I
Farář Michalejc byl světec s
třemi tisíci korunami ročních příjmů vedle celé
řady jiných požitků z osmi obcí, přifařených k
jeho farnosti Svobodným Dvorům.
Obce ty byly kolem dokola v horách mezi starými
lesy a žili v nich většinou drvoštěpové, kteří
dolů do kostela ve Svobodných Dvorech přicházeli
jednou za čtvrt roku. Zato se pak vydatně
modlili do zásoby na další čtvrt roku, zpovídali
se, přijímali s nevýslovně blaženým strachem
tělo Páně a dělali pokání, tváříce se důležitě.
Pak šli do Polední hospody za farou a tam se jim
pomalu rozvázaly jazyky. Zbaveni hříchů a
povzneseni tou tajemnou přeměnou sakramentu
stali se bujnějšími, než mohli snést usedlíci
Svobodných Dvorů.
I docházelo v Polední hospodě ke rvačkám mezi
muži z údolí a muži z osmi horských vesnic,
zbavených čtvrtletních hříchů. Drvoštěpové z
hor, obtíženi novými hříchy pro poškození
Polední hospody a hlav lidí ze Svobodných Dvorů,
ustoupili pak s modrými zády do svých horských
lesů a čtvrt roku byl pokoj.
Po třech měsících sestupovaly pak jejich dlouhé,
hranaté postavy z horských úbočí s kajícnými
pohledy do údolí a čtvrtletní hříšníci naplnili
kostel mocnými hlasy, které bylo slyšet až na
náves a když se modlili otčenáš, tu zdálky to
vypadalo, jako kdyby na sebe křičeli ze stráně
do stráně: „Václave, co děláš?“ Hromovým hlasem
ozývalo se volání kajícníků, když hřměl farář
Michalejc na dřevěné kazatelně jedno ze svých
osmi kázání, kterými pronásledoval osadníky ze
všech devíti vesnic!
Bylo to však marné. Leckomus skápla sice slza
pohnutí a zbožnosti z opálené tváře, ale hranáč
z hor, vykonav pokání, šel přece jen se prát do
Polední hospody.
Farář Michalejc uzavíral se po dobu výtržnosti
ve svém pokoji s vyhlídkou na Polední hospodu a
za záclonou pozoroval své věřící a dle toho, jak
viděl koho se prát z drvoštěpů před Polední
hospodou, znamenal si zcela po obchodnicku do
svého zápisníku: „Bočan 40 otčenášů, Kryšpín 20
otčenášů, a vida Antonína Dlouhejch, teď se žene
po starostovi, dostaneš 50 otčenášů a neslevím
ti ani amen. Černouch, inu, neper se a nejsi
bit, dostaneš jen 15 zdrávasů!“
Tak to pokračovalo, farář Michalejc svědomitě
zanášel jména drvoštěpů a při příštím pokání
horáků dostal každý už svůj lístek s ustanovenou
číslicí a druhem modlitby, vypsanými ze
zápisníku.
A šlo to všechno tak pěkně po pořádku, jak jeden
za druhým klekal na klekátko u staré,
červotočinou prožrané zpovědnice a spouštěl
dojemným hlasem: „Zpovídám se Bohu všemohoucímu
a vám, ctihodný otče, že jsem po svatém
přijímání se pral v Polední hospodě.“ To byl ten
hlavní hřích a pak byla i jiná řada stále
stejných prohřešení se, že brali jméno boží
nadarmo, že hromovali a sakrovali, co jim slina
na jazyk přinesla a „taky ňáký to poleno z
panskýho“ a „ňáká ta voka ve špatným úmyslu“.
Celých patnáct let, čtyřikrát za rok to bylo
stejně, a jen jednou za ten celý čas přihodilo
se, že Bočan vynechal ve zpovědi „nějaká ta voka
ve špatným úmyslu“.
S jemnou výčitkou obrátil se farář Michalejc na
kajícníka: „A což voka, voka, Bočane?“
„To je marný, velebnosti,“ řekl Bočan, „s vokama
nebylo tentokrát nic, nějakej lump mně ukrad
dráty a nemoh jsem se vypravit do města ke kupci
pro nový. Von je u nás samej zloděj,
velebnosti…“
To byl tedy jediný případ, kdy v pořadí hříchů
alespoň u jednoho scházel jeden, ale o příští
zpovědi Bočan nevybočil již z obvyklého vyznání
a k jakémusi uspokojení pana faráře přišla zas
lítostivým hlasem pronesená „ňáká ta voka ve
špatným úmyslu“.
