Mezi důstojníky vítězné Rudé armády, která v květnových dnech 1945 osvobodila Prahu, objevil se jeden, který, sotva narovnal údy po dlouhé cestě, hledal v zástupu vítajících Pražanů někoho, s kým by se mohl dohovořit. Ochotu našel všude, i řadu těch, kdož uměli dobře rusky, ale přece se nemohl dovědět to, co ho v Praze nejvíce zajímalo. Každý jen krčil rameny, nikdo nevěděl a neznal to podivné jméno "Gašek", jehož se důstojník dovolával.
Teprve když vedle jména "Gašek" vyslovil jméno Švejk, usmálo se mnoho tváří. To už věděli všichni, na koho se ptá, ale o Jaroslavu Haškovi, starém příteli z doby jeho pobytu v Kyjevě, nedovedl mu povědět nikdo.
Vytrvalý rodák z Kyjeva se však vyptával jinde a tak dlouho, až se mu konečně podařilo setkat se s člověkem ze staré družiny Haškových kamarádů. Zesmutněl, když slyšel, že "Gašek" zemřel již před dvaadvaceti lety, a přál si, aby ho tento pamětník Haškův aspoň zavedl do těch míst, kde by se na něj nejlépe vzpomínalo, kam nejčastěji chodil.
"Kdybyste tak chtěl projít ty lokály, kam Hašek nechodil, mohli bychom být tak za půl dne hotovi. Ale takhle můžete jít kamkoliv a vzpomínat na něho všude."
Tato Haškova "všudypřítomnost" byla pro usměvavého ruského důstojníka jistě méně překvapující než fakt, že Češi, ba i sami Pražáci, o Haškovi tak málo vědí. Vždyť přece jeho Dobrý voják Švejk je znám po celé Rusi, zná ho celý svět, do všech evropských jazyků byl přeložen a všude oceněn. Všichni dnes již chápou, že Hašek vytvořil svým Švejkem zcela nový, originální typ, typ stejně vyhraněný a věčný, jako je na příklad Oblomov, Don Quijote nebo Hamlet.
Proto také osobnost Jaroslava Haška nesmí být zapomenuta. A mluví-li zde o něm jeho osobní přítel, pak tato vzpomínka může být jen o to srdečnější a čtenářům Švejka bližší.
V létě roku 1922 jsem si vyjel na výlet vltavským parníkem. Za branickým přístavem vyšel z kajuty, kterou mají rádi žízniví, neboť je v ní výčep piva, občan v bílém plátěném obleku a za ním se šourala jakási podivná postava. Procházel se po palubě parníku mezi pasažéry a toho člověka jim představoval. Cestující však tím nebyli nikterak potěšeni; odvraceli se štítivě a reptali proti projevované jim "pozornosti".
Bylť to bosý otrhanec ježatých, narezlých vlasů a vousů, se sukovitou holí v ruce. Ke svému průvodci se hodil jako pěst na oko.
Bíle oděný občan mi připadl známý. Že by to byl Hašek ... ? Přiblížil jsem se k němu. Oslovil právě nějakou dámu a představil jí otrhance."Známý vrah Davídek!" promluvil měkkým hlasem, div ne vroucně. Dáma se rozhořčeně odvrátila a pravici s něžným kapesníčkem přitiskla k nosu. Představované chlapisko páchlo děsně lihovinami a podezřele se motalo. Pán v bílém ho vzal pod paží a táhl k jiné skupině výletníků.
"Známý vrah Davídek!" oslovil zase tak jemně útlobokou slečinku, jež se bavila se zpoceným tlouštíkem a chroupala preclík. Velmi se ulekla, vypískla a utekla do kajuty. Tlouštík zaujal výhružné postavení, ale pak toho nechal a šel raděj i za svou dívkou. Ostatní cestující si ulevovali nelichotivými poznámkami na adresu pána v bílém. Chlapisko zavrávoralo, ačkoliv se parník nekymácel. "Nemáme štěstí, nikdo s náma nechce mluvit ... " povzdechl si pán v bílém. Hledaje další oběť své představovací záliby, obrátil se ke mně, upřel na mne malá, nějak zakalená očka a přívětivě se usmál.
Opravdu, byl to Jaroslav Hašek, jehož jsem neviděl od té doby, kdy po vypuknutí první světové války narukoval k rakouské armádě. Stiskl jsem mu ruku a zahrnul ho otázkami, kterak se mu vede a jak se měl v Rusku. Nebyl však v náladě vyprávět, jen mávl rukou, a ani jeho postoj nebyl přitom právě pevný.
"Až jindy, kamaráde, dnes nemám kdy na povídání. Nejsem sám. Známý vrah Davídek!" I mně musil představit svého společníka, páchnoucího alkoholem.
Ozval se lodní zvon, parník se blížil k přístavu Hodkovičky. Hašek zase popadl pod paží své chlapisko a táhl je na záď parníku, kde se z lodi vystupovalo.
Na břehu i v řece kolem parníku se radovali z vody a slunce naháči. Myslel jsem, že se snad Jarka s podivným otrhancem půjde koupat, ale zamířil s ním do obce. Šli nepochybně do známé zahradní restaurace "Na kopečku", v níž tehdy hospodařil Pepík Waltner z "Montmartru" a kde starý Trum hrál pod verandou na piano.To bylo mé poslední setkání s Haškem. Za půl roku poté, ani ne čtyřicetiletý, zemřel ...
Nedlouho po oné příhodě na vltavském parníku začal jsem číst "Dobrého vojáka Švejka". Četba mě příjemně zaujala, ale ne nadlouho. Na desáté stránce prvého dílu hovoří Švejk s civilním strážníkem Brettschneidrem a povídá mu mimo jiné: "U nás před lety v Budějovicích probodli na trhu v nějaký takový malý hádce jednoho obchodníka s dobytkem, nějakýho Břetislava Ludvíka. Ten měl syna Bohuslava, a kam přišel prodávat prasata, nikdo vod něho nic nekoupil a každej říkal: že je syn toho probodnutýho, to bude asi taky pěknej lump."Čtenář zajisté uzná, že jsem měl právo se zlobit.
"Jarko, to jsem si od tebe zasloužil, abys takhle znectil mé počestné jméno! To sis nemohl vybrat nějaké jiné?" oslovil jsem zlostně nepřítomného humoristu. Tím jsem ovšem svého jmenovce, probodnutého obchodníka s dobytkem, neodpravil se světa, aby mi nedělal ostudu. Ale pak jsem se přestal na potměšilého autora zlobit. On už byl takový, že tuze rád vyvedl přátelům nějakou nepříjemnost. A četl jsem slavný Haškův humoristický román klidně dál.Milý Jarko! Píši o Tobě tuto knížku. Nebudu se Ti však mstít pomluvami za zlomyslnost, kterou jsi na mne v "Švejkovi" spáchal, a nepostavím Tě, "věčného tuláka, veselého gamina, pijáka, mystifikátora a »geniálního idiota«" čtenáři před oči ve zkřiveném zrcadle. Vynasnažím se zcela nestranně na základě pramenů shrnout Tvé dobré i méně dobré stránky v neskreslený obraz.
Podle matričních záznamů se "Hašek Jaroslav Matěj František" narodil na Novém Městě pražském, čp. 1325, Školská ulice, dne 30. dubna 1883.
Otec, Josef Hašek, byl již od mládí postižen rakovinou a tajně, aby nijak nebudil pohoršení, pil. Byl suplentem na střední škole. Putoval stále z města do města, až se konečně po letech dostal nějakou protekcí do Prahy, kde jakž takž zakotvil. Oženil se až ve čtyřiceti letech, v době, kdy byl již téměř notorickým alkoholikem. Byl hluboce nábožensky založen a přímo s fanatickou pýchou nosil o Božím těle nebesa nad monstrancí. Jeho žena a neteř, obě s modrými stužkami kolem krku - odznaky to kongregace, nesměly chybět při žádné církevní slavnosti.V tomto bigotním a byrokratickém ovzduší byl Jarka vychováván jako dosti nepodařený syn. Jeho zdravotní stav nebyl ani v útlém dětství nejlepší. Chlapec neměl srdce v náležitém pořádku a štítnou žlázu trochu prý zakrnělou. Jeho mladší bratr Bohuslav kypěl zdravím a Jarka chřadl. Při všech klukovských dobrodružstvích a nezbednostech, jež prováděli s celou partou kluků, byl však Jarka vůdcem a Bohouš za něho odnášel tresty. Duševní výše bratrovy Bohuslav nikdy nedosáhl, ač se o to horlivě pokoušel. Mimochodem uvádíme, že láska k Jarkovi stála Bohouše mnoho duševních i hmotných obětí, připravila ho o existenci, a když autor "Švejka" zemřel, propil Bohuslav ze žalu těžce sehnané peníze na jeho kremaci. A pak se bolem nad ztrátou zbožňovaného sourozence trápil, až svému zármutku podlehl. Nepřežil Jarku ani o rok, neboť se v pravém slova smyslu upil.
