Poslední Kumáni

😥(Začátek povídky chybí.)

*

A u nich v údolí v Hordové všichni jsou takoví. A on je nejkrásnější typ, jak ho představoval pan Etvös. Co je to typ, to také nevěděl, ale pohladil si samolibě vousy. Vracel se domů obohacen tolika novými zkušenostmi, až se mu hlava točila, když si chtěl na všechno najednou vzpomenout.

A již k večeru je Juro doma. Nepoznali ho hezky dlouho a nechtěli pána v černých šatech pustit dovnitř. Teprve, když se zaklínal, že je jejich Juro, vpustili ho do světnice, obkoukli a uznali, že je to jejich syn.

A ti tebe pěkně zřídili, zaplakala nad proměněným synem stará Zvarová.

„E co, zřídili,“ zvolal Juro cinkaje penězi v kapse. Pak všem ukázal spodní prádlo.

„Tací jsme Kumáni!„ zvolal s nádechem pýchy, jaký jsme to národ!“ a odešel do krčmy žida Samuela.

„Žide, nalej vína,“ poručil, až Samuel se lekl změny, která se stala s Jurou. Dříve přišel a řekl:

„Dejte mě, pěkně prosím, pán Samuel, pálenky,“ a teď zas volá:

„Tak co, žide, bude s vínem, ukážu ti, co jsem já, v Pešti mne páni vykoupali, umyli, vozili. Ukážu ti, co jsme za národ.“

Samuel zavrtěl hlavou a ještě jí vrtěl, když přinesl sklenici a džbánek vína.

Přicházeli sousedé, Juro poručil jim pálenky, popíjeli a poslouchali, co Juro viděl a slyšel v Pešti.

„A jaký jsme národ!“ zvolal Juro bouchaje pěstí do stolu, „praví o mně těm pánům ten pán: Je z vesnice, kde loupili, vraždili, pálili, jezdili na koních po rovinách, přepadali vojska a města, kradli i ženy a loupili kostely a maso jedli syrové. Jsme jacísi Tataři, Kumáni nebo Pečenězi, čert ví, co jsme, ale jaký to jsme národ!“

Převrátil do sebe džbán vína: „A my na takových malých koníkách řežeme hlavy a ten pán ukazuje mne pánům a říká: Podívejte se na jeho nos a obličej. A hmatá mně po obličeji, hmatá, do očí mně strká prsty a říká: Podívejte se na něho, jak se dívá. A já se dívám na světla na shromáždění a on mne strká kupředu a volá: Podívejte se na ten národopis, totiž na mne. A o vás všech čte, že máš, kupříkladu Klučko, lebku tolik a tolik centimetríků širokou i dlouhou a čelo dolů jako blbec. A tak o každém z vás vědí v Pešti. Pak mně dali 50 K a poslali domů.“

Klučka slyše kritiku své hlavy, chytil se za ni a zabědoval:

„Ach, co se o mé ubohé hlavě povídá v uherském království.“

A též se přidávali sousedé. Kurela pronesl obavu, že se úřady o všem dozví, a mají-li páni v Pešti na ně nějaké podezření, že je třeba všechny zavřou do Komárna nebo na Vacov.

„Bože můj spravedlivý,“ ozval se starý Stefaník, „zač budem trpět, co si to nás vymyslili.“

„E co, vymyslili,“ pravil Juro, „četli to z knihy a přede všema mi říkal velkomožný pán: Ten, co zde sedí, je jeden z těch, co na koních se proháněli a loupili, hlavy řezali, vesnice pálili, nemluvňata píchali, ženy kradli, pálili vsi a města a hrozně se chovali. Jak to slyším, celý se třesu, ale když vidím, že se všichni na mne usmívají pěkně, kývám hlavou. To na vás přijde, sousedé, taková chvíle,
že byste se dali pověsit pro nic za nic a myslíte si, když to povídá a čte takový pán před takovou společností, že to je přece jen pravda.“

„Vidíte ho,“ vykřikl Kurela, „jak nám to tam vyvedl v Pešti. Měl jsi říct: Pánové, vy se mýlíte, my jsme úplně nevinní. A kleknout jsi měl na kolena a prosit, že to není pravda, a on ničema zatím vezme 50 K a kývá hlavou, že jsme bůhvíjací lotři.“

