|
Na starostu města byl při schůzi
obecní rady učiněn hrubý útok. Jeden člen
oposice vstal, odplivl si, zívl, utřel nos a pak
silným hlasem zvolal: „Pánové, konstatuji, že
náš starosta je všivák.“ Na galerii ozval se
potlesk.
Pan starosta dal předně vyklidit galerii a pak
se počal hájit bystrou, vtipnou řečí, že na
všiváka nelepí se lvi, ale vši. Tím urazil své
stoupence, kteří počali dělat hrozný hluk. U
stolu, kde seděl starosta, bylo vidět klubko
lidí, pěstě se mihaly vzduchem, pak se vše na
okamžik utišilo, a pan starosta, bledý a
třesoucí se, zvolal dojemnou větu: „Který všivák
dal mně tu facku?“
Sňal s krku zlatý řetěz, hodil ho směrem, kde
seděla oposice, a křičel: „Já resignuji, já se
vzdávám, já se zblázním, já budu žalovat.“
A vzápětí nato zahřmělo: „Resignuj, všiváku!
Vzdej se, všiváku! Zblázni se, všiváku! Žaluj,
všiváku!“
Od toho času stalo se slovo „všivák“ v městě
populárním a zatlačilo úplně do pozadí všechny
jiné nadávky.
Zaměstnavatel nadával tak zaměstnaným, vrchní
úředník nižšímu a naopak, kostelníci
ministrantům, důstojníci zupákům, zupáci
kaprálům, kaprálové svobodníkům a důstojníci,
zupáci, kaprálové a svobodníci mužstvu bez
hvězdiček.
Jeden nadaný spisovatel napsal dokonce divadelní
kus „Všiváci“, ve kterém nechal vystupovat
všechny přední osobnosti města. Kus se na
jeviště nedostal. Censura ho nepustila.
Censor řekl spisovateli: „Přepracujte první
jednání, přepracujte druhé jednání a přepracujte
třetí a čtvrté také. Zkrátka, napište docela
něco jiného.“ V šantánech zpíval se kuplet:
Vy jste všivák a vy taky,
cha. cha chacha, ha ha ha,
v hospodě se měšťanosta
jednou svlékl do naha.
Veledůstojný pan vikář říkal: „Pán Bůh to tak
nemůže déle trpět, já se sázím o dvacet lahví
vína, že nakonec se v městě objeví vši.“
A předpoklad ten byl úplně správný. Rozhněvaný
Hospodin touto frivolností poslal na město
pediculus capitis a pediculus vestimenti, veš
dětskou, veš šatní ... *
Ředitel sirotčince, pan
Budegard, hovořil s katechetou sirotčince,
páterem Wolfgangem, o tělesných trestech:
„Tělesný trest vyvolává svou mocí v myšlénkách
sirotků okamžitou zastávku a budí předsevzetí u
sirotka, aby se v budoucnosti vystříhal špatných
skutků, a proto si, důstojný pane, nic z toho
nedělejte, že ten hoch dosud nepřišel k sobě.
Tělesný trest má míti vzápětí jistý stupeň
bolesti, nu, spráskal jste kluka o trochu víc,
aspoň si to bude pamatovat. A co ten holomek
vlastně vyved?“
„Vykládal jsem těm uličníkům, pane řediteli, jak
se mají v kostele chovat, že si zejména nemají
okusovat nehty. Mluvil jsem jim do duše. A tu
ten ničema způsobil velkou výtržnost. Považte
si, pane řediteli, po celou tu dobu mého
náboženského výkladu házel po kamarádech vši
...“
„Vši?“ vykřikl pan Budegard. „Ovšem, pane
řediteli, živé vši, šedožluté. Potrestal jsem ho
a dal odnést do světnice. Pak jsem podrobil
ostatní sirotky výslechu. A konstatoval jsem:
Sirotkové našeho ústavu mají plno hnid ve
vlasech. Dovolte, něco po vás leze.“
Páter Wolfgang důstojně to něco shodil s kabátu
pana ředitele a pravil: „Situace stává se
zoufalejší, po vás lezla také jedna.“
A tak se objevila tato metla v sirotčinci.
Bylo to hroznější, než zprvu chápali. O sirotky
jim ani tolik nešlo, jako o sebe. Veš je strašně
demokratický tvor.
Sály krev i panu katechetovi. Úředníci
sirotčince je měli. Kuchařky je měly. Sluhové je
měli.
Ředitel ztrácel hlavu a chodil jako pitomý. Ze
zoufalství bláznil. Chodil z jednoho vykřičeného
domu do druhého, a když jich tak pět navštívil,
říkal hlasitě: „Zvíře, zvíře!“
Mluvil nestydaté řeči a chlubil se, že si
vychoval dva hezké sirotky, takové tlusté
klučíky ... A byl tak blázen, že při těch řečech
labužnicky mlaskal ...
Páter Wolfgang dal se ze zoufalství do pití, což
odůvodňoval slovy Tomáše Kempenského, že člověk
všeliké těžkosti snášeti má pro život věčný.
Nakonec kromě sirotků všechno obyvatelstvo
sirotčince se denně koupalo a převlékalo.
