|
Maďar Josef Örök byl šikovatelem
u našeho pěšího uherského regimentu v Košicích.
Byli tam v naší kumpanii Slováci, Poláci, Češi,
Rumuni, Maďaři, Rusíni a několik cikánů. Nad
těmito národy vládl šikovatel Josef Örök svou
železnou rukou, vymýšleje si stále nové nadávky
a nová proklínání, používaje všech možných
úskoků, aby přivedl mužstvo do nepříjemné
situace a vehnal ho do rozpaků.
Muž ten snažil se, aby se stal všeobecně
nenáviděným, což se mu také úplně podařilo.
Jakmile tedy dosáhl úspěchu v tom, po čem
toužil, věda, že má před sebou samého nepřítele,
netvářil se ani v nejmenším, že o tom ví. Každou
neděli udělal náhlou „mundur visitu“, a ať to
byli Slováci, Poláci, Češi, Rumuni, Maďaři,
Rusíni i cikáni, všichni tito národové nesměli z
kasáren odpůldne ven. Tu ten měl utržený
knoflík, nebo měl všechny knoflíky, ale pečlivý
Josef Örök choval obavu, že by se mu mohly
knoflíky na cestě utrhnout. Jinému se opět
knoflíky neleskly tak, jak předepsáno, nebo se
leskly příliš mnoho.
„To, holoubku, nepůjdeš nikam,“ říkal Josef
Örök, chytaje za knoflíky, „podívej se, ničemo,
už mám dva v ruce a chlape, tys tak nepořádný,
že v bitvě postavím tě do první řady, abys první
padl. Ale ne, co to mluvím, proklatče, nepřítel
by se styděl do tebe střílet. Nepřátelský
hejtman kdyby tě, chlape, viděl dalekohledem,
tak vydá rozkaz, aby šetřili, poněvadž nejsi
voják, když nemáš knoflíky v pořádku. Ba,
holoubku, podívej se. Už jsem zase chytil za
jeden knoflík a zůstal mně v ruce.“
Pozvolna zůstaly mu v ruce knoflíky celé
kumpanie, až na knoflíky cikána Gučky.
„Ej, cikánský ničemo,“ volal Örök, snaže se
marně mu je utrhnout, „mně se zdá, že jediný ty
jdeš dnes odpůldne z kasáren. Máš svoje nitě, či
koupil jsi je z erárních peněz, neboť se mi zdá,
že plýtváš... Co to vidím, holomku, tys
přidrátoval knoflíky drátem k blůze a propíchal
drátem erární sukno. Baszom az anyát a Krisztus
Mariát, az istenet, baszom a tegedet, te vagy
buta és én Krisztus Mariát baszom e csunyát!
Pane Ježíši Kriste, vidíš toho vola, lotra a
zloděje!“
A Josef Örök, pozvednuv bolně zrak k nebi,
lítostným hlasem pronášel, chytaje cikána za
ucho: „Panebože na nebesích, ty vidíš tohoto
infanteristu, ale ve své neskonalé dobrotě
doposud jsi toho bídného červa nezašlápl. Ty
jistě dovolíš, když mu dám, bídáku, 6 hodin
špangle, až zčerná ještě víc, než ho, ničemu
černého, jeho matka porodila!“
Příští neděli před vycházkou prohlížel Josef
Örök boty kumpanie, zdali je přesně podle
předpisu v botě dvaatřicet cvočků.
„Ach, miláčkové,“ řekl kumpanii, „pro dnešek
máte kasárníka. Nežli bijete cvočky do bot,
musíte se příště optat, jak hluboko smíte cvočky
zatloukat a kolik jich tam smíte zatlouct.
Poněvadž předešle při „mundurvisitě“, jako váš
dobrý otec, omlátil jsem vám boty o vaše tlamy,
když nebylo cvočků v botách 32, dnes vidím, že
nejmenší počet cvočků v botách je 33. Vy
myslíte, že čím víc, tím líp. To platí u
knedlíků, chrapouni a ne u cvočků. Čím více, tím
hůř pro vás, velbloudi, az ebadta! Budete se
bavit tím, když vás nepustím z kasáren, že
vytáhnete všechny cvočky, až bude podešev čistý
a zas patřičné množství zatlučete. Vidíte, že já
z toho nic nemám, budu se dívat na vás, jak
pracujete, pošlu si pro litr vína a tak nám to
odpůldne uteče... A že je dnes horko, z toho si
nic nedělejte, váš tatíček Örök se už zchladí
vínem. Můj krajan Maroszy mně dojde pro víno,
neboť ten ničema je z vás nejhodnější padouch.