Jaroslav začal chodit do obecné školy u sv. Štěpána roku 1889, v době, kdy jeho otec pověsil na hřebík povolání suplentské a stal se úředníkem banky "Slavie".Jarka ve škole nedělal valně dobrotu. Více prostál na místě hanby, než proseděl v poslední lavici, kam byl posazen mezi vytrvale neposlušné žáky. Přitom však, ač se doma vůbec neučil, své lekce uměl. Pomáhala mu k tomu znamenitá paměť. Druhý rok se vše obrátilo k lepšímu, zásluhou nového učitele Bosáčka, který vykládal velmi poutavě zejména české dějiny. Žáci ho měli velice rádi, a i Hašek na něho rád vzpomínal. Zato nerad vzpomínal na katechetu, který měl na něho zvlášť spadeno, neboť v něm poznal hocha přímého a nebojácného.
Zajímavé je, že již v dětství měl Jaroslav smysl pro výdělek a stal se ministrantem nejdříve u sv. Štěpána a pak i u jesuitů od sv. Ignáce na Karlově náměstí. Toto zaměstnání mu poskytlo vítané příjmy, které padly na sladké dřevo, pendrek, turecký med a různé jiné mlsy. Nevyšla však přitom na prázdno ani literatura. Kluci ministranti kupovali a horlivě četli pětikrejcarové indiánské knížky s pestrými barvotisky na obálce, které neodolatelně vábily dětskou obrazotvornost. Hašek nosil kromě toho ve školní brašně i Stanleye, Vernea, Holuba, Maye a jinou cestopisnou a dobrodružnou četbu.Z obecné školy vstoupil Jaroslav na gymnasium v Ječné ulici, kde byli jeho profesory i Mistr Alois Jirásek a archeolog Jos. Lad. Píč, kterému zkrátily život boje o Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Úporně hájil jejich pravost i pak, kdy bylo již vědecky prokázáno, že jde o falsifikáty. V době opětně vzplanuvších rukopisných bojů byl Hašek již spolupracovníkem "Českého slova" a humorně si na prof. Píče pro Rukopisy zaútočil. Za nízkou pomluvu lze však považovati vyskytnuvší se tvrzení, že tyto články byly příčinou učencovy smrti.
V době, kdy Jaroslav studoval na gymnasiu, zemřel mu otec a dva roky poté byl Hašek nucen ústav opustit. Vzrušené poměry politické vyvrcholily v bouřlivých demonstracích, pro něž bylo vídeňskou vládou uvaleno na Prahu stanné právo. Tento výjimečný stav ohlašovaly černožluté vyhlášky, které byly všude vylepeny. Hašek se svými kamarády je strhoval a celou hromadu jich na ulici zapálil. Pachatelé, byli pronásledováni dragouny na koních, ale unikli jim. Stačila však neopatrná zmínka ve škole, aby došlo k přísnému vyšetřování. Haškova matka byla pak ředitelstvím ústavu donucena, aby "velezrádného" syna vzala ze školy, jinak že bude vyloučen.Po nějaký čas se Jarka mohl oddávat svým rozpustilostem, nepoután žádnou povinností. Pak ho matka odvedla do Haasovy tiskárny v Anenském dvoře na Starém Městě, aby ho zde přijali jako sazečského učně. Nebyl však přijat, a to ze tří důvodů. Jeho školní vysvědčení bylo obrazem málo pilného žáka. Jeho vytáhlá, hubená postava vzbuzovala podezření, že trpí plicní chorobou, a konečně - to bylo nejdůležitější, hoch neuměl německy. Tehdy po prvé prý vznikla v Jarkovi podivná myšlenka, že by se mohl živit spisovatelstvím ... "Budu třeba psát ..." navrhl matce. "Já vím - budeš psát - ale koštětem po ulici !"
Šli přes Perštýn, kde ve výkladní skříni drogerie Ferdinanda Kokošky visela tabulka: "Zde se přijme inteligentní praktikant." Před touto tabulkou se Jarkova matka zastavila a po krátkém rozmýšlení vešla s hochem do krámu. A hle, tentokráte pochodila. Hašek byl Kokoškou přijat za praktikanta, to jest za učně v tomto závodě na výrobu a prodej drog a lékárnických přípravků.
Jak se mu v učení dařilo, popsal ve své humoristické knize "Ze staré drogerie". Zmíněná drogerie, plná nejrozmanitějších pachů, stala se svědkem prvních literárních pokusů Haškových. Byly to fantasticko-utopistické povídky. Jejich autor nepobyl však v učení dlouho. Pan Kokoška byl vášnivý malíř-amatér a nezbedný praktikant si dovolil posměch z jeho umění. Drogista namaloval na skle krajinku se třemi kravkami. Jedna prý byla zrovna taková, jako maluje tento dobyteček Josef Lada. Haškovi se však nelíbila a za šéfovy nepřítomnosti ji "zdokonalil". Přimaloval jí skřipec a plnovous, právě takový čtyrhranný, jaký nosil p. Kokoška. Malíř-amatér hned zjistil, kdo si z něho ztropil tak drastický žert, a Haškova drogistická kariéra vzala tím okamžikem za své. Jaroslav se chtěl sice doučit jinde, ale matka rozhodla, aby studovat. I nastoupil roku 1899 po přijímací zkoušce na Českoslovanskou obchodní akademii v Resslově ulici.
Ve škole stále jasněji cítil, jak chatrné jsou základy, na nichž stojí zkostnatělá výchova školská. Toužil po vzdělání, ale protivil se mu systém, který tvořil ze studentů spíše automaty než lidi. Připadalo mu to všechno směšné. Studoval lehce, dík své osvědčené paměti. Brzy pak se kolem něho utvořila družina kamarádů, která se dala Haškem vést. Se svým samorostlým vtipem inspiroval všechny páchané podniky a zlomyslnosti.
Ve škole se žilo jako v komuně. Komposice se dělaly společně, a když byly peníze, pořádaly se společné pitky. Nejlepším Jarkovým kamarádem v akademii se stal Ladislav Hájek, s nímž společně napsal a vydal knížku básní "Májové výkřiky", satiru, na poesii zamilovaných. Tehdy začal také tisknout své prvé humoresky, jimiž pronikl na veřejnost. Když se matka z cizích úst dověděla, že synek spisuje, nejdříve lomila rukama, neboť "psát do novin bylo pro ni právě tak velkým hříchem, jako nepostit se na Štědrý den až do večeře".
Ale pak ji s tímto Jarkovým "hříchem" smiřovaly jeho honoráře. Nej dříve přinášel domů z redakcí zlatky, pak pětky, a dokonce i desítky, čímž "statečně rozmnožoval matčin vdoví groš". Tak došla k přesvědčení, že je Jarka opravdu spisovatelem, jemuž kyne budoucnost, a již mu v literárním tvoření nebránila, naopak, horlivě ho k němu ještě vybízela. Četla synkovy práce v rukopise a její názor se stal mladému autorovi rozhodujícím měřítkem. Když se jí něco nelíbilo, předělal to, změnil nebo i zahodil. A potěšená máti přivírala shovívavě oči nad bujnými rozpustilostmi, jejichž provádění se stávalo čím dále tím nezbytnější součástí Haškovy věčně neklidné povahy.Nadějný humorista začal pracovat pro "Besedy lidu", vydávané u Otty, jež redigoval Aug. Eug. Mužík, Tento mrzutý, stárnoucí básník se stal Haškovým otcovským přítelem a rád mu vyhovoval v žádostech o "foršusy", které se staly Haškovým denním chlebem. Po této stránce oblomil Jaroslav i zarytého nepřítele záloh, nakladatele Jos. R. Vilímka, jemuž Josef Skružný redigoval "Humoristické listy".
O prázdninách ukájel Hašek svou vášeň cestovatelskou.
S bratrem Bohuslavem podnikal výlety a cesty stále delší. Prošel s ním celé někdejší Rakousko-uherské mocnářství, hlavně země slovanské. Pro literární tvorbu Haškovu znamenalo cestování cenné poznatky a také jich ve svých pracích hojně využil.
Koncem školního roku 1902 dosáhl absolutoria prvé třídy a obchodní akademii opustil. Pak byl již konec cestování, neboť matka naléhala, aby si vyhledal existenci a umenšil tím její starosti. Banka "Slavia", v níž kdysi pracoval jeho otec, přijala ho za svého úředníka. Z počátku nové ovzduší Haška bavilo a nezvyklá práce ho zajímala. Brzy se vžil do prostředí a nalezl v něm i řadu přátel. Poněvadž dostával jen skrovný plat, byl nucen svá vydání omezit. Večer navštěvoval jen malé hospůdky, "dobré zapadáčky". A protože se všemožně snažil uplatnit svůj spisovatelský talent, "měl stále oči a uši napjaty a po kapsách zastrkané usmolené papírky byly plny záznamů, postřehů a námětů, podle nichž téměř sypal z rukávu nespočetné kratší i delší historky, ať už veselé či vážné".V bance "Slavii" nepůsobil dlouho, ale vytvořil v té době spoustu povídek a humoresek. Počet časopisů, do nichž přispíval, rozšířilo "Národní Iisty", "Národní politiku" a "České slovo".
