|
Konečně něco! Jsem doopravdy
rád, že nudou českého života pronikla vlna
osvěžující, povzbuzující, záchvěv silné vůle, že
nastal rušný život, pohyb, že konečně nepřestalo
se jen na slovech, nýbrž, nýbrž že padly i
facky.
Vršovičtí soudruzi byli na výletě v
Záběhlicích...!
Konečně může historik použíti tohoto materiálu,
aby seznal, že roku 1910 na počátku léta nebylo
v Čechách úplné mrtvo.
A jistěže přelétne tyto řádky radostně zejména
kulturní historik. Léta Páně 1910 na počátku
léta prali se totiž soudruzi záběhličtí se
soudruhy vršovickými, kteří ve vší počestnosti
přišli k nim na výlet. Oni se sice perou vždy,
ale letošní boj byl doopravdy bratrovražedný.
Záběhlice proměnily se v bojiště, po silnici
kolem topolů prchaly v nepořádku řady
vršovických soudruhů a za nimi jako bouře hnali
se záběhličtí soudruzi, volajíce do zvířeného
prachu silnice: „Řežte je!“
To snad osud pomstil se na soudruzích
vršovických, že jejich předkové Vršovci
povraždili kdysi před staletími ubohou rodinu
Slavníkovců.
Ale osud mstil také ještě něco jiného. Mstil
porážky záběhlických soudruhů, které opakovaly
se po kolik let při návštěvě soudruhů
vršovických, mstil všechny ty natržené uši
záběhlických, boule a rány, nalomeniny a
zlomeniny, mstil všechny opuchlé tváře
Záběhlických z posledních bojů za svobodu, mstil
uraženou čest záběhlických soudruhů.
Jak jsem již řekl, podnikli soudruzi vršovičtí
velký výlet s hudbou do Záběhlic ku návštěvě
soudruhů záběhlických.
Výlet ten měl následující program: Uvítání
záběhlickými soudruhy na kraji Záběhlic. Pochod
do zahradní restaurace, tanec, zpěv, sólový
výstup.
Výlet ten, jak stálo v provoláních, koná se
proto, aby soudruzi se osvěžili tělesně i
duševně, aby mezi sebou pookřáli, se pobavili a
dlouho ještě měli později v paměti ony milé a
rozkošné chvíle, které prožili.
Že padly přitom i facky, za to provolání nemůže.
Dva dny před výletem přišel do místní organizace
vršovických soudruhů předseda záběhlické
soudružské organizace a beze všeho úvodu pravil:
„Abych vás, soudruzi, na něco upozornil! Musíte
se chovat k nám přátelsky a ne abyste jako vždy
námi opovrhovali, poněvadž my jsme, jak vy
říkáte, chrapouni. Vy jste z města, ale my za to
nemůžeme, že jsme z vesnice. Ostatně Vršovice ve
svých začátcích nebyly o nic větší, než když
počali stavět Záběhlice.“
To si ale dal! Soudruhy vršovické neznáte. Na
město se jim nesmí sáhnout, zmínit se nějak
kousavě nebo dokonce snažit se je přirovnat k
Záběhlicům.
Vršovičtí soudruzi vycítili dobře, proč vlastně
Záběhličtí vyslali k nim svého předsedu. Dávají
jim na srozuměnou, že si přejí, aby byli
považováni za rovné s vršovickými. Takovou
urážku si žádný vršovický soudruh nesmí nechat
líbit. Záběhlice a Vršovice, Botič a Niagara!
Tak ocitl se záběhlický soudruh za dveřmi.
Přišel domů, pohaněn, zneuctěn. Bylo mu tak,
jako když by malý kluk byl chycen při traufu
vršovickými kluky a zajat. Pak mu stáhli
Vršovičtí kalhoty a zmrskali ho kopřivami. Na to
se tak lehce nezapomene a to neusmíří ani Marx.
Pohana předsedy rychle rozlétla se mezi
záběhlickými soudruhy, ze spolkové místnosti
stal se arzenál. Byly tam sneseny býkovce a
klacky a záběhličtí soudruzi těšili se na
neděli.
Proč by se však též netěšili Vršovičtí? Tito
dobře se zbrojili. Vydán organizací pokyn, aby
se vzaly s sebou na výlet hole. Několik soudruhů
vydalo se až do Libně a tam na Invalidovně
nelitovali krejcarů a mlátili koženého panáka
přes hubu.
Vydán též pokyn, aby vršovičtí soudruzi vzali na
výlet manželky s dětmi v počtu co největším, aby
až k tomu dojde v Záběhlicích, vzrostli
vršovičtí bojovníci o lvice, hájící zuřivě
mláďata.
Den před výletem byl vyslán z Vršovic soudruh
Polívka na zvědy do Záběhlic. Pln troufalosti
vkročil do organizační místnosti a tam mluvil o
výletu.
Znali ho již oddřívějška a tím více ho
překvapilo, že se chovají k němu vlídně.
Zaplatili dokonce za něho pivo, hovořili, že se
těší na zítřejší výlet.
Polívka ještě ten večer přišel do Vršovic do své
místnosti organizační a tam tlumočil vše, co
slyšel. V řadách Vršovických nastalo jakési
ochabnutí. Považovali Polívku již za
obětovaného, za příčinu pomsty na zítřek.
Polívka však byl dokonce od nich pohoštěn.