Ten se přiblížil nejvíc ku pravdě. Do boty nabil
33 cvočků.“
A tatíček Órök byl laskavým otcem kumpanie,
kterou proháněl po cvičišti jako lev plaché
antilopy. Celá kumpanie se před ním třásla a on
udržoval mužstvo ve stálém chvění před sebou
jako větřík osiku. Jeho hlas podobal se řvaní
lva, před kterým třesou se velbloudi, jak jednou
se zmínil jako mimochodem, když poručil na
cvičení mužstvu „rut“.
V té době klidu poučoval jemně a citlivě, aby si
vážili lidé té spokojené chvilky, neboť až
dokončí tuto větu, budou zas cvičit do úmoru,
aby si konečně pamatovali, že neklekají před
oltářem, nýbrž že dělají „kniet“ na cvičišti.
A zase se ozývalo hromové volání „Kniet! Auf!
Kniet! Auf! Nieder! Kniet! Auf! Kniet! Auf!“
A jednoho dne šikovatele Oróka zavřeli.
Lev se opil. Opil se tak, jak se umí Maďar opít.
Přišel do kasáren bez čepice, zpíval si píseň o
krásné krčmářce za Szatmárem, která kradla
kupcům z kapsy hodinky a kterou hodili dopálení
kupci vlkům. Pak si zpíval, že ty hodinky kradli
spolu. Už to způsobilo špatný dojem v kasárnách.
Pak vyšel na dvůr hejtman. Örök jde kolem něho a
nezasalutuje, jen si zpívá, že to nebylo ani za
Szatmárem a že ji nehodili vlkům.
„Poslušné hlásím,“ pravil k panu hejtmanovi,
„nevíte, jak to bylo vlastně s tou krčmářkou?“
Dostal za to třicet dní pokojového vězení,
„zimmerarrestu“, „szobaaresztu“.
Ráno, kdy byl Josef Örök pevně zamčen na chodbě
kasáren ve svém pokoji, dostal rozkaz
„štabsfíra“, aby se občas podíval, zdali se snad
nedostal Örók oknem ven.
Bylo krásné nedělní odpůldne, kdy „štábsfíra“,
právě když šli vojáci na vycházku, zaklepal na
dveře Örökovy a přátelsky se otázal: „Josefe,
jsi tam?“
„Jsem,“ ozval se zoufalý hlas Josefa Öröka
zevnitř, „jsem tu, bratře!“
„Nelezeš oknem?“
„Nelezu, bratře!“
„Dobře, já se zas za chvíli optám!“
Zavřený lev!
„A co, hoši, nejdete dnes ven?“ ptal se
důstojník mužstva kumpanie Örökovy.
„Osiřeli jsme, poslušně hlásím,“ řekl desátník,
„je nám smutno.“
Důstojník odešel, kroutě nad tou podivnou láskou
povážlivě hlavou a v polovici kasáren, kde byl
zavřený šikovatel Josef Örök, zůstala jen jeho
kumpanie.
Örök dívá se oknem a zlostí se zavřenému lvu
ježí vousy. Vtom ozve se za dveřmi poznovu hlas:
„Josefe, jsi tam?“
„Jsem, bratře!“
„Nelezeš oknem?“
„Nelezu, bratře!“
„Dobře, já se za chvíli optám!“
Sedí chvíli Örök, kroutí si vousy a proklíná
svět. Poznovu slyší hlas:
„Josefe, jsi tam?“
„Jsem, bratře!“
„Josefe, jsi tam? - Nelezeš oknem?“
„Nelezu, bratře!“
„Dobře, já se za chvíli optám!“
A mužstvo kumpanie pomalu jeden za druhým klepá
na dveře a táže se:
„Josefe, jsi tam?“
Hromové klení ozvalo se za dveřmi.