Jednotvárná práce kancelářská, k níž byl připoután, brzy přestala Haška bavit. Kdežpak pro něho ouřad! Toužil po dobrodružství, volnosti a romantice, Když vypukla válka Angličanů s Bury, byla to voda na jeho mlýn. Najednou ho bylo všude plno a v bance se nemluvilo o ničem jiném, než že se Hašek chystá na pomoc Burům. Poněvadž kdekdo sympatisoval s malým národem burskýrn a všude byly pořádány sbírky pro podporu jejich nerovného boje, otvíraly se kapsy i vůči Haškovi, který prý nikdy ještě neměl pohromadě tolik peněz, jako když se chystal na dobrodružnou cestu do jižní Afriky. Avšak nic z toho nebylo, což se dalo ostatně předpokládat. Hašek ustavičně s kamarády jen oslavoval svůj odjezd do Transvaalu, ale stále nikam nejel, až peníze prohýřil. Stejně naložil i s novou sbírkou, pak byl nucen si vypůjčit ze "Slavie" větší částku jako zálohu na své služné, až se konečně jeho výprava "na pomoc Burům" stala předmětem různých vtipů, a Hašek, rozmrzelý touto ostudou, jednoho krásného dne z banky bez rozloučení zmizel. Ani matce nedal sbohem a odcestoval do ciziny, tentokrát až na Sicilii.
Když Haškovi došly peníze, živil se v cizině jak se dalo, pracoval i v skalních lomech, ač fysické práci nebyl zvyklý. Poněvadž jižní slunko upřímně hřeje, Hašek dostával z horka stále větší a větší žízeň a místo práce holdoval vínu. Italie se zbavila nepohodlného cizince jen tím, že ho poslala "po šňůře" do Prahy, a bylo po dobrodružství.
S matkou se Hašek setkal na policejním ředitelství v kanceláři rady Oliče, známého z procesu s "Omladinou". Odtamtud se kajícně odebral do banky "Slavie". Zubožený cestovatel byl vzat na milost a vrátil se k svému psacímu stolu. Kdo Haška znal, věděl napřed, že tam nebude sedět dlouho. Také neseděl. Přednosta jeho oddělení mu vytkl nějakou chybu a Hašek byl krátce hotov. Napsal na papírek "Nepeču", položil jej na stůl a odešel.Tím dal navždy vale kancelářské práci a věnoval se pak výhradně literatuře a cestování. Ve společnosti dobrých přátel navštívil Uhry, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko a Rusko. Celé dlouhé tury prošel pěšky, neboť byl dobrý chodec. Úbor jeho svědčil spíše o vandrákovi než o turistovi. Cestoval v jakýchsi pracích cajkových šatech, na zádech ranec, v ruce sukovitou hůl a v ústech ovšem nezbytnou lulku. Po návratu z cest se vždy zase s chutí chopil pera, ale s nemenší chutí i pivní sklenice.
Vzpomínám dob před více než čtyřiceti lety, kdy jsem chodíval za mistrem Jakubem Arbesem do jeho oblíbené hospůdky "U zlatého litru" na Král. Vinohradech.Ve jmenované hospůdce se scházela také různorodá společnost, jejíž hlavou byl Hašek. V této veselé družině vznikl nápad založit "politickou stranu mírného pokroku v mezích zákona". Hašek ihned tuto myšlenku schválil a jal se ji uvádět ve skutek. Přípravných prací se ku podivu zúčastnili i někteří seriosní činitelé a společně podepsali agitační provolání.
Rok 1911 byl obdobím největšího rozmachu této zajímavé strany. Vyvolaly ho nejen volby do rakouského parlamentu, ale i rozhárané české poměry politické. Hašek byl ve straně vším: agitátorem, kortešem, řečníkem a kandidátem v jedné osobě. Do "Kravína" na Král. Vinohradech svolával veřejné schůze voličů. Táhla tam za ním celá Praha a těšila se na švandu. Kolem Haška se shromažďovali všichni, kdo měli smysl pro satiru, vtip a humor, byť i ježatý. Popularita jeho i "strany", za níž stál, rostla den ze dne. Ve schůzích se však nemluvilo jen o politice a o volbách, ale i o jiných problémech. Název jedné této přednášky byl: ,,O alkoholu, prostituci a pražské policii." Hašek ji zahájil takto:
"Velectěné shromáždění, dámy a pánové! Alkohol je zlo, které nutno všemi prostředky potírat!" A hned na to se chopil naplněné sklenice piva a naráz ji vyprázdnil.Úspěch "strany mírného pokroku v mezích zákona" byl o volbách "ohromný". Hašek jako její kandidát soustředil na svou osobu celých dvacet osm hlasů. Jak vidět, volil ho jen nejužší kroužek přátel. Ti ostatní dali se jím na schůzích bavit, ale při vo1báoh ho opustili. To byl neslavný konec strany, která tento "úspěch" nepřežila.
Hašek nechal nevděčné politiky a vrhl se na maňáskové divadlo. Byl jeho ředitelem, autorem a hercem zase v jedné osobě. Nejzajímavější prý byla jeho hra: "Pronásledování křesťanů židy na Král. Vinohradech."
Několik slov o Haškově mírové vojančině. Při svém třetím odvodu byl uznán způsobilým k vojenské službě a přidělen do důstojnické školy 28. pražského pěšího pluku, který byl tehdy posádkou v Tridentu. Hašek tam sbíral své první zkušenosti pro "Dobrého vojáka Švejka". Dlouho se však z vojenské slávy netěšil. Při dodatečné prohlídce byl uznán nezpůsobilým, a superarbitrační komise nález potvrdila. Poslala milého vojína-spisovatele zase do civilu. Po léta však dovedl Hašek vyprávět o těch několika týdnech, které strávil v Tridentě. Sešel se tu se starými přáteli, jako byli básník Mach, syn Mistra Aloisa Jiráska a pozdější poslanec Hatina. Své schůzky měli ve vinárně, kde se seznámili s býv. říšským poslancem Battistim, jenž byl pak za světové války odsouzen rakouskou vládou k smrti a popraven. Chodila tam také společnost italských emigrantů. Jednoho z nich zajímaly české dějiny, zejména doba husitská, protože chtěl o ní něco napsat. Hašek mu ochotně poskytl prameny a materiál. Po nějakém čase vyšla italsky psaná kniha o husitismu, Haškem inspirovaná, a autorem jejím nebyl nikdo jiný než - Mussolini ..."Pravá nezbadatelná a často velmi záhadná Odyssea Haškova života" nyní začala. Teď se již úplně vymkl vlivu své matky, ač u ní stále bydlil, a jejich vzájemný poměr pozbyl dřívější vřelosti. Však také bylo by marné očekávat, že by na takového synáčka platilo nějaké matčino domlouvání. Byl hnán s místa na místo, dělal věci, které se příčily normálnímu rozumu, a jeho lehkomyslnost ho přivedla často i do konfliktu se zákonem. Přestal dbát svého zevnějšku a tak, jak si to dříve dovolil jen na cestách, tak ošumělý a pomačkaný chodil teď i po Praze. Neznal cenu peněz a nechtěl ji znát. Považoval někdy peníze i za původce všeho zla a pohrdal jimi.
Jinou svéráznou vlastností jeho bylo, že naprosto nechápal a nepřiznával nikomu právo omezovat jakkoliv volnost jeho projevů. Neznal prostě, co je to pocit odpovědnosti vůči lidské společnosti. Autorita mu nebyla ničím, nenáviděl ji a zesměšňoval. Těžce se mu zde dýchalo, maloměstské poměry pražské ho tísnily. Toužil po svobodě, po volnosti a nespoutanosti. Brzy uvykl životu beze všeho tak zvaného kulturního pohodlí. V kupě vonného sena na půdě nebo ve vyhřáté stáji se mu spalo lépe než v matčiných peřinách. Chtěl poznat a prožít vše, o čem psal, proto lnul k vyvržencům společnosti, k "uraženým a poníženým". Nevadily mu jejich obhroublosti a drsná, namnoze surová řeč. Holdoval s nim. pijáctví a jen mezi nimi se cítil poměrně spokojen a šťasten.
O té pijácké vášni Haškové se vyslovil jeho kamarád, doktor medicíny: "Hašek pil, ale neřeknu vám já a neřekne ani druhý, proč tolik pil. Můžeme hádat, můžeme se domnívat, posuzovat a kombinovat, ale všude tam, kde věda selhává, začnou radit baby. Podobně je tomu také v Haškově případě. Znáte jistě onu diluviálni průpovídku, že ,hranice mezi genialitou a šílenstvím bývá jemnější a ostřejší než ostří břitvy' ... " Přisvědčíme, když uznáme, že notorické pijáctví se pohybuje v těsné blízkosti duševní poruchy. A uvědomíme si zároveň, kolik geniálních lidí bylo alkoholiky, o nichž píše mistr Arbes jako o "nesmrtelných pijácích". U Haška vyvěral jeho sklon k alkoholu z věčného neklidu, v němž se - namnoze ovšem vlastní vinou - potácel, a z ustavičného "kandidátství existence". Snad v tom bylo též trochu neblahého dědictví po otci, který potají holdoval pijácké vášni.Alkohol mnohdy přemáhal Haška tělesně, ale na ducha jeho jako by neměl vlivu. Paměť měl stále znamenitou, dovedl na příklad jednou napsati téměř doslova stejně znovu humoresku, jejíž rukopis pokládal za ztracený. A stále hladový, neukojený duch Haškův hledal rozšíření svého obzoru v knihách. Četl mnoho, četl vše, co mu přišlo do rukou. Knihy vědecké, encyklopedie a klasickou literaturu, knihy pro děti, četbu dobrodružnou, studoval i populární příručky vědecké. Dovedl se zahloubat i do čtení kuchařských knih, starých kalendářů a různých odborných časopisů, a ze všeho čerpal poznatky pro svoji práci.
