Žádost za zvýšení platu

František Kabelka čekal úzkostlivě na příchod pana presidenta úřadu.

Za dnešního stavu všeobecné drahoty nebylo divu, že se pan František Kabelka, výpomocný úředník onoho úřadu, konečně odhodlal požádati o zlepšení svých příjmů.

Dlouho přemýšlel o tom, zdali nemá učiniti tak úřední cestou, konečně však, když za kilo bramborů musil platit i korunu, uznal za nejlepší osobně u samotného pana presidenta zakročiti ve svůj prospěch.

A měl docela pravdu, neboť úřední cesta, ačkoli se sice říká, že všecky cesty vedou do Říma, je stejně, jako ty cesty, neobyčejně zdlouhavá.

Žadatel musí přijít čistě umyt a střízliv v černém šatě do kanceláře a ohlásit se skromně u nadřízeného jemu oficiála a úředním tónem: „Dovoluji si tímto podati žádost za zvýšení platu.“ Může se stati, že se přitom na něho zařve: ,,Kde máte rubrum, kde jste- nechal rubrum?“ Než chudák rubrum napíše, jsou životní potřeby zase o 15% dražší.

Přejde-li však šťastně přes úskalí rubra, jde žádost jeho k další instanci. Přednosta úřadu připojí k té žádosti stručné poznámky, např.: „Kouří v úředních hodinách na záchodě.“ „Je neloajálním; v nejvýznačnějších dnech, kdy vše je v plein parade, objevilo se, že si nevyplatil čistý límeček v prádelně.“ A tak to jde nahoru, až to přijde do presidia, odkud se to všechno zašle dále do Vídně.

Zatím žadatel klidně čeká. Když pak přijde konečně zpráva po 3 letech, že jeho žádosti nebylo vyhověno, už se ani ze zármutku nad tím nemůže v hrobě obrátit, poněvadž ho dávno červi snědli. Této tragedii předchází ovšem v denních listech stručná zpráva lokální pod názvem: „Výpomocný úředník státního úřadu X. zemřel vysílením.“

František Kabelka věděl dobře o všech těchto drobných událostech, a poněvadž měl takový smutný, dobrácký obličej, choval pevnou naději, že až přijede pan president, že bude na něj působit svým vzezřením.

A tak pan president přijel. Tu noc předtím upravil pečlivě Kabelka žádost, kterou osobně panu presidentovi podá. V této žádosti nestálo nic jiného, nežli že před Jeho Excelencí stojí nejuctivější prosebník František Kabelka, který má 2 K 20 h denního platu, z čehož musí platit byt za sebe, za svou matku, manželku a za tři děti, což všechno, osměluje si co nejuctivěji upozorniti, musí nejen živiti, ale i šatiti.

A tak se stalo, že zatím co všichni úředníci v černých šatech objevili se před panem presidentem, jejich řadami v neobyčejně zpustlém stavu propletl se pan František Kabelka, hluboce se ukloniv panu presidentovi, podával mu žádost za zvýšení svého platu.

Pan president byl v dobré náladě. Předtím právě vypil s vyššími pány úředníky tři láhve šampaňského, a poněvadž byl dobrý člověk, dostal se do jakéhosi všelidského rozpoložení mysli.

„Jak se jmenujete?“ otázal se skromného žadatele. „František Kabelka, Vaše Excelence.“

„Hm, dobře, dobře. Zapamatuji si to. Tedy se jmenujete Artur Procházka. Dobře.“

„Nikoliv, prosím, Vaše Excelence, František Kabelka.“

„Ano, ano, ano, docela dobře, už vím, vím, Josef Tilingr. Docela správně. Vy jste u vodní expositury, že ano?“

„Nikoliv, prosím, Vaše Excelence, jsem František Kabelka od zdejší berní správy.“

„No sláva, to je jistě zajímavé. Znal jsem patrně vašeho bratra Václava Engelmüllera.“

„František Kabelka, prosím,“ ozval se skromný hlas zoufalého žadatele.

„Docela dobře, milý příteli, František Kabelka, František Kabelka, to jméno mi připadá známé. Kdopak to byl, pane, pane, Hermane?“

„Vaše Excelence ráčí dovolit, já jsem sám co nejponíženěji František Kabelka.“

„Aha, tak vy jste ten František Kabelka, proto mi to jméno bylo tak známé. Snad jsme o tom již mluvili. A copak si přejete?“

„Vaše Excelence, dovolím si co nejuctivěji ...“

„Dobře, dobře,“ přerušil ho pan president, podávaje mu nepřečtenou žádost nazpátek. „Vím, vím, týká se to asi nevytopených místností, že ano?“

„Vaše Excelence,“ koktal František Kabelka pln zoufalství, zatím co pan president díval se netrpělivě na hodinky.

„Vaše Excelence ráčí dovolit ...“

„Ó, to nic nevadí,“ řekl pan president, „beztoho je zde chladno.“ A obraceje se na přednosty pana Kabelky, dodal mocným hlasem: „Panu, panu ... hm ... panu ...“

„Kabelkovi,“ zvolal důvěřivě pan František Kabelka.

„Ano, panu Kabelkovi, správně, panu Kabelkovi,“ pokračoval pan president, „hm, panu Kabelkovi, nemýlím-li se, hodně zatopit ...!“

A odcházel, zanechávaje za sebou Františka Kabelku, který s vypoulenýma očima držel v ruce žádost za zvýšení služného.

A tak se stalo, že když pan president odjel, zavolali si pana Kabelku do presidia a podle nařízení Jeho Excelence mu tam tak důkladně zatopili, že už druhého dne do kanceláře nepřišel.