Pravím k uspokojení pana faráře, neboť on
miloval ty hranáče z hor a měl zkušenosti, že
když ani voka se neobjevila na programu, že
dotyčný schází duševně i tělesně a že to s ním
nebude dlouho trvat. To dělají patnáctileté
zkušenosti duchovního pastýře. Přestala voka,
pak nebyla zmínka o polenech, hříšník po
vykonané pobožnosti nestavil se ani v Polední
hospodě a namáhavě stoupal k domovu do lesnatých
kopců. A když přiběhla jeho žena na faru s
nářkem, že včera muž za celý den neřek ani
„híml“, ani „sakra“, vypravil se pan farář s
kostelníkem bez meškání do hor, aby s posledním
pomazáním zastihl ubožáka ještě živého.
Za patnáct let nabyl farář Michalejc zkušenosti,
že jeho horští osadníci z osmi přifařených obcí
se nepolepší ani nejkrásnějším kázáním, ani
nejohnivějšími domluvami, třebas by i zoufale
plakali, nahlížejíce sami, že je všechno marné.
Zprvu snažil se jim vysvětlit, co je to dobré a
upřímné předsevzetí a když jim to pěkně vyložil,
řekl Valoušek z Černkova: „Velebnosti, to dobrý
a upřímný předsevzetí necháme těm mladejm,
beztoho, když to takhle dál půjde, ubude zvěře a
do vok se za uherskej měsíc nic nechytí.“
A před deseti lety řekl mu Chudomel tak upřímně,
jak jen mohl, podávaje mu ruku: „Velebnosti, my
se holt nepolepšíme, nás přece jen ti čerti
budou na podávkách vobracet na vohni. Děj se už
vůle boží.“
A tak pan farář zvykl si na všechno. Měl tam
nahoře v horách za Černkovem ve Vlčím důlu kus
lesa a jednoho dne při čtvrtletní zpovědi řekl
mu ve zpovědnici Pavlíček: „Velebnosti, pak
ještě nějaký to poleno z panskýho a pak jsem
taky v tom lese, velebnosti, jako ve vašem, taky
ňáký poleno... Vona byla letos velká zima. Tak
jsem čtyry smrčky z lesa vaší velebnosti porazil
a při každým jsem se za vás pomodlil otčenáš. A
tak najednou jako kdyby to ze mne spadlo, bylo
mně nějak lehko u srdce a porazil jsem nový
tři.“
Za panské dříví dostal Chudomel deset otčenášů a
za farářovo třicet za pokání a přitom ponaučení,
že duchovní je zástupcem božím na zemi a že když
někdo okrádá svého faráře, to že je právě
takové, jako by porážel smrky samotnému
Pánubohu.
Pan farář pokoušel se pak po těchto zkušenostech
přiměti patronát, aby mu laskavě vyměnil jeho
les v horách za les u Svobodných Dvorů, ale po
marných pokusech nechal toho a zvykl si i na to,
že ho okrádali s plným vědomím, že je to, jako
když samotnému pánubohu porážejí stromy.
Pan farář Michalejc, obklopen těmi hříšníky, rok
po roku ustával ve svých úmyslech, že vynasnaží
se ty lidi polepšit, neboť kdykoliv potkal
nějakého z nich, vždy na jeho domluvy slyšel
slova provázená beznadějným vzdechnutím: „I ba,
velebnosti, taky myslím, že už je to s náma
všechno marný. My jsme holt neřádi.“
Bylo v tom tolik sentimentality, že po
patnáctiletém zápase s touto „moral insanity“
horských farníků odložil pan farář zápisník,
přestal si zaznamenávat otčenáše na pokání u
jednotlivců a zcela mechanicky ve čtvrtletních
obdobích podával stereotypní výklady o hříchu a
o účinku hříchu, jeho řeči pozbývaly barvitosti
mladších dob a rozohnil se jen tenkrát, když
třebas Povondra jal se smlouvat o otčenáše. Ale
Povondra s nepoddajností židovského obchodníka
nabízel polovičku: „Velebnosti, jen patnáct
otčenášů. Ten šestnáctej von by už nešel tak
vroucně a ten třicátej, to bych si uvalil
smrtelnej novej hřích na duši. Vědí, velebnosti,
já už to zkusil, ale od patnáctýho do třicátýho,
to jsem už to jen tak polykal a byl jsem s nima
hotov, jako kdybych fouk do peří.“
I na to zvykl pan farář Michalejc a nevyvracel
už ani Bočanovi, že milostivý Bůh mu odpustí
všechno už při třetím otčenáši, poněvadž do
třetice všeho dobrého, a to ostatní že by šlo do
větru.
