|
Musím předem upozornit, že jsem
rozhodně nebyl pro to, abych někde na svých
cestách po Švýcarsku srazil vaz, ale odváživ se
k výpravě na Moasernspitze, učinil jsem tak jen
pod vyšším nátlakem.
Působily na mne tři láhve vína a dceruška
krčmáře v Bernu, kde jsem ono víno vypil.
A nyní k věci.
Co jest to Moasernspitze? Poněvadž jsem na
Moasernspitze lezl, každý snadno uhodne, že je
to hora a sice špičatá hora, což zase lze hádat
lehce z jejího názvu. Že leží v Alpách, nemusím
poznamenávat, neboť doufám, že není nikoho, kdo
by se domníval, že ve Švýcarsku jest horstvo
Himaláj.
Moasernspitze vypíná se hrdě asi šest hodin za
Bernem v bernském kantonu a byla zajímavá tím,
že se tam - před mým příchodem dosud nikdo
nezabil z toho jednoduchého důvodu, že na ni se
nikdo nevyšplhal.
Nad Bernem jest totiž tolik hor, že se ta
nebezpečná hora v tom množství ztratila a kdyby
nebylo podnikavého pana Grafergerena,
hospodského v Bernu, nikdo by neměl dosud
ponětí, že tato hora hodí se výborně k různým
rozkošem, které alpinismus nese sám s sebou,
jako k sražení vazu, přelámání noh, páteře a
rukou.
Podnikavý pan Grafergeren v Bernu dobře vystihl
přednosti té hory, jako nebezpečná údolí, strmé
štíty, drobící se kamení a podobně a ujal se
myšlenky pod horou založit chatu a lákat
Angličany a jiné lidi, kterým je jedno,
spadnou-li z Montblanku nebo jen z
Moasernspitze.
Pod horou vystavěl tedy chatu a čtyři hodiny
cesty výš, vlastně lezení po čtyřech, chatu
druhou. Obě tyto chaty zásobil pomocí oslů
nápoji, vínem a likéry a potravinami a čekal na
první svou oběť, která by mu dělala reklamu.
Řízením osudu padl jsem mu já první do rukou.
Takhle ke konci června ubytoval jsem se v Bernu
v jeho hostinci a bral, jak se říká vulgárně,
dílem na jeho víno, dílem na jeho dcerušku
Margaretku.
A víno a Margareta vylákaly mne na výpravu na
Moasernspitze. Vínu se nedivím, ale divím se, že
ženské nemají žádného svědomí.
Teď si myslím, vem ji čert, tu Margaretu z
Bernu, ale tenkrát, rozohněn vínem, byl bych
třeba se nabídl, že vylezu na horu Everest v
Indii, natož na Moasernspitze, která je jen
půlčtvrtého tisíce metrů vysoká.
Stalo se to takto: K večeru, ten den, kdy jsem
přibyl do hospody pana Grafergerena, dal jsem
se, maje před sebou víno, do hovoru s
Margaretou. Ani jsem nevěděl, co mluvím.
Chvástal jsem se svými turistickými výpravami.
„Lezení na Montblank,“ pravil jsem, „to je
hračka, slečno. A což Veliký Glockner, to je
teprve hadr. Žádné obtíže. Ani hlava se člověku
nezatočí.“
Vtom přiblížil se pan Grafergeren.
„Mylorde,“ pravil (tituloval mne podle svého
zvyku a myslil, že jsem, když tak neohroženě
mluvím, Angličan), „mylorde, měl bych něco pro
vás. Túru nebezpečnou.“
„Nepodnikám,“ lhal jsem Margaretě, „jiných túr
než ty, které v sedmdesáti případech mohou
skončit smrtelnými úrazy. Nevíte, pane, kde leží
hora Nebozízek?“
„Nevím, mylorde. Je to nebezpečná hora?“
Klidně jsem odpověděl: „Ze sta lidí vrátí se
stěží pět z Nebozízku v pořádku.“
Tohleto zachvělo i otrlým Grafergerenem.
