Vrchní policejní komisař Wagner

Vchního policejního komisaře Wagnera snad znáte. Jest to ten pán, který se proslavil velice při stíhání lupiče Miřičky. Hrál s ním dokonce i v karty a lupič Miřička prohrál všechny peníze z lupu.

A tu provedl to, co jeho přátelé mu nikdy neodpustí. Dostavil se na policejní ředitelství a udal se. Říkal, že ho omrzely již život a svoboda, neboť mu celých čtrnáct dnů za sebou padala špatná karta.

Náhodou měl tenkrát komisař Wagner službu v bezpečnostním oddělení, když mu detektivové přivedli kajícího se Miřičku.

Oba dva se na sebe podívali velmi udiveně, a když lupič řekl: „Já jsem Miřička,“ vrchní policejní komisař trochu se zarděl a pak řekl pevným hlasem: „Věděl jsem to.“

Když detektivové odešli s Miřičkou, pomyslil si: „Ale kdo by to byl řekl.“

Když pak asi za hodinu přišli si z žurnalistické bursy pro nějaké krádeže a podobné věci, které se čtenářům denních listů nejlépe líbí, tu byl již úplně klidný a vážným, slavnostním hlasem pravil: „Pište si, pánové.“

A pak jste o tom zajisté četli v novinách, jak vrchní policejní komisař Wagner vypátral známého lupiče Miřičku; tím, že s ním hrál v karty, a to s takovým zdarem, že celý uloupený obnos mohl být poškozeným vrácen.

S koupi motocyklu, který si chtěl pan vrchní komisař koupit, ovšem sešlo, to ale v novinách nestálo, to bylo jen tajnou jeho tužbou, když s tím elegantním pánem hrával makao.

Motocykl tedy neměl, ale zato uznání pana policejního řiditele, kteréž mu vyneslo i bezplatný titul správce policejního musea.

To vlastně znamená stálý styk s rafinovaností zločinců a jest to v blízkém příbuzenském poměru s místem šéfa bezpečnostního oddělení.

Když tedy se vrchní policejní komisař Wagner procházel mezi těmi rozkošnými sbírkami paklíčů, kladiv, mezi navrtanými pokladnami, když chodil sálem, kde na něho se všech stran se šklebily vyzývavě podobizny různých zločinců a fotografie vrahů když na něho šilhaly, tu se tak kolem rozhlédl a pomyslil: „Ale je to náhoda.“

Zalíbilo se mu to tak, že studoval album zločinců, takže se na policii jinak neříkalo, než že zas se povaluje starý Wagner na zločincích.

V místnosti, kde byla ta sbírka, byla pohovka a na té pohodlně uveleben prohlížíval fotografie a bylo slyšet jeho samomluvu: „Ale podívej se, ty máš nějaký nos. A co ty, chlapíčku, s pusinkou na stranu. A tobě zas scházejí zuby, starý lve.“

To věděli, že je v dobré náladě, a to vždy přišel do kanceláří, sebral detektivy a strážníky, řekl k nim: „Pojďte děti“ a vyšli na prohlídku podezřelých kaváren, hostinců a hotelů.

Říkal tomu „lovit lidi“ a skutečně vraceli se pak jako z nějaké otrokářské výpravy v Africe. Hnali před sebou celé stádo pochybných individuí, žen i mužů, které tam posbírali, a když se to někomu z diváků, kteří přihlíželi k tomu, nelíbilo, vzali ho také s sebou. Vrchní policejní komisař Wagner choval se při tom roztomile. Obyčejně takovému pánovi poklepal na rameno a řekl laskavě: „Doplňte, prosím, čtyřstup.“ A táhlo se dále.

Na řiditelství, jak tomu říkali, rozdávali ceny. Stáli všichni přivedení v řadě, pan Wagner kolem nich chodil a vybíral si. Zaklepal na příklad jedné potulné dívce na rameno a přívětivě řekl: „Slečinko, vy budete myti záchody.“

Tak rozděloval ceny. Někdo dostal jen policejní trest, jiného odvezli k soudu pro tuláctví.

A když to všechno obdaroval, pravil k svému mužstvu: „Hlavně buďte svědomití, hoši.“

Jednou sebrali v noci mezi mnohými mladé děvče a pan Wagner se nad ním pozastavil. Podívala sena něho smutně.

„Slečinka bude uklízet policejní museum,“ pravil k ní.

Když uklidila policejní museum a oprášila všechny fotografie, rozkázal, aby ji propustili. Po jejím odchodu počal opět prohlížet fotografie a jedna dáma zdála se mu velice známou. Dole pod fotografií stálo pak číslo policejních aktů a vedle toho též jméno: „Katharina Berk.“

Byla to fotografie známé Berkové, podvodnice, milého vzezření, mladé dámy velmi slušného zevnějšku.

