Výstavní tombola

Výstavní výbor dlouho přemýšlel, jakým způsobem by oslavil poslední den výstavy, aby při jejím uzavření návštěvníci co nejlépe se pobavili a odnesli s sebou z výstavních prostor co nejvíce milých vzpomínek. Kromě toho šlo též výboru o to, aby deficit výstavy byl o nějakou stovku menší. Byly dva návrhy: Jeden, aby čestná reprezentace výstavy běhala v pytlích o závod pod protektorátem J. E. Doubravy, biskupa v Králové Hradci, a druhý, aby se uspořádala velkolepá výstavní tombola. Aby se natiskl dvojnásobný počet losů, než může přijití návštěvníků, aby se slíbilo, že každý, kdo si koupí los za 20 haléřů, vyhraje určitě zlaté hodinky nebo soupravu stříbrných lžic nebo zlaté brože, náramky a prsteny s brilianty, tříposchoďový činžák, kočáry nebo automobily.

Návrh byl jednohlasně přijat. Noviny několik dní před koncem výstavy psaly o nádherné lidové tombole, k níž královna krásy bude prodávati sama losy v jemném negližé čili v plesové toaletě.

Zájem obecenstva vzrůstal. Výstavní výbor mluvil v novinách o patnácti tisících výher, a poněvadž královnu krásy přeplatili na jiný zábavní podnik, podařilo se v poslední chvíli výstavnímu výboru získat k prodávání losů dvě ošklivé mladé černošky. Vše vyvíjelo se zcela přirozeně. Na jedné straně byl usmívající se výbor a na druhé hloupé obecenstvo.

Mezi největší pitomce patřil pan Zaoral. To úplně dostačí k charakteristice tohoto muže, který objevuje se mezi návštěvníky výstavy v poslední den jejího trvání, v den velkolepé výstavní tomboly, a kupuje si třicet losů po 20 haléřích. To znamená, že tento muž dal šest korun do kasy výstavnímu výboru. Chtěl všechno. Chtěl zlaté dámské či pánské hodinky, náušnice, stříbrný příbor, chtěl zlaté knoflíky do manžet, žádal pro sebe náramek, prsten s brilanty a byl by chtěl ještě víc, kdyby byl měl ještě 20 haléřů, aby si mohl koupit nový los, ještě jeden vstupní lístek k bohatství a slávě.

Byl jako hráči v Monte Carlu, kteří nasadí posledních pět franků na en plein, a jako ten hráč s podivným pocitem přistupuje k ruletě, tak přistupoval pak Zaoral se svými třiceti červenými lístky k hradbě lidí, obklopujících nějaká prkna, na nichž stáli členové výstavního výboru a tyčili se bledí nad mořem rukou, zdvíhajících losy tomboly a domáhajících se slíbených výher.

Kam se pan Zaoral podíval, viděl jen rozpálené obličeje a slyšel hněvivé výkřiky, nadávky na výstavní výbor, vtipy témuž adresované s dodatky o zlodějství, viděl prožluklé červené lístky s černými čísly ve všech rukou, které kolem něho jimi šermovaly, a v to zapadaly hlasy mužů na pódiu: „Kdo má na konci pětku, ten vyhrává - ostatní nevyhrávají nic!“ Bouře nevole zahlučela kolem a popletený člen výboru, kterého štípali do lýtek nedočkaví majitelé losů, rozmáchl se rukou nad shromážděním a zvolal: „Kdo má na konci dvojku, ten vyhrává - ostatní nevyhrávají nic!“ Znovu zaburácela kolem nevole a jiný člen výboru písklavým hlasem křičel: „Ale pánové, vždyť vám říkáme, kdo má na konci nulu, ten vyhrává - ostatní nevyhrávají nic!“

„Pět, dvě, nula!“ zařval pak Zaoral, mávaje třiceti lístky, „dvakrát pětka, šestkrát nula, čtyřikrát dvojka.“ Kolem ozval se hlasitý smích. „Mám třicet lístků,“ volal pan Zaoral ku všeobecné legraci směrem k místu, kde rýsovaly se bledé tváře výboru. „Pánové, prosím vás, pusťte mne, já vyhrávám!“ Nějaká paní s dvěma červenými lístky útrpně se na něho podívala a řekla: „To musíte jít, milý pane, k dolejšímu pódiu, tam se vydávají výhry, ačli si to tam zatím s těmi čísly nerozmyslili. „

Pak Zaoral dral se davem dolů, kde ozývalo se „Hanba!“ a bylo viděti, jak nová sta rukou šermují červenými lístky ve vzduchu.

Tam se vrhl pan Zaoral, křiče: „Pětka, dvojka, nula!“ Kolem šuměla a burácela nevole davu. Nějaký starší pán v brejlích křičel, že to dá do novin, že měl tři lístky, že mu je přetrhli a že vyhrál v poslední den výstavy tři průvodce po výstavě.

