|
Žák první třídy gymnasia Baluška
byl svědomitý hoch, a proto již den před zpovědí
napsal si všechny své hříchy krasopisně na
kousek papíru, vytrženého sousedovi ze sešitu na
češtinu. Druhého dne v devět hodin po odevzdání
úlohy z počtů doplnil seznam, svých hříchů
tímto: „Opisoval jsem úlohu početní.“ Byl to
řádný hošík, dbalý poučování katechety, že mezi
nejhroznější hříchy patří klamání profesorů. To
je něco, co přibližuje se už co do hodnoty ku
smrtelnému hříchu.
„Neboť,“ pravil k nim při poslední hodině
náboženství katecheta, „v čem člověk více
hřešil, za to také přísněji a tížeji bude
trestán. Nebudete-li litovat upřímně svých
skutků, tu při posledním soudu budete marně
žalostně lkát, kdo opisuje, vyzpovídej se z
toho, jinak bez ulevení budeš kvílit a naříkat.
Nebude hříchu, který by vlastních svých muk
neměl. Tam bude jedna hodina těžší nežli zde sto
let ve strašných útrapách. Oplakávejte proto
svých hříchů, nenapovídejte, neopisujte a
nepodvádějte svých učitelů, abyste v den soudný
byli pohromadě s blahoslavenými.“
„Prosím vás, pane kolego,“ řekl totiž před
nedávnem profesor matematiky ku katechetovi,
„při nejbližší hodině domluvte primánům, aby mne
nepodváděli. Ti kluci zorganisovali se v
opisování, a buď má celá třída písemní práci
dobře, nebo celá třída jednu a touž chybu.“
Katecheta ochotně tedy jal se primánům klást na
srdce, aby si pamatovali, že v den soudný bude
mnohem více povýšena prostá poslušnost nežli
všeliká lidská zchytralost. A podvody trpěny
nebudou. Opisování školních úloh trestá se na
zemi nedostatečnou a snížením známky z mravů,
ale tam mukami bez konce. Kdo opisoval,
vyzpovídej se z toho s tím dobrým úmyslem, že
již více nemíníš podvádět.
Proto tedy Baluška po nejbližší početní školní
úloze napsal do svých hříchů: „Opisoval jsem
úlohu početní.“
A v deset hodin napsal si do seznamu hříchů
ještě nový hřích: „Jsem členem tajného spolku
Můří noha.“ Když už se zpovídá, ať vyzpovídá se
ze všeho, ať řádně očistí svou duši. Až pak se
pomodlí pokání, bude hřešit nanovo, bude dál
členem onoho strašného tajného spolku, který mu
přináší tolik různých výhod.
Byl to skutečně strašný spolek. Maffia nevyrovná
se významem svým Můří noze. Hrozné tajné spolky
Číňanů ustupují před Můří nohou, neboť Můří noha
byl spolek primánů na podvádění profesorů.
Nejlepší žáci celé třídy byli členy tohoto
sdružení. Miláčkové profesorů, kteří nosili
profesorům školní sešity s písemnými pracemi
domů k opravě. Jeden opisoval od druhého, jeden
druhému napovídal, a když nesli úlohy do bytů
profesorů, měli s sebou kalamář a péro a někde v
průjezdě opravili ještě, co se dalo opravit.
Můří noha rozprostírala své strašné a tajemné
sítě v hodinách latiny, češtiny, dějepisu,
přírodopisu, matematiky.
Členem jejím byl dokonce syn profesora latiny,
který tajně umazával z notesu svého otce křížky
a jiná neblahá znamení u jmen svých jednotlivých
spolužáků.
To dopoledne před zpovědí v deset hodin sešli se
na dvorku při přestávce všichni členové spolku,
kde jim předseda Kahánek, syn profesora latiny,
oznámil, že se po jedenácté hodině po škole
sejdou na hradbách, kde se usnesou, jak se mají
zachovat vůči dnešní zpovědi.
„Budeme přísahat na korán.“
Můří noha byl spolek mohamedánský.
*
Sešli se všichni a utábořili se
nad zahradou Folimankou. Kahánek měl s sebou
turecký piastr, který vzal doma tatínkovi ze
sbírky. Arabsky psané věty na piastru měly
zastupovat korán.
„Mluv, sidi,“ řekl Vomar, který četl Mayovy
romány.