Ale nepatřil k autorům, kteří se v klidu pokojného domova soustřeďují k práci. Ve stálém neklidu, na nejrůznějších místech - v hospůdkách, v parku na lavičce, v bytech svých přátel a kde se mu nahodilo - všude dovedl psát a vždy byl pohotový. Dobrou ilustraci této Haškovy pohotovosti je tato historka z jeho života:
Jednou přišel mezi kamarády do vinárny "U Petříků" na Perštýně. Bylo to krátce před polednem. Našel je kolem stolu mrzuté a nemluvné. Kapsy jejich byly totiž bezútěšně prázdné a mládenci neměli ani na čtvrtečku ryzlinku. I on byl bez šestáku a přišel sem s úmyslem, že některého z nich "pumpne", aby měl na oběd. Zachmuřil zklamaně svá malá očka, okamžik přemýšlel a pak zase oči zjasnil.
"Seďte a očekávejte věcí budoucích. Bohdá budou lepší, než jsou chvíle přítomné!" řekl prorocky a opustil vinný "zapadáček". Spálenou ulicí zamířil na Karlovo náměstí, kde usedl na lavičku v parku, vedle pensistů krmících vrabce a chův s pokřikujícími dětmi. Vytáhl z kapsy několik listů čistého papíru, který u sebe stále nosil, z druhé kapsy vylovil "špačka" tužky a začal psát, nedbaje nijak okolního hluku. Asi za hodinu udělal tečku za poslední větou a humoreska byla napsána. Opustil park a zamířil do nedalekého Ottova nakladatelství."Jen jestli mi už Mužík neutekl k obědu ... " zamručel si cestou neklidně. Prošel v prvém patře zadního traktu chodbami plnými starého papíru, remitend a makulatur, pravým bludištěm, v němž se však dobře vyznal. Měl sem už cestičku dávno vyšlapanou. Za hromadou balíků zaklepal na dveře s mléčným sklem, vedoucí do redakce "Besed lidu". Zaslechl vrčivé "dále" a čile vešel. V této redakční kukani, v níž nebylo k hnutí, seděl nad hromadou rukopisů redaktor Aug. Eug. Mužik a lopotil se se čtením příspěvků pro tento oblíbený časopis. Podíval se přes okraj skřipce na příchozího a řekl dobrácky nevrle: "Už jsi tu zase, ty starý f1amendře?"
Hašek se na toto uvítání jen mile usmál a podal starému básníku v parku vyrobený rukopis. Mužík si přečetl tu a tam nějakou větu, podíval se na konec, odhadl, kolik asi ta humoreska v tisku vydá, odložil j i stranou a řekl suše: "Dobře!" a chtěl pracovat dále. Ale Jarka se nehýbal, pokašlával a Mužik poznal hned, oč mu jde. "Jo tak, ty chceš ,foršus', já vím, ty už jiný nebudeš, ty věčný ,pumpaři'!" A napsal poukázku na zálohu. Hašek radostně poděkoval a běžel si pro peníze. Potom spěchal zpátky k "Petříkům", kde hodil bankovky na stůl a velel rozmarně: "Kluci, pijte!" Mládenci odpověděli hlučným halasem a zahájili veselou pitku. Když se Haškovi přátelé rozcházeli, z Mužíkova "foršusu" nezbylo Jarkovi ani na oběd, a musel zase hladovět, což nebylo v jeho životě po prvé ani naposled.
Podívejme se nyní na "srdeční záležitost" našeho výstředního humoristy. Hašek měl nelichotivou pověst člověka obhroublé povahy, který nemíval daleko ke sprostotě. To však mohli o něm po pravdě říci pouze muži, ale nikdy žádná z žen, jež se s ním setkaly. V dámské společnosti byl Jarka slušný a uctivý. Jediné drsné slovo mu neuklouzlo z úst, když byla v jeho společnosti dáma. Jarmila Mayerová, dcera patricijské pražské rodiny, získala si Jarkovy sympatie svou duševní bystrosti, pohotovostí a zájmem o všechno, co zájmu bylo hodno. A snad také i proto, že nosila brýle, neboť Hašek měl rád "lidi brejlaté". Pokoušela se v literárním tvoření a Jarka ji v něm podporoval. Otiskovala své příspěvky v časopisech a posléze vydala několik svazečků humoristických povídek, hlavně o chlapeckých a dívčích duších. Svou shovívavou ironií a bezprostřední citovostí jsou tyto její práce přímo na opačném pólu výstřední, drsné komiky Haškovy. Zůstala literárně samostatnou a svého učitele nenapodobila.
V době, kdy se stala jeho láskou, strhl Haška do svého víru silný rozmach anarchistického hnutí, součást hnutí pokrokového, jež vyvrcholilo procesem s "Omladinou".
Mezi anarchisty přivedlo Haška především jeho silné sociální cítění. Pracoval v jejich organisaci z počátku velmi radostně, ale se svou láskou se musel scházet jen tajně, protože Jarmilini rodiče si rozhodně nepřáli, aby se jejich dcera stýkala s člověkem, který se svou spoluprací s rozvratníky stavěl sám mimo zákon.
Netrpělivého Haška však toto tajnůstkářství omrzelo a udělal mu jednoho dne rázný konec. Odebral se zcela klidně na návštěvu k Mayerovům na Vinohrady a své námluvy provedl zcela po haškovsku. Záležitost se odbyla ku podivu rychle, a ne v saloně, nýbrž mezi dveřmi na schodiště. Jarka zazvonil a čekal. Místo služebné přišel mu otevřít sám pan Mayer. Tvářil se cize, ač příchozího znal, a krátce se ho zeptal, co si přeje.
Nápadník odpověděl s dobráckým úsměvem: "Pane tcháne, jdu vám říci o Jarmilku. Dlouho jsem přemýšlel, mám-li si na tu cestu vyčistit boty nebo si vzít čistý límec. Rozhodl jsem se pro límec, dá to méně práce ... "
Než mohl domluvit, Mayer mu přirazil dveře před nosem. Bylo po námluvách. Ale Hašek byl nápadník vytrvalý. Několikrát si počkal na otce své vyvolené na ulici, až konečně Mayerovi nezbylo, než aby ho vyslechl. Poznal, že tento mladý muž má jeho dceru upřímně rád, že je přes všechnu svou lehkomyslnost přece jen v jádru dobrý člověk, věděl, že Jarmilka ho miluje, a rozhodl se, že nebude této známosti bránit. Snažil se jen, aby odvrátil svého příštího zetě od anarchistického hnutí. Z lásky k dívce obětoval tedy Hašek své tehdejší politické přesvědčení.. Prohlédl ostatně taktiku i praxi tak zvaných vůdců tohoto hnutí, jež mu další součinnost znechutily. Nebylo proto pro něj tak těžké vyhovět přání otce své znejmilejších. Přestal se scházet s anarchisty a získal tím jen čas pro svou literární práci i pro svoji Jarmilku, se kterou prožil nyní svá nejkrásnější lyrická léta.
Hašek a lyrismus?! Nepozastavuj se, milý čtenáři! Zní to sice paradoxně, ale bylo tomu tak. Jarka se dovedl zamilovat docela podle předpisů a ke své dívce se choval vzorně, jak o tom svědčí i jeho korespondence.
Ale nad jeho milostným poměrem svítilo slunko přízně jejích rodičů jen zcela kratičký čas. Teď, kdy se Hašek směl s Jarmou stýkat veřejně jako uznaný ženich, čert mu nedal dobře dělat. Anarchisté, kterých se nedlouho předtím hrdinsky odřekl, provedli v Praze demonstraci, které se Jarka přes všechny sliby přece jen zúčastnit. Přitom došlo k incidentu, jehož hlavním strůjcem, na neštěstí policií dopadeným, byl Jarka sám. Dvě neděle si poseděl ve vyšetřovací vazbě a pak byl odsouzen na osm dní tuhého vězení pod novoměstskou věží.
Když Hašek vyšel z vězení, nesměl se ovšem u rodičů své Jarmily ani ukázat. Spořádané rodině Mayerově nemohlo být dojista jedno, byl-li ženich jejich dcery za své mnohdy až nepříčetné kousky vláčen po policejních komisařstvích. Vždyť se ho již zříkala i jeho stará matka, třebaže trpělivost mateřská je trpělivost nebeská a dovede omluvit a odpustit i to, od čeho se odvrací celý svět.
Ve chvíli, kdy se odvraceli všichni, zbývalo Haškovi jediné útočiště, jediná oasa, kam se po všech tělesných i mravních kocovinách stále vracel - a to byla jeho Jarmila. Nerozumný bouř1ivák přicházel pokorně, aby zas alespoň na chvíli pod jejím vlivem vystřízlivěl a zmoudřel.
Ale bylo to vždycky jen na chvíli, jen jako malý oddech před novým vzedmutím neklidné hladiny jeho života. Svým nitrem stál tu proti světu ve věčném odboji, věčný štvanec, jemuž nebylo pomoci.Tuto těžkou rozeklanost Haškovu vystihl krásně Václav Menger, který o životě svého spolužáka Haška napsal dvě knížky - a třetí, věru škoda, že nedokončil. Menger praví, že probudil-li se někdy v Haškovi nějaký nedobrý rarach, bylo to jen z nesmírného vnitřního utrpení, které se musilo nějakým způsobem vybít. Trpěl pro lidskou hloupost, tupost a zlobu, netečnost a sobectví. A že nemohl zjevy těchto nenáviděných vlastností ztrestat hned a veřejně, dělal to aspoň svým potutelným, poťouchlým způsobem, který mnozí považovali za hrubý vtip.
