|
Přišel jsem na oběd do
restaurace, kde jsem nikdy nebyl. Všechny stoly
byly obsazeny a zbývalo jen místo u stolu vedle
pokladny mezi kuchyní a výčepem, za kterým
seděla dáma v prostředních letech, v černé
hedvábné blůze a v černé sukni. Měla v uších i
pod očima veliké kruhy a s neobyčejně těžkým,
melancholickým výrazem snažila se vidličkou
vytáhnout na talíř morek z hovězí kosti.
Posadil jsem se naproti ní a poznamenal, že v
pravěku rozbíjeli kosti kamennými sekyrkami, aby
se dostali na morek. Neodpověděla hezkou chvíli,
až když byla celá vidlička zkřivena, odložila s
povzdechem kost, podívala se na mne smutnýma
očima a otázala se: „Vy jste, mně se zdá, něco
říkal?“
„Udělal jsem nějakou poznámku,“ odpověděl jsem,
„ale to nestojí za řeč.“
„Pane vrchní,“ zavolala k výčepu, „pojďte sem!
Poslyšte, pane vrchní, neříkala jsem vám, že sem
naproti mě, kde sedí ten pán, si nesmí nikdo
sednout?“
„Já jsem si nevšiml, paní šéfová,“ skromně
odpověděl pan vrchní; „ten pán si ještě ničeho
neobjednal. My jsme ho vůbec nepozorovali, on je
zde ponejprv.“
„Milý příteli,“ řekl jsem, „vy jste to vzal za
špatný konec, neboť restaurace se stálými hostmi
vyniká jen tehdy, když si právě všímáte hostů,
kteří se tu ponejprv objeví. Ostatně to je vaší
věcí. Z mé strany přeji si oběd a pivo. Nechci
též vás obtěžovat tím, že byste mi snad musel
předložití jídelní lístek. Jím všecko rád. Co
mně přinesete, to sním. Nečiním velkých nároků.
Spokojím se třebas zbytky po hostech, které
kavalírsky zaplatím. Můj žaludek všechno stráví.
Znáte přec podobné přísloví o praseti. Pokud se
týče vaší paní šéfové, že sem naproti ní, kde
sedí ten pán, totiž já, si nikdo nesmí sednout,
to je věc úplně jasná. Když už zde sedím, každý
pochopí, že nemůžeme sedět dva na jedné židli.“
„Vy mně nerozumíte,“ řekla paní šéfová, dívajíc
se na mne dál svýma smutnýma očima.
„Jakpak bych nerozuměl,“ bránil jsem se, „úplně
vám rozumím. Pan vrchní by také jistě nedovolil,
aby si mně někdo sedl na klín. Představte si,
jak by mně i tomu, který by mně seděl na klíně,
bylo obtížno jíst ze dvou talířů polévku. Jeden
by druhému kapal na kalhoty. A kdybychom měli
manipulovat vidličkou, mohli bychom si navzájem
vypíchnout oči.“
„Přineste mně nákyp,“ povzdechla dáma ve smutku.
Zpozoroval jsem, že odcházející pan vrchní činí
na mne zuřivé posunky, abych šel za ním.
„Dovolte na okamžik,“ řekl jsem a odešel za
panem vrchním, který mne odvedl do chodby ke
sklepu a tam mně řekl:
„Dovolte, pane, já vás neznám, ale prosím vás,
abyste zbytečně nerozčiloval naši paní šéfovou.
To je celá tragédie, která se tu odehrála v naší
restauraci, a jistě byste se nedivil, že nejen
naše paní šéfová, ale i celý personál, já,
číšníci, kuchař i kuchařka, jsme melancholici, a
když nás někdo podráždí, že můžeme lehce
upadnout v zuřivost. Místo, které vy jste
obsadil naproti naší paní šéfové, patřilo jejímu
panu manželovi. Tam sedával po kolik let a oni
spolu vždy obědvali ...“
Pan vrchní utřel si ubrouskem oči a pokračoval:
„A s nimi tam obědvával pan profesor Koldovský,
starý pán v penzi, který býval před léty
asistentem na hvězdárně ve Vídni. Po obědě
podávala se černá káva a potom, když se
uklidilo, celý personál - žili jsme s panem
šéfem jako jedna rodina - shromáždil se kolem
stolu a poslouchali jsme výklady pana profesora
o vesmíru. Den za dnem, rok za rokem, a kdybyste
se dnes zeptal našeho kuchaře ...“
„Franz,“ zavolal pan vrchní vedle do kuchyně na
kuchaře, který obracel kotlety, „jak vznikla
naše zeměkoule?“
„Bude tomu asi 500 až 600 miliónů let, co se
naše zeměkoule odmrštila v podobě kruhu od
ohromné plynné koule našeho slunce a kruh ten se
svraštil v plynnou kouli zemskou,“ odpověděl
kuchař, nedaje se vyrušovat v práci.
„Tak vidíte, pokračoval pan vrchní, „zeptáme se
teď na něco naší Mařeny, která myje nádobí.
Mařeno, kolik je stálic?“
„Asi 20 miliónů.“
„Jak je od nás vzdálen Sírius?“
„Sírius je od nás vzdálen asi 4 a půl bilionů
mil,“ odpověděla Mařena, utírajíc talíře.
„Bilionů a ne miliónů,“ zlobil se pan vrchní.
„Já řekla bilionů.“
„Tak to vyslov řádně, a ne jako bys měla rýmu,“
posměšně se ozval pan vrchní, „nezapomnělas
ještě, kolikrát je slunce větší naší zeměkoule?“
„ 1 260 000krát,“ odpověděla Mařena.
