|
Nocí červenala se rudá světla
Nikopole. Dunaj šuměl, ryby šplouchaly a náš
parník nesl na palubě společnost hodlající
vystoupiti v Nikopoli.
I kdo nevystupoval, ačkoliv bylo pozdě večer,
nešel spat do kajuty a vyšel si ven nahoru, přes
citelný nyní chlad oproti teplu dennímu, díval
se, jak černý Dunaj, jen na několik metrů kolem
osvětlený, se líně plouží, jak v dáli slyšeti
zvuk lodních trub a blýská se světlo parolodi.
Z vesnic rybářských, rozložených kolem řeky,
ozýval se místy zpěv. Blížili jsme se k
Nikopolu.
Vedle mne seděl na lavici Němec Schwarz a v záři
svítilny učil se horlivě z mluvnice bulharského
jazyka. Schwarz byl agentem nějaké berlínské
pojišťovací společnosti.
„To je zlá věc,“ vykládal chvílemi, „za půl
hodiny jsme v Nikopoli a já z bulharštiny znám
jenom pár slov, jak jen budu moci pojišťovat
lidi na život a na smrt?“
„Proč sem mezi nás leze,“ bručel vzadu bulharský
důstojník.
Světla Nikopole určitěji vystupovala, bylo již
znát domy, malé parníky u břehu a Němec Schwarz
učil se rychle, vyptávaje se, jak se to
vyslovuje, z příruční knížky rozmluv
německo-bulharských důležitou větu: „Az razbiram
dobra, na němoga chortuvam. Rozumím dobře, ale
nemohu mluvit.“ Pak se učil ještě několika
konverzačním větám a to tak důkladně, že když
jsme přistáli ku břehu a houf arabadžů,
průvodčích, nosičů zavazadel a cikáňat nás
obklopil, místo věty „Az něšča ništo, nechci
ničeho“, řekl s velkým namáháním k jednomu
ušpiněnému nosiči zavazadel: „Az običam
zelenčuk. Mám rád zeleninu.“
Nosič zavazadel odnášel Schwarzovi zavazadla,
takže nešťastný Schwarz byl nucen svůj osud
vložiti úplně do rukou jeho.
Konečně upocen zmizel v ruchu města, proklínaje
všechno možné.
Parník přistál v jedenáct hodin večer, po
ulicích Nikopole nebylo vidět ani chodce.
Průvodčí rozdělili se o přibylé cizince a mne
neobtěžoval žádný arabadža, poněvadž měl jsem na
hlavě národní čepici bulharskou, vysokou čubaru.
Měsíc právě vyplul z mraků a objevily se
zřetelně úzké ulice, cikánské čtvrti, mohaly.
Chalupy, slepené ze dřeva, jimž za tmel slouží
bláto, příšerně se bělaly ve svitu měsíce.
Cikánská čtvrť není velká, ale špíny i při bílém
měsíčním světle dosti. V každé uličce bylo
několik psů na smetišti, ležícím před každým
domkem.
Z cikánské čtvrti jest pomalý přechod do
úpravnější části města.
Pouliční kavárny byly opuštěny a jen řeřavé uhlí
značilo místa, kde se ve dne vaří káva.
A již jsme opět u Dunaje. Tichou nocí ozývá se
hlučný zpěv z osvětlené nízké budovy nedaleko
břehu Slyšíme-li v tichu zpěv, jest nám příjemně
u srdce, zejména když víme, že zpěv ozývá se
jedině z hostince, kde se může žízeň uhasit a
hlad utišit. Odtud ta radost.
Byl jsem vskutku rád, když jsem vstoupil do
tabákového dýmu. Z nadpisu nad dveřmi jsem se
přesvědčil, že jest to námořnická krčma. Jaké
bylo však mé překvapení, když za stolem, v
koutě, kde nikdo neseděl, viděl jsem pana
Schwarze, krčícího se nad sklenkou rakije a
prohlížejícího si svou nerozlučnou bulharskou
mluvnici.
