|
Dne 15. března měl
místodržitelský úředník Axamit svůj den.
Jen jednou za rok míval takový den, kdy nešel k
obědu a kdy z úřadu vrátil se až v noci a doma
své manželce sděloval škytaje, jak tam a tam
mají zpropadeně dobré víno a jak měl jeho
přednosta v úřadě svátek, jak dostal od něho
láhev Marsala, jak ji hned v úřadě vypil...
Tato zpověď hříšného člověka byla přerušována
výkřiky: „Ne, ne, mně se z toho hlava rozskočí,
ničemo jeden. Můj otec nebožtík byl také státní
úředník, ale nikdy jsme ho neviděli opilého. Žil
jak se patří a držel své hříšné tělo na uzdě,
ničemo...“
Dnes pan Axamit vypil také v úřadě darovanou
láhev Marsala a ještě pět plzeňských a vyšel z
místodržitelství, překypuje rozmarnými nápady.
Tak dal buchtu do zad sluhovi Františkovi a řekl
mu: „Vy jste až do rána baba!“ Pak vyplázl jazyk
na portýra a vyšel ven.
Ale sotva vyšel na ulici a podíval se na oblohu,
přišlo mu najednou na mysl, že je vláda vinna.
Proč je vinna, zač je vinna a jak je vinna, to
si jasně neuvědomoval, jen že je vinna.
„Vláda je vinna!“ Lekl se toho a zůstal ztát. Co
mu to zas k čertu vjelo do hlavy. Přece je
státním úředníkem, částí té vlády, o které teď
sobě říká, že je vinna. Loni, v ten svůj den,
brojil proti jednotnému vodovodu, to by nebylo
nic nebezpečného, předloni proti fotbalu, nu,
tenkrát ho chtěli nějací sportovci vyhodit z té
vinárny a rok předtím? Kdo by se už na všechno
pamatoval. Ale dneska? Jak to dopadne?
Malomyslně rozhlédl se pan Axamit kolem sebe.
Dolů do ulice zahýbaly poslední řady vojska,
vracejícího se ze cvičení.
„Vláda má vojsko a vojsko má bajonety,“ myslí si
místodržitelský úředník a leká se toho, co si
myslí.
„Kdepak jsem to čet,“ bručí pan Axamit, „tohle
je přece něco konfiskovaného. Ale pravda musí
ven: Vláda je vinna.
Pan Axamit dupl a to dupnutí vzbudilo v něm
tolik energie, že zaťal pěstě, strčil do kapsy a
pevným krokem odešel za roh, kde přemýšlel, kam
má jít. Do Prahy, do Tomášského pivovaru, či do
Lobkovické vinárny na Malé Straně.
Záleží na tom, jak se vláda chová k pivu a k
vínu. Ku kterému nápoji se chová macešsky, ten
půjde pan Axamit pít, aby dokázal, že se vlády
nebojí.
O víno je postaráno zákonem o jeho ochraně proti
padělání. Ale z piva chce vláda uložit daň. A
proto pan Axamit šel sdělit své sympatie
utiskovanému pivu.
„Vláda je vinna,“ přemýšlí pan Axamit v koutku
síně svatotomášské, utíraje prstem okraj
sklenice a sfukuje pěnu. „Vláda je vinna, že se
opiju. Proč k čertu nezakáže výčep lihových
nápojů a výčep lihovin. Možná, že dokonce budu
ještě dneska pít kořalku, Kriste na nebi. Vláda
je vinna, že se vzmáhá obžerství.“
Panu Axamitovi přišlo to náhle tak líto, že mu
slza ukápla z očí. Vypil naráz sklenici a stal
se radikálnějším. Předně přestal slzet a pak
poručil si novou. Když mu ji číšnice přinesla,
pokusil se ji štípnout do brady a ona ho pleskla
přes ruku.
„Ba, má pravdu,“ uvažuje místodržitelský
úředník, „děvče se má bránit. Každý otrapa by
moh přijít a štípat ji do tváře. Ale kdo je tím
vinen? Vláda je vinna. Proč nezakáže ženskou
obsluhu v restauracích. Stojím já o ženskou
obsluhu? Nestojím.“ Upil rozmrzele ze sklenice a
vzpomněl si, že jeho žena jistě se teď dívá na
hodiny a říká:
„A ten zas má svůj den.“
„Nu, sakramente, to by tak hrálo, aby nemoh mít
svůj den. Celý ten boží rok nikam takřka nejde.
