|
My jsme měli vždycky velkou
starost s naší nejstarší dcerou Lidkou, poněvadž
už několikrát zůstala přes noc na výletě s pány,
kteří se dovolili maminky, aby mohla s nimi jít
na kraťounký výlet.
Jednou přišel pan Syrovátko, jeden úředník, moc
hodný člověk a pořádný a šel k mamince a
tatínkovi a tak hezky prosil, abychom Lidku
pustili s ním na výlet. Pořád smrkal a říkal, že
je naprosto čestný muž a ryzí charakter. Maminka
tedy odpověděla, aby jen tu holku vyvedl, že ale
musí být doma v osm hodin večer, poněvadž
dvakrát nebude jí ohřívat večeři a pak se to
nesluší přijít později, aby holka nepřišla do
nějakých řečí.
Ten pan Syrovátko nato začal zas smrkat a
křičel, že je čestný člověk a žádný padouch.
Tatínek povídal: „Padouch sem, padouch tam, jen
ji přiveďte celou a v pořádku, já to beztoho
nerad vidím.“ Ale co měl dělat, když něco řekne
maminka, tak musíme s tatínkem držet hubu, i
když máme pravdu a maminka vyvádí koninu.
Tak si ji pan Syrovátko odved. Maminka udělala
Lidce kříž a pan Syrovátko mně dal pětník, to
byla jako náhrada za to, co proved.
Je už půl deváté večer a Lidka nikde, pak bylo
deset a zavřeli dům, bylo jedenáct. Maminka
plakala a tatínek sněd Lidce večeři, chodil
dopáleně po pokoji a volal, že ho, pana
Syrovátku, požene k zodpovědnosti a že ráno
půjde do úřadu.
Maminka bědovala, že se jim snad něco stalo, že
si třeba Lidka zlámala nohu nebo vaz, nebo že se
utopili anebo že Lidka ztratila to nejdražší, co
má po matce.
Ptal jsem se, co to je a tatínek mně dal
pohlavek a maminka poručila, abych se modlil. Já
jsem řek, že anděl strážný bude s Lidkou,
poněvadž jsem viděl takový obraz, jak převádí
andělíček přes kládu nad propastí slepé děvčátko
s květinkami v košíku.
Ale tatínek bručel, že teď hlavní anděl strážný
Lidčin jen pan Syrovátko a on že by nechtěl,
kdyby byl děvčetem, aby Syrovátko v noci ho
provázel z výletu.
Pak bylo dvanáct hodin a maminka už neříkala
„moje zlatá Liduška“, nýbrž „ta coura,
poběhlice“ a tatínek křičel: „To jsou vilníci,
člověk aby se bál pustit se dnes s někým na
výlet.“
Nespali jsme do tří hodin v noci. Ve dvě hodiny
zapraskalo ve skříni a maminka se pokřižovala a
zvolala: „Už je to takový, to je znamení.“
Mladší sestra Mařena, ta z toho měla radost,
poněvadž jednou byla bita, když přišla v devět
hodin večer domů místo v sedm.
Ve tři hodiny byl tatínek hotov s lahví rumu a
povídá: „Ať se stalo co stalo, už to nenapravím,
ráno mu přelámu nohy a oběsím se a všechny vás
pobiju.“ Začal chrápat za stolem a maminka
zhasla lampu, aby v tatínkovi ten rum nechyt.
Šli jsme ležet a spali jsme až do osmi hodin. V
půl deváté najednou se otevřou dvéře a dovnitř k
nám vrazí pan Syrovátko a hned volá: „Nelekejte
se, slečna Liduška se bojí domů.“
Tatínek se posadil na posteli a odplivl si a
povídá: „Přišel jste sem a odvedl si ji na
výlet, teď si ji nechte a běžte spánembohem.“
Maminka byla ve spodničce, dupla na tatínka a
řekla, aby mlčel a nic nehájil a pustila se do
pana Syrovátky, který smrkal a říkal, že je
úplně čestný muž a že je stihla bouře, průtrž
mračen, krupobití a že to odneslo most a tak
museli zůstat, poněvadž vlak nejel, v hotelu
přes noc. Že je tam takový malý hotel a draho že
tam bylo.
Maminka počala plakat: „Ježíšmarjá, hotel, vy
zpustlíku a nemravo, vraťte mně ji tak čistou,
jako byla.“
Pan Syrovátko se třás a koktal, že je Liduška po
té cestě moc zablácená a že v hotelu neměli ani
podomka a ani kartáč.
Tatínek volal z postele: „A to je pěkný hotel!“
Maminka plakala pořád a mluvila o bílé lilii a
pan Syrovátko volal stále: „Milostivá paní,
upokojte se, já jsem čestný muž a já spal
jinde.“
Maminka ho chytla, lomcovala s ním a křičela:
„Ne, já to znám, já mám zkušenosti!“
A pan Syrovátko jen smrkal a pohazoval
kapesníkem v ruce a mluvil, že to byla jen
přátelská náklonnost, která je pojila na výletě,
takové malé přátelství jako kupříkladu je mezi
ním a jejím tatínkem.
Tatínek na to křičel z postele, že děkuje za
jeho přátelství.
Maminka zas šla na tatínka, aby mlčel a chytla
pana Syrovátku a volala, by přísahal, že si
vezme Lidušku, před tím nevinným chlapečkem,
totiž přede mnou a přivedla mne za ucho k panu
Syrovátkovi, který se začal červenat a volal, že
si Lidušku nemůže vzít, poněvadž už je ženatý a
rozvedený.
