I
Zevi Ašer a Jakub Tchar měli v
Zapustně obchody a opíjeli kořalkou sedláky
Huculy. Oba byli židé, ale nenáviděli se na
smrt. Dílem z konkurenční zášti, dílem z
náboženského přesvědčení, neboť Zevi Ašer byl
talmudista a Jakub Tchar karaitou, písmákem,
který pokládal za platný jedině Starý zákon a
jako všichni sektáři karaitové uznával za hlavu
židů jedině rabbiho v Tschufat Kale na
poloostrově krymském a rok od roku strojil se,
budou-li lepší obchody, vydat se na pouť k němu
z Haliče a políbit jeho levý prst posvátný, prst
asmu, kterým když svatý rabbi ukáže v den
sobotní k nebi, zjeví se večernice a všichni
karaité očištěni jsou od hříchů a mohou zas dále
okrádat své souvěrce nekaraity, což je jediným
hříchem. Naopak okrást gojima, křesťana,
mohamedána připočteno bude ke skutkům dobrým a
andělem Chafnielem, který má šest noh, tlumočeno
Jehovovi.
Naproti tomu Zevi Ašer vyjadřoval se jako
talmudista nectně o svatém rabbim v Tschufat
Kale na poloostrově krymském. Může mu políbit
záda, neboť jedině talmud jest zřídlem pravého
náboženství. Talmudistické učení halachah jest
naprosto platné. Text mišnu každý žid nechť drží
v srdci svém a řídí se podle gemary, to jest
výkladu textu a to podle gemary palestinské.
Jest pohodlnější býti talmudistou, neboť napsal
sestavovatel mišny z roku 218 rabbi Jehuda
Hakadoš: „Napřed přijde Jehova a pak ty, a
okradeš-li kohokoliv o celé jmění, zbude mu
ještě to nejvyšší jako tobě, všemohoucí Jehova.“
Tak se stávalo, že Zevi Ašer kde mohl, podváděl
Jakuba Tchara, potřeboval-li ten pro okamžik
nějaké zboží, které mu právě došlo.
„Kéž by tvou bradu škubalo desettisíckrát deset
tisíc ďáblů,“ říkával Jakub Tchar k Zevi
Ašerovi, „v té vodce, co jsem od tebe odkoupil,
bylo padesát procent vody a Huculové div krám
nerozbili.“
Jakub Tchar přidal totiž zase padesát procent
vody k té vodce.
„Budiž proklet a popliván desíti řády dobrých
duchů, Tchare,“ odpovídal Zevi Ašer, „což nevíš,
darebáku, že kromě vody zbývá ti ještě Jehova?“
A Tchar při nejbližší příležitosti okradl Ašera
na obilném zrnu. Přiběhne Ašer na něho: „Anděl
Jechiel, pán čtyřnožců, nechť pošle na tebe
vzteklého psa, Tchare. Jaké smetí poslal jsi
mně, červe?“
A Tchar, pozvedaje zkroušeně oči k nebi,
odpovídal: „Zhřešil jsem, Ašere, okradl
věřícího, na mou duši zhřešil. A šel jsem do
synagógy s řemínky a modlil se za hřích a na
sedmiramenném svícnu viděl jsem anděla Jehuela a
ten mně šeptal svým vonným dechem: ‚Jakube
Tchare, navrať se do domu svého k manželce své a
k čeledi své, neboť odpuštěno je ti i do
desátého kolena na deset případů. Má před
Jehovou Zevi Ašer o málo jen větší cenu, než ten
nejposlednější gojim v Haliči.‘ A Jakub Tchar se
strašným výrazem díval se za Ašerem, který
prskal zlostí a křičel:
„Nestojí psáno ani v mišně, ani v gemare, že by
andělé seděli na sedmiramenném svícnu. Andělé
sedávají u tekoucích vod pod vůdcovstvím
Michaela a zpívají, že karaité jsou prokleti.“
Odcházel s proklínáním, tahaje se zuřivě za
bradu.
V celé židovské obci v Zapustně panovaly
následkem těchto náboženských rozporů
nejbohatších členů obce zmatky. Chudí židé,
kteří dostávali podporu, přidávali se dle
velikosti podpory buď na stranu talmudu, či na
stranu Písma.
