|
"Jsou okamžiky v lidském životě,
že i vůl pláče," pravil kdysi jeden neznámý
filozof po dvanácté hodině noční u Fleků.
"Veselost hraničí se sentimentalitou," řekl,
řekněme, škarohlíd Schopenhauer.
Uváživ význam těchto dvou vět, jel jsem svůj
bol, smutek, zármutek vyplakat do Vejvodova
Městce. Tak jezdili kajícníci na poušť. Ostatně
Vejvodův Městec jest něco tak opuštěného, že by
zdejší okolí napravilo i Máří Magdalénu.
Sem jel jsem tedy plakat nad sebou. Přišel totiž
světlý okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem
lotr, a litoval jsem ubohou zemi, že mne nosí.
Co lidí už se mnou zkusilo trápení. Ale nechme
toho, ať se nerozpláči poznovu. Vejvodův Městec
jest záludná obec. Jaktěživ jsem něco podobného
neviděl. Jmenuje se to Městec a je to nepatrná
obec o osmnácti číslech, z nichž jest sedm na
spadnutí. Patřilo to patrně dřív nějakému
vévodovi, který dle všeho o sobě asi tvrdil, že
je chudý jako kostelní myš. Tato zpustlá obec,
do jejíhož okolí jsem se výborně hodil, je úplně
mezi lesy, jaktěživ jsem o ní ničeho neslyšel.
Tři hodiny za obcí je v lesích hájovna. Hajný má
poetické jméno Pampeliška, pije kořalku a
nadržuje pytlákům.
Když jsem se o něm dověděl, přistěhoval jsem se
k němu. Svůj k svému. A oddal jsem se lítosti,
bloudil jsem po lesích, utíral si oči velkým
červeným kapesníkem, chodil jsem bos, živil se
kořínky, kobylkami a uzeným masem s knedlíky se
zelím a neholil se. Za týden vyhlížel jsem jako
zpustlý kovboj z Divokého západu. Abych pak
ještě víc trýznil své tělo, objednal jsem si z
Prahy poslední ročník Moderní revue, kterou jsem
pročítal, leže v té lesní pustině na břiše, maje
před sebou psí lebku, kterou jsem vyšťáral na
hnojišti hájovny, a v kapse láhev obyčejné
kořalky.
A když ani potom neobjevila se u mne účinná
lítost, vydal jsem se na pouť do Vejvodova
Městce, kdež jsem vypil pět sklenic nějakého
strašného venkovského piva, a v každé sklenici s
tuctem pivních mázder. Pak byla má lítost úplná.
Jednoho dne seděl jsem v hlubokých lesích na
omšelém balvanu a přemýšlel, co dělají asi v
Dejvicích, když vtom z mého klidu mne vyrušil
hlasitý hovor na jedné z těch ztracených cest v
této pustině a přede mnou objevil se pán,
provázený dvěma staršími dámami. Jedna z nich
měla v ruce velký zápisník a na nose brejle.
Druhá měla v ruce mapu a rozhlížela se, jako by
chtěla spolknout celou krajinu.
Pán vypadal strašně utahaně, byl tlustý a na
první pohled bylo vidět, že mu cestováni
nesvědčí. Potil se a na konci hole sušil si dva
kapesníky, které promočil stálým utíráním potu.
Na holi měl ještě dva plédy a jeden havelok.
Když uviděl před sebou bosého, zpustlého mladého
zarostlého muže, totiž mne, otázal se:
"Poslouchají, člověče, je daleko ještě do
Vejvodova Městce?" "I je, milostpane," řekl
jsem. ,,A jak asi?" "Přijde na to, milostpane."
"Dvě nebo tři hodiny?" "Tak nějak, .milostpane."
Pán se zamlčel a ta s brejlemi řekla k němu
německy: "Zeptej se toho sprosťáka, zdali není
tu v okolí něco památného nebo zdali se
nevypravuje zde nějaká pověst."
Pán mně to přetlumočil a já zdlouhavě odpověděl:
"I chvála pánubohu, památek tady máme dost a
pověstí taky."
Dáma s brejlemi připravila si tužku, zápisník a
já pokračoval: "Tak například, milostpane,
tadyhle na tom balvanu, co sedím, seděl před
dávnými lety svatý Cyril a Metoděj, vlastně ne,
babička říkala že ... jo, takhle to bylo, svatý
Metoděj tady seděl, kdežto svatý Cyril stál
tamhle na tom kameni vedle, nebo, k sakru,
počkejte, jak to bylo, tamhle na tom kameni
seděl svatý Cyril, kdežto svatý Metoděj na
tomhle, co sedím, stál, ale ne, když já mám
slabou paměť a ono to už je dávno. Nebožtík otec
zas říkal, že oba stáli na jednom kamení, ale že
neví na kterém, na tomhle prý seděl Napoleon a
tam stál pruskej Bedřich. Čert ví, co je na tom
pravdy, ale náš starosta říká, že zde ležel
Kryštof Kolumbus z Uhlířských Janovíc."
Sotva jsem to dořekl, první na útěk se dala dáma
s brejlemí, upustívší zápisník, za ní běžela
druhá s mapou a za všemi klusal uděšený pán s
plédy a havelokem a já volal za nimí:
"Nebojte se, já vám povím, jak jsme tady
zamordovali knížete Sáma."
Byli však již pryč.
Zvedl jsem zápisník a tam jsem četl na deskách:
"Vlastivědné poznámky z potulek po českých
vlastech."
Toho dne se mně ulevilo. |