Chvíli bylo ticho, pak přistoupil ku dveřím
Slovák Gombiška.
Vážně zaklepal a zřetelně řekl: „Čuješ, Jožko,
seš vňútri?“
„A za ním Slováci Mahula, Opinko, Zubrita klepou
na dveře a volají: „Čuješ, Jožko, seš vňútri?“
Zavřený lev dal se do nadávání. Bylo slyšet, jak
hází židlemi a křičí: „Všechny vás zavřu,
všechny vás zavřu!“
Utichl. Sotva utichl, přišli Němci Schlosser a
Gräber, zabouchali na dveře a tázali se něžně:
„Seppl, bist du drin?“
Pak přišli Rusíni, Rumuni, Poláci a Češi:
„Josefe, jsi tam?“
Josef Örök už nemohl nadávat, jen volal bezmocné
sípavým hlasem: „Lotři, bůh vás potrestá a já
vás zavřu!“
Přišel i cikán Gučko a poníženým hlasem svým
šišlavým nářečím řekl, klepaje na dveře:
„Najponiženěji proším, paňe fíra Jóžefe, šú
vňútri?“
„Ach, bestie,“ křičí Órök, „mysli si, že máš
špangle!“
Náhle rozeznal Örök hlas „štábsfíry“.
„Josefe, jsi. tam?“
„Jsem, bratře,“ odvětil ubohý zavřený lev.
„Tak tam, bratře, zůstaň,“ řekl „štábsfíra“
něžně, „já ti pomoct nemohu!“
A odešel a za nim celá kumpanie na procházku do
města.
A když byla půlnoc, tu vracel se cikán Gučko,
který měl přesčas, do kasáren. Když tak šel
kolem dveří zavřeného šikovatele, zaklepal na
dveře, až se šikovatel Örök probudil z
nejlepšího spánku: „Co je?“
„Najponiženěji proším, paňe fíra Jóžefe, šú
vňútri?“
A dodnes nechápou v kasárnách, proč tenkrát
šikovatel Josef Órök o půlnoci vylomil dveře
svého pokoje...
Maďar Josef Örök byl šikovatelem u našeho pěšího
uherského regimentu v Košicích. Byli tam v naší
kumpanii Slováci, Poláci, Češi, Rumuni, Maďaři,
Rusíni a několik cikánů. Nad těmito národy vládl
šikovatel Josef Örök svou železnou rukou,
vymýšleje si stále nové nadávky a nová
proklínání, používaje všech možných úskoků, aby
přivedl mužstvo do nepříjemné situace a vehnal
ho do rozpaků.
Muž ten snažil se, aby se stal všeobecně
nenáviděným, což se mu také úplně podařilo.
Jakmile tedy dosáhl úspěchu v tom, po čem
toužil, věda, že má před sebou samého nepřítele,
netvářil se ani v nejmenším, že o tom ví. Každou
neděli udělal náhlou „mundur visitu“, a ať to
byli Slováci, Poláci, Češi, Rumuni, Maďaři,
Rusíni i cikáni, všichni tito národové nesměli z
kasáren odpůldne ven. Tu ten měl utržený
knoflík, nebo měl všechny knoflíky, ale pečlivý
Josef Örök choval obavu, že by se mu mohly
knoflíky na cestě utrhnout. Jinému se opět
knoflíky neleskly tak, jak předepsáno, nebo se
leskly příliš mnoho.
„To, holoubku, nepůjdeš nikam,“ říkal Josef
Örök, chytaje za knoflíky, „podívej se, ničemo,
už mám dva v ruce a chlape, tys tak nepořádný,
že v bitvě postavím tě do první řady, abys první
padl. Ale ne, co to mluvím, proklatče, nepřítel
by se styděl do tebe střílet. Nepřátelský
hejtman kdyby tě, chlape, viděl dalekohledem,
tak vydá rozkaz, aby šetřili, poněvadž nejsi
voják, když nemáš knoflíky v pořádku. Ba,
holoubku, podívej se. Už jsem zase chytil za
jeden knoflík a zůstal mně v ruce.“
Pozvolna zůstaly mu v ruce knoflíky celé
kumpanie, až na knoflíky cikána Gučky.
