Zatmění slunce

Když počal Měsíc ustupovat a Slunce jasněji a jasněji vystupovalo ze zastíněné plochy, pan soudní rada Jauris hodil na zem zelené a žluté sklo s gestem velice mrzutým.

Stál jsem vedle něho v pokoji, když pan soudní rada řekl: „Tušil jsem v tom nějaký podvod. Dvakrát mne již zatmění slunce oklamalo. Jednou, asi před patnácti léty, to nebylo docela nic, to vám byla zakryta jenom snad jedna třetina sluneční plochy, no a taky se tenkrát říkalo, že bude málo vidět. Pořídil jsem si černé brýle a byl jsem tak zklamán, pamatuji se na to tak živě, jako by to bylo včera. Já se zajímám velice o astronomii a tento zájem sdílela se mnou i moje manželka a s ní zas pan doktor Kavka. Ten dokonce znal ze svých studijních cest velké hvězdárny ve Švýcařích, odkudž z hvězdárny na Montblanku přinesl si snímky průchodu Venuše. Měl jsem vilu v Krušných horách. Velmi hezkou vilu na samém vrcholku velkého kopce, který byl holý, ale několik kroků níže byl les a dál opět samé vrchy a hory, které kolem dokola obklopovaly jako věnec kopec s mou vilou a byly mnohem vyšší, takže když jste se podíval nahoru k obloze, zejména v noci, tu vypadalo to tak, jako byste se díval spodem trychtýře. Na té vilce zařídili jsme si malinkou hvězdárnu, odkud pozorovali jsme všech 7000 hvězd první až šesté velikosti, které jsou viditelný pouhým okem, a když jsme namířili svůj dalekohled, tu se nám hvězdy objevovaly jako rozházená krupice. Pan doktor Kavka uměl všechny ty zjevy vysvětlovat vědecky, a to právě poutalo mou manželku, neboť já jsem měl sice také radost z astronomie a mám dodnes zájem o ni, ale já o tom mnoho nepřemýšlím. Mně se dokonce zdá být někdy nesmyslem, abych vysvětloval, že malinká hvězdička sedmé velikosti, která září v souhvězdí Velkého medvěda, jest od nás vzdálena 340 trilionů kilometrů, a kdybych užil onoho přirovnání s bleskovým vlakem, letěl by tam onen vlak 325 miliónů let při rychlosti 120 km za hodinu.

Tak někoho bulíkovat mne mrzelo a nechtěl jsem také v tom směru upokojit otázky své manželky. Ostatně byl tu doktor Kavka, kterému ona kladla sta otázek. Často, když jsem na verandě kouřil do pozdního večera poslední doutník, slýchával jsem příjemný hlas své paní manželky a její přečetné otázky, kterými zasypávala na zahradě pod terasou pana doktora Kavku, když tak pozorovali nějakou tu nepatrnou stálici, ztracenou v těch přečetných světelných bodech na obloze.

A tu jsem slýchával, jak se táže:

Jak dlouho by tam jel rychlík, jak dlouho nákladní vlak, jak dlouho automobil, za jak dlouho by tam byl člověk na kole a podobně, načež on odpovídal: Nákladní vlak při té a té rychlosti by tam jel tak a tak dlouho, zkrátka měl na všechno plná ústa číslic. Všechno odůvodňoval teoriemi, to se rozumí samo sebou, jak jsem později seznal, nebylo na tom ani zbla pravdy, poněvadž mne s tím zatměním slunce tenkrát podvedl. Pak bylo vždy ticho na zahradě, a to se oba ti mladí lidé dívali na hvězdy a někdy se mi zdálo, že se drží za ruce, a nebylo to divu, má paní manželka musila se vždy ho chytit, když si představila, že hvězda, na kterou se dívali a o které mluvili, řítí se prostorem nesmírnou rychlostí 30 miliónů kilometrů za den. To ohromí. Hlava se vám zatočí, když si povážíte ty strašné pohyby nebeských těles, a vy byste upadli, kdyby vás nezachytil někdo do náručí. To se často přihodilo mé paní manželce, když s panem doktorem Kavkou dívali se na zahradě na tu hvězdářskou spoustu a pan doktor Kavka jako Flammarion spřádal své hvězdné sny. Jest zajímavé za takových hvězdnatých nocí, jak v oční zřítelnici zrcadlí se hvězdy, ovšem tak malinké, že v oku je vidět odrážet se 534 hvězd první až čtvrté velikosti.

