|
Strašně se mýlí ten, kdo si
myslí, že by císaře Karla poznal podle obrázku.
Kdepak! Na obrázku vypadá císař Karel jako
usměvavý, červenolící mladík, má pěkné, černé,
anglicky přistřižené vousky, všechno hezky
hladké, vymydlené, ale ve skutečnosti vypadá
zcela jinak.
Jako syn toho nunváře od nás, který podřezal
vlastního otce, ale byl zavřen jen do ústavu pro
choromyslné, poněvadž lékaři ho uznali za blázna
dědičně zatíženého. Ten mladý nunvář utekl
jednou z blázince, vrátil se domů a všude se
ptal, jestli neví, kde zůstává ten starý, jak ho
jeho vlastní syn podřezal.
Zrovna tak jako on vypadá císař Karel. Pořád se
přihlouple usmívá a myslí si přitom, kde by koho
podřezal, vousy má nazrzlé, umolousané a do
špičky, jedna špička mu visí přes koutek úst
dolů, druhá trčí nahoru, ve tváři je popelavě,
fialově a zelenavě kropenatý. Ale to oni se
monarchové schválně tak líčí, když někam jedou,
aby je žádný atentátník hned tak nepoznal a
neviděl v nich hned na prvý pohled císaře nebo
krále.
Ale mne by neoklamal. Císaře pána*)
Karla bych poznal hned, i kdyby se kdovíjak
přestrojil a nalíčil. Jeho podoba vryla se mi
hluboce a navěky do paměti, neboť jsem si kvůli
němu zkazil na vojně befedruňk a dostal
kasárníka.
Stalo se to takhle: Když jsme byli v etapě pod
Tridentem, přijel nás sám císař pán Karel
inspicírovat. Byl nám dán přísný rozkaz, abychom
se „hodili do glancu“. „Chlapče,“ povídám si,
„to si nesmíš udělat před císařem pánem ostudu,“
a čistil jsem se od hlavy k patě. Nejvíce jsem
si dal záležet na botách. Měli jsme zrovna
všichni nové, krásně žluté boty. Namazal jsem je
pečlivě viksem, plival horlivě do škatulky, až
mi v hrdle vysýchalo, a mazal a mazal. A potom
cídil, až mě ruka bolela, dýchl na ně a zase
cídil, až se blýštěly jako zrcadlo.
Když se potom pluk seřadil k prohlídce, všichni
vojáci měli pěkně žluté boty, jenom moje,
pečlivě vyleštěné boty, se leskly na slunci jako
dva veliké, hrbolaté černé démanty. Jen zářily a
hořely, až na protější zdi „prasátko“ se míhalo,
když jsem nohama pohnul.
Ale na vojně to bylo jedno, dělat, nebo nedělat.
Ale lépe bylo nedělat. Místo aby mne pochválili,
že k poctě a slávě císaře pána jsem si tak
velkolepě vyleštil boty, vynadali mi, že jsem
buď pitomec, nebo ještě spíš velezrádce. Kdo prý
ví, jestli jsem neměl v úmyslu dopálit tím
císaře pána tak, aby vyletěl z kůže. Ale to jsem
na mou duši takový úmysl neměl. S hanbou a
opovržením mne tedy vyhodili z řad těch, kteří
měli žluté boty, abych nedělal ostudu a výjimku
a císař pán aby se nezlobil, že všichni mají
žluté boty a zrovna jen já černé a vyleštěné.
Poslali mne tedy na vršíček, abych dával pozor,
až císař pán pojede. Jakmile spatřím automobil,
měl jsem hvízdnout na hornistu, který stál pod
vršíčkem, a na to znamení měl hornista troubit
uvítací generálmarš.
Byl to pro mne těžký a důležitý úkol. Napínal
jsem zrak do dálky, div mi oči z důlků
nevypadly, jen abych automobil císaře pána
nepromeškal. Na silnici se konečně zdvihl oblak
prachu a z dálky ke mně cosi supělo, rachotilo a
drnčelo. Nebylo pro mne pochyby, že je to
automobil s císařem pánem. Až se mi dech
zatajil, když jsem si uvědomil, kdo se to blíží.
Jeho Veličenstvo, náš císař pán a král!
Hvízdám tedy na hornistu, hornista troubí jásavý
generálmarš, rozkazy velitelů letí k obloze,
tasené šavle se blýští, vojsko se žlutými botami
staví se do pozoru. Nikdo ani nedýchá, všechno
napjato jako struny - No, a když to tak bylo
nejlepší - místo automobilu s císařem pánem
přihnalo se tryskem splašené spřežení volů bez
kočího... Já jsem sice ještě na hornistu
hvízdal, ale to už aby přestal troubit, že jsem
se zmýlil, to že není císař pán s průvodem, ale
splašení volové. Císař pán a volové, to je přece
ohromný rozdíl!
Pohrozili mně tenkrát oběšením. A když potom za
těmi voly přijel opravdu sám císař pán, třásla
se mi kolena strachem, prosebnými zraky jsem se
vpil do jeho panovnické tváře. Klekl jsem před
nim na kolena a prosil jsem ho pro všechny
svaté, aby mi odpustil, že jsem voly pokládal za
císaře pána, že už to jakživ neudělím, že se
polepším a budu dělat teď pravý opak toho, co
jsem právě spáchal.
Bylo mi odpuštěno, neboť císař pán byl
džentlmen. Dali mi čtrnáct dní vězení, a když
jsem ho odseděl, poslali mě na magorku.
Od té doby si císaře pána Karla tak dobře
pamatuji.
↑
*) Na dotaz, proč se říká
císař pán, a nikoliv pan císař, nemám zatím, než
se podívám do naučného slovníku, odpovědi.
Vysvětlení, že se říká také marcipán, a nikoliv
pan marci, nezdá se mi dostatečným. Císař pán a
marcipán, to je přeci rozdíl. |
