Ztracený ešalon

Roku 1968 nalezl americký učenec Wiliams Darling, pátrající po zrůdách stonožek, na opuštěné, ztracené a nedokončené trati v jedné ze sibiřských tunder několik mechem obrostlých železničních vagónů.

Z jednoho z nich vystoupil šedivý zarostlý stařec, který na otázku učence, kde se nachází, odpověděl, že nemůže přesně říci, kde, v které části Sibiře se nalézá, ale že jedou do Francie.

Wiliams Darling začal se zajímati o podivného starce a podivnou odpověď a zdvořile se otázal, s kým má tu čest jednat.

Šedivý stařec odvětil, že se jmenuje Maxa, že je profesorem a komisařem československého armádního sboru, který jede do Francie, poněvadž se v Rusku nedá nic dělat.

Během té rozmluvy vylezlo namáhavě z vagónů několik stařečků, kteří se představili panu Darlingovi třesoucím se hlasem jako členové Odbočky Československé národní rady.

Malinký stařeček s plnovousem pojmenoval se praporčíkem Houskou, českým ministrem vojenství, úplně zarostlý hubený stařeček dr. Kudelou, chlupatý stařeček dr. Markovičem a plešatý dědeček s uslzenýma očima řekl: „Já jsem bratr David.“

Wiliamsu Darlingovi nebylo stále jasno, oč se vlastně jedná, a proto s povděkem přijal pozvání dědečka Maxy, aby vešel do jednoho mechem obrostlého, zpuchřelého vagónu, kde dostane se mu vysvětlení z úst železničního odborníka, českého ministra železnic MUDr. Girsy, který při svých sto letech zachoval si nicméně nadšení a výbornou paměť a podá přesné zprávy a výpočty o podniku, který v historii lidstva nemá sobě rovna.

Výsledek toho byl, že Wiliams Darling uveřejnil dle sdělených mu podrobností staletým českým ministrem železnic MUDr. Girsou obšírné pojednání, které se stalo cenným doplňkem k pramenům o vývinu české revoluce roku 1918.

Podáváme některé znamenité výňatky z celého interviewu:

MUDr. Girsa: „Do Francie, pokud se pamatuji, vyjeli jsme před padesáti léty.“

Wiliams Darling: „Můžete mně říci, čemu přičítáte vinu, že po padesáti letech nalézáte se ještě v Sibiři?“

MUDr. Girsa (s nadšením): „K čemu to ironické ‚Nalézáte se ještě’? My se do Francie dostaneme. My tam musíme, neboť to je nejkratší cesta dostat se do Čech, domů. My pevně věříme, že je to nejkratší cesta. Zde v Rusku se nedá nic dělat. Přišly sice zprávy před mnoha a mnoha lety, že je v Rakousku a Německu revoluce, že se utvořila Světová federace socialistických republik, ale my říkáme: Soudruzi, nedejte se vyprovokovat. Socialistické republiky zbudovala a vydupala rakousko-německá diplomacie, Beneš s Knoflíčkem dostali od rakouské vlády 2 miliardy korun a dali Haškovi a Hulovi 10 miliónů, aby psali proti Odbočce Národní rady. My jsme dostali od Francie 16 miliónů na cestu a 7 miliónů na Anglickou banku v Charbině a Francie od nás koupila za to naši revoluční zápůjčku, ze které jsme vydávali s deficitem Československý deník a půjčovali bratrům důstojníkům na frenče a boty. My jsme se zavázali finančně s Francií, a proto je naší povinností do Francie jeti. My jsme si od Francie vypůjčili peníze, a proto musíme jí býti vděčni a splatiti jí za to i životy 50.000 našich vojáků, kteří se proti nám beztoho bouřili, a kdyby zůstali v Rusku, měli bychom po slávě. Takhle ale je ve Francii pobijou i se všemi komitéty a bude po rebelii a my budem důstojníky Čestné legie. Představte si, že už před 50 lety chtěli míti vojenský sjezd v Praze, pak před 25 lety v Omsku, před 10 lety v Citě a pánbůhví kde ještě. My ale ty myšlénky z nich vyvezem.“

Wiliams Darling: „Nadhodil jste, pane doktore, že vy jste vypracoval plán odjezdu do Francie, nemohl byste mně sdělit bližší podrobnosti?“

MUDr. Girsa: „Abych pravdu řekl, nebyl jsem sám původcem celého plánu. Na myšlenku cesty do Francie připadl profesor Maxa před 50 lety, když se mu náhodou dostala do ruky knížečka Jules Verna Cesta kolem světa v osmdesáti dnech, kterou zakoupil Americký spolek křesťanských mladíků pro knihovnu korpusu. Podotýkám, že i praporčík Houska rád čítal cestopisy a dr. Kudela Mayovy romány. I nebožtík Klecanda rád cestoval a čítal bedekry. Pak do toho přišli bolševici, Němci šli na Ukrajinu, a tak jsme s celou naší neutralitou vlezli do ešalonů, vzali tužku a počali počítati, kde bude poslední ešalon, když bude první ve Vladivostoku. Přiznávám, že následkem nepředvídaného tlaku vzduchu v Sibiři naše ešalony se o něco opozdily, ale 50 let sem, 50 let tam, co na tom, jen když se do Francie jede, a to je to hlavní. Chyby ve výpočtu jsou nepatrné. V Samaře vydali jsme před 50 léty pro naše hochy slovníček anglických nejpotřebnějších frází, jako .Dejte mně tucet ústřic, dejte mně hubičku, já mám mořskou nemoc. Máte vy také mořskou nemoc? V Rusku se nedá nic dělat, a tak cesta ubíhá jedna radost.“

Wiliams Darling: „Vy jste mně nadhodil, že jste počítali, kde bude poslední ešalon, když bude první ve Vladivostoku. Mohl byste mi říci bližší podrobnosti?“

MUDr. Girsa: „Milerád. Jako chirurg neměl jsem zprvu o železnicích ani ponětí. Též v Odbočce Národní rady nebyl nikdo, kdo by věděl, co je to semafor. Ale znáte přísloví ‚Zkusil a udělal trakař’. A tak to bylo zcela jednoduché. Vzali jsme u korpusu papír a tužku a počítali. Bitva na Bílé hoře byla roku 1620, z Kyjeva do Vladivostoku je 9870 verst, to je dohromady 11.490, bolševický převrat byl v měsíci říjnu, to je desátý měsíc. Dělte tedy 11.490 deseti a máte 1.149. Jedna lokomotiva je dlouhá 8 aršínů. Dělte 1.149 osmi a vyjde vám přibližně 144, zahraniční Národní rada skládá se ze tří členů, tedy 144 + 3 = 147, profesor Maxa váží 78 kg. Připočtěte k 147 a máte 225, dělte 30 a vyjde vám 7 měsíců 15 dní. Je to, jak vidíte, náramně jednoduché a prosté. Za tu dobu měly být všechny ešalony ve Vladivostoku.“

Tento výňatek ze znamenitého interviewu uveřejněn o rok později, roku 1969 v knize Tragédie Odbočky Národní rady, ve které vylíčeni poutavě mechem obrostlí stařečkové, zapíchnuvší do sibiřských tunder svůj zetlelý prapor s revolučním heslem Národní rady „Tady se nedá nic dělat!“ A kniha končí tklivějším rozloučením se s nimi: „Sbohem navždy!“ I my opakujeme s pietou ta krásná slova a voláme: „Sbohem navždy, slavná stará Odbočko. Za to, co jsi zde natropila, nedá se vskutku pro tebe nic dělat.“