Kolem to hučelo, hlomozilo, nadávalo ve všech
jazycích. Shledání mé s panem Schwarzem bylo
vřelé. Stiskl mi ruku, jako kdybychom se nejméně
deset let neviděli.
„Proboha vás prosím, zeptejte se mého nosiče
zavazadel, co vlastně se mnou zamýšlí. Dovedl
mne sem, když viděl, že bulharsky neznám, mluvil
na mne asi turecky, teď spí na mých zavazadlech
tamhle v koutě.“
Vzbudil jsem nosiče. Protřel si zraky a trvalo
to hodně dlouho, nežli odpověděl na mou otázku,
co vlastně zamýšlí. Odpověď jeho vyzněla v ten
smysl, že pan Schwarz počká s ním zde do rána.
Chlapík spal dál a budit ho by bylo tolik, jako
poštvat na sebe napilé námořníky malé torpédové
lodice.
„Co se mnou bude?“ bědoval Schwarz. „Zítra
pojedu nazpátek, přečkám-li rána, tohle je
země!“
„Nic si z toho nedělejte,“ těšil jsem ho, „až se
naučíte bulharsky, můžete sem jezdit.“
„Když znám jen německy,“ bědoval Schwarz, tentýž
Schwarz, který na palubě parníku mezi Vidinem a
Lom Palankou zpíval si vesele „Deutschland,
Deutschland über alles“.
Přečkali jsme ráno v krčmě.
Pan Schwarz o šesté hodině vstal z lavice a šel
k přístavišti poptat se, kdy jedou parníky.
Zavazadla nesl si sám.
Rozloučili jsme se srdečně a jsem přesvědčen, že
pan Schwarz, až se navrátí domů, do Berlína, v
kruhu známých bude vypravovat, jak je to v té
Bulhárii strašné, kolik hrozných dobrodružství
ho potkalo, jak mu strojili úklady o život a
podobně, stále totéž, co Němci o Balkánu
papouškují.
A jitro se probudilo nad Nikopolí. Porovnával
jsem procházku v noci s novým obrazem města.
V noci se mi zdálo vše špinavé a ve dne -
největší čistotu ulic, jaké jsme všichni na
Západě zvyklí, jsem sice nepozoroval, ale přece
proti jiným balkánským městům Nikopol má několik
ulic dlážděných, čistých.
Nikopol, rumunsky Nigebolu, leží v dlouhé
kotlině. Obyvatelstva odhaduje se asi na osm
tisíc. Ačkoliv kdo město navštíví, nedovede si
představit, že by tak ruchuplné město mělo
toliko osm tisíc obyvatelů.
Příčinou toho jest množství lidí, kteří z jihu
podél řeky Osmy přicházejí za obchodem. Řeka ta
teče směrem od Trojánského Balkánu a blízko
Nikopole, asi čtyři a půl kilometru, vlévá se do
Dunaje právě naproti rumunské řece Alutě.
A pak Dunaj se spoustou lodí je jako pro všechna
podunajská města živitelem. Lodi přivážejí zboží
a odvážejí z Nikopole obilí, výrobky domácího
průmyslu a to z hedvábí a hliněné nádobí.
Dopoledne jsem si prohlížel město, na které jest
od Dunaje pěkný pohled. Bílé domky v zeleni
markantně vystupují, štíhlé minarety, baňaté
věže pravoslavných chrámů odrážejí se od modré
oblohy, jak se samo sebou rozumí, jen když není
zamračeno.
To podotýkám proto, že když jsem se na Nikopol
od Dunaje díval, pršelo vydatně. Časem zahřímalo
a pozadím pro štíhlé minarety a baňaté věže
pravoslavných chrámů byla černá, hustá mračna, z
kterých když vyšlehl klikatý blesk, zatřpytily
se mosazné ozdoby věží chrámových a půlměsíce
minaretů.
V Nikopoli sídlí řecký arcibiskup a katolický
biskup. Bylo to ve svátek, proto bylo přes
deštivé počasí odpoledne na parníku, kterým jsem
jel dále dolů po Dunaji, mnoho výletníků,
většinou samí usedlí cizinci.