Svým způsobem života se Hašek stal prototypem českého bohéma. Lajdačil, opíjel se, neznal odpovědnost k svému okolí ani sám k sobě, ale v literární práci byl vytrvalý a houževnatý. Tvrdilo se o jeho tvoření, že je cynické a on sám že je cynik hrubého zrna, ale z toho je jen zřejmé, jak špatně byl chápán. Nebyl to zlý člověk, který by z pouhé kratochvíle někoho mučil. A přece to, co vedle něho prožívala Jarmila, bylo vpravdě mučednictví. Zase jen potají mohl se s ní scházet a trvalo to velmi dlouho, než si její rodiče opět usmířil. A když se mu to konečně podařilo, stačil zase jen okamžik; aby si všechno znovu pokazil. Jako by mu působilo nepochopitelnou rozkoš Jarmilu mučit a její rodiče dráždit. Snad právě proto, že si Mayerovi tak zakládali na svém dobrém jménu a bezvadné pověsti, musel jim dokázat, že mu to neimponuje ...
Jednou za velmi časného rána přišel k jejich domu v průvodu podivných individuí, s nimiž prohýřil noc. Zazvonil u vrat, a když domovník otevřel, zeptal se ho : "Víte, milý cerbere, kdo jsem?" Překvapený správce domu odpověděl: "Jak bych nevěděl .. ? Jste pan spisovatel Hašek, co ohodí za naší slečinkou!"
Podroušenec se obrátil ke svým druhům: "Tady to slyšíte!" A zase na domovníka: "Když mě tedy znáte, půjčte mi klíč od klosetu!" Užil k tomu ovšem drastičtějšího termínu.Bylo samozřejmé, že domovník oznámil tuto příhodu svým pánům, a bylo zle. Mayerovi se rozhodli zabránit dalším stykům své dcery s Haškem stůj co stůj a poslali ji ihned tajně k příbuzným na venek. Jarmila však přece získala čas, aby mohla vzkázat Jarkovi, že odjíždí do Libáně u Jičína. A mezi milenci byla zahájena obšírná korespondence. Měli toho oba na srdci mnoho, a proto si psali někdy i dvakrát denně. V jednom dopise Jarka sliboval: "Budu pracovat, poněvadž jedině prací mohu si Tě vydobýt. Dříve rytíři přemáhali draky, jestliže si chtěli dobýt princeznu, a dnes jeden smutný rytíř zabije svou lehkomyslnost a lenost."
Své dopisy končíval originálními něžnůstkami. Tak na příklad: "Líbám Tě nepřehledně, nebo aspoň tolikrát, kolik jsem udělal čárek v psaní." "Vzpomínej na mě a já Tě líbám bilionkrát." "Mysli si teď, že jsi celá zulíbaná od svého Jaroslava. A že Tě strašně objal Míňa a vášnivě stiskl Tvůj Gryša a že se na Tebe velice těší Tvůj Maňousek. Jsem víc než Pánbůh; jsem ve čtyřech osobách a toto svaté tajemství posílá Ti 111 111 111 111,111 hubiček, což matematicky počítáno (1 hubička za 1 vteřinu), stačilo by na 354 721 804,732 let." Ať na tyto výlevy Jarkova zamilování pohlíží kdokoli způsobem jakýmkoli, je to nepopiratelně milostná lyrika, ovšem svérázná, Haškova ...
V kterémsi dopise se Hašek rozhodl, že za milenkou pojede do Libáně. Svůj úmysl také provedl, což bylo spojeno s řadou romantických dobrodružství, tím spíše, že zpáteční cestu pro naprostý nedostatek peněz byl nucen podniknout pěšky.
O Haškové dobrém srdci by se dalo vyprávět mnoho a mnoho. Alespoň jeden obrázek tohoto druhu tu uvedu.
Kdysi přišel do redakce "Humoristických listů" k redaktoru Jos. Skružnému, vytáhl z kapsy rukopis humoresky a netrpělivě přihlížel, jak Skružný rukopis přehlíží. Nezdržoval se snad čtením rukopisu - to věděl, že Hašek mu nosí dobré věci - zkoumal jen, kolik asi práce vydá v tisku. Dal mu pak poukázku na padesát korun a Hašek spěchal k pokladně nakladatelství. Krátce poté Skružný opustil redakci a v průjezdu zastihl ještě Haška, jak nějakému velmi ošumělému člověku dává peníze. Hašek pak odešel průchodem do Opatovické ulice a neznámý zamířil do ulice Spálené. Skružný šel za ním. Zastavil ho před Chmelovým uzenářstvím vedle Vilímků a ptal se ho, zda mu snad Hašek byl dlužen peníze, které od něho právě obdržel. A dověděl se k svému překvapení, že tázaný Haška vůbec nezná. Vypravoval: "Ten pán šel asi před půlhodinou po Karláku a viděl, že žebrám. Tak si tam sedl se mnou na lavičku a já mu musil povědít celou tu svou mizérii. Potom mě odvedl sem vedle do průchodu a řekl, abych na něj počkal. Za chvíli se vrátil, dal mi tyhle peníze a zase odešel. Na mou duši ho neznám, jakživ jsem ho předtím neviděl."
Hašek miloval procházky starou Prahou a jejími pamětihodnostmi. Uměl nazpaměť různá povídání průvodců cizinců a dovedl je vtipně doplňovat. Tak korunoval výklad cicerona na pražském hradě v české kanceláři těmito slovy: "Dámy a pánové, odtud jsme měli tu čest vyhodit pány místodržící!"
Jindy se po probdělé noci hodně malátný připojil k prohlídce Valdštýnského paláce. Když exkurse prošla ložnicí slavného císařského generalissima, Hašek se do ní vrátil, klidně svlékl šaty, ulehl do honosné široké postele, v níž si druhdy vévoda Frýdlantský hovíval, a ihned usnul. Chrupal spokojeně tak dlouho, až se tu objevila nová výprava zvědavých turistů a udiveně hleděla na novodobého Valdštýna. Spáč měl potom pro svůj originální nocleh opletačky s policií.
Anekdota? Dobře, tedy ještě nějakou. Jednou v létě přišel Jaroslav ze školy a sháněl se po obědě. Byly ledvinky, ale tvrdé. Vyskočil od stolu, popadl čepici a vykřikl: "Sbohem, maminko, já jdu na Slovensko!" Šest neděl nebylo po něm ani památky. A když se vrátil ze svých toulek po Slovensku, první jeho slova doma byla: "Maminko, jsou už ty ledvinky měkké ... ?"
Hašek měl velice rád děti. Dovedl celé hodiny vysedávat u dětského hřiště a pozorovat čilý rej lidských mláďat. Houpal maličké na klíně, nic si z toho nedělal, když mu některé za tuto "otcovskou péči" po svém způsobu zaplatilo; s většími škvrňaty si chutě zahrál : "Kolo, kolo mlýnský... " Stával se na chvíli dítětem mezi dětmi. To je skutečnost, ne anekdota.
Naděje na existenční zabezpečení se na Haška usmála, když mu redaktor Karel Horký slíbil místo v nakladatelství B. Kočího, a to jako redaktora humoristického listu "Dobrá kopa". Ale nic z toho nebylo.
Svůj slib, poctivě pracovat a tím si Jarmilu zasloužit, bral naprosto vážně, a proto ho nacházíme nějaký čas i v redakci "Ženského obzoru" vydávaného Ziegloserem. Byl v tom zase kus sebezapření pro Haška, který nebyl ctitelem ani přítelem ženské emancipace. Ale když chtěl dokázat, že peníze vydělá, vydělal je - pracovat uměl.
Přes všechnu píli a poctivost v práci nemohl však zcela pochopitelně nikde dosáhnout pevného postavení. Psal stále jen do všech možných novin jako mimoredakční přispěvatel za řádkový honorář. Usadit si ho v redakci, z toho měli všichni strach. Přitom však rádi přijímali jeho humorné příspěvky a dobře je honorovali. To, co páni redaktoři zvlášť vítali, byly krátké práce, které bylo možno otiskovat najednou, bez pokračování. A v tom jim Hašek ohromně vyhovoval. Při jeho vášni pro "foršusy" bylo to zcela samozřejmé, že se snažil uplatnit brzké otištění svých příspěvků, aby si po uveřejnění jedné humoresky mohl vybrat doplatek honoráře a získat hned zase zálohu na novou. Odtud tedy ta spousta drobných humoresek, které pak vyplnily několik Haškových knih.
Teprve později se Hašek pustil do rozsáhlejší románové práce s honosným titulem "Historie moudrého vola". Měl to být humoristicko-satirický román ze života pražské politické, umělecké a literární společnosti. Pracoval prý o něm několik let, ale nedokončil jej, neboť nenalezl nakladatele. Byly obavy, že by román nejen propadl konfiskaci, ale způsobil i mnoho zla a nepříjemností. Rukopis této dojista zajímavé práce se však nedochoval.Při způsobu života, jaký věčný "foršusák" Hašek vedl, peníze se v jeho kapsách ovšem neudržely. Byl téměř ustavičně ve finanční tísni. Ne jednou, ale několikráte ho matka vyhostila z domu a neměl často ani střechu nad hlavou, protože činži platil nepořádně nebo ji neplatil vůbec. Bytné s ním tudíž dělaly krátký proces.
