|
Původně jsem redigoval knihařský
obzor. Jednoho dne se mně poštěstilo napsat
článek, že ze zdravotních ohledů se knihy nemají
dát vázat, poněvadž ve škrobu, kterého se užívá
ku vázání knih, žije velké množství baktérií.
Článek ten udělal velkou senzaci ve společenstvu
knihařů a byl jsem odtamtud vyštván. (Jinde tomu
říkají, že někoho chytili za límec.)
Maje bohaté zkušenosti žurnalistické z tohoto
časopisu, přijal jsem místo v přírodovědeckém
časopise. Majitel toho listu vedl mne ke skříni,
na které stála slepice, mající tři nohy. A tázal
se mne, zdali vím, co je to.
Řekl jsem, když jsem poodešel na tři kroky
dozadu, že to vypadá jako kasuár, ale že to také
může být buďto bažant, anebo ještě lépe ježura v
nejútlejším mládí.
Přel se se mnou hodně dlouho a když jsem konečně
řekl, že je to kachna indická, poklepal mně na
rameno a řekl prostě: „Milý příteli, to je
slepice o třech nohách, pište v intencích, v
jakých jste rozpoznával tuto drůbež, neboť,
víte, obecenstvo a naši čtenáři chtějí míti
nějakou senzaci.“
List vycházel čtrnáctidenně. Měl jsem po ruce
Brehmův Život zvířat a jiné spisy
přírodovědecké, dle kterých zvířata se dělí na
určité politické strany, jako jsou: simiae,
opice starého a nového světa, hadi, ještěři a
jiné potvory, ryby a taenie, cizopasní hlísti,
měkkýši, zákožky svrabové, acarus a motýli. To
byly tak asi mé zkušenosti z Brehma.
Když jsem si to pořádně rozvážil, musel jsem
uznat, že těch zvířat je sice dostatečné
množství, aby se stala velkou metlou redaktora
přírodovědeckého časopisu, ale že to není přece
něco zvláštního, co by čtenáře poutalo. Každý
čtenář onoho přírodovědeckého časopisu jistě již
dávno věděl, co je to pavián, tygr, slepejš,
velryba, moucha domácí, mravenec, slon a blecha,
nebo salamandr a krokodýl, neboť ta zvířata byla
tak promrskána v onom časopise, že by ani pes od
nich kůrky nevzal.
Byla to trapná situace, psal jsem zprvu velice
poutavé články, ve kterých jsem zdůrazňoval, že
lev hrozně řve na poušti a bourec hedvábný že
slouží k dělání hedvábí, moucha domácí že bzučí,
komáři že žijí hlavně kolem vod a pospolitě a
sají krev teplokrevným živočichům, hlavně
rybářům a lodníkům.
Čtenáře to však nezajímalo, to už věděli dávno.
Ba nezajímalo je ani, když jsem napsal, že
hlemýžď ukrývá se do svého domečku, kdykoliv
větří nebezpečí. Když jsem konečně napsal, že
kousnutí zmije je jedovaté, napsal jeden
předplatitel do redakce, aby náš časopis nepsal
již o takových hloupostech, nýbrž aby snažil se
přinésti něco originelního.
Napsal jsem tedy, pln ochoty vyhověti čtenářům,
tento článek:
Dítě v kolébce uštípáno salamandry. V článku tom
líčil jsem, jak poblíže Trpoměch matka zanechala
blíže velkého močálu děcko v kolébce a sama
odešla nedaleko za polní prací. Za hodinu
vrátila se opět k svému jedináčku, kterého
nalezla úplné ohlodaného salamandry,
seběhnuvšími se na nářek dítěte v ohromném
množství z nedalekého močálu. Jak četnictvo
vypátralo, salamandři oni náleží mezi takzvané
salamandry ohnivé, kteří, jak už jméno ukazuje,
jsou velice nebezpeční.
