Vzpomínka z močálů

Zadíváte-li se podél řeky Visly na širé roviny a odmyslíte-li si březové lesíky, které je v dáli ohraničují, připadá vám pojednou, že jste o kolik set kilometrů dále na jihovýchod, na stepích Ukrajiny.

Vše vám tak připadá. Vysoká tráva jako vlny hází se po větru, a když se skloní, uzříte mezi ní nevysoké pahrbky, mohyly pravěkých obyvatelů.

Vítr se na okamžik utiší, tráva se opět vztyčí a vy nevidíte daleko široko nic jiného, než záplavu žlutých, sluncem ožehnutých travin.

Špatnou vozovou cestou kráčíte mezi ní jako lesíkem.

Naproti vám kráčí muž ve vysokých botách, vybledlém kontuši s černým, popraskaným pasem.

A nedaleko vás dělí se cesta na několik menších stezek.

Rázem přestanete dumat, zapomenete na stepi Ukrajiny a pozdravíte příchozího polsky a optáte se, kudy se jde do Lóczek.

Tak se mně též stalo.

Muž v kontuši poděkoval a pravil, že jest z Lóczek, bude-li libo, že půjdeme spolu.

„Cesta,“ pravil, „bude zlá. Půjdeme močály dobrou hodinu. Hleďme, ať jsme přes ně, než se zšeří, neboť ve tmě těžko hledat balvany, přes které se musí skákat.

A sklouzne noha, už ležíš v bahně. Pravda, utopit se nemůžeš, močály nejsou ani půl metru hluboký, ale zmáčíš se dost.“

Muž v kontuši náhle se zarazil.

„Odpusťte, ani jsem se nepředstavil, člověk zde pomalu zapomíná na způsoby. Já jsem učitel z Lóczek, Stanislaw Zlotyk. Nedivte se, že můj kontuš jest v tak špatném stavu. Drahý pane, nám učitelům se zde příliš dobře nevede. Dnes byl jsem na příklad prodat dvě selata na trh. Co jsem stržil, dám na dluhy. Ale, pane drahý, chlubit se mohu. Mám tolik polností, že mohu dvě hodiny jiti a neobejdu jen jeden kus. A víte, z těch polností nemám ani na tabák. Ta pole, která mně náležejí, jsou močály u řeky Visly, které obdržel můj děd od urozeného pána Czemeryňského z Lóczek za to, že ho jednou, když se topil v bahně za vsí, vytáhl. Tak dědí náš rod od pokolení do pokolení ty močály a dosud každý z nás nešťastnou náhodou stal se zde učitelem. Plat není velký, postup není žádný, koupit musím vše za drahé peníze, neboť sedláci nemají sami ničeho, a mají-li něco, musí to dáti krčmáři, od kterého vše musím já odkoupit, a žádal-li jsem, aby mne přesadili, podívali se do knihy ne-movitostí a řekli: Stanislaw Zlotyk, majitel velkých pozemků, není příčiny, aby byl přesazován na lepší místo. Odpusťte, pane, že jsem tak sdílný, neznám vás a vy mne dosud jste též neznal. Dojdeme do Lóczek a rozejdeme se. Více se sotva v životě uhlídáme, ale vzpomeňte si přec někdy na rovinu v Povislí, na močály a přitom na to, že jste našel zde zvláštní živočichy, kteří podobají se sice lidem, ale přece se zdržují celý věk v močálech a nemohou z nich.“

Tráva přestávala místy a průřezy zjevovaly se břehy řeky.

U jednoho takového průřezu zastavili jsme se. „Pohleďte,“ pravil učitel, „na břeh. Vidíte ta prorvaná místa naproti nám? Tam byla ještě za mého dědečka hráz, která chránila zdejší krajinu kolem Lóczek od zátopy. Pojďme!“

Šli jsme. Cestou pokračoval: „Teď jest pozdě spravovat hráz, když krajina jest samý močál, a peněz není na vysušení. Dokud byla hráz, dařilo se zde obilí dosti dobře, ačkoliv od severu mají přístup k nám studené větry.

