|
Měl cikán Šavaňú politické přesvědčení? Neměl.
Bylo mu jedno, zdali jest v nové parlamentní
budově v Pešti u vesla ta neb ona strana. Když
řešily se v novinách nejzávažnější problémy
politické, cikán Šavaňú díval se se stejnou
melancholií na širé roviny, na které byl od jeho
boudy tak pěkný pohled, poněvadž jeho bouda byla
na konci Borosházu.
Sebekrásnější hesla vržená na půdu politiky
nedovedla rozčilit starého Šavaňú a když v
nedalekém městě byly pořádány tábory lidu,
Šavaňú bavilo dívat se na zástupy sedláků v
békečích, kožiších, v roztřepených, dole
širokých nohavicích, táhnoucí do města
poslouchat řeč urozeného pana Káposfalfiho,
který si třikrát za rok dovolil řečnit před
voliči svého okresu.
Ve vsi se dalo při té příležitosti leccos
odstranit, co bylo vhodné pro rodinu Šavaňovu.
Ves liduprázdná, pochopujete? Šavaňú si obyčejně
řečnickou nemoc urozeného pana Káposfalfiho
odseděl.
Ještě jednu vlastnost kromě naprosté
neodvislosti politického smýšlení měl cikán
Šavaňú. Hrál na housle. Co se již napsalo článků
o cikánských hudebnících! Ale Šavaňú byl v tomto
ohledu též úplně neodvislý. Jinde cikáni hrají,
sedlák poslouchá tiše, nedutaje, jinde tančí,
ale při Šavaňově hře musili sedláci pít a na
rozdíl od svých cikánských kolegů Šavaňú při hře
nikdy nepil a neusnul. Hrál, sedláci pili,
přidával jeden kousek za druhým, veselejší jeden
druhého, stupňoval veselé melodie a později v
noci, kam smyčec na kterou strunu přiložil, bylo
to sedlákům jedno, rychtář vstával od stolu,
křičel tleskaje: „Nagyon szép, velmi krásné,“
házel peníze Šavaňovi a Šavaňú hrál a hrál. V
takovou dobu byli by posluchači, třebas šmahem,
vyvolili Šavaňú za rychtáře, kdyby tleskajícího
rychtáře z prudkého pohnutí duševního ranila
mrtvice.
Byly vypsány volby. Urozený pan Káposfalfi,
který po deset let byl poslancem, aniž vzbudil
nějakého pohoršení svých voličů a aniž měl
nějakého soupeře, byl poslední dobou smuten,
svěsil hlavu, kdykoli přišla řeč na volby. Měl
protikandidáta.
Káposfalfi nespal. Kdyby byl aspoň jeho
protikandidát „urozený“ člověk jako on,
Káposfalfi, který mohl směle stopovat svůj
šlechtický erb až do 16. století. Ten erb měl
vyvěšen ve své pracovně. Takový umělecky
provedený erb. Pěkná, výrazná osličí hlava a
ruka s mečem ohnutá do pětačtyřiceti stupňů.
Jeho soupeř neměl ani titul urozeného pána, ani
doma v pracovně erb, ani pracovny, poněvadž byl
zcela obyčejný sedlák, bohatý sice, ale přece
jen sedlák. Titul jeho jediný byl, že sedláci mu
říkali „pane rychtáři“. Byl to tentýž, který
křičel Šavaňovi „Nagyon szép“. Jmenoval se
Feres, neměl proto ani na konci svého jména „i“,
značku, kterou se vyznamenává přes pět tisíc
uherských šlechticů.
Měl jediného syna, který studoval v Pešti práva.
Tento mladý člověk si umínil, že jeho otec musí
se stát poslancem a když udělal první státní
zkoušku, domníval se, že druhou složí s menší
obtíží, když v seznamu bude stát János Feres,
syn poslance.