„Nyní si zavoláme Pepíka,“ řekl pan vrchní,
„vyučil se zde, byl zpočátku nechápavý, když
jsme ho zavolali, aby dával pozor na to, co
vykládá pan profesor Koldovský panu šéfovi a
paní šéfové. Dostal od nás všech hezkých pár
pohlavků, než si zapamatoval, že Sírius je od
nás vzdálen 4 a půl bilionů mil. Ale ještě víc
výprasku ho to stálo, než se naučil vysvětlit
alespoň tak trochu pojem té číslice. Až jednoho
dne, když jsme ho všichni vzali na paškál,
rozsvítilo se mu v hlavě, že abychom si učinili
o té číslici představu, musíme vzít za příklad,
že člověk, jenž čítá 700 tepů za minutu, musil
by dosáhnout stáří 130 000 let, aby si napočítal
4 a půl bilionů tepů. Dnes zná vesmír dokonale a
loni o dovolené fotografoval na Petříně sluneční
skvrny. Pepíku, pojď sem!“
Přišel hubený, vytáhlý mladý muž, který na
otázku pana vrchního, která stálice je mezi
soustavami největší, odpověděl:
„Mezi soustavami stálic je největší Alkyone,
která je vzdálena asi 680 bilionů mil od naší
zeměkoule a pravděpodobně větší 117 000 000krát
našeho slunce.“
“Vysvětli blíž pánovi tu vzdálenost,“ pobízel ho
pan vrchní.
Mladý muž se na mne opovržlivě usmál: „Pah, to
je přece úplně jednoduché: Světlo z Alkyone,
pohybující se rychlostí 42 000 mil za hodinu,
potřebuje k nám 537 let.“
„537 let a šestnáctou tisícinu vteřiny,“ ozval
se za námi
Před námi stála paní šéfová, která zapomněla, že
nedostala nákyp.
„Šestnáctou tisícinu vteřiny ...“ opakovala tiše
a jako stín proplula chodbou k bytu.
„Mně se zdá, že mně hosti u okna utekli,“ řekl
vytáhlý muž, „musím se podívat.“
„Pojďte do kuchyně,“ vybídl mne vrchní číšník,
„je tam tepleji a lépe se tam povídá.“
„Přesvědčil jste se,“ mluvil dál, když jsem
seděl v kuchyni, „že všichni jsme nezapomenuli
na ty výklady pana profesora Koldovského.
Objevily se nám nové světy. A kdyby nebylo té
tragédie ... Ano, pane, nevíte, jak nás bolí
ztráta našeho pana šéfa i pana profesora
Koldovského. Asi před půltřetím rokem prohlásil
pan šéf, že se vydá na cestu s panem profesorem
na nejvyšší horu africkou Kilimandžáro, aby tam
pozoroval průchod jedné neznámé planety prstenem
Saturna. Neradi jsme se s nimi loučili, ale před
osmi měsíci obdržela naše paní šéfová pozvání na
anglické vyslanectví, zde jí předložili dvě
divadelní kukátka, v nichž poznala naše paní
šéfová, že jsou to ony dvě, které vzal náš pan
šéf s panem profesorem na cestu, aby pozoroval
onu neznámou planetu. Na otázku naší paní
šéfové, kde se nalézají majitelé divadelních
kukátek, řekl anglický vyslanec: ‚Gratuluji,
mylady, sežráni. Známá jména. Pomník na
pobřeží.’ A ukázal jí též výstřižky z anglických
novin o celé události.“
Vrchní číšník utřel si oči a dvě slzy kuchařovy
zasyčely v roztopeném sádle.
„Čekáme však přece pana šéfa,“ zavzlykal pan
vrchní, „víme, že nepřijde, ale jeho místo
střežíme. To místo, kde obědvávali s panem
profesorem a paní šéfovou.“
Bylo ticho. Náhle se optal kuchař: „Poslyšte,
pane vrchní, za jak dlouho bychom dojeli na
Sírius?“
„Za 62 000 000 let!“
„Osobním vlakem?“ otázal jsem se.
„Co vás napadá, rychlíkem,“ odpověděl kuchař.
Panovalo opět ticho, při kterém mně bylo
nevolno. Chtěl jsem se poroučet, ale pan vrchní
mne nepustil a pevně držel na židli.
Mluvilo se o záhadách vesmíru a kuchař odhadoval
teplotu zeměkoule na 100 000° C s nějakým
zlomkem.
„Kdybychom se dostali do hloubky 66 km, přivítal
by nás žár 2 500° C,“ tvrdil naproti tomu pan
vrchní, drže mne za knoflík u kabátu, takže mně
bylo opravdu horko.
Abych se odtud přece jen dostal, prohodil jsem
ledabyle:
„Jestlipak víte, že jsou ještě dnes takoví
nevědomci, kteří tvrdí, že je země kulatá, kteří
to tvrdí i při vší dnešní znalosti vesmíru ? „
Kuchař pustil vařečku, kterou míchal sádlo, a
pan vrchní odskočil ode mne na tři kroky. „A
jaká má být?“ zařval na mne.
„Pánové,“ řekl jsem, „jsem starý námořník,
třikrát jsem objel celou zeměkouli, a nikdy jsem
nepozoroval, že by země byla kulatá, pořád samá
rovina.“
Kuchař popadl nůž, když jsem vyrazil ze dveří, a
hnal se za mnou.
Za rohem skočil jsem do průjezdu a viděl jsem,
jak kuchař s nožem v ruce řítí se dál do ulice
křiče: „Země je kulatá, zabte ho!“ |