Pan farář cítil se unaven tím zápasem o blaho
duší horských farníků a když jednoho dne Mareš z
Kořenkova na otázku, jaké má hříchy, odvětil
lítostivě: „Jako posledně, velebnosti,“ neptal
se na podrobnosti a stoicky dal mu rozhřešení
beze všech ponaučení a byl by snad zapomněl mu
uložit i pokání, kdyby Mareš sám byl
nepřipomněl: „A vočenáše, to jako vobyčejně,
velebnosti.“
Někdy vracela se jeho bývalá energie, se kterou
před léty přijel do Svobodných Dvorů a před
čtvrtletním příchodem kajícníků z hor otevřel
některý starý ročník Kazatele, aby odtamtud
vybral prameny ke kázání, které by přeměnilo
duše hříšníků, ale pak podíval se na tvrdé
obrysy hor, tak tvrdé jako zásady jeho horských
farníků, zavřel Kazatele a šel hrát klidně
taroky do Polední hospody.
Nakonec ocitl se na celé čáře na ústupu. Při
zpovědi, vidouce jeho odevzdání do osudu,
pomaličku zamlčovali své hříchy. Vynechávali
postupně polena, i nějaká ta „voka ve špatným
úmyslu“, i to hromování, i to sakrování, i tu
rvačku v Polední hospodě a jednoho dne se stalo,
že Zámečníček z Horního Bourova po odbyté
formuli „Zpovídám se Bohu všemohoucímu i vám,
důstojný otče...“ dodal povzneseně: „že jsem
čistej jako lilie, velebnosti...“
Ještě téhož dne podal zdrceně pan farář žádost
na konzistoř o energického kaplana.
II
Energický kaplan jmenoval se
Müller. Byl hubený jako oni asketi, kteří
vydrželi ke slávě boží stát celý týden na sloupu
bez jídla. Z jeho bledé tváře nebylo možno
uhodnouti stáří, ale jisto bylo tolik, že v těch
přísných, suchých rysech jeho mužný věk se
ztrácel beze stopy radosti. Z jeho očí nezářilo
však žádné nadpozemské nadšení. I v největším
rozhorlení vypadaly jeho oči jako vodová, šedivá
postní seminářská polévka. A pokud se týče
způsobu řeči, vyrážel jednotlivé hlásky tak,
jako když mluví církevní arimatejštinou.
Energický kaplan koktal. Pan farář Michalejc
ustrnul se nad touto zásilkou slavné konzistoře
a jeho sestra hospodyně chodila jako bez duše po
celý první den.
Po svém příjezdu vysvětlil jim energický kaplan
v řeči, trvající vzhledem k jeho napodobování
arimatejštiny víc než přes dvě hodiny, že byl
dva roky misionářem v Port Saidu a že za ty dva
roky obrátil „je-je-je-dnodno-ho mu-mu-laha“.
Pak že vrátil se na Moravu a že kaplanoval v
Tišnově osm let a že e-e-e-ener-gi-gicky tam
vymýtil ka-ka-karban a teď že jest zde.
Při večeři pan farář Michalejc za stálého
vzdychání seznamoval ho s patnáctiletými svými
zkušenostmi z tohoto kraje a energický kaplan,
pojídaje kousek chleba, odstrkával talíř s
uzeným masem a řekl: „Já, já ma-maso ne-nejím a
já-já, já to ta-tady vy-vy-vymýtím. Já-já-já jim
pro-pro-pro-mluvím do-do-do du-duše, já-já je
o-osví-osvítím Du-du-duchem sva-svatým.“ Přitom
pozdvihl své polévkové oči ke stropu a upíraje
je na hák pro visací lampu, zvolal prorocky:
„Já-já, já je o-o-obrátím.“
Pan farář šel hrát taroky a energický kaplan ve
své kaplance modlil se breviář.
Čertví jak se to stalo, že už druhý den, když
vyšel si energický kaplan k lesu s nějakou
teologickou knihou, slyšel za křovím dětský
hlas: „Vobrátil mu-mu-laha.“ Pak nějaká dětská
postava mihla se v lese a za křiku „hó“ utíkala
ke hřbitovu.
