|
Byli jsme ubohými sekundány.
Jeden podnikavý člověk mezi námi přišel na
myšlenku, jakým způsobem bychom oslavili svůj
smutný osud sekundánů. Šli jsme na Svatý
Vavřineček, kopec nad městem, s jedněmi sáňkami
a jeden po druhém váleli jsme se ve sněhu a
jezdili dolů až k prvním domkům předměstí
Žabákova za vodou. Viděl nás profesor češtiny
Reděk, a všech osm, kteří jsme tenkrát prováděli
tento zimní sport, odpykali jsme to sníženou
známkou z mravů.
Ve kvartě na 1... gymnasiu snížili mně za dva
roky nato známku z mravů, poněvadž jsem se
nezúčastnil koulování, kterýžto sport zavedl
ředitel gymnasia v zimě místo tělocviku. Sám
starý pan ředitel byl nadšeným přívržencem
zimního sportu a vynalezl dokonce zvláštní druh
saněk, na kterých jezdil se dvěma dcerami, což
bylo velmi dojemné.
V páté třídě gymnasia v K..., kam jsem se dostal
na své pouti za vzděláním, bylo opět přísně
zakázáno prováděti jakékoliv zimní sporty, kromě
bruslení. Zákaz ten vydala školní rada, která
rok nato ve zvláštním oběžníku odůvodňovala, že
nezbytně je třeba studujícím středních škol, aby
zúčastnili se v zimě jakýchkoli zimních sportů,
které nepřesahují však meze vykázané
disciplinárním řádem.
Toho roku pracovali jsme ve vyšším i nižším
gymnasiu na domácích úkolech z češtiny „Zimní
zábavy“, a pamatuji se na učený výklad našeho
třídního profesora Neklaná, který snažil se
objasnit nám slovo sport a pravil s důležitou
tváří, že zimní sport znamená ctižádostivé
snažení jednotlivce po vynikajících tělesných
výkonech v zimě. Naše úlohy byly ubohé. Co
tenkrát věděli jsme o „bobsleigh“, o těch
velkých společenských sáňkách, kde kolik osob
řítí se po sněžných stráních s šílenou rychlostí
a které zdokonalují se rok co rok opatřené
nejmodernějšími brzdami a jakýmsi druhem
kormidla, kterým lze udati směr v ostrých
zatáčkách.
Nevěděli jsme nic o rohačkách, kde jednotlivec
letí po hladkém namrzlém sněhu a brzdí
primitivně nohou. Před naším duševním zrakem
nevystupovaly zasněžené tiché krajiny a stráně
severních Čech, Horních Rakous, Štýrska, Tyrol,
bavorských Alp, Harcu, Taunu a Černého lesa v
Durynsku, oživené sportsmany, vyhledávajícími
zábavu v přerozmanitých zimních sportech.
A Švédsko a Norsko, které sluší považovat za
kolébku zimních sportů, bylo nám také příliš
vzdáleno.
Znali jsme pravda „ski“, lyže čili sněžnice, jak
říkal náš puritánský profesor češtiny, ale to
odbyli jsme v úkolech jen mimochodem, poněvadž
nebylo to nám tak blízké jako prastaré typy
sáněk, na kterých jsme jezdívali od mládí.
Vzpomněli jsme v úlohách veselých zábav mládeže
na venkově s nezbytnou předmluvou, která nesměla
scházet: „Napadl sníh, vesele chrupe pod nohama
. . .“
Bylo to příliš suché, neobsahovalo žádné
nadšení, a kdo byl nadšen, nedovedl to vyjádřit
na půldruhé straně čtvrtky, jak bylo nanejvýš
povoleno psát. Na těch třiceti linkách měli jsme
vyjádřiti vše, co jsme nejlépe vyciťovali ve
volné přírodě, kdy mráz byl tolik příjemný,
poněvadž pokryl kdejakou hladinu hladkým ledem a
způsobil jásot a byl předmětem neustálých obav:
„Bude mrznout, či nebude?“ Jeden za druhým
klouzali jsme se ve stoje, na bobku, s veselým
jásotem klusali jsme k lesknoucí se přímce, a
když nás bylo víc, tu vráželi jsme jeden do
druhého a podráželi se v bujném rozmachu
skotačivosti. Pak jsme se koulovali, namáčeli
sněhové koule do vody, aby to hodně bolelo,
veselí, šťastní nad každou podařenou ranou. Na
sáňkách jednoduchých, třebas šťastně sbitých z
ukradených prkének, od zasněženého lesa
spouštěli jsme se dolů k potoku a zpět jako
mravenci, neúnavně táhli jsme sáňky nahoru do
kopce. Někdy přišel mezi nás šťastnější, který
měl brusle. Rázem bylo touhou všech mít podobná
želízka, o kterých jsme se stručně zmiňovali
později v úlohách, jak nám bylo napověděno, že v
zimě na bruslích prohání se mládež. A což z
kopce dolů na bobku! Jaká to bývala radost,
svěží, jasná a čistá jako modrá obloha za
krásných zimních dnů. A proti těmto skromným
napohled, však obsáhlým a rozkošným radostem v
procítění dnes staví se zimní sport, hlásící se
Semmeringem a Engadinou, kde nejedná se o tu
svěží radost, nýbrž o něco zcela jiného,
tvrdého, neústupného, jak píší sportovní
časopisy. Let kupředu je heslem zimních sportů.
Závody na boby sáňkách, na sáňkách bobsleigh i
jednoduchých rohačkách značí pohyblivost a ruch
celého života dnešní společnosti, až profesor
Jiří Busson ve Štětíně viděl se nucena vydat
knihu pod názvem Zimní sport a srdce. V této
knize poukazuje na ošemetný zjev, který těsně
druží se k rozmachu zimních sportů přepínaných
na nejvyšší stupeň, ku srdeční vadě. Běží zde o
přemrštěné jízdy na bobsleigh i na rohačkách.
Naproti tomu doporučuje lyže jako uklidňující
prostředek, stejně jako bruslení, poněvadž pohyb
jest tentýž a tělesná energie stejnoměrně
rozložena. Snad měl profesor Jiří Busson na
mysli národy oblastí severních moří, stoupence
onoho amerikanismu, který vniká, pohyblivý a
rušný neustále, čím dál tím více do Evropy. O
nás nemusel mít jistě strach. Náš zimní sport
záleží oficielně ve cvičení našeho vojska na
lyžích, což zejména skýtá pěkný pohled ve
strahovských lomech. A neoficielně? Jednou za
rok má Praha - proponovány závody v jízdě na
bruslích, a to jak v rychlobruslení, tak v
krasojízdě. Leč pokud se dovedeme upamatovati,
bruslařský klub nemá s jich aranžmá štěstí a
ustanoví obyčejně jich termín na konec ledna či
počátek února, kdy závody jsou odloženy a posléz
z nich sejde. Hokej pěstuje se, jen když zamrzne
Vltava, a lyžaři a sáňkaři z Prahy jezdí se
oddávati svému sportu buď pod Ještěd, nebo do
Krkonoš. Sáňkaři by mohli ovšem i někam na
Sázavu, kde jsou také pěkné kopce, leč to by už
nebylo tak nóbl. Poněvadž pravý sportsman i u
nás hledí, aby jaksi aspoň finanční noblesou
dohonil Davos, Engadinu a Semmering. |
