I
Puszta Magyarád je malé uherské městečko.
Leží v údolí mezi nevysokými kopci, na nichž
roste víno. Na druhé straně těch kopců táhnou se
bažiny a močály. Tam hnízdí velcí ptáci dropi a
jednou začas v zimě objeví se tam vlci. Za
močály pak rozprostírají se pole kukuřice.
Kdo se dívá z vinic do kraje, nerozeznává, kde
vysoké rákosí v bažinách. Zelená těžká barva
vlní se do dálky od jara do podzimu, rok co rok
stejně. Na obzoru pak ustupuje nevlídným pláním,
kde vidět dřevěná ramena vytahovadel k studni s
kalnou vodou. Tam pasou se stáda vepřů a
hovězího skotu a hrubí pasáci zpívají si tam od
rána do večera beťárské písně.
Je-li tento pohled na západě z viničných kopců
jednotvárný, není na východě lepší. Jest to
totéž. Bažiny, rákosí, kukuřice, vepři, rovina,
krávy, voli, pasáci a studně. Na sever i na jih
výhled se také nemění nijak zvláštně. Na jihu
vidět za jasných dnů v dálce, která přestává být
modravou, kopce mehegešské nad jezerem
Blatenským. Jinak rovinu beze stromů, nudnou a
smutnou.
Na severu začíná však svět. Tam totiž musí se
jeti koňmo dobrých osm hodin na stanici dráhy.
To je nejveselejší strana světová. Osm hodin
letí sice koně po stejně nudných rovinách jako
na jihu, východě i západu, ale na východ letěli
by k nejlepší stanici čtrnáct hodin, na západ
dobrých jedenáct a na jih by museli dokonce i
patnáct hodin.
Proto si pan notář koupil vinici na straně
severní a dal si tam vystavět besídku, aby byl
blíže vzdělaného světa, jak říkal. Myslil tím
budovu staniční, tak dalekou odtud, ale přece
jen stanici, kudy projíždějí vlaky a cestující
jezdí kolem až z Budapešti, z toho města, kde
prožil pan notář doby studijní, zlaté krásné
časy.
Panu notáři stačilo, že projíždějí stanicí vlaky
s tabulkou „Budapest-Veszprim“, nic nedbal, že
za tou stanicí není zas nic víc, než co odtud k
ní, močály, beťáři, stáda, studně a pole
kukuřice.
Bylo to hrozné, jak se zde nudil od samého
začátku, kdy byl jmenován královským notářem v
Puszta Magyarádě. Dva roky uplynuly tak
zdlouhavě pod vinicemi v městě, které je
obklopeno rovinami, že notář Pál Örvöl ze
zoufalství pustil se již do pokusu napsat
právnické dílo o právu dědickém. Pak shledal, že
by to bylo teprve hrozné žít ve městě
odříznutého od světa, mezi močály a kukuřicí a
stády a ve dne v noci myslit a uvažovat o právu
dědickém. Uveřejnil tedy v časopise, vydávaném v
městečku, jako poslední pokus vymanit se ze
všednosti část první pod názvem „Určitý názor na
reformu práva dědického“. Tento určitý názor
vlekl se k nemalé nespokojenosti obyvatelů
Puszta Magyarádu třemi čísly, až konečně zanikl,
jako by lidé přestali dědit.
Pan Pál Örvöl přestal však o tom psát a počal si
objednávat časopisy, na které si vzpomněl. Pak
hleděl dle vzorů těch krajinských maďarských
listů, vycházejících nákladem 200 až 300
exemplářů týdně, zreformovat časopis místní a
docílil toho, že byl dán listu nový název Puszta
Magyarád és Vidéke, Puszta Magyarád a okolí. To
okolí ovšem známo: bažiny, dobytek, pasáci,
močály a kukuřičná pole. Kvůli tomu jistě není
třeba vydávat časopis. Pan Pál Örvöl učinil tak
ve snaze dokázat svou pokrokovost, svého
moderního ducha. Neboť na takovém městečku
nemůže se člověk jinak bavit.
