|
Jan Hučka na Pašešnici od té
doby, co v Domažlicích v hostinci u staré brány
seznámil se o trhu s Andulkou Tolárkovou,
nežertoval za večerů v rodné vsi s děvčaty.
Ještě že s Hanou promluvil několik slov a štípl
ji do buclaté brady, ale to udělal jen z toho
důvodu, že Hana z Pašešnice byla velmi podobna
Andulce z Hrádku. Modré oči, hebká pleť, táž
ladná postava. Měl dojem, že štípá do brady
Andulku. Jen ten hlas Hany byl jiný! A to uvedlo
opět Jana Hučku do pravé míry, do duševní
rozvahy.
Za večerů, sedě před domem na lávce, vzpomínal
na Andulku. Stále dumal o prvním shledání. Viděl
v duchu ten šumný rej v Domažlicích na náměstí o
trhu.
Sedláky z okolí, ze všech chodských vesnic, s
širáky na hlavách a s dlouhými kabáty, pestré
varhánkované sukně selek a „dívčí“, jejich
šátky, černé, na babku uvázané, střevíčky,
punčošky, slyšel hovor hlasitý, křik sedláků a
jemné hlasy děvčat, viděl vozy s potravinami,
slyšel ržání koní, bučení hovězího dobytka. Před
jeho zrakem rozvinul se celý pohled na ten trh.
Viděl domažlické podloubí, jindy tiché, ale
tenkrát oživené ruchem trhu. Šum z krámů pod
podloubím, plných kupců, mísil se v hukot hlasů
z náměstí.
A tenkrát ještě chodil sám mezi vozy a mezi
lidem. Sám a sám.
Parno toho dne bylo veliké. V hrdle mu vyschlo a
on zašel si dole u brány do hospody.
A tam v té hospodě seznámil se s Andulkou, která
zde seděla se svým otcem.
Takovým nezvyklým způsobem. Převrhl sklenici
piva, pivo teklo po stole, ze stolu dolů na
varhánkovitou sukni Andulky.
Dodnes se Jan Hučka diví, kde nabral tolik
pěkných vět na svou omluvu. Mluvil jako řečník.
Ba pamatuje se dobře, že Andulka se usmívala,
zatímco její otec bručel:
„Já jsem sedlák Tolárek z Hrádku, nevídáno o
sklenici piva. To nás huž nezabí.“
A on zas tak pěkně se omlouval, Andulka se
usmívala a řekla, že to nevadí, že je to jen
pivo, a její otec pravil:
„Tak si ťukněte s námi, vy jeden neohrabo.“
Pak už nebyl sám. Vedle něho seděla Andulka. Ty
její krásné oči dívaly se na něho přívětivěji a
přívětivěji, zatímco on vykládal jejímu otci, že
šel se podívat na trh, zdali by nenašel nějaké
tele. Tatík ho vlastně sem poslal, aby nějaké
koupil, ale nenašel žádné přiměřené. Všechno
tolik drahé.
Nato poznamenal Tolárek, že jistě nezastavil se
on tam u radnice, že tam jejich čeledín prodává.
A jaká telátka, laciná a krásná. Když potřebuje,
jen říci. Jedno má strakaté, to by se hodilo. A
není drahé.
Šli se podívat. I s pánembohem! Má koupit jinde,
koupí od Tolárka. Vypijou spolu litkup. Ale sami
ne. Andulka musí jít s nimi.
Zaplatil a šli zase do hospody. Jen když Andulka
seděla vedle něho. (Napřed se mu zdálo, že to
roztomilé strakaté telátko je nehorázně drahé,
ale pak nepřišlo mu vůbec na mysl, že něco
koupil.) Andulka vedle něho!
Bavil se tak krásně s Andulkou, hodina za
hodinou ubíhala, každá hodina hezčí
předcházející, a večer zvedli se, strakaté
telátko vzal mu jeden z Pašešnice na vůz a on
šel doprovodit Andulku až na Hrádek.
Tatíka ztratili v nějaké zájezdní hospodě a šli
sami, vytrhováni z hovoru dupotem koní,
práskáním bičů a harašením vozů vracejících se
sedláků z trhu.
Vybízeli je, aby si sedli, neučinili tak, ale
pomalu kráčejíce v zamlklém soumraku hovořili o
všem možném.
Tak přišli až na Hrádek. Rozloučili se srdečně a
Jan Hučka vracel se sám domů na Pašešnici,
chovaje ve svém srdci nejkrásnější upomínku na
tento trh.