Své hříšné tělo uzavírá v prostoře, které říká
tichá domácnost. A v té tiché domácnosti
bezdětné panuje žena a angorská kočka Lili. Ta
potvora Lili si může všechno dovolit. On nic.
Tak si dovolit třetinu toho, co někdy Lili.
Mrcha kočičí. Jeho žena jen s ní celý den se
mazlí. Potvora Lili. Až přijde domů, chytí Lili
a vyhodí z okna. Kdo je pánem? Zajisté, že ani
žena, ani Lili. Ale kdo je tím vinen?“
„Vláda je vinna. A proč?“
Pan Axamit darmo hledal rozluštění této záhady.
Proč by vláda byla vinna, že má doma angorskou
kočku Lili. Přišel na rozluštění při další
sklenici. Vláda má zakázati dovoz, chov, prodej
angorských koček. Ale proč je vláda vinna, že má
doma zlou ženu? To nerozluštil ani při čtvrté
sklenici.
„Vláda je vinna,“ řekl pan Axamit k pánovi,
který seděl naproti a právě odkládal noviny se
zakaboněnou tváří.
„Ba,“ odvětil tento, „máte pravdu. Všechno od
nás jde do Vídně. Zde to právě stojí v novinách.
Já bych se vždycky ze zlosti roztrhal, když čtu
noviny. Kam to spějeme. Pane, to je dnes svět,
politika a hovězí. Všechno to nestojí za nic.
Dřív když jste jed hovězí, věděl jste, že to je
hovězí a když jste politizoval, věděl jste, že
politizujete. Ale dejte si dnes beefsteak. Dáte
za něj dvakrát tolik a je ze chcíplého koně. A
čtěte dneska politické zprávy, tak nevíte,
jestli je to legrace. A to proto, že jsme svůj
boj opustili proti Vídni. Pane! Já jsem byl ve
Vídni.“
„Já také,“ podotkl pan Axamit, aby se aspoň
trochu dostal k slovu.
„Pane,“ pravil melancholický host, „dnes Vídeň z
nás tyje a my jsme se zaprodali. A proto, pane,
já piji svých patnáct sklenic denně, o politiku
se nestarám, nevolím, nejím beefsteak a vidím ve
všem klam a podvod. Vezměme dnes kupříkladu
telecí. Jak to je dnes drahé.“
A kdo je tím vinen?
„Vláda je vinna,“ vykřikl hlasitě pan Axamit.
„Ne,“ důrazně řekl host, „my sami. Proč nejsme
vegetariány?“ A zahloubal se ve své myšlenky.
Pan Axamit cítil ze být uražen. Vláda je vinna
vším. Ať si tenhle osel říká teď co chce. A co
se mu může stát, když mu řekne, že je osel?
„Pane,“ řekl pan Axamit, „někdo z nás je osel.“
„Patrně vy,“ odvětil oslovený.
„Já? To se mýlíte.“
„Ale nemýlím.“
Pan Axamit si sedl a tiše dumal. Kdo je tím
vlastně vinen, že ten pán mu řekl, že je osel.
Vláda je vinna, poněvadž měla už dávno zavřít
takové lidi. Ale kdo by zde seděl pohromadě s
takovým člověkem. Copak musí člověk sedět u
Tomáše tři hodiny? Pojede k Flekům.
Když vyšel pan Axamit na ulici, cítil v sobě
tolik odvahy, že by třebas předstoupil před
policejního strážníka a tomuto řekl: „Vláda je
vinna, bratře!“
Ale neučinil tak, nýbrž pln nadšení vstoupil do
vozu elektrické tramvaje. A jak tak seděl ve
voze, napadlo mu, že je to od něho i od vlády
hanebné, že trpí kočku Lili doma. Když je vláda
vinna, proč by byl vinen on. Zkrátka to
rozluští. Pojede k Politice a dá tam inzerát na
zítřek: Prodá se lacino krásná angorská kočka
Lili. Je celá bílá a čistotná. K doptání u
Richarda Axamita, c. k. úředníka
místodržitelství. Ano a adresu hezky pod to. Jen
radikálně. Nebát se. Ať se děje co děje. Proti
vládě se musí jít statečně.