Ke všemu prohlásil se rabín za sionistu a
blouznil o říši židovské v Palestině. „Hle,“
říkali mu Tchar i Ašer, „komu bychom prodávali v
Jeruzalémě vodečku?“
A rabín odmítavě hovořil o vážných úkolech říše
židovské v Palestině, o znovuzbudování
jeruzalémského velechrámu.
Strážce synagógy objevil v knihovně rabínově
knihu o kabale, tajné vědě židovské. Jmenoval se
Nathan Benjamin. Zahloubal se do studia této
knihy v prázdných chvílích, kdy hlídal synagógu,
až jednoho dne připadl na myšlenku, že být
hlídačem synagógy není tolik výnosným, i
prohlásil se za mesiáše, což vyznal veřejně,
vysloviv i před synagógou jméno Jehovovo tak,
jak se píše, co jenom knězi dovoleno, když koná
službu v synagóze na Den smíření. Byl sčetlý.
Znal talmud i knihy Zákona v šesti pořádcích,
jež jsou: sifra, sifri, mechiltha, tosefta,
resiktha, thorath, kohanim. Nyní znal tajemství
kabaly se všemi pyrotechnickými podrobnostmi,
jako jsou: nalít do lihu čpavek a zapálit a
modlit se přitom nazpátek modlitbu proklatců.
Prohlásiv se za mesiáše, byl okamžitě propuštěn
ze služby v synagóze. Provázen výsměchem odešel
k chudému židovi, obuvníku Samuelovi, kde
hloubal v kabale a pil od rána do večera
kořalku.
Za čtrnáct dní nato v den sobotní přišel do
synagógy v Zapustně neznámý chudý židek, který
uprostřed modlitby omdlel. Když ho probudili ze
mdloby, vykřikl: „Nathan Benjamin, narozený v
Zapustně, jest pravý mesiáš, syn Davidův, on
osvobodí Izrael.“
Podroben výslechu řekl: „Přicházím zdaleka a
obchoduji koňmi v ruské zemi. Na cestě hovořil
se mnou anděl Usreel: Jdi do Zapustny, poručil
mi, toť požehnané město pro Izrael.“
Štědře obdarovali proroka a ten odešel, ani se
nerozloučiv se svým strýcem obuvníkem Samuelem,
kterého včera navštívil vraceje se z vězení, kde
si odseděl dva roky pro podvod, do svého rodného
Tarnówa.
Rabín dlel celou noc na modlitbách a modlil se
vroucně k Jehovovi, aby aspoň pro tuto chvílí
seslal k němu anděla Rafaela, který by mu
vysvětlil, zdali bývalý strážný synagógy jest
vskutku mesiášem. Už svítalo a Rafael dosud
nepřišel. A když se rozbřesklo úplně, šel rabín
spat, neboť andělé denního světla nesnesou.
Druhého dne potkal Nathana Benjamina. Uklonil se
mu. Je-li skutečně mesiášem, bude mu to počítáno
k dobrému, není-li, tak si tím také neuškodil.
Očí všech židů v Zapustně obracely se k Nathanu
Benjaminovi. Náboženské spory utichly, ba
dokonce Zevi Ašer a Jakub Tchar přestali se
hádat. Rozhodne se mesiáš pro talmud, nebo pro
karaity?
Mesiáš pronesl ale záhadnou větu: „Věřte hlasu
svědomí a zavřete oči, ucpěte uši a spaseni
budete...“ II
Mezi židy vyskytovali se občas
mesiášové.
Zejména na počátku nového věku povstalo na
různých místech několik mesiášů současně a
všichni docházeli víry. Dá se to odůvodniti
tajemnými zásadami, kterými zahaleny jsou
některé knihy víry o osvobození Izraele.