A když přišel domů, čekala ho strašná
skutečnost. Starý Hučka, jakmile vstoupil do
světnice, spustil: „I ty kluku, cos to koupil za
tele?“ A doložil větou, kterou tolikrát již mu
pan páter rozmlouval: „Mordijé, kluku
setsakramentská, co si za ně dal?“
Jan jmenoval obnos a dostal vzápětí nehorázný
pohlavek. „Tak ho kluka poslat pro něco,“ křičel
starý, odpínaje si řemen.
Zamilovaný Jan Hučka uznal za dobré spasit se
útěkem a utíkaje slyšel za sebou: „Kams dal oči,
kluku!“
Kam dal oči? Lehká odpověď. Díval se na Andulku.
Ale od té doby ji neviděl.
Tak a podobně vzpomínal na první své setkání s
Andulkou. A dále řada vzpomínek vybavovala se,
jedna za druhou.
Tak vzpomínal, jak asi za týden po trhu umínil
si, že Andulku navštíví, ale tatík tak dlouho se
ho vyptával, kam chce jít, co tam chce dělat, až
pomaloučku dozvěděl se všechno.
Bylo třeba, aby podruhé se spasil útěkem.
Tolárek, Andulka, tatík, řemen, Pašešnice,
Hrádek, to vše splývalo mu tenkrát před zrakem v
jeden celek a ustoupilo nakonec bolestnému
dojmu, že dostal řemenem přes záda.
A tatík neměl na tom dost. Přísně domlouval mu
večer, aby zanechal takových hloupostí jako
běhat z Pašešnice až na Hrádek za děvčetem.
Půltřetí hodiny pomalu, a dvě hodiny cesty dobré
chůze.
„Já jsem se, kluku, jen jednou spálil,“ končil s
povzdechem své napomenutí, „když se budeš chtít
ženit, vyber si nějakou odtud, kterou známe, a
ne bláznit za holkou...“
„Andulkou Tolárkovou,“ doložil zamilovaný Hučka.
Otec chopil se ho za ruku a beze slova vedl do
stáje a tam řekl hněvivě: „Tak se podívej,
kluku, jak tě okrad ten lump Tolárek, takové
nedochůdče jsi koupil za tele.“
„Je jako malovaný,“ hájil je Jan.
„Tak tě okradli se vším,“ skončil rozzlobeně
starý. „Ale Andulka ...“ poznamenal Jan.
„Himl, mordijé. . .“ zněla odpověď a mladý
vyběhl ulekaně ze stáje přes dvůr, otevřel vrata
a vyrazil ven na náves.
Tam se uklidnil. Ale byly to truchlivé myšlenky,
které ho stihaly.
Vyvrcholily pak při jeho návratu a nadchly ho,
že pozměnil píseň „Domažlická brána pěkně
maluvaná ...“ v píseň také smutnou, ale hodící
se na zelená vrata, kterými vcházel do statku a
které přednedávnem natíral nazeleno.
Bručel si:
Ta zelená vrata
pěkně maluvaná,
kdo ta vrata maluval,
ten Andulku miluval,
ten huž tady není, huž je pochovaný.
Zarazil se, neboť otec prohlížel cosi na dvoře.
Pozdravil, vešel do světnice, a tam pojídaje k
večeři s čeledínem svou oblíbenou pochoutku,
turín s brambory, zůstával stále smutný a stále
zadumaný.
A když šel ležet, spával na půdě za teplých dnů
letních, tu natažen v horském seně bručel si:
„Kdo ta vrátka (jsa v něžné náladě, zdrobnil
nyní .vrata'), kdo ta vrátka maluval, ten
Andulku miluval, ten huž tady není, huž je
pochovaný ...“
Starý kocour připlazil se k němu a začal příst.
A tu Jan Hučka hladil jemně kocoura a škrábal ho
pod krkem.
A v náhlém pohnutí a roztoužení dal se do pláče.
Tento silný, čtyřiadvacetiletý mladý muž plakal
jako malé dítě.
Byly to rozhodně truchlivé vzpomínky, které
kroužily jeho nešťastnou hlavou.
Vzpomínky, jak ta jejich láska krásně začala a
jak nijak nepokračuje. U Andulky zbyla zajisté
jen vzpomínka na trh, ale u něho, kdyby jen
vzpomínal, bylo by toho víc.
Mohl by vzpomínat, jak přísný otec střežil ho
při každém kroku.
Zamkl mu sváteční šaty, když v neděli nechtěl
jít s otcem do pašešnického hostince.
Jednou mu zamkl boty, a tak celých čtrnáct dní,
ba víc, po celé tři neděle neviděl Andulku.
Kdyby aspoň viděl statek Tolárkův, bylo by mu
lehčeji u srdce, kdyby viděl okna stavení, za
kterými žije Andulka. Nepřišlo by mu to tolik
líto, že s ní nemluvil od té doby.
