|
Vracel jsem se předešlé noci z
jedné kavárny. Nemusím snad popisovat, jak
vypadá noční návrat domů krajinářsky. Tisíce a
tisíce lidí jistě již prodělalo tiché, opuštěné
ulice, když zhasla světla. Též kroky odumírající
v dáli a tajemné stíny. To však přenechme
básníkům, kteří se potloukají po nocích.
Na rohu Tůní a Hálkovy ulice zaslechl jsem v
tichu nočním táhlý, teskný, smutný hlas: „Pa
-ne.“
Vzpomněl jsem si, že se vypravuje v okolí, jak v
tomto koutě, blíže obecního dvora, straší duch
metaře Vaňhy, který se oběsil na klice
protějšího domu, poněvadž rozbil v kapse
lahvičku magadoru a do rána byly ještě tři
hodiny.
Šel jsem dál, ale smutný hlas volal za mnou opět
s beznadějným přízvukem: „Pane, prosím, pa-ne!“
U zdi naproti stál opřen starší, velmi slušně
oděný pán a každou chvíli opisoval křivku
kyvadla, otíraje zimníkem zeď. Vracel se však
opět do jakési přímé polohy na několik okamžiků.
Celek dělal dojem, že ten pán podepírá onen dům,
aby na něho nespadl, nebo že tlačí zády dveře,
které chtí na něho lupiči vyrazit.
Když jsem byl u něho, podíval se na mne přes
brejle a máchl rukou. Tím ztratil však těžiště a
padl na mne, přičemž však jeho tělo úplně se
natáhlo a ztuhlo. Byl jako těžký dřevěný panák,
a poněvadž měl nohy daleko za sebou, musel jsem
ho zdvihat jako velký žebřík, abych ho vztyčil a
přistavil ke zdi.
„Dobře - zajisté - ke zdi položen - ovšem,“
rozhovořil se, „svatba - utekl - koňak - prosím
- pane - zajisté.“
„Co si tedy přejete?“
„Ano - zajisté - co - si - přejete - ovšem.
Vykonám.
„Ne, milý příteli,“ řekl jsem, přidržuje ho ke
zdi, aby nepadl, „ptám se vás, co vy si
přejete?“
„Zajisté prosím, ptám se - nevadí - já jsem
zajisté - dovolte - pan - pan Š. Doveďte mne
domů - prosím.“
„Vy říkáte, že jste pan Š.,“ pravil jsem, „a
chcete, abych vás dovedl domů. To je hezké od
vás, ale to mně přece nestačí, když říkáte, že
jste pan Š. Jak se vlastně jmenujete?“
„Ovšemže se jmenuji - dobře - zajisté Š a pak
přijde tečka.“
Sáhl do kapsy a vytáhl nějaké noviny. Bylo
vidět, že v nich bylo zabaleno nějaké cukroví,
patrně dort ze svatby, o které se zmínil, a že
to nesl domů a na cestě mu z toho dort vypadl.
„To si - to si - přečtěte nahoře.“
Nahoře byla rubrika „Soudní síň“: „Dnes objevil
se před senátem mladíček plachého vzezření,
který na otázku, kolik je mu let, odpověděl
nesmělým hlasem, že mu bude v lednu příštího
roku sedmnáct. Doufáme, že se polepší, a proto
neuvádíme jeho jméno. Budeme mu říkat M. Tedy M.
přišel...“
„M s tečkou,“ zavzdychal pán u zdi, „já, já
prosím, zajisté - Š a tečka, jinak mně nelze.“
Pochopil jsem. Chce mně asi naznačit, že nemám
prozradit jeho jméno. Když mu dort vypadl z
novin, přeslabikoval si za náhradu aspoň jejich
obsah někde pod svítilnou a utkvělo mu to v
paměti.
„Buďte beze strachu,“ vysvětloval jsem mu to,
„nikde neřeknu, že jsem se s vámi setkal. Mám-li
však vás dovést domů, musím vědět, kde bydlíte.“
Podařilo se mu konečně vytáhnout ze zimníku
vizitku. Podal mně ji. Četl jsem: Slečna Julie
Čápova, majitelka penzionátu, Brno, Veveří ul.
„To nejste vy!“ „Ovšem, nejsem.“ „Sestra?“ „Ne -
ovšem - žádná - sestra.“ „Příbuzná?“ Pohlédl na
mne s uslzeným zrakem: „Já - ji - na svatbě
viděl ponejprv - já ji - neznal a políbil.“
Sklouzl mně tak obratně na zem, že se posadil,
jako sedávají mladí orangutani. Nohy křížem a
ruce až na zemi jako opora.
Zadíval se na čtverečky chodníku. „Matka - za
svo - svobodna Brychtová.
Když opět jsem ho vyzdvihl jako žebřík do
původní polohy, pravil vřele: „Dovolte - prosím
- měl jste - měl jste - vůbec - někdy - otce?“
„Ovšem měl. Myslím, že každý měl otce.“
„To jsem - jsem se - ne-nechtěl ptát. Rád bych
se vás - ze-zeptal, jestli jste měl vůbec někdy
ma-matku?“ „Měl jsem, jako každý jiný,“
odpovídám trpělivě.