„A beztoho jen pořád s pány lítal,“ vmísil se do toho Klučka, „a kdoví, co jim namlouval o nás poctivcích. Nech si svou kořalku, zrádče!“

Dopil pulčík až na dno a seděl dál, lituje, jak tak ten konec mu vyšel z úst. Starý Stefaník obrátil se na Jura:

„Prodal jsi nás jako Jidáš Krista Pána za 50 K. My tě tu litujeme a ty zatím v Pešti mezi pány vymýšlíš si na mne, že já stařec nad hrobem na koni se proháním a loupím kostely a ženy kradu a hlavy řežu. A až mne v okovech povedou...“

Dal se do vzlykotu, jak na něho působila pálenka.

„A kdy jsem já vypaloval vesnice, psí synu?“ otázal se Medvecký vstávaje nemotorně a šermuje pěstí Jurovi pod nosem, „pověz, kdy jsem podřezával nemluvňata?“

„Ne, sousedi,“ bránil se Juro, „nikoho z vás nejmenovali, jen to mysleli, že celek zpustnul nebo tak nějak, čert aby jim rozuměl.“

Jak by se byl pan Etvös zaradoval a rychle si poznamenal to, co nyní pronesl sedlák Čulen k Jurovi:

„Sám zasloužíš, zrádče, abychom ti hlavu uřezali, hej, nemám pravdu? A když ti i hlavu necháme, na záda se ti přece dostanem.“

Vytáhli zpoza stolu ubohého Jura a hodili přes něho halenu starého Stefaníka a odbývali soud lidu. Krátký, ale důkladný.

Pak ho vystrčili do tmavé noci a nešťastný Juro, bruče pro sebe „Ej, jaký jsme to národ!“ pomalu vrávoral k otcovu statku. Náhle mu bylo jasno. Loupili, pálili, vraždili a teď mu nabili. Teď to dokorunovali.

A zatímco Juro v těchto úvahách díval se na měsíc vypluvší nad lesy v údolí, radili se v krčmě, jak napravit chybu, spáchanou Jurou.

Konečně byl přijat návrh starého Stefaníka, vypravit deputaci do Nitry k županovi, padnout před ním na kolena a říct:

„Velkomožný, blahorodý pane, vaša sekelenc, račte nám prominout, ale my nikdy nekradli, neloupili, nevraždili, ženy neunášeli a nevypalovali vesnice. Račte, nejvelkomožnější pane, o tom dopsati do Pešti, neboť my se na koních neproháníme.„

A tak z Hordové vypravena do Nitry velká deputace.

Tak, jako se přicházeli poklonit Tataři velkému chánu, tak šli z Hordové k županovi do Nitry. To znamená, že jich deputace nebyla nijak okázalá. Jen si vzali bílé haleny přes sebe na znamení úcty k velkomožnému županovi a vyleštili si opasky a nabrousili nože.

Pan Etvös a jiní páni byli by snad v tom shledali přece jen stopy po bývalé divokosti, ale ten význam takové nabroušení nožů na cestu nemělo. Nože byly určeny ne k řezání uší, nýbrž k prostému krájení chleba a slaniny, čehož hojné zásoby nesli s sebou.

Zde u Váhu se vůbec bez slaniny z domova nevychází, jakmile se podniká i nedlouhá cesta. Jde šohaj do blízké vesnice na námluvy, řeže si kus slaniny za kusem, polyká ji a myslí si:

„Nevěsta dostane tolik a tolik vepřů, hoj to bude slaniny!“

Slanina působí zde v této krajině velice uklidňujícím způsobem. Polykání tučných pruhů činí tu člověka rozvážlivým a jeho jednání stává se rozšafným. Přitom člověk pomalu kráčí a všechno si dobře rozmyslí. I zlost člověka přejde, když jí slaninu.

Deputace z Hordové šla tedy velkými starými lesy přes vrchy k Nitře. Šli pomalými kroky, krájeli si z hojné zásoby slaniny a utírali si zamaštěná ústa do bílé haleny. Bylo jich šest. Šel i starosta Zvara, Klučka, Jurenka, Topolík, Babrák a Robika.

