|
V Körösmezö nebýval nikdy klid,
ale když se do toho zamíchal pan Pavel, tu to
dopadalo ještě hůř. Pan Pavel byl obecním
notářem a rozsuzoval různé spory, které sám
nadrobil, neboť vycházel ze zásady, že mezi líné
kapry má se vždy pustit štika, aby je prohnala.
Žil tedy svým intrikám a měl nehoráznou radost z
toho, když se někdy pobili v krčmě sousedi a pak
k němu přišli na soud.
„Víš, báči,“ povídá pan Pavel jako namátkou ku
příkladu k Deákovi, „že když jsi předešle jel na
trh do Gyarmatu, že viděli k vám chodit Mégu.
Vypadá jako vrabeček a vida ...“
To vzal jsem jen za příklad a je z toho vidět,
že pan Pavel byl zcela jednoduchým intrikánem,
který neliboval si v zápletkách příliš
složitých. Sám o sobě myslil, že je ukrutný, a
viděl jsem i psaní, ve kterém se vyličoval ve
velmi nepříznivém světle.
Zamiloval se totiž do jedné dcery statkáře
Múragády a domníval se, že čím se vylíčí hůř,
tím že to bude lepší:
„ ... Mohu vám sdělit, krásná dívko, že jsem
neobyčejný ukrutník a že si připadám jako tyran
körösmezöský ...“
Psaní to přišlo zpět s poznámkou, že s ukrutníky
ta dáma nemluví.
Od té doby zanevřel doopravdy pan Pavel na celý
svět, hlavně na údolí Tisy, kde působil, a
myslil o sobě, že je nejobávanějším mužem v
celém okolí.
Tváříval se vždy přísně, ale říkalo se, že v tom
neumí chodit.
Když jednou stará paní Halásová v jedné rozepři
nazvala ho na úřadě spravedlivým, zařval na ni:
„Mlč, babo, já nejsem žádný spravedlivý.“
Když odsuzoval strany k pokutám, tu po vynesení
rozsudku vždy volal: „Vidíte, děti, jaký jsem
ras na vás.“ Volal tak radostně, uspokojen jsa,
že mohl se ukázat, jaký je hrozný.
A vyšel si do polí a potkal ku příkladu Zongoru,
proklínajícího své buvoly, kteří stáli s potahem
a nehýbali se s místa, ačkoliv je Zongora
tisíckrát proklel a po kolikrát jim zadky polil
vodou.
„Nu, jak je, báči Zongoro?“
„Proklínám je, bestie, už přes hodinu se tu s
nimi mořím.“
„Kdyby tě jen to soužilo, báči Zongoro, ale jsou
jiné věci, které by tě také mohly mořit.
Vypravuje se, že nějak tvůj soused Apár laškuje
s tvou ženou. Kdo by to řekl do toho bezrukého
psa.“
A pan Pavel dále jde kukuřičnými poli a usmívá
se mile, kroutě si na prsty své husarské kníry,
hodně prošedivělé.
Ví dobře, že bude týž případ jako s Deákem a
Mégou. Jen osoby se vymění, místo Deáka bude se
rvát Zongora, místo Mégy Apár. Ale efekt bude
týž. Přijdou se k němu smířit, on jim dá pokutu
a peníze uloží do své železem obité pokladnice.
Není pochyby, že všechny ty svitky stříbra
nahromadily se často za právě takových
okolností. Pravdou však je, že přetěžko dají se
jednotlivé skutečné případy manželských nevěr
rozlišovat v Körösmezö od neskutečných.
V okolí však soudí, že v Körösmezö nejlepší je
dvojí: červený pepř a věrnost ženy. Sedlák
Habáry alespoň věřil na věrnost své ženy, takže
se nedal zlákat a poštvat ani panem Pavlem, když
ten jednou u studně na pravém břehu řekl k němu:
„Víš, báči Habáry, to se mně nelíbí, že mladý
Béla Határů chodívá sem napájet své buvoly, když
tu váží vodu tvá žena.“
Pan Pavel neřekl, že sem přišel také několikrát,
když Habáryho žena tu vodu vážila, a že dostal
pěstí do nosu, když nějak divně ji štípl do
ramene.