„Špa-špa-špatné mra-mra-vy,“ řekl si energický
kaplan a posadiv se na mez u lesa, činil si
poznámky: Zpovídal jsem se naposled s patřičnou
přípravou a úmyslem? Nezamlčel jsem žádného
hříchu? Vykonal jsem pokání? Vzpomínám si
výstrah a poučení mně udělených? Neprohřešil
jsem se více?
Energický kaplan rozhlížeje se na horu zamával
tím směrem pěstí a zvolal: „Já, já-já-já jim
u-u-ukážu!“
Za týden věděli už po horách, že „mladej
jemnostpán vobrátil mulaha“. Bočan, porážeje
právě s Fanfulíkem za Babou sosnu, řekl k
Fanfulíkovi: „Von má vzácnou vejřečnost, loni vo
vánocích ještě na Moravě zazpíval Narodil se
Kristus Pán, ale to radujte se, to holt dozpívá
až nám tady vo příštích vánocích.“
„Von prej nás chce přivést na dobrou cestu.“
Fanfulík si opovržlivě odplivl.
„Ať dělá, co umí,“ řekl klidně Bočan, „s náma je
všechno marný…“
Když pak mluvil Chudomel s Valouškem z Černkova,
poznamenal: „No jó, dyž nám starej jemnostpán
nevzal naše hříchy, tu vobrátil mulaha teprv
ne.“
A po horách panovalo nezvratné přesvědčení, že
nenadálý příchod kaplana do Svobodných Dvorů je
zasažením do jejich práv. Proto se také množily
lesní krádeže.
Když se o tom dověděl energický pan kaplan,
zvolal přesvědčivě: „O-o-obrátím je!“ a
zahloubal se dál do teologických spisů.
Ale kajícníci z hor se tak lehce nedali. Napřed
vyslechli s pohnutím jeho hodinu trvající
vroucné a přesvědčivé všeobecné napomínání, že
„ti-ti-tisíce li-lidí byby-bylo už za-zatraceno
a na na ně že-že to ta-taky če-čeká“, kývali
smutně hlavou, že ano, ale pak s nevinnou tváří
předstupovali ke zpovědnici a hlásili, že jsou
bez hříchu, jako Zámečník z Horního Bourova.
Odpíral jim koktavě rozhřešení, hrozil věčnými
tresty a ze zpovědnice ozývalo se: „A což
po-po-lena? O-o-ka? Pa-pa-ma-tujte na-na
věčnost,“ a vzápětí nato nevinná a rázná
odpověď: „Žádný voka, žádný poleno, mladej
jemnostpane!“
Leckdos měl z nich v kapse obsílky k okresnímu
soudu, aby po duchovní zpovědi předstoupil za
pár dní před světského soudce, ale tu odmítal
oka i polena s tváří nebesky jasnou a
mučednickou, s plným vědomím, že proti věčnému
zatracení se nedá nic dělat.
„Je to marný,“ říkali si kajícníci z hor, „i
kdyby přišel sám arcibiskup a nejen takovej
vobrátil mulaha!“ III
Celé dva roky trval zápas
energického kaplana o duše farníků z hor k
nemalému uspokojení pana faráře Michalejce.
Statečný kaplan snažil se jim marně vštípit
nějakou morální zodpovědnost a mínění horských
farníků tlumočil jednou Bočan panu faráři, když
se s ním setkal na horách: „Vědí, velebnosti, to
je těžký. Vo naše hříchy se nedáme vokrást.
Poctivost je pro bohatý lidi a u nás se ještě
žádnej pořádnej člověk nenarodil.“
„Ale proč se nekajete, Bočane?“
„Kajem se, kajem, velebnosti, ale když von nás
chce vobracet a velebnost ví, že jsme neřádi. A
kdyby von, mladej jemnostpán, neříkal pořád něco
vo zatracení, to voni, velebnosti, nám hezky
vyložili, že z nás jen čerti budou dělat
svíčkovou, ale vo zatracení nebylo řeči,
zatracení, to je pro bohatý lidi, ale pro nás
chudáky stačí ty kotlíčky se sírou. A kdyby von
alespoň, mladej jemnostpán, neříkal, že se už
příště nesmíme prát a že už nesmíme krást a
sakrovat, věřejí nebo nevěřejí, jen se vohřál a
už nám to zakazovat.“
Bočan si oddechl a s jemnou vroucností, dívaje
se blaženě na pana faráře Michalejce,
pokračoval: „To voni, velebnosti, byli jinačí
dobrák, voni nám po celejch těch patnáct let
nikdy neříkali Příště už to nedělejte!, voni nám
jen mluvili vo tom starým, ale vo tom, co
vyvedeme vod zpovědi do zpovědi, z toho nás
nesráželi, velebnosti.“
Po tomto vyjádření musil se pan farář posadit na
převrácený kmen. Přišlo to zčistajasna a byla to
smutná pravda. Vzpomněl si, že skutečně za těch
patnáct let nevaroval je před budoucími hříchy.