Starosta měl připravenu řeč a všichni po cestě ho nadšenými slovy vybízeli, aby to jen pěkně řekl panu županovi a aby to nezkazil jako tenkrát, když přišli vojáci honvédi před léty na cvičeních do vsi a kradli slepice a Zvara jako otec dědiny šel si na to stěžovat k hejtmanovi.

Přijde, počne mu ruce líbat a říká:

„Zlatí vojáčkové, oni tak po kopcích lezou jak brouci.“

A třese se jako osika a hejtman nic z něho nedostal než:

„Zlatí vojáčkové, jako kozy to hopsá po skalách a vyhladoví, nejvelkomožnější pane.“

Tenkrát si Zvara nevzal na cestu k hejtmanovi slaninu, a proto to tak dopadlo. Dnes však má slaniny zásobu, krájíji, polyká a praví k sousedům každou chvíli:

„Padnu před ním na kolena, dočista padnu a řeknu: Nejvelkomožnější pane, nagyságos úr, očernili nás a kdesi cosi a zde o Klučkovi četli veřejně v Pešti, že má hlavu jako blbec a Jurenka že vraždí
nemluvňata. A vy jeden po druhém padnete na kolena, až zamrkám, a začnete se šoupat na kolenou k němu a bědovat, jako by nám uhynuli všichni vepři: Jeje, nagyságos úr, jéje, jeje. A mrknu zas, chytíme župana a budem ho s pláčem líbat a křičet: Za všechno děkujeme, spasiteli!“

Pěkně se to povídá, ale i jednodušší věci zůstaly často jen problémem. Než přišli z Hordové do Nitry, snědli všechnu slaninu a čtvrt hodiny před městem řekl starosta Zvara:

„Milí moji přátelé, což jestli velkomožný pán župan začne na vás řvát? Tací páni dovedou křičet, až se město třese, znal jsem předešlého župana. Přišel vám jednoho dne po povodni do Nového Města nad Váhem a rozdával dvacetníky. Stojím a dívám se, jak ho chválí, vtom je už u mne s celým průvodem a dá mně dvacetník. Hodně tě to vyplavilo? táže se. Kdepak, nejmilostivější pane, mrcha Váh k nám do hor nemůže, u nás vrchy třistakrát vyšší než nejvelkomožnější a nejmilostivější milostivý pán. A vtom počal řvát, proč pouštějí nezaplavené lidi mezi zatopené, a řve, až se to rozléhalo po celém městě a mne uhodil holí přes hlavu a poručil, aby mně vzali dvacetník. Tak mně ho vzali, strkali do mne, dloubali a on jen pořád křičí, že jsou tu podvodníci.“

„Slyšel jsem,“ pravil Klučka, „že prý župani mají zvláštní školu, kde se učí křičet na lidi. Takový velkomožný pán jinak by s námi pitomci nic nesvedl. Nemáme žádný rozhled a třebas jdeš, uvidíš sloup a něco na něm stojí psáno a nevíš, oč se jedná, chytíš drát, co visí ze sloupu, a dá ti to ránu, až padneš! To mně vysvětlete!“

„Máš županská nařízení,“ vysvětloval Zvara, „to všechno velkomožný župan píše, poněvadž chce, aby bylo všechno v pořádku a vymýšlí si to ve své hlavičce, neboť on je druhá osoba po králi uherském a rakouském. Pak přijde ještě arcibiskup ostřihomský. Ten pomazal našeho župana svatými oleji. Je mně nevolno, sousedé, když si pomyslím, že třebas ho vytrhneme z přemýšlení a že on ukrutným hněvem se rozlítí a nás vyhladí.“

Jali se mu vymlouvat jeho černé myšlenky a Robika stále říkal, že nejpomazanější župan je jako otec všech v celé stolici nitranské.

„Úzko je mně, sousedé,“ naříkal však starosta, když vešli do předměstí Nitry.

Byl právě trh na dobytek a na silnici k Topolčanům hnali sedláci hubený skot a kvičící vepře.