„Ej, cikánský ničemo,“ volal Örök, snaže se
marně mu je utrhnout, „mně se zdá, že jediný ty
jdeš dnes odpůldne z kasáren. Máš svoje nitě, či
koupil jsi je z erárních peněz, neboť se mi zdá,
že plýtváš... Co to vidím, holomku, tys
přidrátoval knoflíky drátem k blůze a propíchal
drátem erární sukno. Baszom az anyát a Krisztus
Mariát, az istenet, baszom a tegedet, te vagy
buta és én Krisztus Mariát baszom e csunyát!
Pane Ježíši Kriste, vidíš toho vola, lotra a
zloděje!“
A Josef Örök, pozvednuv bolně zrak k nebi,
lítostným hlasem pronášel, chytaje cikána za
ucho: „Panebože na nebesích, ty vidíš tohoto
infanteristu, ale ve své neskonalé dobrotě
doposud jsi toho bídného červa nezašlápl. Ty
jistě dovolíš, když mu dám, bídáku, 6 hodin
špangle, až zčerná ještě víc, než ho, ničemu
černého, jeho matka porodila!“
Příští neděli před vycházkou prohlížel Josef
Örök boty kumpanie, zdali je přesně podle
předpisu v botě dvaatřicet cvočků.
„Ach, miláčkové,“ řekl kumpanii, „pro dnešek
máte kasárníka. Nežli bijete cvočky do bot,
musíte se příště optat, jak hluboko smíte cvočky
zatloukat a kolik jich tam smíte zatlouct.
Poněvadž předešle při „mundurvisitě“, jako váš
dobrý otec, omlátil jsem vám boty o vaše tlamy,
když nebylo cvočků v botách 32, dnes vidím, že
nejmenší počet cvočků v botách je 33. Vy
myslíte, že čím víc, tím líp. To platí u
knedlíků, chrapouni a ne u cvočků. Čím více, tím
hůř pro vás, velbloudi, az ebadta! Budete se
bavit tím, když vás nepustím z kasáren, že
vytáhnete všechny cvočky, až bude podešev čistý
a zas patřičné množství zatlučete. Vidíte, že já
z toho nic nemám, budu se dívat na vás, jak
pracujete, pošlu si pro litr vína a tak nám to
odpůldne uteče... A že je dnes horko, z toho si
nic nedělejte, váš tatíček Örök se už zchladí
vínem. Můj krajan Maroszy mně dojde pro víno,
neboť ten ničema je z vás nejhodnější padouch.
Ten se přiblížil nejvíc ku pravdě. Do boty nabil
33 cvočků.“
A tatíček Órök byl laskavým otcem kumpanie,
kterou proháněl po cvičišti jako lev plaché
antilopy. Celá kumpanie se před ním třásla a on
udržoval mužstvo ve stálém chvění před sebou
jako větřík osiku. Jeho hlas podobal se řvaní
lva, před kterým třesou se velbloudi, jak jednou
se zmínil jako mimochodem, když poručil na
cvičení mužstvu „rut“.
V té době klidu poučoval jemně a citlivě, aby si
vážili lidé té spokojené chvilky, neboť až
dokončí tuto větu, budou zas cvičit do úmoru,
aby si konečně pamatovali, že neklekají před
oltářem, nýbrž že dělají „kniet“ na cvičišti.
A zase se ozývalo hromové volání „Kniet! Auf!
Kniet! Auf! Nieder! Kniet! Auf! Kniet! Auf!“
A jednoho dne šikovatele Oróka zavřeli.
Lev se opil. Opil se tak, jak se umí Maďar opít.
Přišel do kasáren bez čepice, zpíval si píseň o
krásné krčmářce za Szatmárem, která kradla
kupcům z kapsy hodinky a kterou hodili dopálení
kupci vlkům. Pak si zpíval, že ty hodinky kradli
spolu. Už to způsobilo špatný dojem v kasárnách.
Pak vyšel na dvůr hejtman. Örök jde kolem něho a
nezasalutuje, jen si zpívá, že to nebylo ani za
Szatmárem a že ji nehodili vlkům.