„Inu, velkomožný pane, proč by sem nešel Béla
napájet buvoly, když loni na podzim Határům
zanesla Tisa studně pískem?“
„Máš pravdu, báči, ale dej si pozor. Béla je
hezký hoch a ne takový poprskaný krasavec jako
ty. My, staří lidé, jsme na tom špatně. Nás
nechce již žádná žena. Viď, šedivý starý osle?“
„Inu, velkomožný pane, máš pravdu, ale moje
žena, to je něco jiného. Pravda sice, že Béla k
nám chodí velice často, až se o tom po Körösmezö
mluví. Vždyť dobře víš, že jsem se kvůli tomu
pobil se všemi sousedy na levém břehu. Jsem však
jist, že se nejedná o nic špatného. Předešle,
když jsme sušili papriku, tu slyšel jsem, že
Béla pomáhá ji ženě věšet do zástěnku. Pobil
jsem se se sousedy a běžel domů. A hle, Béla
sedí před domem, kouří si z dýmky a dvacet kroků
od něho sedí má žena a nadává mu. Nemá ho ráda.
Kolikrát mně říkala, že je jí protivný. Sám jsem
ji žádal, aby byla k němu lepší. Je to takový
hlupák,’ povídá nato žena. Co jsem již zkusil
kvůli ní. Istvánovi hlavu rozbil, Másovi ruku
přerazil kvůli pomluvám. A co to stálo již peněz
na pokutách, víš dobře, velkomožný pane. Béla je
zlaté srdce. Kdykoliv odjíždím s koňmi na trhy,
tu vždy svěřím ženu Bélovi, aby ji hlídal. On,
chudáček, celé dny prosedí u ní, své
hospodářství zanedbává. A když se ho zeptám, jak
se mu vedlo a co žena, odpovídá: ,Inu, po svém
starém obyčeji po celé ty čtyři dny mně
nadávala. I psem mne pojmenovala z čistá jasna a
poslala mne do Tisy máčet a obracet konopí.’
Jsou pak z toho řeči, rvačky, pokuty.“
Pan Pavel se ušklíbl a intrikánsky řekl: „Ale
báči Habáry, dej si přece jen pozor. I nejlepší
vlčák hlídá, hlídá a pak tě, svého přítele,
nakonec kousne.“ *
Ilona Habáryová šla převracet
zas konopí, které máčela v Tise. Čert ví, jak se
to stalo, že právě tam, kde seděla u vody,
hledal brod Béla, který přijel na koni. „Isten
áld meg,
Ilono.“ „I tebe chraň bůh, Bélo, máš toho nejvíc
zapotřebí. Jezdíš příliš splašeně, třebas
dovedeš to jako čikošové.“
„Celkem vzato,“ řekl Béla, seskakuje s koně,
„není ti do toho nic, jak jezdím. Neumíš mně
nikdy říct něco vlídnějšího. „
Posadil se vedle ní do trávy. Ilona zadívala se
na druhou stranu řeky a Bélu napadlo, že má
takovou malou nožku a že její oči svítí, jako
když pozorujeme světla vlčí ve tmě.
Prohnula se a její ňadra vystoupla ostře v bílé
košili. „Vezmi mne na klín,“ řekla náhle takovým
divným hlasem, „nebuď takový hlupák, Bélo.“
Sedla si mu na klín a hladila ho po zádech. „Máš
takové silné tělo, Bélo, víš, já ti nerada říkám
pitomče, ale když ty jsi takový, nevím, jak bych
to řekla. Obejmi mne, hlupáku, pěkně kolem pasu
...“
„Pozdrav vás pán bůh,“ ozvalo se za nimi a před
ně předstoupil pan Pavel, dodávaje se spokojeným
úsměvem: „Z toho budou zas pěkné řeči.“
A odcházel, kouře z krátké dýmky, zanechávaje je
udivené.
