|
Ovšem, ctění přátelé, snaha po
pokroku zabíhala v minulých stoletích v Evropě
až k směšnostem.
Musíme kupříkladu otevřeně přiznat, že ještě
před třemi sty lety existovaly parlamenty, takže
kupříkladu v květnu roku 1907 se volilo... Ne,
nesmějte se, pánové, vy dnes nechápete ubohost
mnohých tehdejších duší, které šly prostě s
proudem, který je strhl s sebou. Mohu vám,
pánové, ukázat obraz kandidáta poslanectví té
doby. Zde vidíte zřejmě, že jeho ústa jsou
takřka od ucha k uchu. Dnes po třech stoletích
nechápete, proč lidé potřebovali tak velikých
úst, ale věda dnešní nás učí, že abnormálnost
jejich mozku byla provázena současně zrůdností
určitých částí těla a narodil-li se již někdo s
velikými ústy, říkaly porodní babičky: „Ten bude
poslancem.“ Poslanci těch úst potřebovali,
příroda sama jim jich poskytla, stejně jako
propůjčila rybám žábra, aby dýchaly. Bez úst
velikých a širokých nemohl se stát nikdo
poslancem. Dějiny aspoň nemluví o hluchoněmých
poslancích a děkuji mému milému panu kolegovi
profesoru dějepisu, že mne na tu zajímavou
okolnost upozornil.
Abyste pak, pánové, měli náležitý pojem, kdo to
poslancové a kandidáti poslanectví byli,
dovoluji si vás upozorniti na výborný spis
nebožtíka dr. Aoa Tělesný vývin poslanců, kde
mezi jiným čteme: „Poslanec byl tvorem
společenským. Rodil se každou dobu roční. Patří
mezi savce teplokrevné a podle Darwina pocházel
z opice. Tento zajímavý vyhynulý savec
vyznačoval se velkou mnohomluvností, dělil se na
několik odrůd. Na savce sociálně demokratické,
národní, agrární, klerikální, liberální a jiné.
Vývin jeho děl se ponenáhlu.
Někdy byl ten savec jmenován vládou, pak na
základě voleb v kuriích a konečně tohoto savce
volili na základě všeobecného práva hlasovacího.
O svou volbu staral se ten vyhynulý savec
mnohými prostředky, jeden z nich příroda sama mu
zadarmo poskytla. Jest to veliká huba, které
užíval, aby lákal jiné tvory společenské, kterým
tehdejší lid říkal voličové. Každý ten vyhynulý
savec rád mluvil a trpěl zvláštní duševní
nemocí, která má souborný vědecký název
slibování. Sliby jeho byly různé. Některý z těch
živočichů lidem podobný sliboval balíček tabáku
za krejcar a to, že po jeho zvolení prasátka
nebudou trpět červinkou, jiný zase sliboval, že
kdesi nějaký královský hrad bude náležeti
zemi...
Ne! Nesmějte se, pánové. Dr. Aoa dobře popisuje
podobné hnutí před tři sta lety. Tehdejší lidé
povětšině hádali se o cizí věci a patřil-li
královský hrad zemi, měli radost, jako kdyby
patřil jim. Dále dr. Aoa tvrdí vážně, že oni
savci pospolití měli ještě jiné prostředky,
kterými získávali obliby mezi svými voliči. Díky
tehdejší vyspělosti uzenářského průmyslu mohli
nabídnout nezištně voličům párky, vuřty a šunku,
nezapomínajíce současně na rozkvět průmyslu
lihovarnického a pivovarského, neboť voličové
rádi pili a opilí ať řečí či požitými lihovinami
psali na lístek jména oněch vyhynulých savců.
K zajímavým názorům, nedá se upřít, dospěl dr.
Aoa, milí pánové. Tvrdil a důkazy podepřel své
tvrzení, že oni poslanci byli savci, kteří žili
houfně ve stádech, shromaždujíce se občas ve
velkých krytých stájích čili parlamentech, kde
vyměňovali své názory. Bylo mezi nimi jen málo
těch, kteří žili osamoceně a těm jednotlivcům
říkalo se „divocí“. Ostatní tvořili stáda
neznámého a nejistého počtu, který stále
kolísal.
Pohlavně dospělí savci sváděli mezi sebou boje o
samičku poslanců, o vládu. Řeči jejich byly
rázovité. Oblíbeny byly mezi nimi nadávky, ze
kterých pak opět veliké oblibě těšila se slova,
která znázorňovala některá užitečná domácí
zvířata. Jinak užívali vět, jako: „Opírejte se o
důvěru voličů, doufám, že mně nezazlíte, že
voličové poctili mne tou důvěrou. Důvěra, kterou
na mne voličové snesli, nutí mne, abych...“ a
podobně.