Zvara žádal, aby si napřed prohlédli trh. „Napřed se podíváme na dobytek,“ pravil, „a potom na nejvelkomyslnějšího pana župana.„

Šli tedy na trh a chodili mezi tím chaosem výkřiků a šumu lidí a hlasy zvířat.

Pak Zvara vybídl, aby šli všichni na pálenku. „Jen co budeme mít trochu v hlavě,“ řekl, „pak slova nám poplynou vesele a s kuráží políbíme našeho spasitele župana.“

Vešli do nejbližší špinavé krčmy, kde bylo již plno mužů a žen, přišedších na trh a skromně usedli do kouta a poručili si láhev pálenky.

Vedle u politého stolu sedělo několik sedláků od Tematína, kteří prodali dobře své vepře, a nyní ve veselé náladě pokřikovali na příchozí.

„Co kupujete?“ otázal se jeden z nich deputace z Hordové.

„Co bychom kupovali,“ pravil Babrák, „my zde za jinou věcí.“

„Ale kupujete a zapíráte,“ řekl ten z Tematína, „nebo jste prodali a nechcete dát nalít.“

„My zde ve věci úřední,“ ozval se vážně starosta Zvara, „jdeme k županovi.“

Z Tematína sedláci se rozchechtali:

„K županovi jdete, velkomožní pánové, proklatě lžete, přišli jste koupit prasata a říkáte, že jdete k županovi. Což by župan s vámi mluvil, jste vy hrabata nebo notáři?“

„A kdo lže,“ zvolal Jurenka, který vypil nejvíc kořalky, „copak ty víš, co je s námi, župan je náš největší přítel.“

„A my jdeme se mu poklonit, rozumíš chlapče,“ vložil se do hovoru Topolík, a říct mu, že jsme pokojní lidé, že kostely neloupíme, děti nevraždíme, ženy nekradem a nezapalujeme stavení a na koních se neproháníme.“

Tři z Tematína vstali a přistoupili k těm z Hordové. Vysoký jeden sedlák zakroutil očima a zvolal:

„Budeš mně ty vyčítat moje koně. Já se projedu třeba na všech třech!“

„Nerozumíte nám, sousedé,“ řekl Klučka, „my s tímhle jdeme k županovi poprosit ho o slitování!“

„A co nám tenhle oplan,“ vykřikl jiný z Tematínských, „říkal o vraždění dětí! Pochoval jsem Ondrejka ve vší poctivosti, dítě bylo jako květ, až do Prešpurku jsem ho vezl, když najednou mu bylo zle a na cestě mně skonal. Hej, já že, oplane oplanská, Ondrejka zabil?“

Hodil lahví po Topolíkovi, který vstal, skočil a zakousl se útočníkovi do nosu. A nyní nastala všeobecná chumelenice. Šest mužů z Hordové zápasilo zuřivě a hbitě s celou krčmou a starosta Zvara, ten poctivý Zvara uřízl jednomu z Tematínských kus ucha.

A již tam vrazili městští strážníci a počali do všeho bít a tlouct šavlemi ze slavného roku 1848 na plocho a odvedli za ohromného křiku celou deputaci z Hordové do městské šatlavy, kde jednoho po druhém hodili na slámu. První promluvil starosta Zvara, blýskaje ještě očima.

„Čertví, moji zlatí, co se to s námi v poslední době děje...“

Zamlčel se a po chvíli zaplakal:

„A my tak krásně přišli povědít nejvelkomožnějšímu panu županovi, že uši neřežem, řádně se chováme, kuřeti neublížíme.“

„Svatá matko boží,“ zabědoval Jurenka, co si jen o nás nejjasnější župan pomyslí...“

Juro Zvara osamotněl v Hordové, když odešla deputace s jeho otcem do Nitry, a tu chodí si po dědince a přemýšlí, jaká podivná myšlenka uhnízdila se mu v hlavě.

Od té doby, co přijel z Pešti, myslí si, jak by to bylo krásné, kdyby měl koně. Koně nemá nikdo v Hordové a on by s koněm chodil do údolí Váhu a proháněl se na něm až dolů ku Fraštáku po těch rovinách povážských travnatých.