Časopisy, které odebíral, půjčoval redaktoru
Puszta Magyarád és Vidéke a tento nabádán
notářem nechal odvažovat slaninu i papriku své
ženě a vzdělával se. Poněvadž notář odebíral
také politické deníky, počal si hledět redaktor
a kupec pan Rekeseres také politických událostí.
Doposud jeho list vzpomínal neustále Lájose
Kossutha z roku 1848 a 1849. Občas přinesl jeho
list vzpomínku na Világos a na aradské popravy
maďarských revolucionářů. Také otiskl některou
báseň Petőfiho. Články ty bral dílem ze starých
sborníků, stejně jako povídky, které uveřejňoval
v příloze Lístky z roviny.
Samo sebou se rozumí, že nestyděl se podepsat
plným svým jménem pod poetické básně
Kisfalúdiho, neboť Kisfalúdi byl jistě velký
duch a pan Rekeseres nemusel se stydět za ony
verše.
Jinak list nepěstoval politiku. Když byly volby,
tu volili vládního kandidáta, kterého jim
doporučil vrchní stoliční župan. V té době se
také však v Puszta Magyarádě příliš o politiku
nestarali. Kdo by se staral o koalici, o stranu
neodvislosti, o Bánffyho a Andrássyho. Věděli
jen, že jejich poslanec je člověk vládní a to
postačilo, neboť neměli rádi jako v celém kraji
Rakušany a jednou za rok přicházely přece jen
nějaké vládní noviny do městečka, kde slibovala
uherská vláda, že vynutí si ještě více ústupků
na rakouské vládě.
Pak přišly zprávy, že velící řeč honvédů bude
jenom maďarská. Tu ze své knihovny, čítající
dvacet osm starých sborníků a almanachů z let
1845 až 1862, vytáhl redaktor pan Rekeseres
básně z doby revoluce a neváhal jednu bojovnou
píseň Petőfiho opatřiti nápisem: Napsal Béla
Rekeseres. A stejně se za báseň Petőfiho nemusel
stydět, jako za balady Kisfalúdiho, neboť oni
byli dozajista slavní.
Tehdejší nebožtík starosta opásal se magnátským
krojem a svolal velkou schůzi obecního
zastupitelstva do hostince U krále Štěpána a tam
přečetl nadšeným hlasem onu slavnou báseň a
šavlí rozmáchl se na všechny čtyři strany jako
uherští králové při korunovaci v Budíně.
Kdoví jak by to bylo dopadlo s Rakouskem, kdyby
se byl náhle nadšený starosta za dva měsíce
neupil k smrti.
Pan Béla Rekeseres napsal pak pohřební řeč,
vyňatou z několika svazků neocenitelného svého
sborníku, kde přirovnával nebožtíka ke králi
Alexandrovi Makedonskému, své rodné město k
Heladě a obecní dům k Láokoóntovi. Poznamenav
pak, že ani bojovníci řečtí, ukrytí v trojanském
koni, neměli větší zásluhy o Puszta Magyarád,
než zemřelý starosta, skončil svou řeč
provoláním slávy uherskému králi.
Od té doby se domníval, že je řečníkem. Příchod
nového královského notáře Pála Örvöla utvrdil v
něm tuto myšlenku, neboť řeč, kterou přednesl
při uvítací hostině na radnici, byla neméně
obsažná než ona pohrobní. Opět přirovnal své
rodné město k Heladě, radnici k Láokoóntovi a
učitelé již se lekali, že nebude mu naposled
přirovnat nového notáře než ku trojanskému koni,
když ku potěše všech prohlásil pan Rekeseres
notáře za studnici spravedlnosti, která nikdy
nevyschne.
Později na radu notářovu objednal si pan
Rekeseres z Pešti Malý slovník naučný od hraběte
Szeczényiho, chodíval navštěvovat známé do vinic
a tu tomu dobrému měšťanu říkal, že Gelón byl
tyran syrakuský, onoho zas poučoval, že
Haparanda je hlavní město švédského Laponska,
dle toho, co mu od které písmeny právě utkvělo v
paměti.
