Zkoušela muže

Byl masopustní úterek. Mistr Dratvička nedělal. Slavil. Ráno šel na mši, aby se neřeklo, že na sklonku masopustu pečuje pouze o tělo a nikoliv o duši. Po mši zaběhl k Zelené žábě na jednu na zapřenou. Ostatní sliboval si odpoledne a do noci.

Ale selhalo mu. Přišel domů a uslyšel od svého velitelství tento rozkaz: „Kryšpíne, už máš po masopustě...

Pan mistr div nezavrávoral.

„Co se stalo?“ vyhrkl udiveně ze sebe.

„Dostala jsem lístek, že sestra v Libíně těžce stůně, musím tam jet.

Proto budeš s dětmi doma. Zde máš na litr piva, víc pít nebudeš. Cesta mne bude stát peníze a nemáme jich...“

Pan mistr zvěst Jobovu poslouchal radostně. „Žena nebude doma, to bude veselo!“ myslil si. Ale tvářil se smutně.

„Chudák, ta Anežka!“ spustil soucitně. „Co se jí stalo?“

„O tom z Libína nic nepíšou.“

„Nu, snad dá Bůh, že zas bude dobře...“

„Jen ať je to dobře tady, než přijedu,“ uváděla manželka svého chotě na jiné myšlenky. „Ať mi tady dáš pozor na děti! Chraň tě pánbůh, abys z domu snad odešel! Oči bych ti vyškrábala...“

„Snad mám rozum!“ stavěl se mistr, svolávaje děti hned k sobě jako kvočna kuřata, aby se ženě zalichotil.

„Jen abys ho nepozbyl!“ poznamenala prozíravá mistrová a vrhla ostrý pohled na muže.

„A teď už se musím oblékat. Čas utíká, abych nezmeškala vlak...“

Mistrová dořekla a odešla z dílny. Mistr ji veselým očkem doprovodil. A jak zmizela, mnul si radostně ruce.

Uplynulo půl druhé hodiny, v kteréžto době dostal mistr ještě hojně nových rozkazů, a Dratvičková vybrala se z domu.

Muž s dětmi doprovodil ji před dům a díval se za ní jako na zapadající slunce.

Jak zašla, vrátil se domů.

„Pepíku!“ kázal hned učňovi, „dojdeš k Zelené žábě, řekneš, aby ti dali čtvrtku piva a zavalíš ji sem!“

Pepík vyletěl ptákem ze dveří.

Za chvíli soudek zarachotil za dveřmi. Pan mistr převzal jej od učně a postavil na židli.

„A teď doskočíš k panu Jehličkovi a k panu Hoblíkovi a řekneš jim, aby sem hned přišli, že si hodíme volený ve třech; paní že není doma,“ zněl druhý rozkaz.

I ten byl svědomitě vykonán a vyplněn.

Krejčí i truhlář byli tu jako na koni. A pan mistr už míchal.

Soudek naražen a Pepík servíroval.

V blažené náladě minuly tři hodiny a za dveřmi zazněl zvuk harf.

„A tohle bude švanda!“ zvolal rozjařený hostitel a vyšed ven, uzřel tu dvě ženské masky, drnkající na harfy. Jedna hrála náležitě, druhá přizvukovala rukou neumělou ledabyle.

„Jen dál!“ vybídl mistr harfenice do světnice. Uposlechly.

Pan mistr chytil tu, jež sekundovala, kolem pasu a byl hned v kole. Po něm hosti.

Děti skákaly za nimi. Nejmladší košiláček, jenž byl v kolébce, křičel, že má hlad, ale nikdo si ho nevšímal.

„Pane mistře, dejte tomu dítěti něco jíst!“ pravila mužským hlasem jedna z harfenic.

„Však ono, fakaně, hladem nezhyne!“ odsekl mistr a zanotoval kurážně: „Vždyť jsme jen jednou na světě...“

Harfenice konečně měly se k odchodu.

„Zůstaňte tu do rána! Mám dnes postel prázdnou, můžete se vyspat,“ nabízel mistr maskám přístřeší.

„Já bych zde zůstala!“ zašeptala jedna.

„Já musím domů!“ dodala druhá a také odešla.

„Na zdaaaar!“ vykřikl mistr a padl té, která tu zbyla, do náruče.

„A teď larvu dolů!“ kázal mistr a sňal masce škrabošku z obličeje.

„Umučená hodino!“ zvolal, spatřiv drahou svou polovici – a hned byl pod postelí.

Jehlička s Hoblíbem vzali klobouky na hlavy, nohy na ramena a porazivše dvě děti k zemi, utekli ze světnice.

Ostatní líčit netřeba.

Pan mistr už měl Popeleční středu. Veselý masopust proň skončil již nadobro.

Paní mistrové se zkouška zdařila znamenitě.

Byla s ní hotova. Ale panu mistrovi zkouška nastala.