Juro vylezl si na vysoký vrch nad Hordovou a tam se posadil nahoře na skálu, odkud bylo vidět daleko do povážské roviny, kterou bohatě osvětlovalo slunce. Přimhouřil oči a vidí sebe, jak cválá kolem kopce po rovině, nad kterou se vypíná Čachtický hrad. Zříceniny hradu mizí, pomalu se ztrácejí a namísto nich představuje si Juro hrad pevný, celý, o jakém se u nich vypravují pověsti, kde sídlila ukrutná paní Čachtická, která se koupala v krvi děvčat z celého okolí. A Juro vidí sebe na malém koníku objíždět kolem hradu, krátký meč srpovitě ohnutý mu visí po boku a luk se šípy má na zádech a místo sedla má kus syrového masa, který mu slouží za potravu, vše vidí tak jasně, jako to živě líčil pan Etvös. A za ním ženou se na koníkách mužové, sousedé z Hordové, Jurenka, Cádra, Klučka, Babrák, Topolík, Robika a jiní a jiní, i ta stará Jurenková sedí na koni a poskakuje na něm, jako když husarovi se plaší kobyla. Juro si protřel oči a vidí zas jen zříceniny Čachtického hradu za Váhem a místo jezdců tam na rovině jako tečky strakatí se stáda krav, pasoucích se na šťavnatých lučinách povážské roviny.

Lodní mlýny na Váhu se pomalu točí, pohled na klidnou krajinu jímá Juru podivnou tesknotou, nevysvětlitelným zármutkem a touhou, velmi sice nejasnou, ale probouzející se již určitěji. Juro zatoužil po staré smutné slávě praotců prozatím v tom směru, že již určitě si předsevzal, že musí mít koně. S tímto předsevzetím odešel do vsi k židovi Samuelovi:

„Pán Samuel,“ pravil, co možná pokorně, „pěkně jich prosím o 100 zlatých.“

Pustil se do zoufalého vyjednávání se Samuelem, přičemž vypil mnoho vína a stokrát musel vyslechnout Samuelovo, že on, Samuel, je dočista žebrák, největší žebrák v uherské krajině, ale že Zvara má takový kus lesa směrem k Tematínu, a že by on, Samuel, 80 zlatých, všechno, co má, obětoval na to, aby Jurovi pomohl, kdyby mu Juro podepsal, že mu ten kus lesa prodá, že přece mají ještě les nahoře za vsí a že pro dříví nejezdí tak do toho kusu u Tematína, sto zlatých nemůže dát, poněvadž je žebrák, ale dá tedy 85, když mu to Juro podepíše. Samuel přinesl arch papíru a inkoustem psal tak krásně, že Juro hleděl s velikou laskavostí na něho. Na vojně ho sice učili také psát, ale co svede Juro s pérem proti dobrému panu Samuelovi.

„Krásně se ti koulí písmenka,“ pochvaloval znalecky, „zrovna ti padají na papír jako slzy siroty na hrob matky.“

Víno ho přemohlo a Juro zaslzel upřímně a pod přívalem slz podepsal dohotovenou listinu, že prodal dnes panu Samuelovi kus Zvarova lesa u Tematína za 85 zlatých, které mu byly vyplaceny.

Podepisování listiny působilo mu značnou obtíž. „J“ přetáhl až přes dubový stůl, „u“ posadil po velkém duševním rozčilení přes něj, místo „r“ napsal „s“, které směle vkroutil mezi své barbarské „u“, a „o“ učinil velkým a slavným vyplniv je velkou kaňkou. Pak zápasil se svým příjmením.

Zmučil „Z“ a na „Z“ ukřižoval „v“, „a“ mu poskočilo do „v“ a když konečně dokončil svůj podpis, za který by se nemusili stydět ani středověcí králové, místo manu propria zpečetil svůj podpis novou velkou kaňkou a zálibně se usmál mezi slzami, které mu kapaly na smlouvu.

Když mu vyplatil pan Samuel 85 zlatých, dal se Juro do nářku, že okradl svého otce a vydal se na cestu do Fraštáku, kde každý den prodávají koně.