„Poslušné hlásím,“ pravil k panu hejtmanovi,
„nevíte, jak to bylo vlastně s tou krčmářkou?“
Dostal za to třicet dní pokojového vězení,
„zimmerarrestu“, „szobaaresztu“.
Ráno, kdy byl Josef Örök pevně zamčen na chodbě
kasáren ve svém pokoji, dostal rozkaz
„štabsfíra“, aby se občas podíval, zdali se snad
nedostal Örók oknem ven.
Bylo krásné nedělní odpůldne, kdy „štábsfíra“,
právě když šli vojáci na vycházku, zaklepal na
dveře Örökovy a přátelsky se otázal: „Josefe,
jsi tam?“
„Jsem,“ ozval se zoufalý hlas Josefa Öröka
zevnitř, „jsem tu, bratře!“
„Nelezeš oknem?“
„Nelezu, bratře!“
„Dobře, já se zas za chvíli optám!“
Zavřený lev!
„A co, hoši, nejdete dnes ven?“ ptal se
důstojník mužstva kumpanie Örökovy.
„Osiřeli jsme, poslušně hlásím,“ řekl desátník,
„je nám smutno.“
Důstojník odešel, kroutě nad tou podivnou láskou
povážlivě hlavou a v polovici kasáren, kde byl
zavřený šikovatel Josef Örök, zůstala jen jeho
kumpanie.
Örök dívá se oknem a zlostí se zavřenému lvu
ježí vousy. Vtom ozve se za dveřmi poznovu hlas:
„Josefe, jsi tam?“
„Jsem, bratře!“
„Nelezeš oknem?“
„Nelezu, bratře!“
„Dobře, já se za chvíli optám!“
Sedí chvíli Örök, kroutí si vousy a proklíná
svět. Poznovu slyší hlas:
„Josefe, jsi tam?“
„Jsem, bratře!“
„Josefe, jsi tam? - Nelezeš oknem?“
„Nelezu, bratře!“
„Dobře, já se za chvíli optám!“
A mužstvo kumpanie pomalu jeden za druhým klepá
na dveře a táže se:
„Josefe, jsi tam?“
Hromové klení ozvalo se za dveřmi.
Chvíli bylo ticho, pak přistoupil ku dveřím
Slovák Gombiška.
Vážně zaklepal a zřetelně řekl: „Čuješ, Jožko,
seš vňútri?“
„A za ním Slováci Mahula, Opinko, Zubrita klepou
na dveře a volají: „Čuješ, Jožko, seš vňútri?“
Zavřený lev dal se do nadávání. Bylo slyšet, jak
hází židlemi a křičí: „Všechny vás zavřu,
všechny vás zavřu!“
Utichl. Sotva utichl, přišli Němci Schlosser a
Gräber, zabouchali na dveře a tázali se něžně:
„Seppl, bist du drin?“
Pak přišli Rusíni, Rumuni, Poláci a Češi:
„Josefe, jsi tam?“
Josef Örök už nemohl nadávat, jen volal bezmocné
sípavým hlasem: „Lotři, bůh vás potrestá a já
vás zavřu!“
Přišel i cikán Gučko a poníženým hlasem svým
šišlavým nářečím řekl, klepaje na dveře:
„Najponiženěji proším, paňe fíra Jóžefe, šú
vňútri?“
„Ach, bestie,“ křičí Órök, „mysli si, že máš
špangle!“
Náhle rozeznal Örök hlas „štábsfíry“.
„Josefe, jsi. tam?“
„Jsem, bratře,“ odvětil ubohý zavřený lev.
„Tak tam, bratře, zůstaň,“ řekl „štábsfíra“
něžně, „já ti pomoct nemohu!“
A odešel a za nim celá kumpanie na procházku do
města.
A když byla půlnoc, tu vracel se cikán Gučko,
který měl přesčas, do kasáren. Když tak šel
kolem dveří zavřeného šikovatele, zaklepal na
dveře, až se šikovatel Örök probudil z
nejlepšího spánku: „Co je?“
„Najponiženěji proším, paňe fíra Jóžefe, šú
vňútri?“
A dodnes nechápou v kasárnách, proč tenkrát
šikovatel Josef Órök o půlnoci vylomil dveře
svého pokoje... |