Lítostivě pohlédl k nebi, zatímco Bočan vykládal
důvěrně dál: „My jsme holt tak už vod narození.
To bylo tak, jako když člověk vodvede práci.
Přišli jsme s lítostí a řekli, tak a tak
vokradli jsme vrchnost, prali se, sakrovali, pak
nám, velebnosti, řekli, že máme mít upřímný
předsevzetí toho litovat a my toho litovali a
šoupali se po kolenou a říkali: Panebože,
vodpusť nám, hříšníkům, ale vo tom, co vyvedem,
nám neříkali nic a ty vočenáše, každej se je rád
pomodlil, ty byly za to starý a ne za to nový
nebo za to starý i nový, jak chce ten mladej
jemnostpán, poněvadž říká za to starý dvacet a
za to nový, co bude, taky dvacet. To nejde,
velebnosti. Nám taky platí vrchnost jen za
poražený dříví a ne za to, co porazíme pozejtří.
Von, mladej jemnostpán, když nám takhle povídá,
von nám bere naše hříchy dopředu a to není žádný
pokání a když si to vodpykáme napřed, tak holt
ve zpovědi musíme bejt čistý a von nám to nevěří
a přece nám to už napřed vodpustil. A proto my
musíme říkat žádný voko, žádný poleno, poněvadž
to máme vodbytý do zásoby.“
Bočan, po křesťansku pozdraviv, stoupal se
sekyrou do vrchu a pan farář stále ještě
lítostivě hleděl k nebi a pak šel smutně
tlumočit Bočanovy názory kaplanu Müllerovi.
Energický kaplan vyslechl ho se smutným
pokyvováním hlavy a řekl: „Já-já, já už ta-taky
vi-vidím, že je to-to ho-holota.“ A večer napsal
uctivou žádost na konzistoř, aby bylo mu
dovoleno vrátiti zdejší úřad a povoleno mu
odebrati se opět na misionářské cesty do Malé
Asie.
„O-obracet mu-mulahy!“ IV
Za dva měsíce objevil se na faře
ve Svobodných Dvorech nový kaplan. Mladý, veselý
muž, pravý poklad pro pana faráře Michalejce,
poněvadž uměl hrát taroky.
Za čtvrt roku šla o něm po horách pověst, že je
anděl a jednoho dne vstoupil do fary Zámečníček
z Horního Bourova a uctivě líbaje ruce panu
faráři, řekl vděčně: „Pochválen Pán Ježíš
Kristus, velebnosti, voni nám s tím novým mladým
jemnostpánem kápli do noty. Von se nás neptá ani
na to starý, ani na to nový, von ví, že je to
marný. Von je anděl, von nám tak pěkně vynadá
při zpovědi, že brečíme jako baby.“
Po těch slovech vtáhl do pokoje pytel, který
nechal za dveřmi a řekl přátelsky k panu faráři:
„Jsou tak laskav, velebnosti, odevzdají tuhle
srnu mladýmu novýmu jemnostpánovi. Chyt jsem ji
v noci do voka, je to pěknej kousek a řeknou mu,
že to je z vděčnosti, že nám tak pěkně vynadá
zlodějů.“
Nežli se pan farář vzpamatoval, vytřásl
Zámečníček srnu z pytle a zmizel jako duch.
A tak ležela před panem farářem na koberci srna
jako doklad o sedmnáctiletém zápasu o duše
kajícníků z hor... V
A když za tři dny šel před
polednem starosta kolem otevřených oken farské
kuchyně, zastavil se a vtahuje nosem páry
plynoucí okny zvolal: „I cákra, tady voní
srnčí!“ a v příjemných představách odcházel od
fary, kde se zatím strojilo na stůl. |