Nezaručená anekdota vypráví o Haškovi, jak najímal byt. Když byl s bytnou sjednal výši nájemného a ostatní podmínky, postavil do kouta pokoje sádrovou dýmku, vytáhl z kapsy a položil na stůl několik listů čistého papíru a řekl: "Tak, a jsem nastěhován. Mně stěhování nedá nikdy moc práce. Dám své věci na průvan a vítr je odnese."
Hašek žil začasté opravdu bídně. Jako by ztratil všechen smysl pro pořádek a čistotu, chodil rozedraný a nijak se nerozpakoval přespat někde s nejbědnějšími existencemi ve stohu za městem.
V druhé polovině roku 1908 zakotvil konečně přece v řádném redakčním svazku a stal se členem redakce "Českého slova". Po dosavadním cikánském životě působila tato skutečnost na našeho humoristu téměř zázračně. Brzy byl v složitém aparátu denního listu jako doma, takže jeho chlebodárci s ním byli plně spokojeni. Zušlechtil svůj zevnějšek a z ošumělého Haška se obratem ruky stává slušně oblečený muž, který nejen svými schopnostmi, ale i zevně representoval člena redakce denního listu.
Tato nová životní situace zjasnila i jeho poměr k stále milované Jarmile. U smířil si její rodiče, docházel k nim, takže i v jeho lásce nadešla konečně klidnější doba. Časem si ovšem zabouřil - jinak by to nebyl ani Hašek, ale vše v rámci spořádaného života.
Ve své touze stát se zajímavým vyprávěl u Mayerů dokonce i o tom, že je šlechtického původu ( !). Přišel prý na to jeho bratr Bohuslav, který studoval pilně ve starých archivech, aby zjistil modrokrevnost Haškova rodu. Ale pak těchto studií zanechal, neboť Jarka nešetřil zlomyslnými šprýmy ani nad svým nezbádaným šlechtictvím. Tohle prý se ze starých pergamenů dověděl: Jeden z jeho pradědů, který se dostal do Čech jako námezdní žoldnéř již někdy v XV. století, byl pro znásilnění jeptišky lámán kolem a skončil potupně na šibenici.Existenční zajištění, které rodiče Jarmilini spatřovali v Haškově redaktorském platu, pohnulo je konečně k souhlasu ke svatbě. Stálo to mnoho urputných bojů, než si zamilovaná dvojice mladých tento souhlas vynutila. A myslím, že hned o svatebním dnu toho starý pán litoval, proto že - jak jsem slyšel od přátel - Hašek přišel na svatbu v placaté čepici a nevěsta prý omdlela, když spatřila svého ženicha takto vystrojeného.
Mayerovi zařídili novomanželům na Královských Vinohradech byt a Hašek prý po nějaký čas dodržoval ustanovení jakési svatební smlouvy, která mu přikazovala vzdát se alkoholických nápojů a napsat denně dvě humoresky nebo povídky. Ve skutečnosti tato "svatební smlouva" nikdy neexistovala a byla jen Haškovým výmyslem pro pobavení přátel. Manželství jeho za těchto poměrů nebylo ovšem šťastné. Jarka měl sice svou manželku upřímně rád, po stránce praktické však naráželo se krok za krokem na nové nepříjemnosti.
Haškovy příjmy v redakci "Českého slova" byly značné a doplňovaly je slušné položky honorářové z jiných listů, ale náš novinář trpěl stále nedostatkem peněz. Sám sice zbytečně neutrácel, ale vyčerpávali ho do dna přátelé a kamarádi. Jarka byl dobrák a dal každému, co kdo chtěl. Dlouho a vydatně podporoval rodinu proletářského básníka Louise Arletha, který později zmizel a jehož literární práce upadly v zapomenutí. Nejznámější byly svého času "Písně Bilitiny".
Opatrná Jarmila čekávala na Haška vždy na prvního před redakcí, aby mu sebrala služné, které právě dostal. Vždyť pro Jarku byly peníze tak nebezpečné jako pro malé dítě nůž. Ale někdy jí přece proklouzl a zmizel s výplatou, za kterou se dobře poměla celá kopa jeho kamarádů.
V "Českém slově" vedl Hašek denní zprávy. Byl proto povinen zjišťovat na policii, co se kde přihodilo, kdo si zlomil nohu na náledí, jak chytali splašeného koně nebo že někoho pokousal pes. Haškovi se leckdy na policii nechtělo, v hospůdce nebo ve vinárně bylo příjemněji. V takovém případě pak lokální referát novinářský obstarala fantasie pana redaktora za ochotného přispění přátel. Jen jeden příklad: "Záhadný případ. Dnes ráno o páté hodině, když mlékařka Františka Vodnatá přijela se svým vozem na své stanoviště v Korunní třídě, našla u stromu uvázaného slušně oděného muže. Přeřízla provazy a neznámý zmizel v šeru, ani nepoděkovav ... "
Ze své slušné existence v redakci "Českého slova" se Hašek těšil po několik let, ale jeho přímo nepochopitelná lehkomyslnost ho o ni zase nakonec připravila. Byla to stávka pražských elektrikářů, jež mu novinářsky zlámala vaz. Šéfredaktor poslal ho jako zpravodaje na schůzi stávkujících. Byla tam hodně bouřlivá nálada a předáci národně socialistické strany, Buříval a Fresl, všemožně se ji snažili ukrotit. Bylo by se jim to již podařilo, když tu vstal Hašek a přihlásil se ke slovu. Uvítal ho bouřlivý potlesk. Jarka vylezl na řečniště a prohlásil, že vůdcové jsou zaprodanci a stávku zradili.
"Nevěřte nikomu a věřte mně. Víte, že jsem Jaroslav Hašek, spisovatel. Jako redaktor ,Českého slova' to musím vědět! Prohlašuji, že stávkovat se bude a basta!"Z tohoto Haškova řečnického projevu bylo boží dopuštění. Buříval a Fresl zuřili, v "Českém slově" se šéfredaktor popadal ta hlavu, pošetilý řečník dostat" tříměsíční služné a okamžitě musil redakci opustit ...
Psal potom do "Práva lidu", tedy do listu politicky protichůdného. Nebylo to po prvé, kdy Jarka na obrátku změnil své politické přesvědčení. Neměl podle Mengra opravdové buňky pro politiku. Pokud byl nucen z důvodů existenčních pracovat v některé politické straně, vždycky si zachoval úplnou volnost a nikdy se nepodvolil nijaké stranické disciplině. Byl poctivý voják, ale kázně neznal.
Po výpovědi z "Českého slova" Hašek žil, jak se dalo. Střídal redakci za redakcí a nikde se neudržel. Jeho bohémská povaha to nedovolila. Bylo to čím dál horší.
V té době provedl Hašek zase jedno své pověstné extempore. Simuloval šílenství. Vlezl u Národního divadla na zábradlí mostu a dělal, že chce skočit do řeky. Přitom však obezřele počkal, až přiběhl nějaký milosrdný samaritán a horlivě mu zbraňoval v domněle sebevražednérn úmyslu. Přišel strážník a odvedl "zoufalce" na policii. Tam začal Hašek mluvit "s cesty" a policejní lékař uznal, že je blázen. Odvezli Haška do ústavu pro choromyslné a tchán Mayer, když se o tom dověděl, zaplatil prý za "blázna" zetě ošetřovné a stravné na celý měsíc. Asi za týden však ústavní lékaři poznali, že Haškovi nic není, že simuluje, a vyhnali ho. Bránil se zuby nehty, že nepůjde, že má byt a stravu zaplacenou ještě na tři neděle, a nedal jinak, než že do ústavu docházel na obědy, až projedl, co mu tchán zaplatil. Některé verse kladou tuto "událost" až do doby, kdy zkrachoval pozdější Haškův "obchod se psy".
Jarka se stal tatínkem. Tuto ohromnou událost bylo nutno oslavit. Rozradostnělý tatík putoval po všech známých hospůdkách a všude hlásal hrdě: "Narodil se mi syn. Otec zdráv!" Několik dní kupoval pro svého prvorozence kočárek a po celou tu dobu se nevrátil domů. Když pak konečně s kočárkem připutoval, shledal, že jeho manželka je pryč i s chlapečkem. Rodiče si dceru odvezli domů. Nepomohly Jarkovy prosby ani hrozby. Svou ženu a syna směl sice navštěvovat, ale již se k němu nevrátili.
Přispěním svého přítele spisovatele Ladislava Hájka, s nímž kdysi vydal zmíněnou již knížku veršů "Májové výkřiky", stal se spoluredaktorem časopisu "Svět zvířat". Zase bylo po nouzi a začalo se mu žít veseleji. Ale Jarka se vůči dobrému kamarádovi zachoval nehezky. Jeho přičiněním musil Hájek redakci opustit. Dostal od šéfa Fuchse okamžitou výpověď. Hašek se potom stal sám hlavním redaktorem listu a brzy proměnil tento seriosní časopis v četbu humoristickou. Otiskl tam na př. tuto zprávu: "V tichém okeáně žije podivné zvíře. Jest jeden a půl až dva a půl metru dlouhé, tělo má oblé, hladké, a mezi prsty plovací blánu. Domorodci jmenují je ,tabu-taburan', Leč ačkoli má takové strašné jméno, je jinak úplně neškodné ... "
Jindy napsal článek, proč u psů vzniká vzteklina. Prý jen proto, že se psům dávají náhubky a zvíře se nemůže pořádně napít ... A zase jindy vzbudil sensaci jeho článek, provázený obrázkem, že celá Vltava je katastrofálně zaplavena ondatrami z dobříšského panství. Kdekdo běžel k řece, aby popatřil na tu ondatří spoušť, která hrozí rozvrátit pražská nábřeží ...
