V Zlaté uličce na Hradčanech …

V Zlaté Uličce na Hradčanech setkal jsem se jednou v noci před válkou s duchem nebožtíka Broučka z Vikárky. Upozornil mne na jednu zajímavou věc, kterou zde předvádím:

Praha spí. Vltava šumí a v tiché noci vede kamenná masa Hradčan rozmluvu s Rozhlednou na Petříně. Hradčany tváří se přitom jako vždy vážně. Rozhledna chtěla by mluvit ironicky, což se jí nedaří.

Hradčany: „Všimla jste si, že Vítkov se dnes nezúčastňuje rozhovoru? Ignoruje nás.“

Rozhledna: „Pohádal se včera v noci s chrámem svatého Petra a Pavla na Vyšehradě kvůli náboženským problémům z minulosti. Do rozhovoru se vmísil chrám svaté Ludmily na Vinohradech. Nerozuměla jsem, co si řekli, neboť vítr šel opačným směrem a já se sotva udržela na nohou.“

Hradčany: „Dejte mně pokoj s minulostí. Zdá se, že všichni se zastavují na té vzpomínce. Všude se mluví o královských Hradčanech a to nás Hradčany začíná nudit. Jsme v hrozném stavu. Rády bychom zívaly, ale bojíme se, abychom se nerozsypaly. Proč máme být stále jen tím pozlátkem staré slávy? Vždyť já vím dobře, co se děje dole kolem nás. Tam v Praze oddávají se odpočinku a slastem života, události veřejné nepůsobí mnoho hluku. Stalo-li se něco, příliš to nerozčililo. Všude v úřadech, společnosti vidíš jen stroje, nic se v nikom neozvalo, chyběly myšlenky. Zde v Praze vše mohlo a mělo být lépe řečeno.“

Rozhledna: „Obávali se, že spadnu na turistický pavilón.“

Hradčany: „Žerty stranou, madame, chtěly bychom si dnes promluvit vážně. My vidíme do srdce Prahy. Vidíme tam pány, kteří mají prsa kvůli žlutým plíškům, kteří mají nos, aby mohli na něj posadit zlatý skřipec, a hlavu k tomu, aby se na ní zatřpytil cylindr. Viděly jsme předevčírem, že do sadů na Žižkově nevpustil strážník člověka, který byl velice chudě oděn. Všimněte si jen prosím té nafouklé budovy Reprezentačního domu v Praze. Kolik miliónů se tam spolklo. A vy, madame, vidíte také kolem Prahy malinké domečky, kde žijí otrhané děti, a každý našel by tam v předměstích staré, chudé, zedřené ženy, které po sedmdesátiletém počestném a pilném životě ještě pracují po celé dny, časně vstávají a pozdě uléhají, aby si vydělaly mizerný ždibec mzdy, jenž je právě uchrání, aby nezahynuly hladem. A šťastnější, a nikoliv záslužnější členové společnosti ...“

Rozhledna: „Sobecká a zbabělá společnost.“

Hradčany: „Nepřerušujte nás, madame. Chcete-li, tedy ta celá sobecká a zbabělá společnost stále ještě neví, co má dělat, a když má někdo lepší kabát, zdali společenský mrav mu dovoluje sednout si ke stolu, za kterým sedí člověk se záplatou na kolenu?“

Rozhledna: „Obratný, dovedný švec má právo býti pyšnějším než nevědomý advokát, nafoukaný majetník domu, který nic nedělá, než prohlíží, zdali domovník zametl čistě schody.“

Hradčany: „Bumbrlíčkové se roztahují všude v Praze. Mají mnoho rozumu, na první pohled činí to dojem prostosrdečnosti. Starosta jezdí v odkrytém kočáře a kývá na všechny strany, a to tak, aby bylo vidět zlatý řetěz. Všichni, kteří ho pozdravují, buď mají své syny u magistrátu, nebo v jiných obecních podnicích, nebo se chtí tam dostat sami, bez ohledu na to, mají-li schopnosti. Žádný z té smetánky společnosti, kdyby dnes umřel, neměl by pocit, že vcelku je to s jeho spoluobčany a vlastí poněkud lépe, nikoliv trochu hůře, protože žil. Proč hledíte dolů na Petřín?“

Rozhledna: „U mých nohou spí policejní hlídka. Spí jako andílkové. Bojím se, abychom jí neprobudily svým hovorem. Pod hlavu si dali haldu novin, které zkonfiskovali včera zvečera po malostranských trafikách.“

Hradčany: „Sem k nám chodí též novináři. Málokdo z nich čerpá sílu při pohledu na nás. Jsme přece tak mohutné, že mělo by každému napadnout, že jen tak zčistajasna zde se nevztyčujeme nad Prahou a že to musí být symbolem. Ale to málokoho napadne. Většina tisku u nás staví se na stranu většiny jen proto, že se to snad lépe vyplácí, je k dispozici tomu, kdo víc zaplatí, a křičí dnes ,Hosana!’ a zítra ‚Ukřižuj!’ Dělá dnes jednu věc bílou a zítra zase černou. Tisk, milá Rozhledno, nemá pozůstávat jen z tiskařské černě, nýbrž z potu a krve mužů, kteří bojují za svobodu; až jednou přijde převrat, pak se objeví mravní vliv tisku.“

Rozhledna: „Zatím však ohýbají se dále hřbety.“

Hradčany: „Tomu jsme si zvykly. Kolik těch lidí, kteří chodí po Praze, jsou příliš sobeckými, aby přemýšleli o tom, že může přijít něco, co by je vyrušilo z klidu. Kdyby žádný z nich neříkal, že se nemůže exponovat pro svobodu, že mu to nedovoluje jeho úřad, postavení, rodinné a jiné poměry, byli by již svobodnými. Jak bychom byly rády, kdyby přišel někdo a strhl dvojhlavého orla z našeho hlavního vchodu. A zatím vůdcové té Prahy se napořád radí v hospodách, a proto nejsou ti praví. Jak bude dál? Nejsme žádný rok jisty, že zčistajasna nebudou obyvatelé tohoto města odvedeni na jatky, že v několika měsících nebude počet vdov a sirotků v městě rozmnožen o desetitisíce ze zvůle jednotlivců.“

Rozhledna: „Z kasáren na Pohořelci jdou vojáci na noční cvičení. Nezpívají, jdou tiše.“

Hradčany: „Včera v noci letěli krkavci od německých hranic na jih. A u nás se neděje nic. Je velké ticho.“

Rozhledna: „Na východě se objevují ranní červánky. Vychází slunce. Kdy si přejete, abychom pokračovaly v rozmluvě?“

Hradčany: „O ostatním si povíme za tři roky, v květnu roku 1917.“ [viz fejeton Hradčany s rozhlednou pokračují...]