Za starého pána Czemeryňského, který sídlil na zámečku v Lóczkách, protrhla se stará hráz na jaře a vody zatopily zdejší okolí. Ztratily se ovšem zanedlouho, ale obyvatelstvo hledělo s obavami na příští jarní povodeň.

Bylo by bývalo odpomoženo velmi snadno všemu, kdyby panstvo dalo hráz znovu doplniti, ale pan Czemeryňski byl podivín.

Hrál zuřivě v šachy. Od rána do večera. Měl starého sluhu, který mu dělal soupeře.

A pan Czemeryňski vyhrával denně pět partií, k čemu se tedy starat, zdali hráz stojí nebo ne.

,Macejku,’ říkával k svému sluhovi, ,bůh ty lidi potěš, ale my si dáme ještě jednu partii. Dám ti dva tahy napřed.’

Jednoho dne přišla k němu deputace, aby jako jejich rodný pán milostivě vystavěti dal kus hráze.

Urozený pán toho dne prohrál tři partie za sebou, i dal deputaci čeledíny vyvěsti před zámeček a z okna ještě ji poctil různými nadávkami.

Deputace však za dva dny přišla opět. Toho dne byl v lepší míře, i oznámil jí, že v té věci nemůže jednat bez souhlasu svého souseda, pana Boliňského ze Stroze, neboť stržená hráz polovičkou stála na jeho majetku.

Pan Czemeryňski dosud neviděl pana Boliňského, ačkoliv přes padesát let byli od sebe vzdáleni ani ne úplné tři hodiny.

Pan Boliňski málokdy vyšel ven do okolí a pan Czemeryňski vůbec nikam nechodil.

Pan Czemeryňski měl ale dobré srdce. Aby nebyl více od deputací obtěžován, vzkázal panu Boliňskému, aby ho poctil laskavě svou návštěvou, že jde o jeho zájmy.

Pan Boliňski přijel.

Přišla deputace, pan Boliňski poslouchal, a když odešla, navrhl, aby se šli podívat na strženou hráz.

Šli tedy. Když přišli asi na ta místa, kde jsme stáli a dívali se travou na břeh řeky, prohodil pojednou pan Czemeryňski: ,Hle, ten kus roviny vypadá jako šachovnice. Tamhleta vrba, to je král, ten vyšší kus křoví kůň, tamto mohou být pěšci...’

,A já mít jen jednoho koně na své půlce, dal bych ti, pane bratře, třetím tahem mat,’ vpadl náhle pan Boliňski do řeči a oči se mu jen jiskřily.

,Ty hraješ také šachy?’ radostně otázal se pan Czemeryňski.

,Baže, nic jiného nedělám, než to ...’ ,Tak pane bratře, zahrajeme si nějakou partii, on můj sluha.

A ku podivení všech přítomných obrátili se oba urození pánové a kráčeli spěšně k zámečku, zapomenuvše na protrženou hráz, na deputaci a na svou konferenci.

Hráz stála tak, jakou ji nechala posledně povodeň, a pan Boliňski jezdíval každý druhý týden hrát v šachy s panem Czemeryňským, neboť každý lichý týden jezdil Czemeryňski k němu.

Jarní povodeň následujícího roku dotrhla úplně zbytek, a od té doby je všude samý močál.

Ale pane, ten kus močálu, který zde vidíte a přes který půjdeme, je můj,“ doložil s úsměvem učitel, ukazuje na odlesky černých vod mezi vysokým paličkovitým rákosím.

A již objevily se mezi černým hustým bahnem bílé kameny, hustě položené vedle sebe, přes které vedl majetník tohoto močálu, pan učitel Stanislaw Zlotyk, dnes ráno na trh dvě selata . . .

Od Visly šel chlad.