Z drogerie

Fejeton

Když jsem se začal učit materialistou, spřátelil jsem se s Frantíkem, synem domovnice v domě, kde byl krám mého šéfa. Stalo se takto:
Krájel jsem na dvoře nějakou bylinu a kouřil kousek cigarety, kterou jsem vzal nejstaršímu příručímu. Kouřím a dávám pozor, zdali nikdo se na mne nedívá, vtom přijde ke mně mladík, vytáhlý, hubený, se zrzavými vlasy. „Dej mně zakouřit,“ řekl. Podal jsem mu cigaretu. Vážně vypustil dým a pravil: „Ty jsi novej učedník?“ „Jsem!“ odvětil jsem hrdě. „Tak jsme kamarádi,“ odvětil Frantík, „já jsem Frantík domovníků.“

Chvíli panovalo mlčení. „Poslouchej,“ řekl Frantík, „já ti budu říkat Pepík, měli jsme zde dva učedníky a každý se tak jmenoval. Ten poslední byl hodnej kluk, ale váš starej ho vyhnal. Von měl mu ukrást láhev rumu.“ Zamlčel se. „To ti povídám,“ pokračoval, „když budeš chtít něco vzít, vem to, ať tě nikdo nevidí.“ Krájel jsem dále bylinu.

„Pepíku!“ „Co?“ „Víš, až půjdeš do sklepa, zahvízdej na mne. Máte tam staré lahvičky, počkej, to ti pošeptám.“ Naklonil se ke mně a šeptal: „Vezmu si košík a vyberu si nějakou. Dám ti za deset lahviček dva krejcary. Já je doma vymeju a pak je vašemu starýmu prodám.“ „Frantíku!“ „Ale ty jsi hlupák, Pepíku,“ domlouval mně Frantík, „to už dělám po dva roky, dyť to není nic zlýho. Váš starej to nepozná. A víš co, že jsi to ty, dám ti tři krejcary za deset lahviček.“

To bylo mé první setkání s Frantíkem.

A třetího dne po tom objevil se v našem krámu Frantík, prodávaje asi čtyřicet lahviček čistě vymytých. Prodal je.

Toho dne odpoledne Frantík se mně vyhýbal. Zastavil jsem ho. „Frantíku,“ řekl jsem k němu, „kdy mně dáš za ty lahvičky?“

„Pepíčku,“ pravil něžně Frantík, „to víš, že ti zaplatím, zejtra ti zaplatím.“

Zejtřek minul a Frantík mne ujistil, že mně druhého dne určitě zaplatí.

Druhého dne řekl ke mně: „Rád bych ti zaplatil, ale nemám z toho ani krejcaru.“

„Tak, tys mne oklamal, no počkej,“ pomyslil jsem si, a toho dne, když jsem šel do sklepa pro destilovanou vodu, zahvízdal jsem na Frantíka. „Vem si košík,“ řekl jsem, když se objevil na dvoře, „jdu do sklepa, prodám ti nějaké lahvičky.“

Stoupali jsme po schodech dolů. Sklep byl rozdělen ve dvě části. Jedna část patřila k našemu krámu a v druhé, menší, uschovával řezník z domu kosti. Zápachu bylo tam dost a velkých krys ještě více. Každou chvíli ozval se někde ve sklepě pískot. Malá svítilna ozařovala vlhké stěny. Každý náš krok dunivě se ozýval v tmavém prostoru.

„Frantíku,“ pronesl jsem náhle, „kdyby nás tak někdo zde zavřel.“ Frantík se ušklíbl. „No, nevídáno!“

Otevřel jsem dřevěné pažení. „Vybírej si lahvičky,“ ukázal jsem na hromadu špinavého skla. „Ale víš co, já ti přinesu také lucerničku, jen naplním láhev destilovanou vodou. Počkáš zde zatím ve tmě. Nebojíš se?“ „Kdepak,“ odvětil Frantík, „přijď ale brzo. Podívej se na ty krysy v koutě,“ upozorňoval na dvě veliká šedá zvířátka.

„Ty koušou,“ odvětil jsem, „pustí se i do člověka, tak nazdar!“

„Přijď brzo!“ volal za mnou Frantík.

Stoupal jsem po schodech. Když jsem vyšel ze sklepa, vzal jsem klíče, zavěsil zámek na dveře a zamkl sklep. Mnul jsem si radostí ruce. „Já tě naučím, darebáku, utratit peníze a mně nedat nic, počkáš si ve sklepě hezky dlouho.“

Šel jsem k obědu spokojen jako nikdy předtím. Když jsem se vrátil za půldruhé hodiny do krámu, byl mému šéfovi nápadný můj veselý obličej.

„Voni taky nic jiného nedělají, než se pořád smějou,“ pravil ke mně, „a vypadají jako obmezenej člověk, podívají se na pana Tauchena,“ ukázal na příručího, „ten je pořádnej člověk. Viděli ho někdy se smát ?“

Odpoledne strávil jsem dvě hodiny na půdě, kdež za dozoru šéfova dělal jsem ve veliké bedně koření pro dobytek. „Jen hodně otrub, no, přidají ještě, však to kravám neuškodí. Nesmějou se.“

Ze dvora bylo slyšet na půdu zmatený křik. Vyhlédli jsme z vikýře na dvůr.

Před sklepem stálo několik osob. „Jdou,“ volal na mne šéf, „zavřou půdu, jdem dolů, možná, že ve sklepě hoří. Nesmějou se, voni jsou obmezená hlava.“

Když jsme sešli dolů, slyšeli jsme hrozný křik, který vycházel ze sklepa: „Ježíšmarjá, lidičky, ježíšmarjá, pusťte mě ven, otevřete, já jsem Frantík domovnice ...“

*

Za čtvrt hodiny stál jsem před šéfem v komptoáru. „Tak voni ho tam zavřeli,“ přísně se tázal, „a řeknou mně proč?“ „Pane šéf, (krad tam staré lahvičky ...“

Tvář šéfova proměnila se. Přísný výraz zmizel a na jeho místo nastoupil vlídný úsměv: „Tak je tomu tedy, voni nejsou obmezená hlava, ale to neměli dělat. Voni jsou poctivá duše, to mne těší. Ty lahvičky neměly cenu, ale mě to těší, že jsou tak poctívej a majetek svého představeného chránějí a opatrujou. Voni jsou zlato! Předešlého kluka jsem musil pustit, poněvadž ukrad láhev rumu, ale voni jsou poctívej chlap...“

Stiskl mně ruku a šel k domovníkovům.

Když se vrátil, zavolal mne do komptoáru a řekl: „Voni nejsou obmezená hlava, ale kluk zlodějská,“ a vlepil mně jednu přes ucho.