|
Profesor Zicher již jako suplent
zabýval se studiem mamutů. A jeho nejkrásnější
prázdniny byly, když se mohl potloukat po
muzeích v střední Evropě a trávit celé dny před
zbytky mamutů a obdivovat jejich vykopané kly a
hnáty.
Jeho duše jako by splývala s těmito zbytky
diluviálních obrovských býložravců.
Když pak se stal definitivním profesorem, tu si
umínil, že proslaví své jméno objevením úplné
kostry mamuta.
Rok co rok o prázdninách stával se postrachem
všech lidí, kteří bydlili nebo pracovali u
cihelen, kde on byl přesvědčen, že tam je hlína
z doby naplavenin, starších a mladších. Všude se
bedlivě vyptával, zdali vědí, jaký poklad mohou
nalézt v hlíně. Mluvil o převratech, jaké v
pravěku stihly tu nešťastnou krajinu, mluvil o
báječných netvorech, kteří se roztahovali dříve
na místě cihelen a požírali jeden druhého. Babky
plakaly, když ho slyšely vyprávět o těch
katastrofách kůry zemské, mužové ho považovali
za blázna, když se jich ptal po mamutích zubech,
a tak bloudil pan profesor Zicher po vlastech
českých, a nikde ani stopy po mamutovi.
Až jednoho dne na své pouti dostal se na Moravu
a u Přerova nad jednou malou cihelnou složil za
parného odpůldne své údy.
Prozkoumal předtím hlínu a shledal, že jest to
hlína diluviální.
V hlíně diluviální našly se již tolikrát zbytky
mamutů a o této důležité věci přemýšlel profesor
Zicher natažen na trávě pod švestkou.
Kdy konečně objeví alespoň jeden hnát mamuta,
aby konečně přišla ta krásná chvíle, kdy zvolá:
„Mamut, mamut!“ a v té krásné hlíně diluviální
zjeví se mu mamutí kly a obratle a jeho jméno
bude v muzeu vedle kostry mamutí.
Když si odpočinul, informoval se, komu patří
cihelna. Dozvěděl se, že mlynáři Oščadilovi z
vedlejší vsi.
Neprodleně vydal se na cestu.
Když přišel k Oščadilovům a počal mluvit s
mlynářem, bylo vidět, že starý Oščadil dívá se
na něho podezřívavě, a když profesor žádal ho o
dovolení, aby směl s dělníky kopat v hlíně a
pátrat po kostech, řekl mu starý Oščadil, že s
tím nechce nic mít. Řekl mu přímo, že takové
potvory, jak on o nich vykládá, nejsou a že tomu
nevěří a že Noe nikdy nevzal takové bestie do
archy.
Profesor Zicher snažil se s veškerou svou
výmluvností přesvědčit Oščadila o existenci
mamutů a je obhájit. Řekl, že to byl druh
pravěkých slonů.
Oščadil se dopálil. Jemu přece nebude nikdo
tvrdit, že někdy na jeho pozemku se potloukali
sloni, ostatně že se zeptá dcery, ta chodila do
města do hospodyňské a kuchařské školy.
Vrátil se za chvíli se svou dcerou, aby se
domluvila s tím pánem, který najednou přijde,
ukloní se a začne: „Račte mít ve své cihelně
diluviální hlínu. V těchto naplaveninách
nalézáme zbytky pravěkých obrovských býložravých
savců, jménem mamutů, prosil bych o dovolení,
abych mohl po nich pátrat.“
Než došli k profesorovi, pravil starý Oščadil k
dceři: „To uvidíš, Heleno, blázna.“
Profesor se uklonil slečně Heleně a spustil:
„Račte odpustit, že obtěžuji, váš pan otec má
jisté pochybnosti stran mamutů, kteří
pravděpodobně nacházejí se v cihelně. Tito
býložraví savci, úplně neškodní, jsou právě v
hlíně diluviální. Račte mít jistě vědomosti,
slečno, o době starších či mladších naplavenin?“
Slečna Helena ho vyslechla, najednou vypískla
„Hi! Chi!“ a se smíchem byla v domě.
„Tak vidíte,“ řekl vážně starý Oščadil, „to, co
povídáte, je všechno hloupost, uvidíte, co tomu
řekne žena.“
Vrátil se za chvíli s tlustou panímámou, když jí
řekl, že je tam jeden „praštěné“.
„Račte odpustit,“ pravil profesor k tlustému
stvoření, „pokud jsem shledal, máte hlínu
diluviální ve své cihelně. Hlína ta jest z doby
naplavenin. V té době, kdy se ta hlína tvořila,
proháněli se sobové a losové střední Evropou
...“
Panímáma mohla na něm oči nechat.
„V jeskyních bydlil diluviální člověk, který
neviděl jen soby a losy, nýbrž i obrovská
zvířata, neškodné býložravce, mamuty,
milostpaní. A tito mamuti, totiž jejich kostry,
byli po velkých převratech přírodních uchováni v
hlíně a jejich zbytky jistě hostí i vaše
cihelna. A proto přicházím s prosbou, aby mně
bylo dovoleno pátrat v hlíně po zbytcích těchto
býložravců.“
Panímáma si oddychla, když skončil: „Když si to
nedáte vymluvit, tak dělejte, co chcete, ale jen
nás do ničeho nezatahujte, abychom neměli
opletání s úřady.“
„Že koulí očima?“ pravila v domě k dceři. „Baže
koulí.“
„Možná, že už byl ve Šternberku (blázinec na
Moravě),“ řekl vážně starý Oščadil, „nedovolit
mu tam kopat, kdoví, co by nevyváděl.“
„Je ho škoda,“ pravila Helena, „takový hezký
mladý člověk ...“
„Praštěné býložravec,“ dodala panímáma.
Profesor Zicher byl velice šťastný, že dostal
povolení kopat, když však hledal dělníky, nikdo
s ním nechtěl jít do cihelny, poněvadž po vsi se
rozneslo, že jeden „praštěné“ pán hledá dělníky
s motykami.
A tak sedával zarmouceně profesor nad cihelnou,
díval se na krásnou hlínu diluviální, sledován
tajně slečnou Helenou. Jednoho dne ji přistihl,
když plížila se za ním. Neměla času utéct, a
když k ní přišel, třásla se a prosila ho, aby jí
nic neudělal.
Ani sám nevěděl, jak to bylo, že usedla vedle
něho do trávy a s roztomilou upřímností
hanáckého děvčete mu řekla, že odtud až do
Přerova všichni o něm myslí, že je „praštěné“, a
ona, ona také.
Jal se jí vykládat o mamutech místo všeho
vysvětlování. Jak v Sibiři našli mamuty u
Irkutska v ledu, že na nich byla ještě kůže se
srstí a maso.
A byl již večer, když skloněn k ní a dívaje se
do jejích velkých, modrých očí pravil pan
profesor, že v Münsteru v Německu mají mamuta,
jehož kostra je úplně restaurována a který je
dlouhý přes pět metrů a vysoký tři a půl metru.
Pak ji šel doprovodit a na cestě jí vykládal,
když tak šli těsné vedle sebe, že dříve
považovali kly mamutí za roh vybájeného
jednorožce . . .
A když se s ni loučil, stiskl jí dlouze ruce a
prohlásil, že se bez mamuta do Prahy nevrátí.
A vrátil se s ní ...
A když dnes, po 25 letech, kolíbá se mu tlustá
paní Helena naproti, zda hlavou pana profesora
nezableskne myšlenka na těžkou chůzi
diluviálních býložravců?
Diluviální lidé zápasili s mamuty a pan profesor
s paní Helenou. |