Většina těchto mesiášů skončila na šibenici. O
důvěře židů v tajemná zjevení vypravuje dojemně
případ židovky v jistém švábském městě. Židovka,
dcera ctnostného žida a bohabojné matky, měla
známost se studentem křesťanem, která nezůstala
bez následků. Když již věc nebylo lze déle před
rodiči tajiti, jednoho večera, když celá rodina
byla u večeře, prásk! Okno rozbito a slyšet bylo
hlas: „Blahoslavený buď, Josalime, neboť dcera
tvá porodí mesiáše!“ Dívali se rodiče na dceru,
a hle, panna těhotnou. Zvěst o tom rozlétla se
rychle krajem.
Z dálných krajů posílali židé dary matce
mesiáše. Žid bohatl, mnul si ruce a při své
zbožnosti litoval, že nemá více dcer.
Konečně nastal rozhodný den a jeho dceři -
narodilo se děvče místo kluka. Nešťastný
student, když rozbil to okno a dělal prorocký
hlas, nepočítal s touto okolností a možností.
Zatím se prohlásila jiná židovská dívka za matku
mesiáše a žádala o vrácení darů, zaslaných krajů
posílali židé dary matce mesiáše. Žid bohatl,
toho města tím, že dali všechny židy vymrskat z
města. To bylo roku 1669 v Neuburgu.
Z toho vidět, že mesiášství nebylo vždy výnosným
povoláním. Ve středověku upáleno v Německu
patnáct židovských mesiášů, obviněných z krádeže
a čarodějnictví. Nejslavnější novověký židovský
mesiáš Šabathai na konci sedmnáctého století
chtěl dokonce svrhnout sultána z trůnu a
prohlásit se za pána Východu. Ten pojímal věc z
praktického stanoviska a uvedl v rozčilení židy
od Cařihradu až po Budín. Byl rozčtvrcen. Před
tímto experimentem řekl mu sultán: „Nic si z
toho nedělej, jsi-li doopravdy mesiáš, nějak se
zase sám dohromady slepíš.“
V případě Nathana Benjamina odpadaly všechny
tyto nepříjemné věci, jako čtvrcení, upálení,
věšení a vymrskání, mohl proto bezpečně tvrdit o
sobě, co chtěl. K slávě jeho přidružovaly se
vzpomínky souvěrců na jeho mládí. Jaké to bylo
neobyčejné dítě! Zatímco jiné židovské děti
válely se špinavé v blátě, on koupával se v létě
každodenně v potoce, tekoucím z vrchů. Kdy
naposled se mesiáš koupal, po tom se nepátralo a
on také zachovával o tom jako dobře vychovaný
člověk důstojné mlčení.
Prozatím vystupoval na veřejnost tichý a
mlčenlivý, důstojný, s pečlivě spletenými
praménky pejzů u čela, v kaftanu černém, novém.
Nikdy nebylo ho vidět chroupat cibuli při chůzi,
jako jiní činili. Jen řemínky točil kol prstů,
bruče modlitbu za modlitbou a pak mizela jeho
vysoká důstojná postava v domku ševce Samuela,
který přestal dělat boty a jako mesiášův
sekretář roztřiďoval dary, zaslané Nathanu
Benjaminovi, přihýbaje si občas alaše z objemné
láhve.
Vkročí mesiáš do jizby, znalecky prohlédne dary,
sečte peníze, uloží a přijímá a audience. Mluví
přitom zvysoka: „Přeješ si, Zevi Ašere?“
Zevi Ašer ukloní se, na stůl položí dva metry
sukna, zakašle a praví: „S dovolením, Nathane
Benjamine, mám nepřítele, který mne pomlouvá.
Pomodli se, aby oslepl na obě oči.“
Nathan Benjamin vážně se otáže: „Víš, Zevi
Ašere, co stojí psáno v knize tosefta?“
„Nevím, Nathane Benjamine.“
„Jdi tedy domů, synu a Jehova tě provázej.“
Smlouvá Zevi Ašer s Benjaminem. Nabízí rýnský,
dva, tři, aby mu řekl, co stojí psáno v knize
tosefta. Snad modlitba, kterou když se zbožně
pomodlíš, nepřítel tvůj oslepne?
Benjamin spokojí se třemi rýnskými a ptá se:
„Víš, co stojí psáno v knize kohanim?“
„Nevím, Benjamine!“
„Jdi tedy definitivně už domů, Zevi Ašere a nech
přirozenost jednat.“
Sotva odejde Zevi Ašer, přiběhne Jakub Tchar.