„Není to to,“ pravil smutně, „chtěl - jsem se
vás ze-ze-ptat - jestli jste měl - vůbec -
ně-někdy ro-rodiče?“
Od rohu vyšla policejní hlídka. Jeden z mužů,
když přišel k nám, řekl s účastí se starým pánem
ke mně: „Už vás pozorujeme delší chvíli. Vidíte,
že se ten pán opil, tak ho odveďte domů a
nebavte se tady tak dlouho.“
Starý pán uznal za dobré se mne zastat.
„Pá-pánové,“ zvolal, „nechte být mého - sy-syna
na pokoji - půjdem - To-Toníku.“
Učinil náhlý nezadržitelný výpad ode zdi, nutě
mne, abych s ním ustoupil z chodníku. Zatímco
jeho hořejší půlka těla bezvládně mně visela na
rukou, jeho nohy kormidlovaly. Kdybych se byl s
ním zastavil, byli bychom oba na zemi. U
mateřské školky svatoštěpánské podařilo se mně
konečně přirazit s ním ke zdi, kde jsem ho opřel
o schůdky vedoucí k már-nici.
„To jsme - je na-napálili,“ rozesmál se tam tak,
že jsem ho stěží udržel vzpřímeného, „vždyť,
vždyť já, já - žádného sy-syna ne-mám.“
Dal se do hořkého pláče: „Já jsem se
ne-neoženil.“ Když se dost vyplakal, optal jsem
se ho poznovu: „Kde tedy vlastně bydlíte?“
„Ano, zajisté - bydlím.“ „Ale kde?“
„Há-hádejte.“
Počal jsem mu domlouvat: „Podívejte se, starý
pane, takhle se nedostaneme ani vy, ani já do
postele. Řekněte mně, kde bydlíte, a já už vás
tam nějak odtáhnu.“
„Ano, zajisté prosím - odtáhnete.“
„Nu tak, vidíte, pěkně vás odvleku domů,
zazvoním na domovníka a vy si lehnete do
postele; vždyť byste mohl takhle ještě
nastydnout. Vy jste přece inteligentní pán...“
„Ano, ovšem, be-bejval, bej val.“ „Tak mně nyní
pěkně povězte, v které ulici to je, co bydlíte,
a jaké číslo.“
„Víte,“ řekl skleslým hlasem, „já, já ne-sá-zím,
já čísla ne-neznám.“
„Ale o to nejde, rád bych věděl číslo domu, ve
kterém bydlíte.“
„Tři - ce-celé,“ pravil temným hlasem, „jedna -
čty-čtyři, šest - dvě ...“
„Vím, vím, tak začíná Ludolfovo číslo, ale to
mně nestačí, rád bych věděl jen ulici, kam vás
mám dovést, kde je váš domov.“
Podíval se zamyšleně před sebe: „Ka-karlovo
náměstí -“ a umlkl. Vzal jsem ho pod paždí a
táhl za sebou. Byla to hrozná cesta. Šel přitom
pozpátku a vzdychal. Obrátil se mně několikrát v
ruce. Chvílemi jsem si ho přehodil přes záda,
ale byl příliš těžký. Někdy se pokusil o to, dát
se nést andělíčkem, přičemž však stiskl mne
pevně koleny, takže jsem musel ho setřást se
sebe a nést ho tak, jako se zdvíhají pytle s
obilím, házené na váhu.
„Nyní jsme na Karlově náměstí,“ pravil jsem,
když jsem ho postavil ke zdi u kavárny Karla
IV.; „kam mám vás teď odtáhnout ?“
„Rád bych, do-dovolte,“ řekl dojatým hlasem,
„dřív než um-umřu, uviděl je-ještě jednou tady -
dům u-u Podušku - kde jsem - jsem se na-narodil,
ale to to je už . . .“
Dal se do pláče: „To už - je - marný. On
vy-vyhořel v letech - de-de-devadesátých ...“
„Proboha vás prosím,“ zvolal jsem, „kde tedy
vlastně bydlíte?“
Podíval se na mne uslzeným zrakem a pak řekl
dobrácky: „Od-odpusťte, v tom, v tom domě v
Hálkově ulici, kde, kde jste mne na-našel, já
vás chtěl po-poprosit, a-abyste laska-kavě
za-zazvonil na do-domovníka.“
Přání jeho se vyplnilo. Za malou
třičtvrtihodinku podařilo se mně přivléci ho na
staré místo a přivolat domovníka, který vida ho
zvolal: „Proboha jich prosím, milostpane, to
jich na té svatbě zřídili!“
Slyšel jsem ještě, jak starý pán praví k
domovníkovi: „Dovolte prosím - měl jste - měl
jste - vůbec někdy ot-otce?“
Ubíral jsem se spokojeně domů, dokázav
prakticky, co zmůže stará česká trpělivost. |