„Mylorde,“ řekl, „zaručuji vám možnost
smrtelného úrazu i na Moasernspitze. Máme tam
srázy a propasti dva tisíce metrů hluboké.“
„To není nic, pane Grafergerene, přineste mně
novou láhev vína a na cestě rozmyslete si, nač
se vás nyní táži. Můžete mně zaručit, že bych
byl v případě neštěstí úplně roztříštěn?“
Když se ten hodný pán vrátil s vínem, odpověděl:
„Mohu vám dát čestné slovo, že by z vás zbyla
jen kaše. Při pádu byste alespoň dvěstěkrát
omlátil se o špičaté výstupky ve skalách,“ lákal
mne dál, „a pak rozvažte dobře tuto výhodu. Na
Moasernspitzi zuřívají děsné bouře a lijáky a tu
mohu vám zaručit nebezpečí, že vás voda odplaví
a vítr srazí do propasti.“
„To je pro začátečníky, pane Grafergerene, pro
turistu, jako jsem já, neznamená to nic.“
„Ovšem, mylorde, ale uvažte, že polezete mezi
ledovými poli a ta ledová pole že nejsou na
Moasernspitzi žádnými neviňátky. Ve sto
případech doufám alespoň přinejmenším osmdesát
skončí probořením. Zkrátka, mylorde, cesta na
Moasernspitze je něco pro vás. Uvažte také
laskavě, že jest to jediná hora v okolí, kde vás
může náhle přepadnout mlha, takže možnost
zřítiti se do propasti je veliká, dále že kamení
se tam drolí právě na místech, kde obcházíte
propasti. Všechno pro vás jako stvořeno.“
„Výprava ve vašem žánru,“ podotkla Margareta.
„Slečno,“ pravil jsem, „budu se vám líbit, když
na Moasernspitzi vylezeme?“
„Ano, mylorde,“ odvětila Margareta.
„Vem tě čert, švýcarská růžičko,“ myslím si v
duchu, ale ten den pravil jsem, podávaje jí
ruku: „Slečno Margareto, já polezu na
Moasernspitzi.“
A tak jsem lezl...
Můj průvodce jmenoval se Jiří, byl náhodou
katolík a důtklivě mne upozorňoval, že mohu se
před cestou vyzpovídat. Když jsem to odmítl,
prosil mne, abych mu dal na kořalku, dokud jsme
ještě v Bernu. Tomuto přání jsem vyhověl.
Z ochoty nabídl mně kousek arzeniku, který
chroupají horalé, jako by to byl cukr.
„Rádo se stalo,“ poděkoval jsem mu srdečně.
Jiří se důkladně té kořalky napil, takže ještě v
městě Bernu chtěl mne k sobě přivázat ochranným
lanem. I toto jsem odmítl, i vypravili jsme se
nepřipoutáni k sobě k chatě pana Grafergerena,
který odjel zatím napřed na oslu.
„Kdybych vás už neviděla,“ loučila se se mnou
Margareta, „půjdu se někdy pomodlit k vašemu
kříži.“ Taková dobrosrdečná jsou švýcarská
děvčata.
Po šestihodinném mírném stoupání dorazili jsme k
chatě pana Grafergerena, kde jsme přenocovali a
užívali všeho možného pohodlí pana hostinského,
který byl výborným hostitelem.
Ráno vydali jsme se na další cestu. Pan
Grafergeren mnul si ruce. „Mylorde,“ loučil se
se mnou, „v případě možného neštěstí mám vyřídit
něco vaší rodině?“
„Vyřiďte jen tolik, že vás a Moasernspitzi
doporučuji všem svým známým.“
„Vyřídím,“ pravil mnohoslibně a začal jódlovat.
Cesta stoupala a stávala se sráznější. Jiří mne
k sobě přivázal a mohu říci, že to byl dobrý
katolík, neboť se při tom modlil.
„Co byste dělal,“ tázal jsem se, „kdybych já
někde sklouzl a visel nad propastí a vy sám mne
jen s námahou držel ve vzduchu? Čekal byste, než
přijde pomoc?“
„Přeřízl bych provaz,“ odvětil Jiří klidně, „a
šel neštěstí oznámit do Bernu. Ještě odpůldne
bylo by to v našich novinách a viděl byste, jaký
by to mělo účinek a jak by to Grafergerenovi
pomohlo. Všichni Angličané by sem lezli, neboť
Angličan miluje nebezpečí. Grafergeren je moudrá
hlava, nemyslíte?“
„Myslím.“
Upřímnost Jiřího se mi líbila. Za příjemného
hovoru o zabitých turistech lezli jsme výš a
výše, až jsme dorazili k druhé chatě, před
kterou byla pořádná propast.
Vešli jsme do chaty a tam jsem počal uvažovat,
zatímco Jiří dělal guláš z konzerv a připravoval
víno. Vzadu za chatou tyčila se tisícimetrová
stěna Moasernspitze jako obrovský činžák, plný
útesů. Někde svítil sníh a led. Samé příšerné
rozsedliny.