Řecká pětičlenná kupecká rodina, jeden Armén,
kupec, velice hovorný člověk, který chodil od
jednoho k druhému a ptal se každého, kolik je
hodin a pak poděkovav každému se představoval.
Bouře v těchto krajinách nemají dlouhého trvání.
Před třemi hodinami ještě obloha až k horám na
jihu zatažena a nyní slunce pálí do plátěné
plachty, která jest přes palubu nad námi
natažena.
Přichází prodavač kávy. „Kafe á la turca, černá
káva,“ „kafe á la franca, bílá káva,“ vyvolává
hlasem mohutným, až vedle čtyři slečny učitelky
obecných škol nikopolských zbledly.
„Chajdutin, bandita,“ šeptala jedna, ale kávu od
bandity pily a vypravovaly si horlivě o
obecenstvu na palubě. „Dámy jsou na Východě i na
Západě stejné, že,“ ptal se vedle Armén někoho
tak hlasitě, až slečny to postřehly a zarděly
se.
„Budala, hlupák,“ řekla jedna hlasitě a byla
nyní řada na Arménu, aby se zarděl.
Krajina jest jednotvárná od Nikopole až po
Svištov. Nízké pahorky na pravém břehu a
jednotvárná bařinatá rovina na levé, rumunské
straně až po Zimnič.
Dalekohledem možno z paluby pozorovat dobře
pohraniční hlídky rumunské.
Armén vyprávěl mně, jak jednou, nedávno, dva
podloudníci chtěli dopravit do Rumunska hedvábí.
Na loďce přejeli Dunaj a u Zimniče vystoupili.
Vtom rumunská pohraniční hlídka se vyhoupla z
rákosí. Dva muži podloudníci neztratili
duchapřítomnost, ukázali jim tureckou liru (asi
dvacet korun), kterou jim hodili.
Pohraniční hlídka zvedla liru, strčila do kapsy
a jeden se ptal druhého: „Vidíš někoho,
Gregescu?“
Druhý odvětil: „Nevidím nikoho, Bruluscu.“ Načež
prvý rozhodl: „Můžeme jít do krčmy.“
Do Svištova jest z Nikopole asi sedmdesát
kilometrů. Poněvadž jsem v noci nespal, šel jsem
spát dolů do čítárny a mohu potvrdit, že se v
čítárnách parníků velmi dobře spí. Dáte si haldu
nerozřezaných časopisů pod hlavu a spíte, až
najednou jste v Svištově, jestliže totiž do
Svištova jedete jako já.
Parník jel pomalu. Ve Svištově byl až časně ráno
druhého dne.
Totéž divadlo při přistání parníku jako den
předtím v Nikopoli. Cikáni, arabadžové, zřízenci
hotelů. Na několika místech nastala mezi nimi
takřka rvačka o přibylé cizince, přičemž tito se
měli nejhůře. Tu jeden je tahá za rukáv pravé
ruky a doporučuje plamennými slovy svůj hotel,
druhý zřízenec tahá ho za rukáv druhé ruky a
doporučuje svůj, arabadža nabízí se, že je
provede po městě a nosiči zavazadel tahají z
rukou cestovní kufřík a cikáňata vráží do celého
chumlu, prosíce o almužnu.
Šest hodin času, které mně zbývaly, než parník
dále popluje, věnoval jsem prohlídce města.
Můj arabadža byl vysoký člověk, na první pohled
bylo znát, že není ani Bulhar, ani Turek,
ačkoliv měl jako Turci červený vysoký fez na
hlavě. Tvář jeho nejevila žádných stop po
vysedlých lícních kostech, jaké jsou typickým
znamením Bulharů, měl tvář snědou, oko jiskrné,
nos řecký. Oděn byl v bílé nohavice, soukenné,
značně široké, dole pod koleny stažené červenou
stužkou. Opásán byl červeným pásem a jeho košile
se širokými rukávy byla ozdobena na prsou
pestrým vyšíváním. Kroj zcela bulharský, až na
fez.
„Příteli, jaké jste národnosti?“ optal jsem se.
