Střed Evropy

Zde je strašně zanedbaný kraj, paní hostinská, dejte mi ještě jedno pivo!“ Tak v Živohoušti dokončil celou řadu souvětí místní inteligent, kterými seznamoval nás s nejzanedbanějším krajem. V bezprostřední blízkosti Prahy, když opustíte utrápenou sochu svatého Jana v Proudech, rázem ocitnete se v pravých pustinách a za břehy Vltavy daleko široko vidíte tu největší bídu, hospodářství tak primitivní, jak jen možno.

Chápal jsem s přítelem, že skutečně nelze zde nic jiného dělat než ve vší tichosti si dát ještě jedno pivo a zase prohlašovat, že zde je strašně zanedbaný kraj. Je to taková živohoušťská oblomovština. Sedíte, pijete a vzdycháte nad svým osudem. Onen místní inteligent seznámil nás s utištěnou kulturou toho kraje. Škola nachází se na pravém břehu Vltavy a z levého přicházejí do školy školní děti jen jednou za uherský měsíc. Na podzim, když škola začíná, podzimní deště rozpění Vltavu, hladina stoupne, převoz není možný. Děti do školy nejdou. Pak tříšť na počátku mrazů zamezuje opět převážení, děti do školy nejdou. Vltava tam pro prudký spád zřídka zamrzá, přes celou zimu ta nešťastná tříšť zamezuje spojení s druhým břehem, kde je sídlo kultury vedle fary a kostela, pod kterým je jeskyně, kde pan farář při víně žije život eremity v blahobytu. Na jaře opět Vltava se rozvodní, děti do školy nemohou, a v létě sedláci své děti do školy neposílají. S tou touhou po vzdělání na českém venkově vypadá to dnes ještě příliš bledě. Proto také místní inteligent, když nám toto vysvětlil, zvolal: „Pak se nesmíte divit, páni, že zde žijeme jako zvířata, paní hostinská, dejte mi ještě jedno pivo!“

Kraj je tedy neobyčejně zpustlý a zanedbaný. Celé Povltaví, o kterém se stále tolik mluví, tento střed Čech a střed Evropy, vykazuje největší procento analfabetů. Nejinteligentnějšími jsou prostí lamači kamene, neboť z toho kraje vyváží se hojnost dlažebního kamene, a oni také přicházejí častěji do měst. U těch aspoň je vidět nějaké časopisy. Ale jinde nečtou ničeho, kromě kalendáře Míru.

Od Sedlčan až dolů na Kamýk do údolí Vltavy vypravuje se mnoho různých legend. Nejroztomilejší v tomto ohledu jsou právě o poutním místě na svatém Janu. Tamější hostinský stěžoval si trpce, že už nedějí se žádné zázraky. Poslední se stal před čtyřiceti lety. Tenkráte se tam prodalo mnoho jitrniček, ovaru a vepřového guláše, poněvadž ze všech stran, i z Benešovska, Táborska i z Neveklovska, a zas z druhé strany od Příbramě táhli poutníci na zázrak a na jitrnice. Otázali jsme se, jaký to byl zázrak, v čem záležel. Hostinský ale pokrčil rameny a pravil, že to nikdo neví. Najednou rozhlásilo se, že se stal zázrak, sedláci to sdělovali navzájem, a opět skončil s melancholickou poznámkou: „Panečku, tenkrát se prodalo osm set jitrnic!“

Jinak jest toto celé okolí zajímavé tím, že tam stále někomu něco nebo někoho přenášeli. Dle pověsti před několika stoletími jeden biskup usnul ve Verměřicích a probudil se druhého dne ve Stilečku v lese, což je osmnáct kilometrů. Lidová pověst vypráví, že onen ctihodný biskup, když se probudil, páchl po síře. Na následující věc věří také v celém okolí. Jeden občan budoval kapličku, a jakmile jí část vybudoval, vždycky do rána to čerti odnesli a postavili jinam, a dnes že zas stojí na docela jiném místě. - Ptali jsme se paní hostinské, zdali čerti také kostel neotočili. Odpověděla nám, že neví, ale že to je možné, poněvadž v tomto kraji nejvíc čerti řádili.

Chlumecké panství rozesílá do kraje své pivo, na velkostatcích se lidi dřou do úmoru, ve Velkých Kňovicích má velkostatek pan dr. Maixner, a jestli si tohoto povšimne, tak si přečte, že právě na jeho velkostatku jsou mzdové poměry velice bídné. Jedině co v tom kraji tak bije do očí, jest poctivost. V Solopyskách jsou rybníky, a lidi tam ani ty ryby nekradou. Informovali jsme se a bylo nám řečeno: „Jo, voni by kradli, ale když je škoda másla na ty ryby.“ V celém kraji má všecko svůj háček. Pod Krásnou Horou na Mirošově dobývali zlato. Jeden podnikatel se z toho oběsil, druhý se otrávil a ten třetí od toho utekl. A tak doly přes velkou reklamu Národní politiky odpočívají, stroje jsou zrezavělé a nad zasypanými šachtami visí taková těžká, chmurná nálada, kterou se vyznačuje celý kraj. A kousek dál, pod Mirošovem, opět vpadnete z lesů do údolí Vltavy, do královského, privilegovaného města Kamýku, které má 499 obyvatelů. Tam mají purkmistra, o kterém po okolí říkají, že neumí psát. A když se tato hlava obce postaví za mostem u pivovaru, tu stojí právě ve středu Evropy.

Jak se lze dozvědět z obecní kroniky, MUDr. Maixner velkostatek v Kňovicích zakoupil v roce 1895 od Josefa Wanga: Dosavadní majitel velkostatku Jos. Wang pro pokročilé stáří prodal panství MUDr. Emerichu Maixnerovi universitnímu profesoru v Praze. Při nájezdu do nového domova byl občanstvem a obecním zastupitelstvem srdečně a slavně uvítán. MUDr. Emerich Maixner (*6.11.1847 - †27.4.1920) byl nejen velkostatkář, ale také slavný lékař a postupně přednosta několika pražských klinik a v letech 1878 - 1886 také vrchní redaktor Ottova slovníku naučného.