|
Jsou lidé, kteří se zajímají o
každý předmět, o každou věc, o každou událost,
kterou vidí na ulici. Mezi tyto dobré lidi
patřil i pan Tevlín. Kupříkladu vidí pan Tevlín
na ulici před krámem sud se slanečky. Zastaví
se, kouká a čeká, až ho sluha odvalí do obchodu.
Tu kývne pan Tevlín souhlasně hlavou a jde dál.
Za rohem vidí na ulici stát vozík. Dívá se na
ten vozík a zas čeká, kdo pro něj přijde. Těší
ho, že lidé pracují, pozoruje rád, jak skládají
cihly a kamení, zajímají ho dlaždické práce a
vůbec pracovní ruch. Zajímá ho všechno, co patří
ku všedním zjevům života.
Koně, kteří nemohou utáhnout náklad, výhybkáři
elektrické trati a je jaksi vždy příjemně
rozechvěn, když vidí někoho pracovat. Hádá také,
co je zač ten který kolemjdoucí, živě září jeho
oko, podaří-li se mu uhádnout zaměstnání
takového člověka.
Jeho radostí je chodit po ulici. Až tu se mu
stalo toto.
Vyšel si jako obyčejně do ulic a v živé ulici
spatřil u chodníku stát velocipéd. Opuštěný
velocipéd. Rozhlédl se kolem, poněvadž ho
zajímalo, kdo nechá tak neopatrně velocipéd stát
na ulici. Krámu neviděl. Pomyslil si tedy, že
nepatří žádnému roznášeči zboží na kole, které
by bylo určeno pro obchod, nýbrž že patrně se
zde vezlo něco soukromé osobě do domu. Všiml si
také, že není tam žádný výčep.
Kolo stálo u chodníku právě naproti domovním
dveřím činžáku. Na protějším chodníku stál
policejní strážník a se zájmem díval se na pana
Tevlína, který se rozhlížel stále kolem a stál u
velocipédu.
Pan Tevlín usoudil, že to jest velká neopatrnost
nechat jen tak stát kolo u chodníku a umínil si,
že počká u kola, až přijde jeho majitel.
Pomyslil si však, že možná má to kolo zámek, že
nikdo nemůže na něm ujeti a obešel kolo a díval
se na jeho druhou stranu.
Policejní strážník díval se na pana Tevlína také
se zájmem, stále stoupajícím, ba dokonce
pokročil blíže.
Pan Tevlín seznal, že kolo jest bez zámku. „To
je opravdová neopatrnost,“ vzdychl, „aby mu tak
někdo na kolo skočil a ujel.“ Prohlíží dále
kolo. Opravdu velice pěkně stavěno. A jakápak je
značka. Vzal za řídítka a naklonil se, kolo s
ním ujelo a on vstávaje s kolem, spatřil nad
sebou tvář. Přísnou, zlou a hrozivou. Tvář
policejního strážníka.
„Copak to vyvádíte s cizím kolem?“ tázal se
přísně.
„Prohlížím známku.“
„A proč jste vzal za řídítka?“
Kolem bylo již plno lidí, takových pánů Tevlínů,
které zajímá každá věc, stejně jako pana Tevlína
to nešťastné kolo.
„Za řídítka...“ zajektal žalostně pan Tevlín,
„já zde čekám na majitele.“
„Jak se ten majitel jmenuje?“
„Já nevím.“
„A proč čekáte?“
„Aby mu ho někdo neukrad.“
Zástupem ozval se smích.
„Snad aby mu ho někdo jiný neukrad,“ řekl
ironicky strážník, „postavte kolo, kde jste ho
vzal a jménem zákona vás zatýkám.“
Ten strážník byl též jako pan Tevlín. Všechno ho
zajímalo, každý předmět, každá věc a nejvíce pan
Tevlín. Dnes se nemusí říkat více: „Třásl se
jako osika“, stejně dobře může se říci: „Třásl
se jako pan Tevlín.“
Třásl se tak, že strážník ho chvílemi musel
táhnout za sebou jako štěně z místa, kde opět
stálo opuštěné kolo na chodníku před domem číslo
1912a. Třesení ho ovšem neopustilo, když vtažen
do místnosti policejního komisařství slyšel
raport: „Poslušně hlásím, že tento člověk chtěl
ukrást kolo před domem číslo 1912a.“
A strážník líčil, jak se to panu Tevlínovi
nepovedlo a pan Tevlín jen stále do toho vpadal:
„Kdepak já, já nejsem zloděj, já neumím jezdit
na kole.“ Na lepší omluvu nemohl se zmoci. Stále
opakoval, že neumí jezdit na kole a že by to
bylo zbytečné krást kolo, že kdyby chtěl mít
kolo, že by si jich mohl koupit tucet. Byl na
něho trapný pohled, jak tam stál a říkal:
„Opravdu, věřte mně, neumím jezdit na kole.“
„Také s ním hned upad, jak chtěl na něj
vyskočit.“
„Kdepak vyskočit,“ naříkal pan Tevlín, „když
přece neumím na tom jezdit!“
Pak o sobě říkal, že je dobré hovado, že chce
každému pomoct.
Vtom se otevřely dvéře a nějaký mladík, celý
vyděšený, vběhl na strážnici.
„Moje kolo je pryč,“ volal, „stálo před domem
číslo 1912a a dozvěděl jsem se, že už jeden ho
chtěl ukrást.“
Strážník ukázal prstem na pana Tevlína.
„Tak nezapírejte,“ řekl komisař k panu
Tevlínovi, „jmenujte nám toho svého společníka.“
„Nemohu,“ vzdychal pan Tevlín.
„Tak ho zatím zavřete,“ řekl komisař.
Pan Tevlín klekl na kolena a řval: „Proboha vás
prosím, pánové.“
Druhý den ho odvezli k trestnímu soudu.
Vyšetřující soudce pan rada Vincek byl takový
dobrý pán. Žádnému obžalovanému nechtěl přitížit
a užíval všech možných prostředků, aby pečlivě
vyšetřil údaje vyšetřovaných zločinců.
„Dobrá,“ pravil k panu Tevlínovi, „vy stále
říkáte, že neumíte na kole jezdit, zítra tedy
bude soudní komise, vyvedeme vás za bránu a
sednete si na, kolo. Pak se ukáže, zdali jezdit
dovedete.“
Nastal ten důležitý den a dozorce u přítomnosti
soudní komise vysadil pana Tevlína na kolo na
silnici u Olšanských hřbitovů.
„Spadnu!“ křičel úzkostlivě pan Tevlín, který
jaktěživ na kole neseděl.
Dozorce na pokyn vyšetřujícího soudce strčil do
kola a pan Tevlín po mírně nakloněné dráze jel
kupředu, volaje „spadnu“. V úzkosti přišlápl, ve
strachu, že se zabije, přišlápl ještě víc,
křečovitě pevně přímo stiskl řídítka a
instinktivně řídil se dolů po silnici ke
Strašnicům na kole jako ten nejdovednější
cyklista.
Šlo to. Volal: „Spadnu!“ a jel velkou rychlostí,
až zmizel soudní komisi z očí.
Dole u Strašnic podařilo se mu konečně, že spadl
do příkopu, když byl přejel jednu židovku.
Dostal tři měsíce, poněvadž lhal, že neumí
jezdit, když dokonce jim chtěl na kole
uprchnout, zač odpykal si disciplinární trest. |