„Čerkes,“ odvětil arabadža usmívaje se, „ale
čerkesky neumím, jen bulharsky.“
Potomek hrdých Čerkesů. Tento člověk, který
každému cizinci na potkání se uklání a tituluje
„vaše milost“, je synem horalů kavkazských.
Ale otcové jeho měli divný osud. Ještě dlouho
před poslední turecko-bulharskou válkou
přesadili Turci několik set čerkeských rodin z
kavkazských pralesů do rovin v okolí města
Svištova. Turecká vláda darovala jim rozsáhlá
pastviska. Turecká vláda říkala totiž úrodným
rolím pastviska a když to řekli Turci, bylo to
pravda. Tak se stalo, že rolnictví zde kleslo,
neboť po bývalých úrodných polích proháněla se
stáda Čerkesů. Rolím to nesvědčilo a Čerkesům
též. Dílem umřeli, nezvyklí na podnebí, dílem
splynuli s obyvatelstvem, zapomněli na svůj
jazyk a přijali bulharský. Žije jich nyní jen
několik rodin ve Svištově a okolí. Role však
ještě dosud se nevzpamatovala z návštěvy
divokých Čerkesů.
Tento můj Čerkes nebyl však ani v nejmenším
divoký. Uctivý, úslužný až k smíchu. Šel po
ulici naproti nám pán, zcela po evropsku
ošacený. Když došel k nám, k velkému mému
překvapení uklonil se arabadža třikrát a sňal mi
mou čubaru, čepici s hlavy a až po evropsku
oděný pán zašel, dal mi opět čepici na hlavu.
„To je zdejší starosta,“ vysvětloval mi, „ty ho
neznáš, ale já ho znám, musili jsme pozdravit.“
Svištov má kolem třinácti tisíc obyvatelů.
Zamlouvá se mnohem více návštěvníku, než
Nikopol. Leží terasovitě na nevysokém svahu
Kad-bairu. Bílé jeho domky pěkně se vyjímají
mezi zahradami a pečlivě pěstovanými vinicemi.
Na nedaleké výšině Čuce tyčí se zříceniny hradu
středověkého původu.
Arabadža měl bujnou fantazii. O každém domu
vyprávěl kroniky, lhal, že tam na Čucké výšině
se doluje zlato, ukazoval rozbitý domek a
vyprávěl, tam že sídlí člověk velmi bohatý,
takových domků byl by ukázal na sta, takže by
člověk myslil, že jest v městě boháčů, kdyby z
jednoho takového domku nebylo vyběhlo několik
nahých dětí, které prosily o nějakou paru.
Svištov stojí na prvém místě ve školství
bulharském. Již před rokem 1835 zrušena byla
škola řecká a proměněna v bulharskou. Nyní má
deset škol, z nichž čtyři jsou vyšší.
Naproti Svištovu leží na rovině, plné bažin, již
na rumunském území, město Zimnič, kdež počíná
jedna z nečetných drah rumunských, vedená ze
Zimniče na Gjurgjevo a odtud dále do Bukurešti.
Přes Svištov pak obyčejně se jezdí z Rumunska,
kdo chce po Dunaji do Srbska a na sever. Proto
ten čilý ruch v městě, hlučnější než v Nikopolu.
Též obchod jest značný. Nejčelnějším předmětem
vývozu jest víno, pěstované na svazích
Kad-bairu.
Na víno dával arabadža, kdykoliv jsme šli kolem
četných hostinců, velký důraz, přemlouvaje mne,
abych nejezdil dále na Ruščuk, mohu prý se v
městě usídlit, ovšemže bych bydlil u něho.
Poděkoval jsem mu za jeho nabídku, zaplatil mu a
šel k Dunaji na parník.
Když poté se asi za půl hodiny parník hnul,
vyšel jsem na palubu a díval se dlouho na bílé
domky na terasách Kad-bairu, které polední
slunce osvětlovalo, až oči bolely.
Parník rozrážel vlny veletoku. Svištov se
ztrácí, na Čucké výšině šedají se již jen
nepatrně zbytky zřícenin, ještě jest viděti, jak
se leskne mosazné cimbuří staré opuštěné mešity
a pak jen zeleň ovocných stromů, bukových hájů a
vinic zaplavuje zraky, zatímco na druhé straně
mlčící rovina, jednotvárná proti těm pestrým,
zeleným pahrbkům.