Ale kdy našel by jen příležitost k tomu? Otec ho
střeží . . . Na pole jde s ním, zdrží-li se
někde jen chvíli, už ho všude hledá.
Alespoň kdyby viděl Tolárkův statek!
Za teplých nocí, leže na půdě, zdrcený tíhou
neštěstí, svým neblahým osudem, přemýšlel o
poslední větě.
Vidět Tolárkův statek, vidět okna, za kterými
žije Andulka.
I kdyby s ní nemluvil, co posily duševní odnášel
by si pro další dobu ze své výpravy.
Výprava! Jaké to jednoduché slovo a jak dá se
jednoduše provést!
Tatík spí dole, on leží na půdě, oblékne se,
sejde za noci dolů, přeleze plot u dvora, a dvě
hodiny do Hrádku, toť přece maličkost. A dvě
hodiny nazpět, jak ty uběhnou rychle, když v
duchu bude vidět okna Tolárkova statku. Nezdrží
se tam dlouho, obejde jen statek, zastaví se na
chvíli, tak si tiše povzdechne, a pak nazpět,
aby přišel, než doma vstanou. Ulehne na půdu
jako by nic. Nikdo se nedozví, že byl pryč.
Ještě jednou si vše důkladně rozvážil a vydal se
opatrně na svou výpravu.
Z půdy dolů, přes plot dvorku, pak přes náves.
Byla tma. Měsíc jen mdle prozařoval mraky,
osvětluje matně celé okolí.
Nikde nebylo slyšet ani zvuku.
Od Pašešnice dolů spěchal, aby si nadešel, lesní
stezkou. Kráčel ve tmě hlubokými lesy, kde jen
šumění potoků přerušovalo noční klid.
Bylo mu nevýslovně blaze. Každý ten skok, který
ve spěchu udělal, klopýtaje v starém lese přes
kmeny stromů, přes kořeny, zdálo se mu, že
přibližuje ho k Andulce.
Tak přišel do údolí a pustil se nahoru ve tmě,
obeznalý s celou krajinou.
Sál do plic chladný noční vzduch, prosycený
pryskyřicí a vůní lesních květin.
Kráčel tak v černu lesa, až les řídl a on
spatřil, jak probleskuje mezi stromy bílá
silnice, vedoucí z Domažlic na Kubici.
Uvítal ho šumot rákosí. Malá čtvrthodinka, a
spatřil měsíčním světlem mdle osvětlený
Babylónský rybník s dlouhými černými stíny,
které poskakovaly po jeho stříbřité, jemně se
vlnící hladině.
Od Babylónu po silnici rovně. Za ním napravo
černaly se lesy, bílá silnice zatáčela a ten
rozdíl černé a bílé barvy „rovna svítil do očí.
Pak nalevo polní cestou. Bylo právě před žněmi.
Obilí vysoké vonělo v chladnu letní noci, v
chladnu příjemném osvěžujícím . . .
Jan Hučka blížil se k Hrádku. Poznával již
obrysy vesnice, v dáli na konci zasmušilý
zámeček, obrysy všeho matné, velice matné, ale
milé, a jak milé.
Zde statek Tolárkův a ve statku spí jeho
Andulka. Již bude blízko u samého stavení, jest
na začátku obce. Noční ticho vznášelo se nad
celou obcí, jen chvílemi zaštěkal pes a odněkud
z lesů zahučel sem nejasný zvuk. Snad pytláci
střelili nebo někde tajně kácí strom.
Stojí již u samého Tolárkova statku. Dívá se na
statek, na vysoká vrata u dvora, a vzpomíná . .
.
Vzpomíná, jak se s Andulkou zde loučil, drže
její ručku ve své dlani. Vidí ji stále před
sebou.. . Zde asi za tím oknem spí. ..
Z věže kostela odbila druhá hodina noční. Bim!
Bim! Musí se opět vrátit domů! Podívá se ještě
jednou na celé stavení, a pak domů.
Přelétl zrakem celý statek, dům, kolnu, stodolu,
vše zdola až po střechu, ještě jednou podíval se
láskyplně na okno, za kterým dle jeho domněnky
spí Andulka, povzdechl a vracel se. Šel
pozpátku, aby ještě chvíli mohl sledovat
Tolárkovo stavení, konečně klopýtl, padl a pak
šel již pořádně domů, v srdci potěšen, jako by
byl mluvil s Andulkou, ne zrovna jako, ale přece
jako. Zeptat se ho na to, nedovedl by se také
vyjádřit.
Zas šel cestou do polí mezi vysokým žitem. Měsíc
vyplul z protrhaných mraků a ozářil bílým
světlem celou krajinu. Bylo vidět, jak žito se
vlní v záchvěvech větříku. . .
