|
Od druhého stolu ozvalo se: „Nechaj si to.
Jdou se vycpat. Pověsej si to na hřebík. Odprejsknou s tím sirotkem.“
A jako poslední trumf počal nepřátelský stůl zpívat:
Loučení, ach loučení,
mé srdéčko je celý zhroucený, zhroucený.
„Franto,“ volali na raněného vojáka, když přezpívali, zahlušivše „Osiřelé
dítě“, „nech už je bejt a pojď si k nám sednout. Vykašli se už na ně a pošli
sem cigarety! Budeš je bavit, nádivy!“ |
|
Tato píseň zapadla téměř do
zapomenutí, nebýt sběratelského úsilí Václava Pletky. Díky němu
ji mohla presentovat ve zkrácené verzi kapela Patrola Šlapeto,
zpívá Vendulka Příhodová. Citujme Václava Pletku z jeho knihy
"Písničky Josefa Švejka": Připomíná ji v "Marsyasu" v eseji o
písních lidu pražského Karel Čapek a doprovází poznámkou:
"Znalci tvrdí, že píseň »On zapomněl na dobu lásky naší« vyšla
poprvé v Ladě; ať to zjistí, kdo má odvahu pročíst dvacet
ročníků Lady; Já to dělat nebudu." Ač to znělo svůdně, nenechal
jsem se zlákat, takže Čapkova udička zůstává dále nastražena....
Melodii přetiskuji podle zápisů pamětníků. A tuto melodii
převzala i Patrola Šlapeto a neleznete ji i na této stránce.
Nedalo mi a podíval jsem se jestli náhodou nebyl časopis pro
ženy "Lada" digitalizován, abych tu Čapkovu udičku přece jen,
díky dnešním vyhledávacím možnostem, trochu oťukal. "Lada" asi
jednou digitalizována bude, ale nalezl jsem jen digitalizovaný
ročník 1902 , kde bohužel hledaná píseň není. |
On zapomněl na dobu naší lásky
a vypustil ji z duše docela.
On ženil se a já jsem se šla dívat,
když jinou dívku vedl z kostela.
refrén: Ó, loučení, ó, loučení,
mé srdéčko je láskou ztrápený.
Ó, loučení, ó, loučení,
mé srdéčko je láskou ztrápený.
A on se tulí k ní tak blíž a blíže,
jen věčnou lásku v jejím oku zřel,
že dřívější milenka blíže stojí,
na to, falešník, na vždy zapomněl
Šli z kostela - pak do kočáru sedli
a kočí práskl hbitě do koní,
odvážel ji, mně bylo smutno v srdci,
jak by řek´kdo, že k smrti mé zvoní
Jak zářila ta druhá, plna štěstí,
v něm zřela asi celé žití své;
jí nebylo by jistě tak u srdce -
ach, kdyby znala bolest duše mé!
On miloval a přísahal mi věrnost
a sliboval mi věčný lásky máj.
Jak líbal vroucně - v náručí své tiskl -
to tajemství jen hvězdy nebes znaj´.
Já věřila jen, že jsem navždy jeho
a milenec on věrný navždy můj,
že jedno slovo jeho - že je pravdou -
bych do hrobu složila život svůj.
Tak věřila jsem tomu falešníku,
však srdce jeho znalo podvod, klam;
můj zelený věnec po řece pluje,
teď opuštěná - co ubohá mám?
Já tolik ráda měla tě, můj hochu
a nikdy jsem nebyla nevěrnou,
proč v duši dobrou - plnou blaha, štěstí,
jsi zasil bolest krutou, bezměrnou?
Tys byl první a poslední má láska,
bez tebe mně nelze, ubohé, žít -
buď sbohem, hochu, na hřbitov mne vábí
k věčnému spánku - tam velebný klid.
Až příjdeš k hrobu travou osetému,
tam svoji milku vzpomeň ubohou.
Ona zemřela hořem vinou tvojí -
žes nevěrný byl a šel za jinou.
|