Toho dne měl jsem potěšení seznat pana W.,
zpravodaje velkého berlínského deníku.
Pan W. byl znamenitý muž a neohrožený. Rozkoš
vám byla, když třem svým krajanům Němcům
vykládal, jak byl na bojišti v Makedonii.
Hlavu měl pan W. obvázanou a vypadal neobyčejně
hrdě, když stál opřen o zábradlí a tituloval se:
„Já, válečný zpravodaj.“
Vypravoval s nadšením, jak se potuloval po
makedonských vesnicích. Co svízelů zakusil a
dokonce, aby vše poznal, bojoval v Drinopolsku,
tam dostal ránu jataganem přes hlavu od
vousatých Turků.
Z jídelny vyšel právě bulharský důstojník,
rozhlédl se kolem a když uzřel u zábradlí
„válečného zpravodaje“, tvářil se překvapen.
Válečný zpravodaj byl obrácen k němu zády. Právě
vykládal, jak se mihl jatagan a švih, Turci
vyhrnuli se, ale komiti bác, hurrá! Přes svou
ránu na hlavě vytáhl z pásu revolver...
„Ach, to jsem rád, že vás zde vidím,“ přerušil
důstojník výklad, přistupuje k zpravodaji.
„Doufám, že rána vaše nemá větších následků. Kdo
není zvyklý pít rakiji, může se lehce při
návratu z hostince Hissar v Sofii potlouci. Když
jste padal ze schodů, měli jsme o vás strach.“
Válečný zpravodaj zbledl. „Slunce dnes
zpropadeně hřeje,“ zakoktal, „musím se jít k
bufetu občerstvit!“
Berlíňáci stáli zde jako bez sebe a jeden po
druhém šli za svým krajanem občerstvit se do
bufetu.
„To máte německé zpravodaje,“ obrátil se k nám
důstojník. „Vypil víc rakije, náhodou byl jsem
při tom a potlouk se na hlavě, když šel do
hotelu, nyní, jak se nám svěřil, jede oklikou
přes Rumunsko domů, aby se zdálo, že byl dlouho
na cestách. V Makedonii jaktěživ nebyl.“
Byl večer. Zahnuli jsme víc do proudu, poněvadž
přijížděli jsme k řece Jantře, která nanáší rok
co rok na jaře písčiny.
Jantra jest památná řeka. Za rusko-turecké války
teklo do Dunaje Jantrou mnoho krve slovanské.
Jantra totiž pramení pod průsmykem Šipkou. A
slovanská krev tekla Jantrou kolem Tarnova,
starobylého sídla carů bulharských a výsledek
toho Ferdinand Koburg, Němčík.
Zvláštní dojmy se člověka zmocní. Na jihu
Bulhárie a na jih od Bulhárie, v krajinách
osídlených Bulhary, vláda turecká pálí jim
vesnice, vraždí Bulhary a Západ čte s
dychtivostí zprávy o povstání, vysílají se
zpravodajové novin do Makedonie a výsledek toho
novinářská zpráva: „Nové ukrutnosti v
Makedonii...“ „Turci povraždili 150 osob ve
vesnici Z.“
A Ferdinand Koburg, Němčík...
Blížili jsme se k největšímu městu bulharskému,
Ruščuku. Bylo ráno. Noc přespal jsem opět v
čítárně. Ruščuk! Kdo zaspí a vyjde až v Ruščuku,
to jest tolik, jako by ani Ruščuk neviděl.
Na Ruščuk se musí hledět zdálky. Vápenec, který
ve stěnách skvostně bílých pne se nad zahradami
místy do výše čtyřiceti metrů, dodává Ruščuku
neskonalého půvabu.
Naproti Ruščuku rumunské město Gjurgjevo vyhlíží
z bílých vápencových skal neméně půvabně.
Zahrada za zahradou objevovala se, malebné domky
pod skalami, na kterých jako tečky černaly se
černé ovce, jichž se v okolí Ruščuku chová velké
množství.