Když jsem to otiskl, nebyli čtenáři opět
spokojeni. Jeden dlouholetý předplatitel,
profesor přírodopisu, napsal, že v tomto případě
nemůže se jednat o salamandry vodní, nýbrž o
mloky pozemní a že se četnictvo mýlilo.
l byl jsem nucen, abych upoutal pozornost
čtenářstva, psát o vlkodlacích. Ovšem v tom
případě učinil jsem reklamu našemu závodu se
zvířaty, který byl při časopise založen, tím, že
současně jsem poznamenal k onomu článku: „Mladý
vlkodlak šestiměsíční stojí u nás 120-240 korun,
podle toho, jak jest maskován a žíhán.“ Jak to
dopadlo, ví veřejnost ze soudního líčení, že
jsme na párek vlkodlaků zálohu přijali, ale
vlkodlaky pro jednoho hraběte určené včas
nedodali.
Za těchto okolností byl jsem nucen, aby to
čtenáře bavilo, psát o jiných, méně známých
zvířatech a jich činnosti, hlavně se zřetelem k
psychologii zvířat. A tu jsem viděl jednou na
své procházce myš, která plovala ve vodě.
Jaktěživ jsem něco podobného neviděl. Sám jsem
již psal předtím o tom, že myši žijou hlavně v
sýpkách a na polích, ve starém sýru, v botách a
ve slamnících.
Zůstal jsem stát udiven a dlouho jsem přemýšlel,
jaké pohnutky mohly vésti tu myš k tomu, aby
skočila do vody. Chápal jsem zcela jasně, že onu
myš, která z vody vystrkovala svou hlavičku,
vedly zcela zvláštní okolnosti k tomu, aby
zčistajasna proháněla se podél břehu rybníka.
Prostudoval jsem psychologii zvířecí duše a
dospěl jsem k tomu názoru, že jedná se o myš
duševně chorou. V článku, který vyličoval mé
pozorování pod názvem Pomatená myš u Zbirova,
snažil jsem se popsat všechny psychické
nutnosti, které vedly ubohou myš k tomu, aby
zčistajasna, nedbajíc nijak na své sourozence
hraboše, šplouchala se ve vodě a potápěla a za
chvilku opět vystrčila hlavičku, dívajíc se
kolem sebe jako blázen. Zdůraznil jsem zejména,
že na blízkém strništi jsem spatřil několik
udivených hrabošů, kteří dle všeho se s ní dříve
znepřátelili a ji hledali. Napsal jsem dále, že
v celém okolí nepamatují se na podobný zjev a z
psychologie zvířat že neznáme vůbec podobného
případu, aby tvor, odkázaný na souš s tak
vytřeštěnými zraky šplouchal se v nejbližší
vodě.
Když tento článek byl v nejbližším čísle
otištěn, dostali jsme do redakce dopis tohoto
obsahu:
„Vážená redakce! Váš poutavý článek v posledním
čísle pod názvem Pomatená myš u Zbirova se mně
velice líbil a dovoluji si poznamenati, že
podobný zjev pozoroval jsem ve svém mládí v
okolí Třeboně. Byl jsem tenkrát na návštěvě u
svého dědečka a konal jsem časté vycházky k
tamějším velkým rybníkům. Při jednom takovém
malém výletu posadil jsem se na hráz rybníku
Svět a jako přítel přírody pozoroval jsem již
tenkrát brouky, motýly, jepice a jiná zvířata.
Bylo asi k polednímu, když u samé hráze ve vodě
rybníku pozoroval jsem podezřelé šplouchání.
Sestoupil jsem po kamenech o něco níže hráze a
tu ve vodě uzřel jsem myší hlavu, která na mne
upínala své a vytřeštěné oči. Asi po jedné
minutě zjev ten zmizel a pozoroval jsem, že onu
myš plove pod vodou směrem ke stavidlu, kdež
opět vystrčila hlavu vysoko nad vodu, zapískala
u potopila se, aby se již vícekráte neukázala.
Tyto řádky, či spíše tuto vzpomínku z mladých
let dávám k dispozici ctěné redakci s tou
žádostí, aby příležitostně ji použila, neboť
onen zjev jest jistě velice vzácný a zřídka se
vyskytující.
S veškerou úctou Josef Burhořt, profesor
přírodopisu na reálném Gymnáziu v Kněževsi |