Korunu těmto svým pustým výmyslům nasadil však článkem "Racionelní chov vlkodlaků". Komu se dnes říká "vlkodlaci", víme; tehdy se pod tím pojmem rozuměly příšery z jihoslovanských pohádek. Hašek ve svém "odborném" článku pojednával o jejich chovu, jako by běželo o nějaký druh psů, a sliboval čistokrevná mláďata. Za několik dní dostal šéfredaktor a majitel "Světa zvířat" Fuchs objednávku od nějakého učitele z venkova na "párek štěňat vlkodlačích". Přišel k Haškovi, ukázal mu dopis a soptil. Ale Jarka odpověděl usměvavě, blýskaje malýma očkama: "Pane šéf, buďte bez starosti, já to zařídím!" A na redakčním papíře napsal tento dopis:
Vážený pane! Potvrzuji příjem Vaší objednávky, za kterou děkuji, ale s politováním sděluji, že zásoba štěňat čistokrevných vlkodlaků je již úplně rozebrána. Jakmile však dojde nová zásilka, dovolíme si Vám ihned poslati pěkný párek, s kterým budete do jista plně spokojen.
S veškerou úctou
Hašek, správce odborného ústavu pro chov a prodej psů "Svět zvířat", Praha-Košíře, Klamovka.Starý Fuchs už toho měl tentokráte opravdu dost a Hašek musil z redakce. Převzal ji opět Ladislav Hájek.
Jarka měl zase po existenci, ztratil u Fuchse byt, přespával kde se dalo a zneužíval pohostinství svých přátel. Bydlil také u malíře Josefa Lady na Novém Městě. Bylo krásné nedělní jitro. Žáci jakéhosi ústavu stáli před svatovojtěšskýrn kostelem, nedaleko bývalé šitkovské náplavky, a jejich profesor jim vykládalo této staropražské památce: "Tady vidíte, hoši, kostel svatého Vojtěcha. Všimněte si dobře této zajímavé stavby. Severní loď je starogotická a pochází z třináctého století ... "
Do tohoto výkladu se pojednou vmísil Hašek, jenž tu již chvilku stál a poslouchal: "Nevěřte mu, milí žáci," vzkřikl, "tento kostel je slavnou památkou doby renaisanční se slabými zbytky slohu barokního. Postavil jej slavný pražský sochař Kilián Ignác Dientzenhofer, který se narodil roku 1695 na Malé Straně, v proslulém domě ,U sedmi čertů' ... "
Hašek neztrácel svůj humor ani v nejtrapnějších okamžicích života, ale tenkráte šlo to s ním opravdu s kopce. Zase chodil ošumělý a hledal nové přátele v kruhu lidí jako byl Ferda Mestek de Podskal, populární pražská figurka, majitel blešího cirkusu. "Zuřivý reportér" E. Kisch napsal o něm kapitolu do své "Prašné brány".
Haška Praha omrzela a vydal se znovu na dobrodružné cesty. Prošel jižním Německem a dostal se až na Balkán. V zuboženém stavu se po čase vrátil a rozhodl se, že si zařídí obchod se psy, jaký měl jeho bývalý šéf Fuchs ve "Světu zvířat".
Pro tento svůj problematický plán dovedl získat i tchána Mayera, který mu půjčil peníze "do začátku". Hašek si zařídil někde v Košířích psinec, najal "odborného" sluhu a paní Jarmila vedla kancelář. Pan šéf se sluhou sbíral zaběhlé psy, zlákal masitým vnadidlem i leckterého psa pořádného, důkladnou reklamou získával objednávky a "vyráběl" z obyčejných Vořechů vzácné, čistokrevné psy s rodokmenem. Někoho se mu podařilo ošálit, většinou ovšem pohořel, a tím obchod spěl k neodvratnému úpadku. Nakonec "odborný" sluha vypustil psinec se "vzácnými" exempláři hafanů a paní Jarmila se vrátila k rodičům. Neblahý obchod měl pro Haška a jeho choť i nepříjemné dozvuky soudní. Výrobce ušlechtilých psů se pak zase pustil tulácky do světa.
Přišel rok 1914. Za měsíc po atentátu na rakouského následníka trůnu v Sarajevě vypukla světová válka. Hovořily zbraně, mlčely Musy a Jarka neměl často, kde by hlavu složil. Čekal, kdy také bude povolán na vojnu, aby pomáhal císaři pánu vítězit. Dočkal se, byl pozván na Střelecký ostrov k odvodu, čemuž se tehdy říkalo "domobranecká přehlídka". Na otázku vojenského lékaře, zda mu něco schází, odpověděl že nic, že je pouze totálně blbý. Tato "vada" však odvodní komisi nepřekážela, Hašek byl uznán schopným a přihlásil se ihned do důstojnické školy.
Za čtrnáct dní dostal obeslání, aby se dostavil k svému pluku do Českých Budějovic, ale "omluvil se" korespondenčním lístkem, že pro nával práce přijeti nemůže, aby pánové posečkali. Ale "pánové" nečekali. Pro Haška přišel četník a pod f1intou s bodákem doprovodil ho až do Budějovic. U pluku se po prvé setkal s několika figurami svého "Svejka", hejtmanem Ságnerem, nadporučíkem Lukášem, který se jmenoval vlastně Lukas, šikovatelem Vaňkem a j.
Na svých dokladech měl poznámku "p. v." - politicky podezřelý - a kromě toho byl spisovatel. Dvě nejhorší doporučení si tedy přinášel do své válečné vojančiny. Proti hrubosti i hlouposti příslušníků rakouské armády měl svou osvědčenou zbraň : humor. K pluku narukoval v mumraji velmi podivné: v bílých jezdeckých kalhotách, žlutých kamaších, černých botách, v žaketu, červené vestě, peleríně a na hlavě měl klobouk tehdy módní, t. zv. "šlapec". Poněvadž u pluku nebylo hned dostatek uniforem, chodil na cvičiště v tomto groteskním úboru, doplněném f1intou na rameni a fajfkou v ústech. Děti měly z jeho zjevu nesmírnou radost. Než mu došly z domova větší peníze, dělal dobrotu a povaloval se po kavalci. Jakmile měl peníze v kapse, zmizel z kasáren a objevil se v nich až za osm dní. Zato byl pak zavřen a vyloučen z důstojnické školy.
Zakrátko pak jel s "marškou" na frontu a řízením osudu se stal kronikářem pluku, zapisovatelem jeho hrdinných činů. Poněvadž tu nebylo mnoho práce, pověřen byl ještě s několika vojáky pasením plukovních krav. Při ústupu se těmto pastevcům lépe utíkalo, když se vyšvihli na své kravky jako na koně. Tato kavalkáda narazila na skupinu Rusů a byla ochotna se dát zajmout. Ale Rusové přinutili vyhrůžkami jezdce na skotu, aby zajali oni je. Chtěj nechtěj přivedl tedy Hašek zajatce a za svou "statečnost" před nepřítelem dostal velkou stříbrnou medaili. Zakrátko se však dostal do zajetí sám. Pouze ho přitom mrzelo, že přišel o fajfku. Když mu dali jinou, byl zase v dobré náladě a pranic nelitoval, že nemůže už bojovat za rakouskou monarchii. Brzy ovšem poznal, že zajetí není žádný med. Prožil hodně utrpení, než se dostal do zajateckého tábora. Brzy tam zvědělo československých revolučních organisacích v Kyjevě a v Petrohradě. To vněm rozproudilo novou čilost a touhu po jakékoli práci ve prospěch vlasteneckého hnutí. Stal se v zajateckém táboře ještě s několika druhy hlavním agitátorem pro revoluční myšlenku.
Nelekal se vniknout se svou agitací pro vznikající československou armádu ani do baráků zamořených tyfem. A nemoc zachvátila i jeho. Bylo to s ním z počátku hodně zlé, saniťáci tvrdili, že nevydrží ani hodinu, a hádali se, kdo z nich si vezme jeho nové vysoké boty. Jejich polomrtvý majitel byl nucen svou obuv bránit proti neomaleným útočníkům a podpatkem boty rozbil jednomu z nich nos. Svůj boj s nimi vyhrál, válka s nemocí byla horší.
Ale mraz kopřivu nespálí. Hašek ošálil svým humorem i smrt, že odtáhla s nepořízenou. Počátkem června 1916 dostal povolání do vojska. Lékař ho však neuznal za schopna řadové služby ve zbrani a přidělil ho k lehčí službě. Toto rozhodnutí Jarka z počátku těžce nesl, ale brzy se potěšil. Byl komandován k plukovnímu štábu na frontu a tam zařaděn do písařské služby, velmi prosté, jež nevyžadovala mnoho času. Nový písař měl dlouhou chvíli. Rozvědčíci za noci znepokojovali nepřítele; i požádal je Hašek, aby ho někdy vzali s sebou. Styděl se za to, že se jen neužitečně povaluje. Dostal veselou odpověď: "Bráško, vem do ruky pero místo pušky, tím pro naši věc uděláš víc!"