Pan Axamit vykonal nerušeně své předsevzetí.
Úplně v pořádku dal inzerát do novin a opouštěje
budovu Politiky, pociťoval plnou měrou
důležitost svého kroku.
Kostky jsou vrženy! Bude-li každý tak postupovat
jako on v případě kočky Lili. Pak i Vídeň,
vláda. Tohle napsat, snad by mu každý rozuměl.
Ale napíše článek: „Vláda je vinna.“ Ať je
třebas před soudem. „Vláda je vinna a basta“ a
pohovoří si o tom u Fleků.
Když přišel k Flekům, uznal za dobré sednout si
na místo, kde stálo „zadáno“. Neustoupí. Ani ho
nenapadne. Proto s námi vláda nakládá zle,
poněvadž ani v maličkostech nejsme důslednými.
Až přijde ta společnost, uvidí, jestli někdo z
nich bude proti tomu něco mít. Ostatně on čeká
právě na tu společnost.
Pan Axamit cítil odvahu bít se s celým světem a
celému světu říct: „Vy jste lotři a vláda je
vinna!“
Pil sklenici jednu po druhé a místo „zadáno“
četl „do rána“. Usmál se truchlivě. Pěkná
společnost, na kterou čeká. Nějací flamendři.
Když společnost přišla ke svému zadanému stolu,
nalezla pana Axamita dívajícího se přísně před
sebe.
„Vláda je vinna,“ řekl k ní místo pozdravu,
„propadli jsme obžerství.“ A pan Axamit
představoval se dále, vytýkaje celé společnosti,
že náš boj proti Vídni by mohl být veden jinak,
kdyby on se postavil v čelo bojujících. A kdo
tomu nerozumí, že je osel.
Byl šetrně vyveden od Fleků, přičemž křičel:
„Vláda je vinna a já jsem u místodržitelství
úředníkem a mám kočku Lili.“
„Tu budete mít až zítra,“ řekli mu na rozchodu.
Od této chvíle počíná pouť pana Axamita.
Propagoval po vinárnách revoluci. Po dvanácté
hodině v noci přivezli ho v drožce do jeho bytu.
„Vláá-dda je-je-je-vi-vinna,“ řekl k manželce,
leza v botách do postele a usnul okamžitě.
***
Probudil se druhého dne v neděli
krátce po poledni. Vedle něho na nočním stolku
ležela vizitka. Vzal ji do ruky a četl s úděsem:
„František Krammer, c. k. policejní komisař.“ A
pan Axamit vykřikl hrozným hlasem: „Ježíš
Marja!“
Objevila se vtom jeho žena: „Co křičíš, ničemo?“
Pan Axamit ukázal mlčky na vizitku. „Přijde ten
pán odpůldne,“ pravila paní Axamitová, „a nyní
se mně vyzpovídej.“
„Ženo,“ vzlykal ubožák, „zničil jsem sebe, tebe,
celou rodinu. Teď se pamatuji, že jsem všude
říkal: Vláda je vinna.“
Paní Axamitová klesla na pohovku.
Odpůldne dostavil se policejní komisař. Pan
Axamit stěží se přemáhal, aby se nedal do pláče.
„Račte odpustit,“ řekl ke komisařovi, „věřte,
nevím, jak bych to řekl...“
„Ach tedy jste ji již prodali,“ přerušil ho
komisař, „myslil jsem, že přijdu první. Má žena
by ráda měla angorskou kočku. Odpusťte tedy.
Inzerát jsem čet hned ráno. Má úcta.“
„Jaký inzerát?“ tázala se po jeho odchodu paní
Axamitová.
Následovala odpověď. Po odpovědi pak sesypala se
na ubohého muže taková spousta ran, že pan
Axamit, dívaje se ještě za týden na jednu bouli
na čele, vzdychal: „Ba, ba, vláda je vinna...“ |