„Velectění pánové,“ pravil Kahánek, „dneska
jdeme ke zpovědi. Myslím, že žádný z nás nebude
takový ničema, aby nás zradil. Kdo by chtěl se
zpovídat, že je členem spolku Můří noha, ať
vystoupí, a já ho skolím.“
„Je ale zpovědní tajemství,“ namítl Baluška u
vědomí, že je největší rváč z celé třídy, „já
aspoň se budu z toho zpovídat. Káťa to nesmí
říct dál. To by musel mít dovolení od papeže. A
já nechci hřešit. Jestli chceš, Kahánku, pojď na
mne, já s tebou praštím.“
Předseda Kahánek si odplivl. „Zrádče,“ řekl
patheticky, „každý, kdo tě potká, smí tě zabít
jako štěně.“
Vlček vmísil se do toho: „Baluška se jenom
vyzpovídá káťovi. A bez papeže to nesmí říct
káťa řediteli. Musel by jezdit do Říma a papež
by mu snad nedal dovolení. Jednou jsem četl v
Rajské zahrádce, jak se zpovídal jeden člověk
knězi, že zabil kupce a že nevinný muž má být
kvůli ternu zítra popraven. Kněz si nemohl
pomoct, musel zachovat zpovědní tajemství. Tak
jen telegrafoval do Říma, než přišla odpověď,
toho nevinného pověsili.“
Jali se nyní debatovat o tom, proč ten pravý
loupežný vrah nešel k soudci, ale ke knězi.
Baluška ho počal hájit: „Poněvadž věděl, že to
kněz nesmí říct dál. Soudce, ten by ho dal
zavřít. Já jsem jako ten loupežník. Jen se z
toho vyzpovídám.“
„A proč medle?“ otázal se Peterka.
„Poněvadž se bojím pekla,“ odpověděl Baluška.
Podívali se na něho pátravě. Přepere Kalistu,
nejsilnějšího kluka z druhé třídy, a pekla se
bojí.
„Proč se medle bojíš pekla?“
„A ty se pekla nebojíš?“
„Ne,“ odpověděl Peterka, „jednoho strýčka mám
farářem a jednoho vikářem, ti mně pomohou, když
bude nejhůř.
Ostatně peklo, říkal jednou strýc farář
tatínkovi, není tak strašné, jak ho dělají. Pak
se oba smáli a tatínek říkal, že tam člověk
aspoň sedí v teple.
„A vidíš, to není pravda,“ počal hájit peklo
Baluška, „to jsem četl v Rajské zahrádce povídku
o jednom darebákovi, který se dostal do pekla.
Lhal za svého života a nezpovídal se z toho. Tak
mu čerti každou vteřinu uřízli jazyk. Ten mu
narostl hned za půl vteřiny. A zas mu ho uřízli
nanovo. A hned mu zas narost. A zas mu ho
uřízli. A tak pořád a pořád celou věčnost.“
„Oči tam lížou odsouzeným smradlaví psi ohnivými
jazyky,“ poznamenal Noháč, „viděl jsem to u nás
v kostele na stropě. A střílejí tam do duší z
kanónů, pak je pokropí svěcenou vodou, svážou
řetězy a lijou jim do krků rozpuštěný hnůj.“
„A vidíš, to není pravda,“ ozval se Kotva, „jak
by čerti přišli ku svěcené vodě.“
„Ukradnou ji,“ hájil svůj názor Noháč.
Kotva do něho strčil. „Nestrkej, pitomče,“ řekl
přitom, „čert se bojí svěcené vody.“
„Nebojí, a nestrkej, chceš se křížkovat, vid?“
Pustili se do sebe a Noháč povalil ho na zem.
Klečel mu na břiše.
„Tak bojí se čert svěcené vody nebo ne?“
„Nebojí,“ odvětil poražený a tím i přesvědčený
Kotva.
Noháč ho pustil a jal se hájit znovu Balušku.
„To nejde, aby Baluška se nevyzpovídal, že je
členem Můří nohy.“
„Ať ten hřích vezme za všechny na sebe.“
Předseda Kahánek prohlásil, že přísahali na
korán, že nikdy nevyzradí spolek, a že bylo by
to porušením přísahy, kdyby nyní Baluška se z
toho vyzpovídal.
„Ne,“ řekl Baluška tvrdošíjně, „já jsem
katolický křesťan a to nejde. Když jsem zhřešil,
tak se vyzpovídám, a jestli budeš ještě něco
říkat, tak ti dám pár facek. Káťa to nesmí říct,
co slyší při zpovědi.“ *
Katecheta Šimáček byl dopálen a
tvářil se zachmuřeně a přísně za mřížovím
zpovědnice. Tázal se drsně a ukládal velká
pokání. Nejmíň osm otčenášů a zdrávasů.
Jakpak by se nedopálil. Zpovídá kvintány. Přijde
a klekne si kvintán Růžička.
