora
Marvina, který 10. dubna utonul 45 mil severně
od mysu Kolumbia. Toť jsou cesty Pearyho a nyní
slyšte, co vypravuje dr. Cook, první člověk,
který vstoupil na nejsevernější bod zeměkoule a
ve své přednášce v budově Zeměpisné společností
dopodrobna popsal kraje, kudy prošel, odhaluje
přesně tajemné pláně ledu, pohoří, ostrovy,
přičemž všímal si všech přírodních jevů. Snažil
se nejen dosáhnout toužebného cíle všech
badatelů a cestovatelů v krajích polárních, ale
prozkoumal blíže a zevrubně mnohem větší počet
krajin než Peary, poněvadž severní točny vracel
se opět jinou cestou, kdežto Peary vrátil se
toutéž cestou.
Dr. Cook vyplul z New Yorku dne 4. července 1907
a připlul do Annootoku v severním Grónsku, odkud
19. února 1908 vyplul a doraziv na ostrov
Ellesmerův prošel středem ostrova a po saních
přibyl k zemi Helbergově přes průplav Nansenův a
ocitl se na mysu Hubbartově 610 anglických mil
vzdálen od severního pólu. Tam dne 18. března
vrátilo se do Annootoku z jeho družiny eskymácké
šest Eskymáků, a dr. Cook pokračoval na cestě
dne 21. března již jen se dvěma Eskymáky a 26
psy. Na saních jeli kol země Crockerovy, kterou
objevil Peary roku 1906. Nalezli v zamrzlém
polárním moři Nejsevernější pohoří a 30. března
dělilo statečné muže 360 mil od severní točny.
Za osm dní později 210 mil, které urazili při
nesmírných obtížích za třináct dní, ocitnuvše se
dne 21. dubna 1908 na severní točně, kde v ledu
polárního moře vztyčili vlajku Spojených států
severoamerických. Jaký to byl nesmírný dojem,
jaký nezapomenutelný okamžik, kdy vzpomněl si na
to, že oč tolik a tolik výprav se pokoušelo,
podařilo se jemu, provázenému jen dvěma Eskymáky
a 26 psy. Myšlenka, že první z lidstva ocitl se
zde, opojovala dr. Cooka. Kam se rozhlédl, ležel
jih. Nikde nebylo severu. Jen jih a jih v
ledových pláních za nesmírného ticha polárních
krajů, v nichž zahynulo tolik odvážných
badatelů. A druhého dne dr. Cook se vracel
pláněmi polárního ledu, kdy příroda kladla mu
při návratu ještě větší obtíže. Po saních minul
západní část Nejsevernějšího pohoří a 24. května
byl vzdálen od severní točny 417 mil. Bylo nutno
zdržet se po tři neděle a pak nastoupen pochod
zemí Rignesovou do země Armunda Ignesa na
severní pobřeží ostrova Severního Devenu, kde
dr. Cook přezimoval pět měsíců, konaje
geologická zkoumání půdy. 15. dubna 1909 vrátil
se dr. Cook do Etahu pod Annootokem, cíle své
pouti. Byl opět v Grónsku. 21. května nato
nacházel se Cook na parníku v Uperniviku na
pobřeží Grónska vzdálen od Kodaně 5 600 mil. Toť
stručný popis jeho cesty. A hlavní důraz klade
dr. Cook na to, že nebýt psů, nebyl by nikdy
dosáhl severní točny. Eskymáčtí psi to byli,
kteří, jak pravil, mají na tomto vítězství
lidské vytrvalosti nemenší podíl. Vzpomněl si
také s díkem obou svých věrných Eskymáků a
poeticky naznačil, jak zaplesali v duchu, když
po tolikaměsíční pouti viděli na horských
pláních Grónska opět pást se pižmoně, podivné to
tvory, kteří zahrnují v sobě znaky ovec a skotu.
„Umingarok“, jak jim říkají Eskymáci, hleděli
udiveně svrchu na něho a na vrších zelenala se
tráva. To bylo pod Upernivikem, kde potkávali
obrovské ledové hory, které mu přinášely pozdrav
ze zemí věčného ledu, zatímco zelená tráva
vítala ho na hornatém pobřeží jižního Grónska
svým vlněním jako písní života. Od doby Davise,
který roku 1587 dosáhl 73. stupně severní šířky,
uplynulo přes tři sta let! A teprv za tři sta
let od té doby podařilo se dr. Cookovi překonat
překážky, které ležely mezi historickým 73.
stupněm severní šířky a severní točnou. Tři sta
let od doby Davise to trvalo, než lidstvo
postoupilo část po části o 17 stupňů na sever až
ku konečnému bodu zeměkoule. Přinášíme mapu, kde
znázorněny jsou význačné výpravy na severní
točnu, od dob Davise až po úspěšné zakončení dr.
Cooka a Pearyho. A všichni ti, už i Davis před
třemi sty léty, nebyli by mohli nikam
proniknout, kdyby nebylo nejvěrnějšího přítele
člověka, psa. A bez svých eskymáckých psů nebyli
by ani dr. Cook ani Peary tím, čím jsou. Hrdiny
severní točny. |