Po rozšíření listu o slovo „a okolí“ v titulu
četl tedy s velkou oblibou všemožné časopisy,
které docházely na adresu notářovu a tím
prohluboval také své politické vzdělání.
Vystříhával celé statě z časopisů, neboť
shledával, že jeho staré sborníky ztrácejí svou
cenu v záplavě různých hesel a nových zpráv.
Články ty lepil na archy papíru a horlivě
hovořil s notářem, kterého v nudě bavil tento
podivný člověk, který neznal nic a znal mnoho z
Malého naučného slovníku, až si všechno popletl.
Zajímalo ho, jak pomalu stává se pan Rekeseres
populárním a nesmysly, které povídá, jak se
všeobecně líbí a jak jeho obchod plní se
debatujícími o politické situaci, což když sem
přišel, ještě nebylo. Pan Rekeseres hovořil o
straně neodvislosti, o straně liberální, o
straně osmačtyřicátníků se stejnou něhou jako o
straně katolicko-lidové, jejíž deník Alkotmány
čítával také mezi časopisy, které docházely do
redakce.
A jako se mu popletla jednotlivá hesla z
naučného slovníku, popletly se mu i programy
stran a tyto spletené politické zásady táhly se
celým městečkem a poněvadž žádná strana
politická nebyla spokojena, přijal pan Rekeseres
za svůj program nespokojenosti těch všech stran
a přečasto v noci udeřil nohou zlostně do
pelesti a zaklel: „Kutya a fene egye meg!
Nastane konec útiskům!“
Pak ráno zpolíčkoval zlostně učedníka, neboť ten
kluk koukal tak ospale a dnešní poměry
nepotřebují ospalců. Nato přečetl si něco z
naučného slovníku a v prvém poschodí svého domu
usedl za psací stůl, popíjeje na lačný žaludek
červeného vína a přikusuje mladé cibulky ke
chlebu, přičemž tvářil se zuřivě.
„My jim ukážem!“ Bylo to nejasné, komu vlastně,
ale byla to aspoň úplná věta, silná a rázovitá,
tři slova, která se líbila všem jeho
posluchačům, kdykoliv ji řekl.
Pak četl také v nějakém časopise, že věje vánek
svobody. Kdykoliv šel do sklepa a změna teploty
při otevření dveří způsobila proud vzduchu,
vzpomněl si na vánek svobody a navrátiv se s
nádobou naplněnou vínem nahoru do krámu mezi
hosty, mluvil o szabadságu, o svobodě a skončil:
„My jim ukážem!“
„Ba ukážem,“ křičeli posluchači a v Puszta
Magyarádě mluvily se různé nesmysly.
Nakonec pan Rekeseres měl naději stát se
poslancem.
II
Největší vinici v Puszta Magyarádě měl
starosta Arva. Ujav se vlády nad obcí po svém
předchůdci, který se k smrti upil, vyhrál na
panu děkanovi sousední vinici, kterou přivtělil
k obecní, již městečko Puszta Magyarád dává svým
starostům k užívání.
Příčina této sázky byla ta, že pan děkan jednoho
dne v hostinci tvrdil, že mořská voda je proto
slaná, poněvadž do moří tekou prameny, které
dřív vyluhovaly sůl ze země. Starosta, který
nikdy o tom nepřemýšlel, proč je voda mořská
slaná a jehož vzdělání záleželo ve dvou třídách
těch starých obecních škol uherských, kdy
dosazovali učitele na školy přímo z řad kaprálů,
kteří uměli alespoň číst neb trochu psát, tu
tento ušlechtilý člověk prohlásil, že se pan
děkan mýlí. Pokud se týče jeho osoby, nemá nic
proti panu děkanovi a také již slyšel, že je
voda mořská slaná, ale přece musí říci, že pan
děkan nemá pravdu.
Druhého dne se v Puszta Magyarádě nemluvilo o
ničem jiném než o mořské vodě. Zato však pan
Rekeseres zářil. Ještě ten večer navštívil ho
starosta městečka Arva a sdělil mu, jaký je
názor pana děkana na mořskou vodu.
