Ze zápisníku českého spisovatele |
|
|
|
V poslední době pozoroval jsem s hrůzou, že se o
mne pokoušela melancholie. Těžký smutek ležel mi
na duši, ve všem, co jsem napsal, bylo to příliš
patrno, což bylo tím trapnější, že právě ve mne
skládala česká veřejnost veškerou naději jako v
jediného a nejslibnějšího našeho humoristického
spisovatele. Byla to hrozná situace. Na jedné straně smíchuchtivé obecenstvo, žádající s neuprosností shylockovskou nové a nové humoresky a na druhé straně nálada přímo pohřební, dušičková. Bylo to k zbláznění. Zkoušel jsem všecko, abych se zase jednou upřímně, ze srdce zasmál. Nadarmo. Smích zdál se navždy vymizeti z mých rtů. Dělal jsem, co kdo radil. Šel jsem na parádu pražských ozbrojených sborů, byl jsem na mírové konferenci, v česko-německých poradách vyrovnávacích, stál jsem přes půl hodiny před výkladem moderních dámských klobouků, navštívil jsem výstavu kubistů, četl jsem v „Bohemii“ úvodník o utrpení Němců v Čechách, ba, šel jsem i na tragedii k Pištěkovům — vše marno. Až včera! Přišel jsem domů a na stole ležely došlé dopisy. Nahoře byl korespondenční lístek, kde mi jistá banka píše: Vaše Blahorodí! Sdělujeme s Vámi zdvořile, že přijímáme vklady na knížky a zúročíme je ode dne vložení do dne vybrání 4,5%. Též doporučujeme naše nedobytné tresory k uschování cenných papírů, skvostů atd. Rozchechtal jsem se tak, že jsem nebyl k utišení. A kdykoliv se o mne zase pokouší melancholie, stačí, když si vzpomenu na onen lístek. |
 |
|
|