„Oni nic jiného nedávají, chi, chi,“ smála se nějaká slečinka, kterou velmi bavila tato tlačenice. Pan Zaoral toho nedbal. Lokty razil si cestu, volaje jako válečné heslo: „Pětka, dvojka, nula!“ A vtom slyšel z pódia: „Kdo má trojku, šestku a sedmičku na konci, ten vyhrává - ostatní čísla nevyhrávají nic!“

Hřmotný hlas pána v cylindru zahulákal: „A kde máte, vy chytráci, ty hodinky?“ Jako odpověď zaznělo kolem: „Hanba!“, pod tlakem davu zapraskala prkna pódia a zástup zmocniv se průvodců výstavou, určených za výhry v poslední den výstavy, jal se modré ty knížky pořadatelstvu otloukati o hlavy. Vzduchem svištěly katalogy, kolem řvalo vše „Hanba!“ prkna praskala, výbor utíkal nahoru, byl inzultován a dav řval unisono: „Kde jsou hodinky? Chceme náušnice!“ Pan Zaoral zarudlý hněvem, byl v prvních řadách, a mávaje svými třiceti losy, křičel: „Dvakrát pětka, šestkrát nula, čtyřikrát dvojka, dvakrát trojka, třikrát šestka, dvakrát sedmička, jednou jednička, jednou čtyřka, dvakrát osma, jednou devítka! Lidičky, já mám vzadu dvakrát pětku, šestkrát nulu ...“ A dál ubíhal, volaje ty číslice do davu, až u hořejší tribuny dostihl tlustého pána z výboru, který obklopen obecenstvem křičel: „Naše tombola není žádný švindl. Kdo to tvrdí, uráží celý výbor výstavy a já už dal zjistit dva pány! Já dal zjistit tři pány,“ křičel, když ho rýpali pod žebra, „já dal zjistit čtyři pány!“

Pan Zaoral vyhoupl se z davu a křičel mu do obličeje: „Pane, já mám vzadu dvakrát pětku, šestkrát nulu, čtyřikrát dvojku,“ a vychrlil všechny ty číslice, volaje mezi jednotlivými čísly, že je to vrchol darebáctví, švindl.

Nějaký vysoký pán osvobodil obklopeného člena výboru voláním: „Musí nám ve výstavní kanceláři vrátit peníze. Slíbili, že každý los určitě vyhraje ...“

Dav hnul se kupředu, zanechávaje pana Zaorala v bouřlivé debatě s členem výboru, který volal: „Tak se chová publikum k českému podniku, to je humanita; to jsou české poměry! Pak pracujte mezi lidem, pořádejte jim ušlechtilé zábavy!“

Zatím dav po cestě rozprášil několik prodavačů losů, kteří je vesele dál prodávali, jako by se bylo nic nestalo, a pan Zaoral, vrhnuv tlustému členu výboru ještě několik infámií do očí a ujistiv ho, že má opravdu vzadu všechny vyvolávané číslice, utíkal za davem, který stál před výstavní kanceláří a křičel: „Vraťte nám peníze, tohle musí přijít do novin!“

Po dvě hodiny, co trvalo vyjednávání mezi obecenstvem a výstavním výborem, pracoval neúnavně pan Zaoral, aby se dostal kupředu se svými třiceti červenými lístky. Octl se konečně u schodiště, chráněného strážníky s komisařem v čele, právě když několik členů výboru oznamovalo, že budou vracet peníze za neporušené losy tomboly.

Pan Zaoral mlčky podal svých třicet losů členu výboru. Ten se na něho podíval a řekl přísně: „Chcete je mít zaplaceny - vždyť jste je sebral po výstavě! To je podvod, kdopak byl tak zpozdilý, aby si byl koupil třicet losů!“ Pan Zaoral se zarděl a kýval hlavou.

„Ptám se vás,“ opakoval člen výboru, „chcete je mít zaplaceny?“ „Ano,“ vydechl pan Zaoral. „Prosím,“ obrátil se člen výboru k strážníkům, „zjistěte mně toho pána!“

Ochotně vrhli se strážníci na pana Zaorala a vlekli jej na výstavní komisařství. „To je podvod, milý pane,“ říkal mu po cestě jeden strážník, „podvedl jste výstavní výbor, to je, jako kdybyste něco ukradl.“ A za tím smutným průvodem kráčel člen výboru volaje: „To je potom těžko, chtít takovým lidem uspořádat slušnou zábavu!“

Na policejní expozituře odebrali mu lístky a podrobili ho výslechu.

Celý červený v obličeji zvolal pan Zaoral: „Já mám vzadu dvakrát pětku, šestkrát nulu, čtyřikrát dvojku, dvakrát trojku, třikrát šestku, dvakrát sedmičku, jednou jedničku a kromě toho mám vzadu jednou čtyřku, dvakrát osmu, jednou devítku.“

Potom ho pustili a vyvedli z výstaviště, mrkajíce významně na sebe. Ke cti výstavního výboru budiž řečeno, že nežádal za jeho potrestání.

A pan Zaoral od té doby chová se velmi podivně. Časem zastavuje po ulicích lidi a táže se jich s úsměvem: „Prosím, podívejte se laskavě, zdali nemám vzadu dvakrát pětku, šestkrát nulu a čtyřikrát dvojku ...“