Hradčany s rozhlednou pokračují…

I

Hradčany s rozhlednou pokračuji v rozmluvě, přerušené před třemi roky [viz fejeton V Zlaté uličce na Hradčanech…] . Je květnová noc roku 1917. V oknech Hradu, odkud kdysi vyhodili místodržící,
objevilo se rudé světlo. Odlesk rudé záře poskakuje po vlnách Vltavy.

Rozhledna: „Volala jsem na vás, Hradčany, již několikrát, a vy jste mlčely. Volala jsem na vás, když společnost měšťáků se srdcem zaječím věšela černožluté prapory na Staroměstské radnici, aby udržela své vily a císařské řády. Přála jsem si s vámi mluvit, když vdovy v černých šatech a stařeny v černých šátcích chodily do kostelů pod těch sto věží proklínat ty, kdo jim vzali muže a syny. A volala jsem na vás, když vězňové na Hradčanech zpívali podivné písně a když ulekaně vyletěli vrabci nad motolským cvičištěm, když tam zastřelili kaprála Kudrnu po rozsudku vojenského soudu.“

Hradčany: „Že jsme spaly? Ne, to nebyl spánek. Byla to mdloba, v níž jsme v mrákotách prožívaly vše, co se nad námi děje. Slyšely jsme nejasně, jak zahvízdaly parní stroje vlaků, odvážejících na jih
a na východ erární sukno.“

Rozhledna: „A pod tím erárním suknem bila srdce, která nahořkla. A cítily jste též, že páni z Vídně přes Moravu až k nám učili své poddané hrdinským ctnostem odříkání a zapírání? Slyšely jste v snách, jak se arcibiskup modlil, aby národ vděčně se tiskl kolem trůnu jako ovce kolem berana a s oprátkou na krku křičel slávu?“

Hradčany: „My pohříženy samy v sebe byly jsme si jisty, že ty tři roky nezničí staré české nenávisti a že nezničí naději. Slyšely jsme ve spánku dupot kroků českých vojáků, kteří byli silnější těch, kteří v rodném kraji podrývali sílu národa u kořene. S námi za těch nocí krve hovořily duše nejnevinnějších obětí zpozdilé vlády, kdy páni na radnici hynuli v naivní lhostejnosti. Ony nám zpívaly písně o silném zdraví a mravní rovnováze českého lidu. Zpívaly nám písně o novém životě a novém jaru. A v tom spánku neviděly jsme před sebou žádné povznešence, považující pro svůj měšec a falešné vzdělání jediné sebe za středisko všech událostí. Před našimi zraky vynořovala se prací ztvrdlá ruka českého lidu a my jsme věděly, že až lid promluví, až udeří ta křemenná pěst, že rozrazí řetěz těch pár století společného žití s Vídní a přimáčkne k zemi všechny povýšence. Rozhledno, dnes nejsou již tiché, bezduché noci v Praze.“

Rozhledna: „Ještě vidím, že v kavárnách podřimuje několik jednotlivců, luštících tu obtíže politických problémů, ale lid, lid je na ulicích. Bzučí to jako v úle.“

Hradčany: „Včera v noci prošel duch císaře Ferdinanda I. císařskými pokoji na Hradě. Rozhlédl se smutně po podobiznách rodových, zakvílel, zavzdychal ,Nikdy již!’ a zmizel.“

Rozhledna: „To čtli ve Vídni Prohlášení Českého svazu.“

Hradčany: „Zas kvetou třešně v Strahovské zahradě, vzduch je plný vůně, touhy, života, my jsme omládly.“

Rozhledna: „Královské Hradčany ...“

Hradčany: „K čemu to slovo ‚královské’? Králové, milá Rozhledno, patří minulosti, a Hradčany patří lidu.“

II

Zimní lednová noc roku 1918.

Od červených prejzů hradčanských střech odráží se šum hlasů, jako když mořský příliv bije do skal. Od Prohlášení Českého svazu uplynulo osm měsíců.

Hradčany: „Vidíte, Rozhledno, ohně vojenských táborů po okolí?“

Rozhledna: „U Vysočan, Michle a Košíř stojí dělostřelectvo.“

Hradčany: „Slyšíte, Rozhledno, střelbu kulometů od Prašné brány?“

Rozhledna: „Linie maďarských husarů na Václavském náměstí se zakymácela, lid protrhl kordon.“

Hradčany: „Nerudovou ulicí táhnou zástupy lidu s rudými prapory.“

Rozhledna: „Na Staroměstské radnici vztyčili z balkónu rudý revoluční prapor. Celé náměstí naplněno lidem, který zpívá. Není ulice, kterou by netáhly zástupy. Celá Praha je jedinou pěstí. Všechna práce stojí. Dílny jsou opuštěny a dělník vyšel do ulic. Není ulice, která by se neotřásla jeho kroky. Ten silný krok otřásá starými řády. Porozumějí ve Vídni, že proti tomu jednotnému duchu je marno jít?“

Hradčany: „Jsou již u Hradu. Královský hrad se otřásá revoluční písní. Kanovníci, arcibiskup, šlechta, místodržitel se uzavřeli ve svých pokojích a trvají na modlitbách. Dvouhlavý orel zmizel z vchodu do Hradu. Dnes vyhazuje místodržící z Hradu český lid. Český národ to zpívá píseň vzpoury před Královským hradem.“

Rozhledna: „Daleko široko kolem do kraje vidím dědiny a města. V nich rudé prapory revoluce vyvstávají z mlžné clony. Pracující lid je na pochodu stvořit si novou svobodnou vlast. Objímá ji již silou svých svalů, trhá z ní vše, co na ni oděli její proklatí milenci. Slunce vychází na východě a jeho paprsky osvětlují děla namířená do pražských ulic. Och Hradčany, jak jsou ta děla malinká, titěrná proti té bouři, která zaburácela.“

Hradčany k lidu před Hradem: „Váš čas přišel, bratři. Vstup, český lide, do Hradu!“