Sirotkové se nemohli denně koupat a převlékat,
poněvadž by to stálo peníze. Bylo před vánoci a
voda se musí aspoň kapku hřát. A hřát vodu stojí
peníze. A kvůli blbým sirotkům vyhazovat peníze,
to nejde.
A tak sirotkové se škrábali dál a chytali si
vši. V hodinách večerních ozývalo se ložnicemi
podezřelé praskání a bylo slyšet dětské hlasy:
„Já ti dám, mrško! Taje ale veliká! Ta rupe!
V hodinách náboženských bylo to samé. V kostele
vískal jeden siroteček druhého. Vypadalo to,
jako když opice si hledají blechy.
A ke všemu blížily se vánoce.
Jindy sirotkové dostali jablka a cukroví, ale co
budou jim dnes platná, když mají vši?
Budou moci chápat význam vánoc?
*
„Já škrtám jablka,“ pravil pan
Budegard, konferuje s páterem Wolfgangem o
slavnosti narození Páně v sirotčinci.
„Já škrtám cukroví,“ prohlásil katecheta.
„Něco sirotkům musíme dát,“ namítl pan ředitel,
„pro formu se něco musí udělat.
„Nuže,“ pravil geniální stoupenec Tomáše
Kempenského, „koupíme každému sirotkovi k
Ježíšku škatulku černé rtuťové masti na vši. Ať
si mažou hlavy. Bude to praktický dárek a
přiměřenou řeč přednesu. Vychovat sirotky je
třeba. Na tu legraci se těším.“
*
Den narození Páně. „Ten
svatvečer pěkně začíná,“ pomyslil si ředitel
sirotčince, když shledal, že již všichni sluhové
o páté hodině byli tak napilí, že objímali
veřejně sirotky.
„Rozsvěťte vánoční stromek!“ řval pan Budegard o
šesté hodině.
Rozsvítili. Do sálu pustili sirotky, kteří ještě
přežvykovali večeři.
Pan ředitel dal rozkaz, aby zpívali „Narodil se
Kristus Pán, veselme se.“
Sirotkové se veselili. Pištěli píseň a šťouchali
do sebe. Bylo to dojemné. Když přezpívali,
vstoupil páter Wolfgang do místnosti, udržoval
se ještě tak tak na nohou.
„Sirotkové,“ řekl mohutným hlasem, „neskonalá je
milost Boží. Děkujte Hospodinovi, že vyslal na
zem syna svého, jinak byste byli pohany.
Pohany,“ opakoval v zanícení, „ale díky nebi,
jste křesťané, jak se sluší a patří. Narodil se
Ježíšek u přítomnosti oslátka, narodil se chudší
než vy, neměl nic na sobě, a k tomu narodil se
ve chlévě.“
Ale tu přišli svatí tři králové.
Vzadu nějaký siroteček začal smrkat.
„Které hovado nemohlo si utřít nos, než sem
vstoupilo?“ rozkřikl se páter Wolfgang, hned
však opět spjal ruce nábožně a pokračoval: ,,Ó
jak mnoho může čistá láska k Ježíškovi,
sirotkové, vizte z toho. Z dalekých zemí vedeni
hvězdou přišli svatí králové. A dali božskému
dítěti, co měli. Jeden dal peníze, druhý vonnou
myrhu a třetí dal svatému dítěti džbánek s
vonnou mastí. Sirotkové, tuto vonnou mast vám
Ježíšek posílá. Mažte si s ní hlavy, a uvidíte,
že nic vás nebude štípat, nic kousat. Jeden po
druhém jděte pod strom vánoční a berte si po
škatulce té černé masti a odcháziž každý do
ložnic a nechť duše vaše jest dokonale spojena -
s Bohem. Ó jak veliké je, děti, množství dobroty
Boží, kterou Hospodin chová, bojícím se jeho! A
teď jděte a chovejte se způsobně, jinak přičtete
si sami sobě následky svého uličnictví. A tomu,
který tak nestydatě nahlas smrkal, pravím, že
nedostane ráno žádnou snídani ... Holoto ...!“
*
Pan ředitel Budegard a páter
Wolfgang popíjeli do půlnoci dobrá vína, když
vyrušil je hrozný řev, vycházející z ložnic
sirotků.
Poslali sluhu, aby vypátral toho příčiny.
„Ráčejí dovolit,“ řekl sluha, když se vrátil,
,,ti malí darebáci se zbláznili. Tou černou
mastí, co dostali k Ježíšku, namazali si
obličeje a teď jeden druhého nepoznává.“
,,Co, tak jim řekněte, že budou zítra všichni
biti,“ řekl těžkým hlasem ředitel a obraceje se
k páterovi dodával: „Ano, důstojný pane, delší
prodlení s trestem a odklad trestu doporučuje se
v takových případech, kdy má trest působiti na
mravní chtění, neboť dlouho trvající bázeň dítě
ku přemítání o činu přivádí. A teď se veselme,
neboť Kristus Pán se narodil.“
„Vy jste ale všivák,“ usmál se páter Wolfgang,
připíjeje si na zdraví s panem ředitelem
Budegardem ... |