Přináší husu, posadí se, ukloní a spustí:
„Nathane Benjamine, na mou duši, jsem chudý
člověk, víc nemohu dát. Mám nepřítele, který mne
okrádá a ničí. Přimluv se u Jehovy, aby byl
potrestán dle ničemnosti své. Ať ho stihne
neštěstí, ať ohluchne, ať mu dům vyhoří a děti
uhoří. Jak vidíš, nežádám než maličkost. Pro
sebe nechci nic a rýnský dám, dva dám, víc
nemohu, jsem chudý člověk, jen modlitbičku vyšli
k Nejvyššímu, aby očistil svět od lotra.“
„Víš, co je psáno v knize tosefta?“
„Nevím.“
„Jdi tedy domů, Tchare.“
„Dám tři rýnské, Nathane Benjamine, pověz
modlitbičku.“
„Dobře, Tchare, víš ale, co jest psáno v knize
kohanim, bloude?“
„Nevím.“
„Jdi tedy definitivně nyní domů, Jakube Tchare a
nech jednat přirozenost.“
Jde domů. Po jeho odchodu praví švec Samuel k
Benjaminovi: „Obchody se daří, Nathane.“
„Budiž Jehova za to pochválen. Podej sem alaš,
Samueli.“
A oba ctihodní mužové pijí alaš, jedí cibuli,
smějí se a říkají si navzájem „synu Davidův“.
III
Zevi Ašer týden čekal, zdali
Jakub Tchar oslepne, a Jakub Tchar netrpělivě
očekával, kdy Zevi Ašer ohluchne, kdy mu dům
vyhoří a děti uhoří.
Nejednalo se o rozpor mezi talmudisty a karaity.
Jednalo se o statek sedláka Gorazdy ve vsi
Róžné. Oba měli Gorazdu ve svých rukou, oba mu
půjčovali peníze. A najednou Zevi Ašer proti
obapolné úmluvě opije Gorazdu a statek koupí za
směšný peníz. Co z toho měl Jakub Tchar? Nic.
Dopálil se a vyhledal Gorazdu: „Slyšel jsem,
pane, že jste se dal napálit od toho zloděje
Ašera. Bůh mne netrestej, ale je to pijavice na
křesťanský lid, pane. On vás opil, není-liž
pravda?“
„Opil jsem se, jak bůh káže, žide.“
„Příteli, pak máte vyhráno. Pojedem do města k
soudu. Smlouva jest neplatna, poněvadž jste
nebyl příčetný.“
Gorazda z radosti se opil u Tchara a pak křičel
po Zapustně, jak s panem Tcharem vyzráli na
lumpa Ašera. Toť to nové nepřátelství. Nyní
čekají na vzájemnou zkázu a při osobních stycích
chovají se přátelsky.
„Tak se mi zdá, Tchare, jako by ti slábl zrak.“
„Ale nikoliv, Ašere, nikoliv, vidím jako orel,
ale zdá se mi, že musím na tebe křičet, jako bys
nedoslýchal?“
„Buď Jehova svědek, že slyším líp než z mládí,
Tchare.“
A oba mrzutě odcházejí od sebe. Ten mesiáš se
nějak divně modlí. A čekají ještě čtrnáct dní.
Do té doby snad vroucí modlitbu donese deset
řádů dobrých duchů k Jehovovi.
Vypravil se netrpělivý Jakub Tchar k
Benjaminovi: „Nathane Benjamine,“ pravil
vyčítavě, „nesu ti dva rýnské, pomodlí se za
zkázu Ašerovu ještě jednou k Jéhovovi.“
Nathan Benjamin mu vysvětlil, že pomodlí se s
rychlostí „abu“, totiž tak, aby jeho modlitbu
přímo donesl anděl Taršiš k Hospodinu. Kdyby
použil jiné rychlostí, byl by zprostředkovatelem
anděl Chasmal. Ten by předal teprve modlitbu
sedmému řádu dobrých duchů (Ophanim) a ti
Serafim a tito předali by Eiohim. K rychlosti
„abu“ třeba svíce. „Dej rýnský ještě, Tchare, na
svící.“ Dá jen půl. Víc nemůže, je chudý.