Když přijedete k Ruščuku blízko, zarazí vás
přechod z romantického okolí v prozaickou povahu
města. Místo orientálního města, skvoucího se
svými bizarními věžmi pozorujete dým,
vycházející z továren na hedvábné látky, kůže,
řemeny, hliněné nádobí s proslulými stříbrnými
okrasami a vejdete do města, propletete se
několika úzkými uličkami, které ve vás vzbudí
orientální dojem a náhle ocitnete se na třídě,
za kterou by se mnohé západní město nemusilo
stydět. Domy po evropsku postavené, našel jsem
dokonce dům s mezaninem, pěkná městská
nemocnice, kasárna, kavárny po evropsku
zařízené, šantány apod.
Ale na druhé straně, když vstoupíte do cikánské
čtvrti, tím více bije vám do očí bída a hadry
cikánů.
Cikán, když se má dobře, tloustne a pak by
nemohli se bohatí kupci ruščukští kochat v
šantánech v hlavní třídě pohledem na štíhlé
postavy cikánek.
Ruščuk jest důležité středisko obchodu. Z jedné
strany vede sem trať, spojující Ruščuk s Varnou,
důležitá železnice jak v ohledu obchodním, tak
strategickém a z druhé strany na rumunském břehu
trať vedoucí středem Rumunska.
V přístavu je živo. Celý den, ba ani v noci ruch
neutuchá. Loď jedna za druhou přijíždí, vylodí
náklad či převezme nový, odjede, přijede jiná. V
ruch nakládajících mísí se varovné výkřiky
„Vnimanije, pozor“, „Ej siromach, chudáku“, a
všechna ta směs náleží různým národům, Bulharům,
Řekům, Turkům, Arménům, Cikánům, Rumunům, Srbům.
Kdo by si chtěl sestavit slovníček cizojazyčných
nadávek, nechť se chvíli zastaví v ruščukském
přístavu. Rychle se nevyhnete a již si můžete
znamenat, že jste „pule, osel“, „kuče, pes“,
„ovca“, a Turek vám přinejmenším řekne „bučagar,
vrah svých rodičů“.
Když jsem seděl opět na parníku, měl jsem blahé
vědomí, že za tři hodiny viděl jsem v Ruščuku
vše, co bylo možno vidět a slyšel, co bylo možno
slyšet, nevyjímaje ani slova „bučagar“.
Parník nesl nás dále k Silistře. „Než dojedeme k
Silistře, račte si všimnouti kukuřičných polí,“
upozorňoval chytře na palubě, když jsme
vyjížděli z Ruščuku, nějaký pán.
„Jak daleko máme do Silistry?“
„Za půldruhého dne tam dojedem,“ zněla odpověď.
Půldruhého dne měli jsme si tedy všímat
jednotvárných kukuřičných polí.
Usedl jsem na lavici a přemýšlel, co vím o
Silistře. Mnoho toho nebylo. A za Silistrou, kam
pak? Pak na rumunské Rasovo. Aha, to jest již v
Kjustendžské nížině. A v Kjustendžské nížině?
Již vím, tam loajální Ovid opěvoval krásy Říma,
proto loajální, poněvadž jsa ve vyhnanství
chválil césara, který ho sem poslal. Snad to tak
nemyslil.
V takových ospalých myšlenkách jsem usnul,
naštěstí nemluvím ze spaní...
Spal jsem spokojeně, až mne probudil hlas,
křičící: „Az običam zelenčuk, az običam
zelenčuk.“
Za mnou stál opět ten idiot Schwarz, agent z
Berlína a tahal se s nějakým Turkem, který si
klidně dal pod hlavu měkká zavazadla páně
Schwarzova.
„Az običam zelenčuk, Já rád zeleninu,“
úzkostlivě pištěl Šváb.
„Co jste vlastně chtěl říct?“ optal jsem se ho
později.
„Diese bulgarische Sprache ist fabelhaft
schwer,“ povídá Schwarz, „ich wollte bloss
sagen: Was machen Sie, mein guter Herr... „ |