Cesta byla trudná. Šel dolů do údolí a slunce pražilo a pralo do něho nemilosrdně. Šaty, které si přivezl z Pešti, mu doma zavřeli a on šel v parnu slunce podle zvyku z Hordové jen v širokých gatích, v košili a s ovčím kožichem, obráceným srstí ven, aby ta hladká kůže vnější chladila, jak se tu říká.

Valil se tak podle Váhu mezi travou rozsáhlé roviny, a přišel k lesíku vrb, kde položil se do stínu na břicho, složiv si kapsu, kde měl peníze, tak, že ležel na stříbrném kovu, a usnul.

Spal dlouho, až do večera. Zdálo se mu o velkých tlupách, prohánějících se na koních a ukradených krásných děvčatech. Pak se mu zdálo, že obral Samuele a zapálil mu krčmu.

Probudil ho velký hluk, který dělaly zvonce krav, jež hnaly z pastvy pasáci z Velkého Svatého Štěpána nad Váhem. Jedna pěkná černobílá kráva lízla ho přes ucho. Probudí se a slunce již za vrchy povážskými na západě, bílé obláčky na nebi na východě mají růžové okraje Juro se zvedl a a přesvědčiv se, že má stříbro v kapse kožichu, vydal se na další cestu. Prošel pěknou obcí Velkým Svatým Štěpánem a umínil si, že bude nocovat v Malém Svatém Štěpánu doleji na Váhu.

V té vsi byl již jednou na den sv. Štěpána ještě s pěti mladíky z Hordové, když tam světili kostel. Pamatuje se, že se tam šli podívat, jak v obecní krčmě, vlastně ve velkém výčepu slivovice, kterou obec pálila, tancují chlapci z Malého Sv. Štěpána. Biti tenkrát nebyli, jako se to stávalo v Čachticích, poněvadž z Malého Sv. Štěpána lidi jsou pověstni svou pohostinností a dobrosrdečností.

Juro Zvara zaměřil tedy do tohoto území, kde cítil, že je bezpečným. V dobré náladě šel do obecního výčepu slivovice, který hrdě nesl nápis: „Bór es pálinka ismerese kozsögayi Kis Szent István.“
V krčmě bylo plno, neboť byla schůze obecního výboru a okoušeli starou slivovici, kterou zabavili u sedláka Dobečka. Se zájmem posadil se Juro u dveří a díval se na nevěrného Dobečka,
kterému vytýkali, že zapřel patnáct litrů slivovice, které měl odevzdat do společné zásoby.

Juro, když přišel gazda, pozdravil ho víceméně dlouhým křesťanským pozdravem a poručil si pulčík pálenky a sledoval soud nad zrádným sedlákem Dobečkem. Soud byl hrozný. Patnáct litrů slivovice se propije a zrádci se nenalije ani kapka.

Juro viděl, že ortel provádí se na místě a Dobeček že má takové smutné oči. Slyšel jeho prosebný hlas:

„Sousedé milí, slitujte se pro spásu svých duší.“

Jura pojala lítost nad ubožákem a nepříliš pevným krokem přistoupil ke stolu, kde seděl obecní výbor a jak později vypravuje, zčistajasna rozhorlil se tak, že udeřil pěstí do stolu a zvolal k Dobečkovi:

„Neboj se, já jsem s tebou!“

Malosvatoštěpánští byli sice velcí dobráci, ale toto zakročení ze strany úplně cizího člověka, který bůhví odkud přijde, vzbudilo velkou nelibost.

Poněvadž bylo ku dveřím příliš daleko, vyhodili ho otevřeným oknem u stolu, což bylo velice pohodlné pro Juru, který padl právě na hnůj.