Jak to tatínek slyšel, křičel, aby mu podali
pistol, že musí přijít na Pankrác.
Maminka si držela spodničku, jako když chce
omdlít, pan Syrovátko žvýkal si knír a vtom
vběhla mezi nás Liduška, zablácená a uplakaná,
klekla u tatínkovy postele a křičela, že to bylo
ponejprv a naposled, co tohle vyvedla a že pan
Syrovátko je čestný člověk a že spal vedle v
pokoji.
Pan Syrovátko na to volal: „Máte úplnou pravdu,
slečno, na to jsem si nevzpomněl. Ježíšmarjá,
milostpaní, tam bylo štěnic, rukulíbám.“ A sotva
to dořekl, už vzal klobouk a byl na chodbě.
Liduška chtěla vyběhnout za ním, ale matka ji
chytla, smýkla s ní, jako to dělá s tatínkem a
řekla jí, že je mrcha a že udělala hanbu celé
rodině, aby teď sháněli ženicha a jak to bude
těžká věc, poněvadž se to rozkřikne.
Tak sháněla Liduška ženicha a našla jednoho, jak
tatínek říkal „vejra“. Ale to nebyl vejr, to byl
mazaný chlap a jmenoval se Wavroušek. Nosil
cvikr na černé šňůře a vždy se u nás nacpal
chleba, až mohl prasknout, což jsme všichni
pozorovali, ale on si jen tak pomáhal, aby se
nestalo žádné neštěstí.
Jednoho dne přijde k nám a prosí, aby mohl jít v
neděli s Liduškou na výlet.
Tatínek neřekl nic, jen si pohvizdoval a maminka
mrkala na Lidku moc významně a říkala, že
Liduška nerada chodí na výlety.
Ale Liduška prosila, že nebyla ještě v Říčanech
a že tedy by to mohla jednou zkusit.
Pak měla matka velkou řeč, ve které mluvila o
počestnosti, až pan Wavroušek vytáhl kapesník z
kapsy a začal zrovna tak smrkat jako pan
Syrovátko a říkat, že je naprosto čestný muž a
zlatý charakter.
Slyšel jsem, že tatínek si bručí: „Tamten nám
říkal, že je stříbrnej a tenhle, že je zlatej,
no, pomoz pánbůh!“
Ale pustili jsme ji přece jen na výlet, poněvadž
tatínek řekl, že je pan Wavroušek takovej
hloupej vejr a nakázali jim naši, aby byli v půl
deváté doma, poněvadž pak už zas by museli
ohřívat večeří.
Jo, ale ono je deset, je půl jedenácté, maminka
se ošívá a říká: „Aby to jen nebylo zas jako
tenkrát!“
Ve dvanáct hodin měl tatínek v ruce jízdní řád,
který držel v ruce a nazpaměť říkal: „Tak
poslední vlak sem jede z Říčan v jedenáct hodin,
to počkáme ještě půl hodiny a pak skočím z
okna.“ Šel do kuchyně, vypil tam zas všechen rum
z láhve a když byla jedna, začal zpívat: „Tu
máš, holka, tu máš dukát za ten jeden nocleh
tvůj...“
Maminka ho ani neokřikla, ale jen plakala, že to
s Lidkou skončí špatně.
Pak tatínek vlezl do postele a počal hned
chrápat, a my jsme si také vlezli do postelí a
maminka, než usnula, řekla: „Já jim to ráno
povím!“
Ráno v devět hodin také šťastně přišli. Ten vejr
vedl Lidušku za ruku a řekl: „Milostivá paní,
jsem naprosto zlatý charakter a čestný člověk.
Strhla se proti mé vůli velká průtrž mračen,
krupobití, strašná bouře, blesky lítaly a hrom
bil napravo nalevo, tak jsme zůstali v hotelu,
ale ve vší počestnosti, neboť já spal nalevo a
Liduška napravo.“
Tatínek už to nemohl vydržet, že tak dlouho
mlčí, zvedne se na posteli a povídá: „To jste
byli zas v tom mizerném hotelu, jako byla Lidka
posledně s panem Syrovátkou?“
Maminka skočila na tatínka a začla ho škrtit.
Lidka upadla u dveří a pan Wavroušek vykřikl:
„To bych přišel mezi pěknou bandu,“ a vyrazil ze
dveří.
Lidka potom brečela celých čtrnáct dní, nikdo na
ni nemluvil, jen tatínek říkal: „Já ti seženu
ženicha,“ a lítal po všech čertech, až jednoho
dne přijde domů hodně namazaný a povídá: „Tak
jsem konečně našel ženicha, ten potřebuje
pořádnou hospodyni, poněvadž se chce udělat pro
sebe a zařídit si hospodu.“ Tatínkovi jen krásně
přitom svítily oči. „On je to moc hodný člověk a
přijel do Prahy, tak jsem to vyjednal, zítra v
neděli ho přivedu a beze všeho budem slavit
zasnoubení. Upečeš kapouna a já se trochu naleju
na kuráž.“
Tak ho také přivedl, posadíme ho ke stolu a
čekáme na Lidku, která si dělala vedle nový
účes.
Vtom již přijde Lidka a ten ženich se na ni
podívá a ona na něho, zbledne a on taky, chytí
klobouk a je ze dveří. On to byl vrchní číšník z
toho hotelu, kam se utekla vždycky Lidka s panem
Syrovátkou a s panem Wavrouškem, když přišlo na
ně na výletě to strašné krupobití. |