Za to, že jim voličové důvěřovali, brali
takzvané diety, dle zvyků tehdejších denní plat
dvacetikorunu tehdejší státní měny. Nikdy
nestaly se případy, že by byl takový poslanec
těch dvacet korun dal chudým svého okresu, odkud
byl vyslán, třebas měl tisícové příjmy. Všichni
vycházeli od toho prvotního pojmu, že důvěry
není možno zaplatit a že těch dvacet korun denně
je jen známá část neznáma.
Když vycházeli z těch velkých krytých stájů,
měli radost, že nežili nadarmo a že lid nesložil
ruce v klín a že volil. Kdyby byl býval ten lid
složil v klín ruce, kde by bylo oněch jejich
dvacet korun a kde by oni mohli říkat: „Doufám,
že mně nezazlíte, že voličové poctili mě tou
důvěrou. Důvěra, kterou na mne voličové snesli,
nutí mne, abych... Opíraje se o důvěru
voličů...“ a podobně.
A kdo to, pánové, voličové byli, tu otázku
výborně rozluštil výborný historik Magza ve svém
spisu Voličové čili jak lidstvo před třemi sty
lety doufalo zlepšit si své postavení pomocí
kousku papíru. Opět to není k smíchu, pánové,
když uvážíme, co historik Magza o voličích píše.
Slyšte jeho slova v úvodním článku knihy:
„Práchniví dnes v zemi ti, o kterých píši a s
nimi zpráchnivěly jejich ideály. Obdivujeme se
těm hrdinům doby, kteří byli tak nehorázně
naivními, že vrcholem jejich štěstí byl první
volební lístek, ale nesmějme se těm naivním
dětem své doby, neboť rozum dětský je vždycky
zakrnělý proti těm dospělým. Hleďme na ně
střízlivým okem historika, kterému je sice líto
té vybité síly, kterou ti dětinové při volbách
ztratili, když hlasovali pro několik křiklounů.
Nesmějme se dětem, kteří si hráli na slepou
bábu.“
A co byli voličové dále dle profesora nebožtíka
Aoa. Tvorové společenští. Rozhodně.
Shromažďovali se tito tvorové nejčastěji v
hospodách, kdež rokovali o tom, co chtějí,
nenapadlo jim, že když něco chtějí, sami si to
mají dobýti, nikoliv, oni šli cestou jinou.
Vzali inkoust a pero a napsali na hlasovací
lístek jméno onoho savce, poslance, který měl z
nich udělat svým vystoupením šťastné lidi a tak
jejich štěstí doplňoval továrník papíru, který
dal zhotovit papír na volební lístek, majitel
ocelárny, který prodával ocelová pera, kterými
psali na volební lístky a továrník inkoustu,
který vyrobil inkoust, do něhož namáčeli svá
pera.
Jejich štěstí neznalo mezí. Ale někdy vnikl
záchvěv smutku mezi ně. To se stalo, když jejich
poslance policajti vyházeli z parlamentu. Tu
říkali: „Počkejte, my vám dáme po nových volbách
co proto, že jste imunitní poslance vyházeli z
parlamentu policajty. Pošleme tam lidi, kteří
vám to pěkně poví.“ I poslali tam lepší lidi,
ale ti byli policajty dříve vyhozeni než ti
dřívější, poněvadž se ty jejich řeči vládě dřív
přestaly líbit. Voličové tedy si řekli: „Dobrá,
teď si zvolíme ještě lepší lidi, ale ti to tam
už rozsekají.“ Ale ti nejlepší lidé ani se tam
neohřáli, letěli dřív, než si uvědomili, že
kdyby voličové měli ty policajty, co má vláda,
že by přestali být voliči a oni poslanci,
poněvadž už by to nemělo žádný půvab do sebe,
jako vědět, že nic tam nemohu udělat, ale z
legrace tam choditi dál.
Pánové, potud profesor nebožtík Aoa. Známý
antropolog Abo napsal, že lebky voličů byly
neobyčejně veliké, aby pojaly do sebe sliby
kandidátů poslanectví, ale že prostor, kde se
nachází mozek, jest neobyčejně malý. Oni tvorové
mezi sebou často se svářili, od kandidátů
poslanectví dávali se krmit, jeden druhému
nadával a jako ovce šli za poslanci, dnes již
vyhynulými pospolitými savci.
A nyní, pánové, musím vás v této části přednášky
upozornit na velmi podivný nález z té doby,
nedávno vykopaný na samém konci jižního našeho
města. Archeologové dlouho nevěděli, co znamená
onen čistý, vykopaný kus papíru, až nyní dospěli
jsme k netušenému objasnění. Jest to prázdný
volební lístek z roku 1907, kterým bylo přesně
zjištěno, že i tenkrát, před třemi sty lety,
vyskytli se rozumní lidé, kteří nedali svůj hlas
žádnému politickému křiklounu... |