„Vsadil se o svou vinici na jižní straně, kde
mám obecní v užívání,“ pravil pan Arva. „A vy
myslíte, že mořská voda?“
„Já nevím nic, pane Rekeseres, připouštím, že
mořská voda je slaná, proč, to však nevím, mám
mnoho starostí.“
Pan Rekeseres vytáhl svůj Malý naučný slovník a
po dlouhém hledání objasnil panu starostovi
názor geologa Suesse: „Sůl v moři je odpradávna
a povstala sopečnými výbuchy v pravěku, které
vychrlily spousty kyseliny solné. Ještě dnes po
výbuchu sopek nachází se kolem kráteru čistá
sůl.“
Pan Arva nechal v noci vzbudit pana děkana. Pan
děkan byl ochromen celou teorií a postoupil onu
vinici starostovi a Rekeserovi dal vzkázat, že
zradil božího sluhu. Ostatně na té vinici dařilo
se nejbídnější víno.
V Puszta Magyarádě stoupala po této události
vážnost pana Rekeserese i pana starosty a
obyvatelé říkali o nich, že jsou velice nadaní
lidé.
Dnes ve velké vinici starostově bylo veselo. Pod
širou oblohou za měsíční noci tak krásně se pilo
u dlouhého stolu, kde seděl pan děkan, redaktor
Rekeseres, pan starosta Arva, učitel z
evangelické i katolické školy, pastor, notář a v
čele stolu nejvážnější muž v celém kraji, magnát
Harapás, starý pán ze dvora na Keres-Harapás,
majitel dvorců, usedlostí, stád, pán dvou set
beťárů, pasáků dobytka.
Přijel sem, pozván jsa, ze svého dvorce,
vzdáleného odtud pět hodin na jih, aby zúčastnil
se volební porady. Nedávno zemřel totiž poslanec
zdejšího volebního okresu, který vzhledem k
těmto nezalidněným rovinám měl jen 180 voličů
dle zvláštního maďarského volebního řádu. Za
časů císaře Leopolda měla magnátská rodina
Harapásů osmdesát hlasů do uherského sněmu.
Později, v minulém století, při úpravě a reformě
volebního řádu tento nespravedlivý počet ztenčen
na šedesát hlasů k nemalé žalosti magnáta
Harapáse, který nechápal, proč má být zkrácen na
svém volebním právu. Je to sice trochu podivné,
že jeden člověk má mít šedesát hlasů do sněmu,
ale při zvláštnostech, kterými oplývá země
uherská, není to nic divného.
Magnát Harapás byl boháč jako jeho předkové. Měl
tolik stád, že v osmačtyřicátém roce jeho otec
zásobil uherské oddíly masem na celou revoluci.
Když pak přitáhlo rakouské vojsko, ochotně
zásobil opět rakouské oddíly masem, hostil
štábní důstojníky a oběma stranám vykonal tolik
dobrého, že byl ve vážnosti i u revolucionářů, i
u Rakušanů.
Tato počestnost přešla z otce na syna a nynější
magnát Harapás byl opatrný člověk, který žil s
celým krajem v přátelství a při volbách odevzdal
svých šedesát hlasů vždy tomu, koho navrhl
vrchní stoliční župan. Zde v tomto kraji,
vzdáleném od kultury, je-li totiž jaká v
Království uherském, nebylo nikdy politických
třenic, nebylo opozičních kandidátů. A v tomto
klidu a míru tyčila se postava magnáta Harapáse,
který dbal nad krajem jako za starých dob jeho
předkové, kteří měli hrdelní právo u svého dvora
na Keres-Harapás, ale věšeli poddané na vinicích
nad Puszta Magyarádem, neboť ve své
dobromyslnosti neradi viděli houpat se
odsouzence před okny svého dvorce.
Dnes přijel tedy poslední potomek toho rodu, pil
džbán vína za džbánem a utíraje si zamaštěná
ústa rukávem svého starodávného pláště, hovořil
tvrdým nářečím pusty: „Pan Rekeseres tedy hodlá
kandidovat, pánové a bratří, za poslance?“
„Igen, ano!“ zaznělo do nočního ticha nad
rovinami a zalétlo až do městečka dole, kde
několik psů zaštěkalo.