„Soudruhu Polívko,“ ozval se předseda, „tys to
od nich přijal?“
„Ano!“
„Soudruzi, odsedněme si od soudruha Polívky,“
řekl rozčileně předseda, „neboť jest poskvrněn.“
Ano, tak daleko sahá nepřátelství mezi soudruhy
vršovickými a záběhlickými.
A nyní mně laskavě odpusťte, že nepopisuji
počátek tohoto památného výletu, neboť vlastní
výlet a zábava byly zajímavější.
Rudé karafiáty, napřed hudba, po silnici plno
prachu, kolem topoly, podkasané sukně dětí s
červenými vázankami, vlečené matkami za ruce v
těch oblacích prachu, toť by byl tak asi celkový
obraz. Ze vnitřních dojmů jmenuji vyprahlá
hrdla, z duševních pak úvahu mnohých: „Budeme se
prát, či nebudeme?“
Již přicházeli za zvuků Rudého praporu k
Záběhlicům a již uzřeli dav záběhlických
soudruhů stát na silnici a vítající je hromovým
„Nazdar!“.
Odvětili též „Nazdar!“ a za zvuků Písně práce
oba zástupy se srazily a předseda Záběhlických
pronesl uvítací formuli: „Jménem organizace
sociálně demokratického dělnictva pro Záběhlice
a okolí vítám vás, soudruzi vršovičtí, upřímně
do naší obce a přeji vám veselou zábavu.“
Záběhličtí kluci vyplazovali jazyk na vršovické
hosty, hudba zahrála ku pochodu a za hněvivého
pohledu několika záběhlických stařen vnikli
Vršovičtí do obce, táhli do výletní zahradní
restaurace na poetický Růžový ostrov, do
kteréhož ráje vede bohužel cesta přes most nad
Botičem.
Zábava byla rychle v plném proudu. Nějaký
sociálně demokratický zpěvák chodil s harmonikou
mezi stoly a zpíval:
Švec visí na niti,
na hrachovině,
utrh se, spad dolů,
žrala ho svině... a mezitím
předseda soudruhů záběhlických pozval výbor
organizace vršovické ku návštěvě domácí
organizační místnosti.
Nic netušící výbor se tam odebral a tu byli
hanebně v místnosti přepadeni. To, co jejich
předkové Vršovci provedli Slavníkovcům na Libici
Bílé, stalo se opakem a již Záběhličtí
zčistajasna zrádně jali se do nich bít klacky a
slyšet bylo volání: „My vás naučíme, smradi!“
Výbor utíkal z místnosti a za ním soudruzi
záběhličtí. V největším šíleném letu dobíhali
Růžového ostrova, když vtom s hrůzou pozorovali,
že zatím rozpoutal se boj již v zahradě.
Znenadání padla jedna, pak druhá facka, třetí a
soudruzi byli v sobě.
Zrádně přepadený výbor vršovických soudruhů
bránil se tedy chvíli kamením, ale pak přece
snažil se dostat se přes most.
Jako vichřice přihnali se však soudruzi
záběhličtí, jako uragán a tajfun.
Vtom z mostu do Botiče spadl při té hrozné vřavě
předseda organizace vršovické. Dostal se jako
král Ludvík u Moháče do bahna.
Vršovičtí soudruzi drali se bezradně do zahrady,
kde byla řež v nejlepším proudu. Přeházené
stoly, plačící skrčené děti, matky, které
škrábaly a kousaly, sklenice letící vzduchem,
ulámané nohy od židlí, povalené lavice a pak ty
facky, to švihání holemi, řev, křik, nadávky,
tím vším to kypělo a bouřně bylo zmítáno.
Vlny zápasu neznaly ani zdi zahradní, přenesly
se přes plot, který povalen přikrýval na sobě
klečící zápasníky.
A všude rozléhalo se: „Soudruzi, řežte je!“
Volali tak Záběhličtí i Vršovičtí. Pak bylo
vidět houf naříkajících žen, tlupu utíkajících
mužů, člověka, který volal: „Soudruzi, vy jste
mně přerazili nohu!“
Kolem rohu hospody bylo vidět utíkat jednoho
vršovického soudruha, kterému scházelo půl nosu,
zatímco zpit bojem záběhlický vítěz pomalu a
labužnicky vyplivoval do Botiče onu půlku
soudružského nosu a vedle v hrsti držel jiný
záběhlický soudruh nějaké lidské ucho, které
zastrčil do kapsy, poněvadž na něm byla
náušnice.
A houfy bitých Vršovických zoufale a beznadějně
utíkaly. A za nimi nemilosrdný vítěz řval hrozně
v malých přestávkách: „Řežte je!“ - „Řežte je!“
A zatímco hlavní voj poražených a zničených
vršovických soudruhů se vzdaloval, uspořádali
záběhličtí soudruzi pravidelnou honbu na
opožděné soudruhy vršovické!
Do desáté hodiny večerní byla provedena úplná
očista Záběhlic od vršovických hostů a Rudý
prapor vítězně nesl se k obloze, zatímco
poslední zbitý soudruh vršovický tajně polmi
pokulhával k Vršovicům, až zapadl do spásonosné
tmy…
A víte, co o tomto výletu napsal soudružský
orgán pro Vršovice, Nusle a Michel? Napsal: „Náš
krásný výlet se nám přes malé nedorozumění se
soudruhy záběhlickými překrásně vydařil.“
Ještě druhou neděli po tom výletě našel jsem na
zahradě Růžového ostrova v Záběhlicích 18
lidských zubů... |