„Věříte v pánaboha, Růžičko?“
„Inu, já bych to řekl, ale dostal bych
osmihodinový karcer.“
„Dávám vám čestné slovo, že ne.“
„Tak tedy nevěřím.“
„In nomine domini. Pomodlíte se za pokání
čtyřicet otčenášů a jděte, nechci se s vámi déle
špinit. Myslím, že z náboženství propadnete.“
Darebák Růžička. Jednou dokazoval jim ve škole
jsoucnost boha a dovolil studentům polemisovat.
„Prosím, pane katecheto,“ řekl Růžička, „jak to
přijde, že bůh stvořil první den světlo a teprve
třetí den slunce?“
Růžička dostal za to, že v dovolené polemice se
tázal katechety, čtyři hodiny karceru a zákonné
mravy.
Důvod trestu: Drzé otázky.
Tak teď to věděl katecheta určitě. Růžička
nevěří. Zlostně rozdával pokání. Přicházela
třída za třídou, a čím nižší, tím měla
malichernější hříchy. Oktaváni, ti už hřešili
značně proti šestému přikázání,. To už leccos
slyšel. I septimáni bez ostychu, aby dopalovali
katechetu, zpovídali se z necudných řečí a
skutků. I kvintáni tu a tam vzpomněli si na
vykřičené domy. Pak to klesalo. Tu a tam odvážil
se někdo přiznat se k samohaně. Kvartáni,
terciáni, sekundáni. Pak přišla prima se svými
hříchy dle zpovědního zrcadla. Neposlouchali
rodičů, opisovali, mluvili neslušně, kleli,
kradli doma peníze rodičům apod. Samé takové
nudné věci. Nic dráždivého jako u studentů od
kvarty nahoru.
Až konečně do té nudy přišel paprsek
povznášející.
Baluška se vyzpovídal . .. „Přiznávám se Bohu
všemohoucímu i vám, důstojný otče, který jste na
místě božím, že jsem členem tajného spolku Můří
noha.“
„Co to povídáte?“
„Přiznávám se Bohu všemohoucímu,“ opakoval
formuli kajícně Baluška, „že jsem členem tajného
spolku Můří noha.“ „A kdo je ještě členem?“ „To
nemohu říct.“
A pokračoval: „Přiznávám se Bohu všemohoucímu i
vám, důstojný otče, který jste na místě božím,
že jsem přísahal na korán.“
„Vy blázníte, Baluško!“
„Přiznávám se Bohu všemohoucímu, i vám, důstojný
otče, který jste na místě božím, že neblázním.“
„Baluško, nemohu vám dát rozhřešení, jděte k
panu řediteli a přiznejte se jemu, jako jste se
přiznal Bohu a mně.“
„To nemohu. Já vím, že to neřeknete, pane
katecheto.“
Baluška počal slzet.
„Baluško, pravou lítost teprve projevíte, když
to oznámíte řediteli. Na středních školách
netrpí se žádné tajné spolky. Jděte, pomodlete
se třicetkrát Otčenáš a Zdrávas. A zítra ať už o
tom ví pan ředitel.“ Vystrčil, zamumlav cosi,
štolu k políbení.
Baluška se vypotácel a klesl na kolena před
oltářem zničeně.
Podíval se na své druhy. „Ne! Nezradí je!
Nemůže. Nic neřekne panu řediteli. A katecheta
také nic, neboť je vázán zpovědním tajemstvím.“
*
Druhého dne katecheta vyvolal si
Balušku: „Jak to ještě teď neví pan ředitel, tak
se těšte.“
Baluška zavrtěl hlavou, a dodávaje si odvahy,
řekl: „Vašnosti, to je zpovědní tajemství.“
„Počkej, holomku,“ vykřikl katecheta, „půjdeš do
ředitelny nebo ne!“
„Vašnosti, já nepůjdu, já nemohu. Je to zpovědní
tajemství.“ Na chodbě plakal pak ubohý Baluška.
Vyjde ředitel ze ředitelny.
„Copak se stalo, že ten hoch pláče?“ tázal se
katechety.
„Ale ten ničema nechce se přiznat, že je členem
nějakého tajného spolku ve třídě,“ odpověděl
katecheta.
„Pojďte do ředitelny,“ pravil přísně ředitel k
Baluškovi, „podrobíme vás vyšetřování.“
A katecheta, strkaje před sebou nešťastnou oběť
zpovědního tajemství, řekl k ní: „Vidíte, v
ředitelně se přiznáte, jaký jste ničema...“
Od toho okamžiku přestal věřit Baluška v
pánaboha. |