Vyšel ze žita na silnici. Krajina náhle zjevila
se v celé kráse měsíční noci.
V té hluboké kráse, která zejména v horách a
lesích uchvacuje. Díval se před sebe. Tam lesy a
v nich černo. Všude dlouhé stíny. Zasmušilý
Čerchov, vysoký, mohutný, ale černý majestátně a
příšerně.
Uchvátila ho náhle neznámá bázeň. Bázeň před
velebnou nocí, před jejími černými stíny a pak
před tatíkem. Co ten asi dělá, přišel-li tak na
to, že on zmizel z půdy.
Padla na něho ta bázeň náhle, a cesta zdála se
mu býti strašnou, příšernou, a Janu Hučkovi
přecházel mráz po zádech, který se stupňoval, až
Hučka počal se třást po celém těle a srdce mu
rychle tlouklo.
Výčitky svědomí, že tatíka podvedl a z půdy
zmizel, velebná noc se svými stíny, strach před
řemenem, známou veličinou, to vše na něho
účinkovalo.
Cítil zvláštní tlak na zádech, jako kdyby někdo
mu šel v patách.
Ohlédl se, rychle se obrátil a zrychlil krok.
Nebylo pochyby, po silnici za ním běželi nějací
páni v černých šatech. A čím víc bylo stromů u
cesty, tím víc bylo černých pánů. Objevovali se
před ním, za ním, po levé, po pravé straně,
příšerní ve svých černých šatech a veselí!
Poskakovali, ukláněli se, běhali po čtyřech,
váleli se po zemi a běželi současně s ním.
Strach je zlá věc, ale výborný malíř, maluje ze
stínů různé figury.
Jemu proměnil je na černé pány. Těch černých
pánů bylo stále víc a víc.
A když přišel k Babylónskému rybníku, na hrázi
rybníka seděl vodník.
Nevěřil v takové obludy, ačkoliv byl odchovaný v
pověstech lidu, ale co by to mohlo být?
Bylo to zelené, vypadalo to jako vrba, ale vrba
to nebyla. Mělo to ruce, hlavu, nohy, tělo. Nu
dočista vodník v zeleném kabátě.
Šel, modle se „Věřím v Boha“, opatrně na druhou
stranu silnice, a nespouštěje obludu z očí,
běžel podle příkopu, pronásledován černými pány.
Baže běžel, letěl, skočil do lesa, páni za ním v
lese zmizeli. Letěl kupředu. Ba, číhají na něho,
neobjevují se, chtějí ho zardousit, krev mu
vypít z těla. On ví dobře, že až vyběhne z lesa,
uvidí je zase, pakli totiž neskončí zatím svůj
mladý život v rukou příšerných černých pánů.
Byla to hrozná hodina, a když vyběhl nahoře z
lesa, viděl, že ho tušení nezklamalo.
Na silnici z lesa vedoucí na Pašešnici běželo za
ním, kolem něho, tolik černých postav, kolik
stínů vrhalo švestkové stromořadí v záři
měsíční.
A on letěl. Oni za ním. Již ho mají, ba ještě
ne. V běhu viděl, jak se rozdělují. Jedni běželi
stromořadím napravo a druzí za ním podél řady
stromů na návsi. Psi je tuší, dělají strašný
povyk!
Měl ještě tolik síly, že nevěda, co dělá,
zabouchal pěstí na vrata statku, a když uděšený
starý Hučka přiběhl a vrata otevřel, viděl syna
svátečně oblečeného a ležícího bez vědomí na
zemi.
Zamilovaný Jan omdlel strachy . . .
Tři dny ležel v horečce, a když čtvrtý den se mu
polevilo, slyšel, jak na chodbě vykládal cosi
soused jeho otci.
Naslouchal a slyšel: „Bá, jó, dyť mluvím česky -
Hučko, Krofta z Hrádku si huž vezme Tolárkojic
Andu. Dyť v neděli měli vohlášky. A dyť jim to
každej přeje. . .“ *
Za týden bylo vidět Jana Hučku
na návsi v Pašešnici u studny, jak žertuje s
Hanou, štípal ji do brady a tvářil se roztomile.
Když se to celkem vezme, je hezká jako Andulka,
ne-li hezčí, a že ten hlas je jiný? Hana má
zvučnější hlas než ta budoucí Kroftova. A nemusí
běhat za ní tak daleko.
Zkrátka Hana jest dnes ženou Hučky, a když ho
chce hodně pozlobit, zazpívá mu:
Odbila hodina, bude bíti druhá,
proč se můj Jeniček tam po Hrádku toulá.
Dobírá si tím jeho nešťastnou výpravu.
Nešťastnou? Šťastnou i nešťastnou, kdož by to
chtěl rozhodnouti?
|