Když se ocitl venku, zápasily v něm dvě povahy. Jedna tichá, oddaná do osudu, táž klidná povaha, která Hordovské kdysi neopouštěla, když je hnali z Čachtic o posvícení k Váhu. Ale ta druhá novější, která jako atavismus zděděná po předcích a podivným způsobem probuzená, povaha divoká a ukrutná, ta nabyla vrcholu a Juro, chytiv do hnoje zabodnuté podávky, lezl zas oknem, kterým byl vyhozen, nazpět do krčmy. Divocí tatarští národové neovládali nikdy strategii, a tak Juro zapomněl, že zatímco chytili někteří vevnitř podávky, druhá část přepadených že ho může obejít, což se také stalo, a byl pak marný zápas s takovou přesilou, ačkoliv Juro s houževnatostí tatarskou kolem sebe kopal a kousal. Pak hledal přirozeně spásu v útěku, který se mu podařil, přičemž na útěku volal, že zapálí celého Malého Svatého Štěpána.

A nezastavil se až za vsí u silnice k Púchovským Kopaninám.

Měsíc vyplul nad lesy táhnoucími se po vrchách na levé straně Váhu.

Bídná silnice vedla tam na Púchovské Kopaniny. Juro přemýšlel, zdali má tam jít na noc. Napřed prohlédl si důkladně, zdali při jeho tragickém pohostinném vystoupení v Malém Sv. Štěpánu neztratil peníze z kožichu. Měl všechny.

„Co se to jen se mnou děje, pomyslil si, jaká odvaha zmocňuje se mne nešťastníka.“

A pevně rozhodnut vydal se do Púchovských Kopanin, jejich domky sroubené ze dřeva červenaly se po kopcích.

Přešel rovinku dělící ho od vrchů a nějakou úvozovou cestou stoupal do kopce, až přišel ku kůlně, kde sušili seno a chránili před deštěm.

„Vlezu si do sena,“ řekl k sobě, „přespím a ráno půjdu dál na Frašták.“

Byla teplá noc. Uvelebil se pohodlně v seně a přemýšlel o své odvaze a potichu si hvízdal nějaký smutný teskný nápěv, když vtom uslyšel hlas před kůlnou:

„Jsi-li dobrý, vylez, nebo střelím!“

Na Horních Kopanicích jsou chudí lidé a ti si rádi odnesou seno z dolních luk a když hlídač panských luk slyšel podezřelé hvízdání z kůlny, vybídl tak Jura, aby se objevil před jeho hodností. Měl starou pušku, kterou naháněl strachu všem polním a lučním zlodějům, ale kterou nenabíjel z toho důvodu, že by se mu roztrhla při nejbližším výstřelu.

Unavený Juro s velkou rezignací vybídl muže před kůlnou:

„Střel, s pomocí boží.“

Z naznačených důvodů hlídač Oganik tak nemohl učinit, nýbrž, třesa se na celém těle nad tou odvážlivostí, hlasem, pokud možno hrozným, znovu se ozval:

„Vylez, oplane, zloději, nebo střelím!“

A vtom do Jury to opět vjelo, když uslyšel slovo „zloději“, vyskočil ze sena a vrhl se ven. V přítmí a nejasném svitu měsíčního světla vypadal příšerně v obráceném kožichu, který zde nenosí, a Oganik, znaje pověst o vlkodlacích, dal se na útěk. Juro vyrazil ze sebe radostný výkřik, který odrazil se v tichu hlubokou ozvěnou v kopcích, a běžel za hlídačem, který odhodil stranou rezavou pušku a křižoval se, volaje zpěvavým hlasem:

„Pomoz mně, svatá Panno aj svatý Josefe, aj otče nebeský.“

„Kdes nechal Krista Pána,“ vykřikl Juro, zvedl pušku a zanechal stíhání.

Juro s puškou odešel do lesa, s cizí puškou. Juro z Hordové dal se na dráhu zločinu.

*

Když pan Etvös přišel za měsíc do Hordové, shledal, že všichni pořádní lidé jsou zavřeni. A poněvadž nepořádných nebylo, zůstaly doma jen ženy a děti

Otázkou zůstává i datum vzniku povídky. Je možné, že to bylo vytvořeno v rámci povídek inspirovaných jeho toulkami po Slovensku v letech 1900 -1902. Zmínka o Kumánech, se ale objevuje ještě v povídce  „Jak se stal Jura Ogárko Maďarem“, která je tématicky blízká povídkám z cest. Byla ale zveřejněna až v Karikaturách, v letech 1909 - 1910. Je tedy možné, že "Poslední Kumáni" vznikly až v toto období.