Nanejvýš přidá ještě sedmdesát pět krejcarů.
„Dej devadesát.“ Nemůže, anděl Chasmal spokojí
se s menší svící, neboť zajisté ví, že jsou
špatné obchody. Dá osmdesát. Zde jsou a dost.
Po jeho odchodu sáhli Benjamin a Samuel k láhvi
alaše a pili tu sladkou kořalku velkou měrou.
Poslední dobou nevycházeli z opilosti. Dnes
opili se již před večerem a dál pili, žvatlajíce
různé nesmysly.
Byl již večer a tu jejich oči, přeplněné lihem,
viděly na různých předmětech anděly dobré i zlé.
Na skříni šklebil se na ně anděl Erelsin a u
dveří seděl Bue-Elohim. Benjaminovi se zdálo, že
tahá Lilithu, ženu Adamovu, s kterou dle rabínů
zplodil Adam množství ďáblů, kteří utracovali
malé děti. Pak zas zdálo se Nathanu Benjamínu,
že hovoří k němu Zefauja, posel Jehovův, posel
ukrutného Jehovy, který rozkázal zabít nevěřící
Mojžíšovi v zemi Kanaán a který rozkázal
nešetřit ženy a děti Filištínů. Nesmiřitelný a
ukrutný Jehova hovořil k němu slovy posla
Zefauji, anděla nad ptáky, dle talmudu i kabály:
„Zapal dům Zevi Ašera...“
„Kam jdeš,“ táže se opilý Samuel, „kam jdeš,
synu Davidův?“
„Zapálit dům Zevi Ašera,“ odpovídá Benjamin a
vyvrávorá ze dveří.
A klopýtá Nathan Benjamin ulicemi Zapustny mezi
nízkými domky ze dřeva a najednou slyší hlas:
„Nezapaluj dům Zevi Ašera, zapal domy nevěřících
gojimů a radovati se budeš před jeho tváří věčně
věků.“ Klopýtá tedy a vrávorá ven ze židovské
čtvrti a naproti němu jde anděl Zadkiel. „Anděle
Zadkieli,“ křičí Nathan, „s kterým domem mám
začít?“
„Co řveš, žide?“ táže se anděl Zadkiel a chytá
Nathana za límec kaftanu. A anděl Zadkiel mění
svou tvářnost, dívá se přísněji, taje jaksi ve
své nebeské kráse jako sníh na jaře a Nathana
Benjamina drží za krk policejní inspektor
Zabulecki.
Nathan se brání zoufale a volá anděla Michaela
na pomoc. „Uškrť gojima,“ slyší hlas z nebe.
Škrtí inspektora a zpívá přitom Píseň smíření.
Pak přiběhli dva strážníci a povalili Nathana na
zem, ale Nathan slyší hlas Jehovův, hlas, aby
pobil nevěřící psy. Kope kolem sebe a řve
hebrejsky, pěna vystupuje z úst a zpívá Píseň
anděla smrti. Konečně je přivlečen na strážnici,
zbit, spoután a vstrčen do separace na pryčnu,
kde sedí svázaný Jakub Tchar.
Tento dobrý muž byl před půlhodinou přistižen
Zevi Ašerem, když se mu pokoušel vstrčit hořící
zapálený papír do podkroví...
Tím hořícím papírem chtěl pomoci rychlosti
modlitby Nathana Benjamina.
A teď náhlým pudem zaujati vrhli se oba na sebe
škrábali a kousali se navzájem, plni neznámého
vzteku a šílení bolestí, až přišli strážníci s
holemi a tloukli do obou, dokud neomdleli.
A ráno oba odvezli do blázince, kde oba o sobě
tvrdí, že jsou mesiášové, křičíce do chodeb
jméno Jehovovo tak, jak se píše a svolávajíce
knížata andělská Michaela, Zefauju, Chafniela,
Usreela a Chasmala i Taršiše, aby je osvobodili
a odnesli do Zapustny, kde jen stále opilý žid
Samuel čeká na návrat mesiáše s důvěrou a s
připravenou lahví alaše, sladké kořalky. |