Tak to vypočetl pan doktor Kavka, když se díval dole na zahradě za hvězdnaté noci do pěkných modrých očí mé paní manželky. Já si přitom pohodlně pokuřoval svůj doutník na verandě a radoval jsem se z toho klidu krásné letní noci, uspokojen i v otázce žaludku, neboť jsme měli výbornou kuchařku. Měl jsem takovou radost ze života, díval jsem se na nebeskou báň, na hory kolem, jejichž temné obrysy mně vždycky pravily, že za nimi leží město, kde se dostane všechno, co je třeba k pořádné kuchyni. Tam každý druhý den jezdila naše kuchařka se služkou a nebylo tam draho. Kuřata byla tam lacinější než dole ve vesnici a větší. Pak jsem si také představoval, jak by bylo asi tak starému člověku jako já smutno, kdyby neměl mladou, veselou paní manželku a takového rozšafného přítele, jako byl pan doktor Kavka.

Jen někdy mne přiváděl do rozpaků, a to, když chodil si stěžovat na svévolnost mé paní manželky. Tu třebas napadlo, že musí uspořádat noční výlet na blízký kopec, odkud byla vyhlídka po celém kraji, báječná vyhlídka, když se všechny ty lesy a vrchy koupaly v měsíčním světle. A ona stála na tom, že já musím jít také s sebou. Já jsem ale nikdy nešel, poněvadž jsem se nechtěl tlouci v noci někde po kamenitých srázech, když jsem klidně mohl na verandě v proutěném křesle kouřit si doutník.

Tak jsem jim dával s sebou našeho psa Barryho, ale to bylo jen asi dvakrát, poněvadž Barry vždy strašně vrčel na pana doktora Kavku, a když byli již u cíle své cesty, poznal jsem to z toho, že Barry dal se do takového štěkotu, až to bylo slyšet ke mně na verandu, a jednoho dne dokonce kousl pana doktora Kavku vzadu do kalhot. - Tak plynulo nám spokojeně to léto, až přišel den, kdy mělo nastat zatmění slunce. Jezdili do města opatřovat mně černé brýle, zelená a žlutá skla, která kombinovali dohromady, zajeli jednou dokonce až do Prahy pro černou clonu a dalekohled a celý týden před zatměním nemluvilo se o ničem jiném u stolu nežli o tomto úkazu. Pan doktor Kavka stále tvrdil, že bude v pravé poledne úplná tma, že nebude vidět na čtyři kroky a že to přijde najednou, zkrátka, mluvil tak, jako psaly noviny tyto dny o tomto úplném zatmění slunce, které se však ukázalo být stejným humbukem jako to před patnácti léty.

Když konečně přišel ten den, dali mně černé brýle, dalekohled do ruky a poslali mne ve 12 hodin 12 minut nahoru na naši malou observatoř ve věžičce vily. Zůstali zatím dole a dívali se z jídelny těmi kombinovanými skly. Mohl jsem si oči vykoukat samým očekáváním, kdy bude malá černá plocha, která byla na okraji slunečním, postupovat do středu. Tři čtvrti hodiny jsem já hlupák vydržel dívat se do slunce, a ono stále nic. Tak jsem sundal brýle a šel se optat dolů pana doktora Kavky, jestli se nemýlil. A vidíte, podvedl mne s tím zatměním slunce setsakramentsky. Moje paní manželka seděla mu na klíně a zapínala si blůzu. Jen to je pravda, že jejich obličeje byly bledé jako mrtvoly. No a dneska byl jsem s tím zatměním slunce podveden podruhé.