Béla se první vzpamatoval. Vyhoupl se na koně,
nehledal již brodu a pádil tryskem ke Körösmezö,
kde slezl před statkem Habáryho.
K večeru vyhledal pan Pavel Habáryho u jeho
stáda a řekl k němu: „Nelekej se, báči, ale už
jsem je přistihl.“
Habáry se usmál. „Vím, co chceš říci, Béla mně o
tom sám řekl, hned před polednem, jak tebe,
velkomožného pána, napálili. To máš za to své
špehování. Jak tě viděli, sedla si Ilona Bélovi
na klín, abys měl zas o čem povídat. Nu, povídej
to dál, pobiju se snad s někým, zaplatím pokutu,
ale všude budou vědět, jak tě napálili. Sama si
pro žertík sedla na klín, rozumíš, velkomožný
pane, on ji na klín nebral, není-liž to k
smíchu?“
Ovšem, že pan Pavel nato řekl: „Víš, báči, ať se
věci mají jak mají, mně se to nelíbí, a já bych
si dal pozor, být na tvém místě.“
Vyplnilo se také, že se pak Habáry pobil kvůli
těm řečem a že zas platil pokuty.
Habáry prohlásil, že pojede na trh s koňmi až do
Kluže. Při té příležitosti požádal jako obvykle
Bélu, aby mu hlídal ženu a statek.
V noci přijel k Füzesu, ale tam si to nějak
rozmyslil a později říkal, že sešlo s toho, aby
obchodoval s rumunskými zloději v Kluži.
Vrátil se tedy z čistá jasna domů a ráno našli
Bélu Határa ležet bez nosu před Habáryho statkem
velmi potlučeného.
Když ho vzkřísili, tu v prvním zděšení ptal se
ho starosta, kde má nos.
Béla odpověděl, že uvnitř ve statku. Šli tedy
dovnitř a na dvoře našli u kůlu přivázanou do
naha vysvlečenou Ilonu a Habáryho s velkým bičem
na buvoly.
Na otázku, co to dělá, řekl, že tak drobátko
domácí pořádek. Pan Pavel, který byl u toho,
říkal, že se sám styděl, ačkoliv je ukrutný a
hrozný.
Báči Habáry nechal tedy toho a šel na víno do
krčmy a prohlásil, že o tom nebude mluvit.
Případ byl ostatně úplně jasný, nebylo v tom nic
záhadného, co by potřebovalo nějakého
rozluštění, tedy se o tom nemluvilo. Přivlekli
cikány a ti musili hrát. Myslilo se všeobecně,
že již to skončí dobře, jak tvrdil starosta.
Druhého dne však šel Habáry se ženou podívat se
na konopí v řece Tise, obtěžkané velkými kameny,
a tu na vysokém břehu, kde dřív byl most
dřevěný, skočila mu žena do Tisy, když předtím
po cestě prohlásila, že se kvůli té hanbě utopí.
Habáry chvíli se díval, jak ji vlny unášejí,
udělal ještě několik bafů z dýmky a pak skočil
za ní. Nebezpečnější bývá, když z Karpat při
povodni žene tudy proud veliké kmeny, ale když
je chytával přímo v řece Habáry, není divu, že
mu bylo hračkou vynést ženu z vody. Když ji
vzkřísil, napohlavkoval jí a vedl si ji domů.
Druhého dne šel k obecnímu notáři panu Pavlovi a
žádal zákonitou odměnu za vytažení vlastní ženy
z řeky.
Když nad tím zavrtěl hlavou pan Pavel, řekl
pohnutým hlasem báči Habáry: „Víš, velkomožný
pane, tolik pokut jsem se naplatil za to, že
jsem se bil pro její ctnost. Ať mám alespoň nyní
nějakou náhradu.“
A povýšeným hlasem dodal: „Víš, nagyságos úr,
chci zákonitou odměnu za tvou pitomost.“
Ukrutný pan Pavel se dal nad ním do pláče. |
