|
Za brankou číslo dvě na Petříně
bývalo před patnácti lety skladiště střelného
prachu.
Potom bylo skladiště zrušeno, na celé baště není
dnes ani zrnka výbušné látky a proto po dvaceti
letech svolil vojenský erár laskavě, aby civilní
osoby směly procházeti brankou číslo dvě a
choditi po cestě, táhnoucí se přes pozemky
vojenského eráru směrem ke Strahovu.
Ovšem, že vojenské úřady učinily celou řadu
opatření, aby nikdo nepovolaný nespatřil
tajemství bašt na Petříně a případně neodhalil
tato tajemství nějaké cizí mocnosti. I kdyby
vyzvědač přišel na tu cestu, spojující Petřín se
Strahovem, může být ubezpečen, že je se všech
stran pozorován, neboť tam chodí šest stráží.
Místo toto jest totiž strategicky neobyčejně
důležité. Kdyby nepřátelské vojsko vniklo až
sem, mělo by samozřejmě ve svých rukou lanovou
dráhu na Petřín i zdviž ve věži rozhledny. Kdyby
se totiž odvážilo sem vniknout.
Ono by však sem nevniklo, poněvadž pod hradbami,
nad hradbami, u bran na strážních domcích,
zkrátka všude by vidělo tabulku: „Rauchen
strengst verboten. - Kouření přísné zakázáno.“
Žádný voják nepřátelské mocnosti by se neodvážil
vejít na místo, kde tyto tabulky významně
hlásají, že tam ukryty jsou výbušné látky.
Nepřátelské vojsko odtáhlo by přes Košíře a
lanová dráha s rozhlednou by zůstaly slavně v
rukou rakouské armády.
Proč to všechno povídám? Poněvadž jsem trápen
výčitkami svědomí, poněvadž jsem cizí velmoci
svěřil tajemství bašty číslo šest.
Cizí velmoci jako rakouský příslušník jsem
sdělil, že za brankou číslo 2 na Petříně už
dvacet let není skladiště prachu a že zakazovat
kouření je jen vojenská lest.
Ale kdyby bylo zůstalo jen při tom!
Vyzradil sem cizí velmoci, ze na těch
strategických místech se nalézají dvě rozbité
stříkačky a tři rozviklané žebříky a že tam je
skladiště s osmi kilogramy ovsa a dvěma
rozbitými slamníky, což všechno hlídají dvě
kumpanie vojska a stráže s ručnicemi na ostro
nabitými.
Ano! To vše vyzradil jsem Itálii.
Svědomí nedá mně spáti. Považuji se za vyvrhele
lidstva, zradiv tak hanebné své státní
příslušenství a dopustiv se velezrady. Nakreslil
jsem také, kde důstojníci hrají tenis a
vykreslil mapu, z níž možno rozpoznati, že
domeček, kde stojí stráž nechová uvnitř
pevnostní dělo, ale pisoár a že ta roura, která
se na vás zasmušile kouká, není jícen děla,
nýbrž odpadová roura.
Kdybych byl snad nevědomky tak učinil, ale já
učinil tak vědomě!
Signor Bambino Vittore z Milána to jednoho dne
ze mne vylákal na procházce po Petříně, kdy mne
vyučoval italské konverzaci. „Příteli,“ pravil
důvěrně, „co je to tam za hradbami?“
Podíval jsem se mu do očí a jako hypnotizován
jeho pevnou vůlí sdělil jsem mu všechno. Pověděl
jsem mu o prachárně bez prachu, o dvou rozbitých
stříkačkách a třech rozviklaných žebřících, o
skladišti s dvěma rozbitými slamníky a osmi
kilogramy ovsa. Jak to tam hlídají s nabitými
ručnicemi den ze dne, rok za rokem. Pak jsem mu
nakreslil mapku bašty. A nakonec? Nakonec
prohlásil jsem, že ta bašta je klíčem k lanové
dráze a k rozhledně.
„Proč si to píšete?“ otázal jsem se ho vida, že
si činí poznámky do zápisníku.
„Jen tak, signore,“ odvětil a usmál se
ďábelsky...
Druhého dne jsem přišel k němu do hodiny a tu
mně sdělila jeho bytná, že signor Bambino
Vittore náhle odcestoval. Ve mně hrklo. Vzpomněl
jsem si na jeho podivné chování a objevily se u
mne první výčitky svědomí.
Za týden jsem od něho obdržel lístek z Milána,
jenž mne uváděl v zoufalství, neboť na lístku
stálo: „Grazie molte, signore! Mnoho díků,
pane!“
Za čtrnáct dní nato četl jsem v kavárně Tribunu
a tam stálo, že člen italského generálního štábu
Vittore Bambino byl po svém návratu z ciziny
povolán do italského ministerstva vojenství.
Mluví se poslední dobou mnoho o možnosti války
Rakouska s Itálií. Což, Itálii je hej! Bambino
má mé plány bašty číslo šest na Nebozízku.
Itálie má klíče k lanové dráze na Petříně, ale
já budu smutně jako Jidáš bloudit rakouským
soustátím, pokud mne neoběsí. |