„Pana Rekeserese prosím,“ znovu promluvil magnát
Harapás, „aby nám pověděl své názory!“
Pan Rekeseres povstal a mluvil. Byly to úchvatné
věty, které vrhal do společnosti, zatímco
patriarcha kraje Harapás přísně hleděl do kraje,
tonoucího ve stříbře měsíčních paprsků.
Věty ty byly dílem z naučného slovníku, dílem
vzaty z různých úvodních politických i
nepolitických článků časopisů, které pan notář
dával ke čtení panu Rekeseresovi.
Bylo slyšet: „My musíme učiniti konec!“ „My jsme
nuceni zatočit s celým světem!“ A konečně, když
řekl, že Slováci chtějí prodat uherskou krajinu
Rusům, vypuklo shromáždění v jásot.
Pan notář stěží potlačoval smích, ale ostatní,
pan vikář, pastor, starý učitel katolický,
stařeček učitel z evangelické školy a pan
starosta, vážně volali „Éljen!“
A vtom již přistoupil patriarcha kraje magnát
Harapás a podávaje ruku Rekeseresovi řekl
krátce: „Bratře, jedeš se mnou ještě dnes na mé
panství!“
Rekeseres s úctou stiskl tu ruku, která
znamenala šedesát hlasů do sněmu Uherského
království.
III
Tichou nocí mezi lány kukuřice jede na vozíku
magnát Harapás a pan Rekeseres, který neváhá a
své vědomosti sděluje magnátovi.
„Ej, učenosti,“ řekl Harapás, „třeba se učit od
přírody, poslouchat, jak krávy bučí, nejsou-li
podojeny, jak třeba krmit prasnice, než vrhnou
mladé, aby selata byla k světu. To jest boží
svět, bratře. Učeného člověka si vážím, ale sám
do školy jsem nechodil. Vidíš hvězdy na nebi,
ale slyšíš o nich povídat nesmysly.“
Bujní hřebci zapřažení do vozíku jen letěli
rovinou a patriarcha kraje pokračoval: „Dokud
nebylo vzdělání, vídávali naši otcové divná
znamení na nebi. Letěla vlasatice a už
schovávali věci, neboť byla vojna. Sám pamatuji,
že jsem před revolucí viděl na věži ve Velké Kaniži
úplně chlupatého ďábla volat v noci: Új Török,
új Török, noví Turci, noví Turci! Jsou však
podivné zjevy. Co myslíš, bratře, je Země
kulatá?“
„Země je kulatá, ctěný bratře Harapási!“ odvětil
uctivě Rekeseres.
„Co to povídáš, blbče,“ vykřikl Harapás, „také
jsem o tom přemýšlel, hlupáku. Kdyby byla Země
kulatá, tak by dole lidi v Austrálii, myslím, že
se to tak jmenuje, museli chodit po hlavě.“
„Dovol, bratře, Země je kulatá, proboha tě
prosím, nemohu za to, ale Země je kulatá...“
„Ach ty hovado, Země je rovina. Kdepak vidíš, že
snad jedeme z kopce. Po rovině jedeme, Země je
rovina, říkali kněží v klášteře ve Veszprimu za
mládí mého otce. A znali latinsky, hlupáku.
Ostatní je výmysl, učenost... To bychom měli
pěkného poslance!“
Patriarcha kraje, magnát Harapás, chytil ubohého
Rekeserese za límec, shodil z vozu do kukuřice a
odjížděl dál po rovině, po své ploché zeměkouli.
Ještě dlouho zanášel sem větřík jeho nadávání.
K ránu dostal se Rekeseres do svého rodného
městečka. První jeho cesta byla k naučnému
slovníku na stole. Přece se nemýlil! Stálo tam
černé na bílém, že Země je kulatá, ale poslancem
se nestal.
Stal se jím pan starosta Arva, který věří, že
Země je rovina. Takový je život v Puszta
Magyarádě, kde se nudí královský notář Pál
Örvöl. |