„Kdepak jsem ji viděl?“ pomyslil si vrchní policejní komisař Wagner, a když se tak zadíval na tu podobiznu, tu počínal nabývat přesvědčení, že to svižné děvče, které zde ještě před dvěma hodinami hbitě se prohánělo s mokrým hadrem v ruce, jest Kateřina Berková.

Vyrazil z policejního musea s fotografií v ruce a vřítil se do kanceláře mezi detektivy.

„Hoši,“ křičel, „víte, kdo to byla, co nám uklízela museum? Podívejte se!“

„Kateřina Berková,“ ohlásili mu, to, co již tušil před chvílí. Zarazil se a pak řekl slavnostně: „Vidíte, a tu jsem objevil já. Před chvíli jsme ji tady měli.“

Naplnilo to všechny velkou radostí a to byl už takový stupínek k místu policejního šéfa v bezpečnostním oddělení.

Ještě že policejní řiditel měl tolik svědomí, že řekl k vrchnímu policejnímu komisarovi: „Ještě jedno tak důvtipné zakročení, a pak budete opravdu šéfem bezpečnostního oddělení.“

Dobrý pan Wagner měl opravdu velkou radost, které dal průchod tím, že zvolal opět po dlouhé době, když zadíval se ještě jednou na fotografii Kateřiny Berkové, v policejním albu: „Ale je to náhoda.“

Měl při tom takový podivný pocit spokojenosti, že se všechno rozumí samo sebou a že co dělá, že dobře dělá.

Žil skutečně jen pro svůj úřad. Odpůldne se pěkně vyspal na pohovce v policejním museu a nestaral se nijak o svou vlastní domácnost. Co by mu bylo na př. do toho, že jeho manželka má opět novou služku.

Když tu novou služku uviděl ponejprv, zdála se mu být nějak tak známou, že snad ani nevěděl, že je to nová služebná.

Jednoho dne, když se vrátil domů, bylo mu oznámeno, že ta nová služka se ztratila a s ní že nějaké stříbrné náčiní a šperky.

Byl v pravém slova smyslu ohromen a vykřikl zoufale: „Ale to je náhoda.“

Ovšem že to nebyla žádná z minulých jeho radostných náhod.

„Jak se jmenovala?“ tázal se rozechvěn. Manželka mu řekla, že neví, že myslila, že si on vzal její knížku. Rozčilil se a pravil, že přece si myslí, že to je věc toho, kdo je pánem v domácnosti.

Odešel učinit trestní oznámení. Do večera pak ji vypátral jeden civilní strážník z Vídně, který sem přijel pátrat po nějaké Kateřině Berkové, která před půl rokem ve Vídni udělala nějaký podvod. Potkal ji, a když ji předvedl, objevil v ní nejen tu Kateřinu Berkovou, ale i služku vrchního policejního komisaře Wagnera, která ho okradla a která před tím už čistila policejní museum.

„Tohle je ale náhoda,“ zvolal vrchní policejní komisař s velkou radostí, ale v zápětí se opět zachmuřil.

„Vždyť jsem ji, když u mne sloužila, neohlásil,“ vykřikl zoufale, když byl o samotě u svých milých sbírek paklíčů v policejním museu.

Seděl zdrceně na jednom albu zlodějů a konečně, když zvedl své umučené oči do výše, byl rozhodnut jako komisní úřední člověk.

Předvolal sám sebe do kanceláře pro nepřihlášení služebné.

A když tak byl sám se sebou v kanceláři, posadil se naproti zrcadlu a měl k sobě řeč.

Zprvu ptal se na své nacionále, a zdali nebyl ještě trestán.

„Dobře, že jste to učinil ponejprv,“ řekl k sobě v zrcadle, „jinak bych byl nucen vás potrestat s plnou přísností zákona. Tentokráte vás pokutovat nebudu, poněvadž předně jste sám oznámil své provinění úřadům a za druhé, jak říkám, poněvadž jest to ponejprv a jest naděje, že příště se to opakovat nebude. Můžete jít domů, pane vrchní komisaři Wagnere!“

Sebral svou šavli a šel domů. Na schodech potkal policejního řiditele, který mu řekl, aby nezapomněl, že musí jít nyní na jednu politickou schůzi.

Starý pan Wagner podíval se na něho a řekl: „Odpusťte, ale teď mně právě v kanceláři řekli, že mohu jít domů.“

A podivně se usmívaje odcházel. Dali ho pro náhlé zblbnutí do pense.