Rychtář borosházský Feres, který dosud třikrát
za rok s velikým nadšením poslouchával urozeného
pana Káposfalfiho, na poslední schůzi vykřikl na
řečníka: „A co my, my nejsme nic?“ Feres si to
trochu spletl. Jeho syn mu řekl, aby při řeči
urozeného pána dal najevo své opoziční smýšlení,
ale naneštěstí mluvil urozený pán o důležitosti
organizace chovu žírného dobytka a tu k velkému
podivení vykřikl Feres zmíněná slova: „A co my,
my nejsme nic?“
Cikána Šavaňú pozval urozený pán na svůj
zámeček, vlastně nepozval, dal ho vrátným
přivést. Seděl ve své pracovně, když vrátný
přivedl cikána. „Milý příteli,“ řekl urozený pán
k Šavaňovi, kterému se nohy třásly, „doufám, že
vaše politické smýšlení musí hluboce urazit
bezohledné vystupování pana Ferese, který chce
vystoupit jako protikandidát. Byl jsem vaším
poslancem deset let a víte všichni, že
nepracoval jsem pro vás nadarmo.“
Cikán Šavaňú nerozuměl ani deseti slovům z
oslovení urozeného pána, jen kýval hlavou a
říkal za každým slovem: „I hleďme, podívejme
se.“ Konečně se vzpamatoval a řekl: „Velkomožný
a urozený pane, jsem chudý cikán, romano čáneja,
čuprikane devlehureske (přisámbůh), velkomožný
pane, nekradu, neberu, damneha sovelam (spím v
pokoji), jen před lety prašta zidžubena (stalo
se to neštěstí).“
Nyní nerozuměl urozený pán řeči Šavaňově,
poněvadž v ní bylo tolik cikánských slov. Proto
jen souhlasně říkal „tak jest“, a aby rozmluvu
ukončil, pravil: „Vím, že jsi hodný člověk, znáš
hrát skvostně na housle, jak jsem slyšel, při
tvé hře by tě sedláci poslouchali věčně a
neodepřeli by ti ničeho, oč bys je požádal,
prosím tě, prosím tě, prosím vás, milý příteli,
choďte po krčmách, hrajte sedlákům a po hře
křičte: Ať žije náš poslanec, urozený pán
Káposfalfi! Bohatě se ti odměním. Jen křičet a
hodně křičet!“
„Copak ti, chlapíku, říkal urozený pán
Káposfalfi?“ ptal se ještě ten den večer rychtář
Feres Šavaňa, jda kolem cikánských bud.
„Velkomožný pane rychtáři, mám křičet po krčmách
slávu pánu urozenému,“ vyznával Šavaňú, kterému
bylo jedno, že před ním stojí protikandidát
urozeného pána.
Feres vykládal doma synovi, co slyšel od Šavaňa.
„Z toho si nic nedělej, jednej jen, jak já budu
jednat, mně něco napadá,“ odvětil studující
práv, „zítra promluvím sám se Šavaněm.“
„Šavaňú, slyšel jsem, že máš křičet slávu
urozenému pánu. Dobře děláš, křič hodně,“ mluvil
druhého dne k Šavaňovi. „Kolikpak máš dětí?“
„Dvanáct,“ řekl Šavaňú. „Dobrá,“ pokračoval syn
rychtáře. „Těch dvanáct dětí nám půjčíš na
neděli. Za každé dostaneš padesát krejcarů.“
Takové neočekávané štěstí, vyhlídka na peníze,
ohromila na okamžik cikána, ale brzy se
vzpamatoval a počal vyjednávat, že jest to málo,
aspoň šedesát krejcarů za jedno.
„Dobrá, máš mít po šedesáti,“ svoloval mladý
pán, „a křič hodně, to ti povídám.“
Byla neděle. Ráno vyšlo ze statku Feresova všech
dvanáct dětí Šavaňových, oblečených takřka tak,
jak je pánbůh stvořil. Napřed kráčel nejstarší
třináctiletý chlapec, který měl nejdelší košili
a nesl velký zelený prapor, na kterém stálo: „Ať
žije náš urozený pán Káposfalfi, náš desetiletý
poslanec!“
Ve statku dostali dobré instrukce, neboť ve
městě, když ráno šlo nejvíce lidu z kostelů,
táhl tento ušpiněný zástup s praporem v čele
nejživějšími ulicemi, křiče ze všech sil mladých
plic: „Ať žije náš poslanec, urozený pán
Káposfalfi! Ať žije náš urozený otec!“
Urozený pán se kandidatury vzdal. |