Hrome! Nahoru že mám lézt a tam někde srazit
vaz? Počínalo mně být jasno. Dobrý pan
Grafergeren chce dělat mou smrtí reklamu svým
chatám a Moasernspitzi nad svými chatami.
„Jiří,“ pravil jsem k průvodci, „já nahoru
nelezu.“
Jiří se lekl. „To nejde, mylorde,“ pravil
uděšeně, „to bych přišel o peníze.“
„Já vám přece již zaplatil.“
„Vím, mylorde, vím, ale pan Grafergeren by mně
nezaplatil.“
„A zač vám má zaplatit?“
„Za to, že vás vylákám na Moasernspitzi.“
„A což když se na cestě zabiji, Jiří?“
„Pak dostanu stejně peníze a ještě to přiláká
turisty, Angličany a od těch zas dostanu peníze
a také od Grafergerena nanovo.“
„A když se i Angličané zabijou - Jiří?“
„Pak poleze na Moasernspitzi kdekdo a já si
hezkých pár franků zahospodařím. Proto, mylorde,
jen s chutí nahoru. Když se zřítíte, možná že
zůstanete viset na skále, tak co byste se bál.“
„Víte co, Jiří, zůstaneme zde dva dni, pojíme ze
zásob, dám vám dvacet franků a pak se vrátíme,
že jsme jako už na Moasernspitzi vylezli.“
„To by bylo zle, aby ho neranila, starého
Grafergerena, mrtvice, když uvidí, že zdráv
vracím se z hory,“ těšil jsem se v duchu, kuje
pomstu.
A tak jsme dva dny v chatě jedli a pili a třetí
den vraceli jsme se dolů.
Před chatou pana Grafergerena čekalo nás velké
překvapení. Asi šedesát Angličanů stálo před
chatou a dívalo se udiveně, jak se k nim
spouštíme. V čele Angličanů vytřeštěně na nás
zíral Grafergeren.
„Vy jste se nezabil?“ volal na mne zděšeně.
„Jak vidíte, ne,“ odvětil jsem nedbale.
„Sire!“ křičel mně do ucha jeden Angličan,
mávaje mně pod nosem Bernským deníkem, „sire,
vysvětlete mně, jste-li džentlmen, tohle...“
Podal mně Bernský deník z předcházejícího dne,
kde modrou tužkou si podtrhl zprávu:
Nová horská túra.
Neúnavnému našemu Grafergerenovi podařilo se
vynajít novou vděčnou túru. Je těžce přístupná v
našem okolí Moasernspitze, pod kterou zřídil s
pravou švýcarskou pečlivostí dvě chaty. Bohužel
musíme konstatovat, že první výprava na tuto
dosud nezlezenou horu byla provázena neštěstím.
Jeden turista, který první odvážil se nahoru,
zřítil se včera, nedbaje asi dosti na pokyny
svého vůdce, o jehož osudu není dosud též žádné
zprávy. Jest to velmi vděčná a nebezpečná horská
túra, která, vzhledem k zajímavostem jistě
přiláká hojně turistů. Po obou mrtvolách se
horlivě pátrá. Bližší u pana Grafergerena v
chatě pod Moasernspitzí...
„Pánové,“ pravil jsem k Angličanům, „to všechno
jest jen výmysl pana Grafergerena. Cesta nahoru
není docela nic nebezpečná, mohu říci, že je
dokonce příjemná. To je jednoduchá odpolední
vycházka...“
„Pane Grafergerene,“ řekl jeden z Angličanů,
„jdeme nazpět do Bernu. Pán, jak vidíte, se
nezabil, cesta je bezpečná, nic pro nás, lhal
jste. Půjdeme, pánové! Dobrý den!“
„Pánové,“ křičel úpěnlivým hlasem pan
Grafergeren, „alespoň považte, že lavina vás
může zasypat...“
Neslyšeli jsme dále nic, neboť vzdalovali jsme
se od jeho pohostinné chaty.
Před nás přiletěl seshora kámen a dodnes nevím,
zdali se utrhl někde ze skály, či zdali hodil ho
za námi pan Grafergeren.
A slečně Margaretě ušetřil jsem cestu na hřbitov
ke svému hrobu, kde mně chtěla věnovat modlitbu.
Jsem z gruntu srdce dobrý člověk... |
