Zpověď z Maďárie |
|
|
|
Když jsem sestupoval s přítelem Z lesů dolů na silnici k Pukanci, nevěděli jsme ani já, ani přítel, co vlastně v nás vězí; že jsme totiž lidé, kteří jsou nanejvýš nebezpečni celé maďarské společnosti, že jsme dva moderní potomci Jiskrových ztracenců, že rozdáváme nejen mezi prostý lid slovenský dynamitové patrony, nýbrž že tyto rozdáváme i mezi slovenskou inteligenci, kteréž kromě toho slibujeme i brannou pomoc českých garibaldistů, totiž Sokolů. Zkrátka, že jsme ničemní velezrádci čeští, jichž nejlepší pochoutkou jest jazyk pěti milionů Maďarů upravený na černo a zapíjený teplou, nevinnou krví maďarských nemluvňat. Brrr! Nevěděli jsme to, až nás na to v Pukanci, pardon, Bakabányában, upozornili. Pokusím se vylíčit události dramaticky. Osoby: Notář, jeho písař, městský policejní kapitán, který jest zároveň krejčím, dva městští strážníci, já, přítel turista, tři slovenští přátelé. Místo děje: Pukanec. Scéna I.Pracovna notářova. U stolu sedí notář, kývá hlavou a čte telegram: „Dva podezřelí Češi přijdou do Pukance. Služný ze Šťávnice. Pozor!“ Dočte. K písaři: .“Bisony isten [bůh je svědek], kedves [milý] Kálman, dva čeští lupiči jsou v Pukanci!“ Písař: „Bisony isten, tak je máme. To budou ti chlapi, co již loni byli zde návštěvou a zpívali v lese divné písně!“ Notář: „Kedves Kálman, dojděte pro kapitána policie.“ Písař odchází. Notář k sobě: „Musíme je zjistit. Tak nějaké vyznamenání ..., pochvala, dobré oko u vrchní správy. Patrně jsou to nebezpeční lidé. Buřiči, anarchisté, vyzvědači, podplacení ruskou vládou! Ale na mne si nepřijdou. Nejsem dnešní. Vyznamenání, pochvala ...“ Vstoupí městský policejní kapitán. Notář k němu: „Kedves Pálinka, jsou zde v Bakabánye dva čeští buřiči, anarchisté, vyzvědači, podplacení ruským carem. Rychle to oznamte strážníkům. Kdyby se objevili ti Čechové a šli někam do hostince, hned mně oznámit. Půjdeme pak spolu. Tak pozor!“ Kapitán odchází. Notář se probírá v maďarském zákoníku. Scéna II.Kapitán na náměstí ke strážníkům: „Jsou zde dva lupiči, anarchisté, vyzvědači, podplacení ruským carem, hned mně oznámit, kdyby šli přes náměstí. Pozor!“ Odchází. První strážník, upravuje si kalhoty: „Hrome!“ Druhý strážník, prohlížeje šavli: „Hrome!“ Rozhlížejí se po náměstí. Scéna III.Pracovna notářova. Notář, dělaje si výpisky ze zákoníka: „Tak vida, 12 měsíců ... 400 K pokuty . . . Velezrada, doživotní vězení ... to přijdou do Komárna ...“ Otevírají se dveře, kterými vpadá kapitán a za ním strážníci. Všichni: „Právě šli do kasina. Notář radostně: „Za nimi, ale v civilu! Budeme je pozorovat. „ Všichni i s notářem: „Máme je. Do kasina!“ Scéna IV.Místnosti kasina. U stolu u kamen naše společnost. U stolu naproti notář, písař, kapitán a jeho syn. Popíjejí víno. My hovoříme mezi sebou o krajině, o útvarech půdy, o květeně a o zvěři. Já obrácen ke slovenským přátelům: „Dovolte, nejkratší cesta do Nové Baně jest na Levice?“ Přítel Slovák, medik: „Ne, nejkratší cesta jest přes vrchy. Nemáte mapu?“ Přítel turista: „Máme.“ Vytahuje mapu. Já: „Dovolte, naznačte nám laskavě směr cesty.“ U vedlejšího stolu notář, šťouchaje loktem do kapitána: „Špioni!“ Kapitán: „Hledají cestu přes vrchy.“ Notář: „Máme je!“ Kapitán dopíjeje: „Ještě jeden litr.“ Notář a písař: „Ještě jeden litr.“ U našeho stolu se vede živá rozprava. Já: „My si vše důkladně prohlížíme, nám nejde jenom o krajinu, chceme zvláště seznati lid. Chodíme mezi prosté horaly.“ U vedlejšího stolu městský kapitán k notáři: „Mezi lid . . . Jde jim zvláště o lid.“ Notář: „Buřiči!“ Jeho písař zuřivě: „Přineste nám ještě dva litry.“ Všichni zuřivě: „Darebáci!“ Přítel turista, kouře z dýmky, k nám: „Ale tento maďarský tabák nestojí za nic.“ U vedlejšího stolu hluk. Celá maďaronská napilá společnost se žene k našemu stolu. Důstojný městský kapitán křičí na nás: „Vlastizrádcové, lupiči, vyzvědači!“ Vytahuje nůž. Notář: „Bídníci!“ Mává lahví vína. Jeho písař a syn kapitánův mají v rukou sklenice, křičí: „Zabme je, urážejí maďarskou vlast!“ Já, nabíjeje revolver: „Utište se, pánové.“ Přítel turista, otáčeje bubínkem svého revolveru: „Velice nás těší.“ Maďaronská společnost s křikem: „Anarchisté!“ prchá z místnosti. Toto jest naše ničemnost, o které se rozepsaly a ještě rozepisují tucty hornouherských a německých listů. Ba, „Pešti Hirlap“ dokonce přinesl o této události úvodník. Kdo by však nevěřil o naší ničemnosti, nechť si přečte článek jistého maďarského listu, jehož obsah je tento: „Několik set let prchlo od té
doby, co české hordy lupičů, tak zvaná česká
loupežná černá banda, vraždila, pálila, mučila
naše maďarské ženy, děti, starce a mladíky a
muže, pálila vesnice, města, chrámy a pole, a
hle. . . Dnes nová předzvěst. Tak článek končil. Já se nad svou ničemností dávám každý den třikrát do pláče . . . |
 |
|
|