Jarka uznal, že mají pravdu. Poslechl, psal a psal, "dávaje se inspirovati duchem těchto podivuhodných lidí, v nichž ani všechna příkoří a utrpení nedovedla zabít touhu po národní svobodě a volnosti ... "
Později se stal v Kyjevě redaktorem revolučního "Čechoslovana". Konal svou novinářskou povinnost ve službě legionářského hnutí pečlivě a poctivě; ve volném čase však si zahýřil tak, že si ti, kdož ho znali od dřívějška, řekli spokojeně: "Konečně je to zase ten starý Hašek. Teď ho opět poznáváme!"
Přitom nebylo v celém hnutí nad něho horlivějšího pracovníka. S několika nadšenci svědomitě budoval na základech, které se po příchodu Masarykově staly pevnými a do důsledků propracovanými směrnicemi české revoluční akce. Své novinářské práce označoval nejvíce jménem "Dr Vladimír Stanko". Činil tak z opatrnosti, aby se čtenáři nesmáli při jeho článcích, což by se bylo jistě dálo, kdyby je byl podpisoval "Jaroslav Hašek". V Kyjevě byli lidé, "kteří by se byli dovedli bít za to, že Jaroslav Osipovič Gašek je nejinteligentnější, nejvzdělanější a nejbystřejší Čech, jakého kdy poznali, stejně jako byli lidé, kteři tvrdili, že není většího pijáka, gamina, rváče a mystifikátora nad onoho českého redaktora ... "
Vytáhl starou osvědčenou zbraň, humor a smích. Bil vpravo i vlevo a nijak se nerozpakoval zasáhnout i tam, kde snad nebyl zcela v právu. Pro pamf1et, který napsal do oposičního časopisu "Revoluce", dostal se před soud plukovního výboru. Byl odsouzen k odvolání svých výroků, ale již v druhém zasedání plukovního výboru nestál jako obviněný, nýbrž zasedal vedle svých nedávných soudců jako jednatel plukovního výboru, a zakrátko dokonce jako jeho předseda.
Velký chaos, v němž se za oněch dob v Rusku žilo, vynesl i Haška jinam, než byl původně. Jarka se přihlásil do Rudé armády, pracoval v komunistickém hnutí a také zde se uplatnil. Praví se, že byl i komisařem ve větší gubernii, než je celá Československá republika. Těžko zkoumat všechny překotné události, v jejichž víru se ocítal. Nelze posoudit, co je pravda, co výmysl nebo i pouhá anekdota. Skutečností jest, že v době, kdy se do vlasti vracely naše legie, objevil se tu i Hašek, opět plný úsměvů a chytráctví ve svých malých očkách. Oplýval humorem, vyhledával staré kamarády, vysedával s nimi v hospůdkách, vypravoval nejnemožnější historie ze svého působení v dálném Rusku a zase žil svým někdejším životem, jako by jím byl nikdy ani nepřestal žít. Pracoval literárně a vrhl se na psaní svého "Švejka".
První díl "Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky", vyšlý v roce 1912, to byly vlastně jen základní obrysy osobnosti, která se svého propracování v jedinečný a naprosto svérázný typ dočkala teprve v třídílném pokračování "Dobrý voják Švejk za světové války". Tady teprve dozrál ten neumořitelný žvanil drastického humoru, neohrožený žrout a zbabělý voják, geniální simulant, skvělá karikatura c. a k. vojáctví, se všemi sklony k tupohlavému idiotství
i lišácké zchytralosti. Obklopen štábem figurek stejně psychologicky propracovaných a živých, strhuje čtenáře k výbuchům smíchu i obdivu.Není jistě v naší, ba ani světové literatuře druhá kniha, která by u literárních kritiků vzbudila tolik rozpaků jako Haškův "Švejk". Ostatně - Hašek nenašel ani oficiálního nakladatele, který by byl ochoten tuto věc na knihkupecký trh uvésti, a proto kniha vyšla jako soukromý tisk. Knihkupci odmítali "Švejka': prodávat, protože "s takovou sprostou literaturou, jež má za účel místo inteligence vychovávat národ neomalenců" - nechtěli nic mít. A přece i ti, kdo oficiálně odmítali, v soukromí se Švejkem skvěle pobavili.
"Desetitisíce čtenářů se nad stránkami Švejka prohýbají smíchem" - napsal Ivan Olbracht " ale pochváliti ho, si z literárních osobností netroufal ještě nikdo. Zeptejte se prostého čtenáře, co o této knize soudí, a on se již při jméně Švejk rozesměje, ale otažte se ,literárně vzdělaného' člověka a ten se shovívavě usměje a řekne obojatě ,Mno'! Nechce býti tak nevděčný, aby za všechny veselé chvíle, které mu kniha poskytla, řekl o ní něco nehezkého, ale vzpomene-li si na druhé straně na její naprosto neliterární' sloh, na bezděčné políčky, které kniha dává staré i nové literární estetice, a hlavně starému i novému literárnímu estétství, vzpomene-li si na přesilná rčení jejího vojenského, pouličního a hospodského jazyka, která se obyčejně jen vytečkovávají, tu si přece uvědomí, že by si zadal, kdyby řekl: ,Je to skvělá věc !'" Nakonec však Haškův román přece jen zvítězil. Nezapírejme si, že velkou zásluhu o to má cizina, která s takovým nadšením Švejka překládala a všude ocenila.
A za poslední války, v době nacistického systému, kdekdo z Čechů bral do ruky "Švejka", aby se od něho naučil, jak plnit nesmyslné rozkazy v duchu poctivé "švejkoviny".
Výrazné ilustrace k "Švejkovi" nakreslil Josef Lada. Nedovedeme si ani představit, že by některý jiný umělec dovedl výstižněji zachytit životnost Haškových figur než Lada. Ten jeho Švejk ! Otylý bubřina s neoholenou tváří, bambulovitým nosem, čepicí s "jablíčkem" na hlavě a fajfkou v ústech, to je nesmrtelná kresba!
Švejk byl již dvakráte zdramatisován a dvakrát zfilmován. Když ho v Praze znamenitě hrál K. Noll v divadélku "Adrii", vypadal, jako by byl vypadl Ladovi zpod tužky.
Byla to vlastně jen několik málo let, která Hašek po svém návratu z Ruska doma prožil. Zemřel 3. ledna 1923 v Lipnici u Havlíčkova Bradu - nedožil tedy ani plných čtyřiceti let.
Ivan Olbracht a jeho konci napsal: "Hašek zemřel tak, jak žil. Lékařská diagnosa určila několik nemocí, ale všechny měly jeden původ : upil se. Když došla do Prahy první zpráva a jeho smrti, Praha se smála, neboť Hašek za míru i války ,umřel' několikráte a jména jeho ani ve spojení se jménem smrti nebylo možno vyslovit jinak než se srdečným smíchem na rtech. A tak i jeho skon byl stylový, neboť dobrý voják Švejk jest živel protitragický a ani smrt není s to, aby mu setřela jeho pitomě moudrý úsměv. A já měl tenkrát v srdci víc hněvu než lítosti, zuřivého hněvu nad tímto. jeho nesvědomitým kouskem, nad novou mystifikací, nad špatností, že nechává .Švejka' nedokončena, nad tím, že mu tak docela a nic nezáležela na umění a na světě a na nás všech, kdož jsme ho měli rádi, a zabíjel sebe, a že byl by patrně s touž samazřejmostí ochoten zabíti i Švejka, kdyby mu byl jeho nakladatel dal za ta honorář ... "
Škoda, věčná škoda, že Hašek "Švejka" nedokončil.
Poslední dva díly, připsané Karlem Vaňkem, pokračují sice ve Švejkové tradici, ale předchozím se nevyrovnají. Jsou spíše jen důkazem toho, že Jaroslav Hašek nemá pokračovatele.
Haškovo literární dědictví krom Švejka obsahuje přes pětt set humoresek a povídek, z nichž velká část vyšla ve větších souborech. Je však jisté, že mnoho a mnoho věcí Haškových zůstane navždy roztroušeno po časopisech, kalendářích a různých příležitostných tiskovinách, ztraceno pod neznámými hesly a pseudonymy.
Životopisců Haškových byla řada. Nekonečné je moře anekdot, které se o Haškovi tradují. Sto let života bys, milý Jarko Hašku, potřeboval, kdybys měl prožít všechno to, co se tu o tobě nyní povídá. A já zatím teď dopisuji jen svou knížku vzpomínek na tebe. Vidíš, že jsem se ti nepomstil za zlomyslnost, kterou jsi na mně v "Švejkovi" spáchal. Pokusil jsem se podle svých vzpomínek i s opatrným použitím pramenů vykreslit tě takového, jaký jsi ve skutečnosti byl a jak jsi ani jiný být neuměl a nemohl ...
Použitá literatura: Václav Menger, Ivan Olbracht.
Napsal Břetislav Ludvík I. vydání v srpnu 1946
Vydalo nakladatelství Orbis, Praha Písmem Ronaldson vytiskla
knihtiskárna Orbis, Praha XII, Stalinova 46 Cena 6 Kčs