|
...To bylo velice zábavné. Právě
mluvil o občanu Skrbenském, když nás začal honit
policajt - tomu chlapíkovi nebylo vhod, že jsme
lezli přes dráty; ostatně nevím, kde měl oči -
uhnuli jsme za stromy, on proletěl - a my jsme
se dívali půl hodiny, jak nás spravedlnost hledá
- škoda, že jsme neměli s sebou aparát, byl by
pěkný obrázek, oči vypoulené, jazyk vypláznutý -
honící pes. Ale zapomněli jsme na občana
Skrbenského. Já sice nechápu, co to má co dělat
s politikou (protože mě chtěl právě zasvěcovat
do politiky), je to přece církevní hodnostář, a
tedy se o politiku asi stará zrovna tak jako já,
a ostatně naše kuchta předevčírem vypravovala po
kostele, že prý se mu ubližuje, že je to moc
hodný pán a že bude nějaké procesí s lampióny. -
A to on mi asi chtěl povídat něco o těch
lampiónech.
Ten hoch někdy divně mluví - tak divně, že mu
skoro ani nerozumím. Ostatně to někdy vypadá,
jako by si ze mne dělal legraci. - Dnes mě
zkoušel ze zeměpisu. Musím se přiznat, že mi dal
mnohem více otázek než já jemu odpovědí. - A
když už jsem se asi na dvacáté město přiznala,
že o něm nemám ani ponětí, povídá: „Ale, kde
jsou Lurdy, přece snad víte.“ (Píše se Lurdy
takhle?) Nevím, ale styděla jsem se už, a tak
jsem řekla, že mě už zeměpis mrzí, a on na to:
„No, zeměpis neumíte slavně, ale omdlít byste
snad dovedla?“ „Proč omdlít?“ - „No, víte, to je
takhle: V Lurdech nějaké děvče omdlelo a zjevila
se mu Panna Maria. Dejme tomu, že byste v
Grébovce omdlela a že by se stal zázrak - že by
kupř. svatá Panna - (smekl klobouk, je tedy
přece jen zbožný - měla jsem strach, že není
dobrý křesťan) - z Grébovy vily by se udělal
klášter - chodila by procesí - naše rodné město
by zbohatlo - ano, víra pomáhá lidem na nohy -
na to je citát z bible: „Víra tvá tě uzdravila.“
- Povídá to takovým divným hlasem - ostatně je
to hloupost - copak by se moh stát zázrak na
Vinohradech? Ostatně, kdybych já byla Bohem,
byly by mi Vinohrady solí v očích - město, které
dovede se tak rouhat, že postaví naproti kostelu
divadlo. Ještě kdyby se tam hrály samé pašijové
hry - nebo kusy, při kterých si může člověk od
srdce zaplakat - jako „Mlynář a jeho dítě“ -
nebo kdyby za herce byly vybírány jen zachovalé
osoby - mohli by hrát třeba kněží - jenže to
zase nejde - v jednom kuse jsem viděla (byl to
ostatně slušný kus, mravný), jak nějaký pán
objal kuchařku - to by ovšem bylo nemožné, kdyby
pána hrál kněz.
Tak jsem ho dnes prosila, aby mi vyložil
politické strany v Čechách. Povídal, že by to
dlouho trvalo. Řekla jsem, že chci jen docela
maloulinké ponětí, jenom abych věděla, jak se
mám na kterou stranu dívat. - Zastavil se a
počítal na prstech. - „Co počítáte?“ - „Počítám,
kolik má jazyk český jadrných nadávek.“ -
„Kdybyste radši počítal politické strany - co má
tohle s tím co dělat?“ - „Hned, slečno.
Přesvědčoval jsem se, jestli máme v Čechách
tolik nadávek jako politických stran. Skutečně,
čeština je bohatá řeč - má jich ještě víc. Tak
začněme s politikou. A protože do vás nechci tak
docela vtloukat své přesvědčení, budete si je
tvořit sama. Začneme se staročechy. - Slečno, co
je staročech?“ - Mlčela jsem (přece nemohu říci,
že si představuji šedivého nějakého pana radu?)
- „Nu, jen se toho nebojte. Užijte nějakou z
četných českých nadávek - nu, něco hodně
silného.“ - „Starý osel?“ - „Tak vidíte, že to
není s politikou tak hrozné. Teď vezmeme
mladočechy. Vyjádřete se o mladočeších, slečno.“
- Vyjádřila jsem své smýšlení o mladočeších
docela jadrně. Opravdu, politika není tak těžká.
Když jsme probírali asi patnáctou stranu,
nemohla jsem si už na žádné zvíře vzpomenout, a
tak jsem řekla „prasata“ a hned jsem se
začervenala (ačkoliv se doma nečervenám), ale on
mi povídal, to že si z toho nemusím docela nic
dělat, že je to docela přirozený a předvídaný
vliv politiky, že v rozčilení se řekne ledacos a
že ostatně politika ženám nepatří, protože to
není nic pro slabé nervy. V poslanecké sněmovně
prý je vůbec slovo „prase“ název docela
lichotivý. Je prý to zkáza mravů, stát se
poslancem. Prosila jsem ho tedy velice, aby
nekandidoval, a on mi to slavně slíbil.
Potkali jsme dneska fůru sena. - Měla jsem
radost, že budu mít štěstí. - „Proto jsme my tak
šťastný národ, že je u nás tolik sena“, a sundal
klobouk a klepl si na hlavu. Ostatně on je
protiva. Napsal nějakou povídku o vších a
povídal, že by mi ji věnoval, kdybych chtěla. Ty
vši mne mrzí. Vzdělaný člověk by tak neměl
mluvit a dokonce už ne psát. |
