"Rodokmen" či spíše "vývod"
lajtnanta Duba
aneb
postava poručíka Duba z
„Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války“ a její
pravděpodobné předobrazy nalezené mezi těmi, které Jaroslav
Hašek potkal během své služby v rakousko – uherské armádě
Jmenuji
se Karel Dub a rodopis – genealogie je mým koníčkem již po
dlouhá léta. Uvádím to proto, abych nemusel složitě vysvětlovat,
proč mne odhalení předobrazu, či předobrazů lajtnanta Duba vždy
tolik vzrušovalo. Jasně si vzpomínám na období, kdy jsem
v dětství měl ještě ten nádherný zážitek četby Švejka před
sebou, ale již jsem při každém vyslovení svého příjmení
slýchával: „Á, Dub – poručík?“ Není tedy proto divu, že bylo
mojí už hodně dávnou touhou, „pravého“ lajtnanta Duba najít a
pokud možno ho tak rehabilitovat. Chtěl jsem dokázat, že nebyl
jenom pouhopouhý „poloprďoch“ a příklad tupé rakouské šarže, jak
ho charakterizuje Hašek, ale že by se možná daly najít některé
jeho povahové rysy, nechávající na něm alespoň „pár nitek
suchých“. Z náklonnosti k němu, vyplývající ze shodnosti našich
příjmení, zahájil jsem proto před mnoha lety pátrání.
Zpočátku hodlal jsem se dovědět více z prací zkušených badatelů
„švejkologů“. V takovém případě nemohl jsem samozřejmě minout
dílo pana doktora Radko Pytlíka. Jeho „Kniha o Švejkovi“, vydaná
v roce 1983 v nakladatelství Československý spisovatel, byla,
kromě zasvěceného rozboru díla jako takového, i mým prvním
nahlédnutím do složitého přediva osudů jednotlivých postav.
Bohužel, osobu poručíka Duba, spolu s několika dalšími, co do
možnosti nalézti jejich živoucí vzory, označoval tehdy dr.
Pytlík jako ty, jejichž „předobraz není dosud pevně určen“.(1)
Více jsem
se nedověděl ani po přečtení několika novinových článků A.
Knesla ve Večerní Praze z téhož období. Nezbývalo mi než věřit,
že, tak říkajíc, vedlejším produktem mé tehdy počínající práce
na sestavení co nepodrobnějšího obrazu rodu Dubů, do něhož
patřím, bude třeba díky šťastné náhodě i rozluštění skutečné
identity lajtnanta Duba. K mé smůle se ale ukázalo, že ani tady
se snadného úspěchu nedočkám. Po sestavení vyčerpávajícího
přehledu mužských členů našeho rodu z doby počátku 20. století
měl jsem sice k dispozici několik reservních leutnantů Dubů, ale
žádný z nich se, k mé lítosti, nemohl s Haškem u 91. pěšího
pluku během války setkat. Nezbývalo tedy, než se odhalení
Haškova vzoru pro tuto postavu jeho románu věnovat cíleně,
s nejistou nadějí na úspěch.
Nejprve jsem použil jako zdroj informací
samotného „Švejka“. Šlo vlastně o použití metody slavného
předchůdce, „kolegy“ badatele – amatéra, Heinricha Schliemanna,
objevitele Tróje. Ten kdysi také, jako jediný svůj zdroj
poznatků, vedoucích ku konečnému úspěchu, použil pouze Homérovu
„Iliadu“. V mém případě šlo samozřejmě o výchozí zdroj informací
značně problematický, ale nechtělo se mi ustupovat od myšlenky,
že alespoň kousek osobnosti lajtnanta Duba, nevytvořil Hašek
podle osoby téhož příjmení. Jistou věrohodnost „Švejkovi“ jedna
věc ale přece jenom dodávala. Ladovy obrázky protagonistů
románu, v případech, kdy se podařilo ztotožnit je se skutečnými
lidmi, vykazovaly nápadnou podobnost s fotografiemi těchto osob.
Bohužel, dlouhému životu netěšil se ani
tenhle, na první pohled nezpochybnitelný předpoklad. Totiž, že
Josef Lada maloval své postavičky ať už tak, či onak informován
o jejich podobě. Moji teorii vyvrátil sám ilustrátor ve své
knize „Můj přítel Švejk“, jejíž vydání v nakladatelství Svoboda
z roku 1983 jsem měl k dispozici. Píše: „V roce 1923, tedy až
po Haškově smrti, jsem začal otiskovat v nedělní příloze Českého
slova Švejkovy osudy. Dle vlastní představy a dle líčení
Jaroslava Haška vytvořil jsem i ostatní hrdiny románu. ( ... )
Věřím, že portréty všech hlavních představitelů jsem namaloval
dle představy s jakou je jistě psal Jaroslav Hašek. Škoda, že se
přítel Hašek nedožil ilustrovaného Švejka, byl by mi jistě
nejlepším a neúprosným kritikem a věřím, že by byl s mými
ilustracemi spokojen.“ (2)
V tuto chvíli začínalo postrádat smyslu
třídit lajtnanty Duby na obrýlené a ty ostatní. Ani to mne ale
neodradilo od shromažďování dalších a dalších poručíků Dubů.
Výsledek se ale stále nedostavoval.
Po několikaletém prohrabávání vojenských
archívů v Praze i ve Vídni dosáhl jsem jediného. Kromě bezmála
dvacítky poručíků Dubů – reservistů, měl jsem dokonce i jednoho
generála Duba, lékaře zdravotní služby. To bylo ale tak vše.
Opět ani jeden z nich nemohl Haška u 91. regimentu infanterie
potkat. Buď se míjeli v čase nebo sloužili u jiných jednotek.
Vlastně ne. Jedna věc se mi ještě podařila. Jak v Praze, tak i
ve Vídni začali mi říkat „poručík“, respektive „leutnant Dub“.
(3;4;5;6)
Nenaplněným kompromisem, kterým bych si svou „dřevinovou“ teorii
přece jenom mohl zachránit, ukázalo se být i úsilí, ztotožnit
lajtnanta Duba s leutnantem Vladimírem Bukem, příslušníkem 91.
regimentu infanterie, který se mi při probírání důstojníků pluku
také v jednu chvíli objevil. Našel jsem ho v přehledu nemocných
a raněných důstojníků pluku, pobývajících na léčení v zázemí.
Nakonec se ale ukázalo, že i tohle byla slepá ulička, protože
dotyčný reservní leutnant byl s průstřelem stehna odeslán na
léčení 17. listopadu 1914, v době Haškovy služby na frontě vůbec
v poli nebyl a setkat se spolu tedy také nemohli. Znovu jsem ho
našel v dokladech pluku až 1. května 1916, když je povyšován na
oberleutnanta. (7)
Bylo
třeba začít jinak. Ve
Vojenském
ústředním archívu na Invalidovně
v Praze – Karlíně půjčil jsem si kartony, týkající se 91.
regimentu a započal jsem mravenčí práci na sestavení podrobného
časového přehledu činnosti pluku v době, kdy byl Hašek jeho
příslušníkem. Samozřejmě nezaznamenával jsem ale jenom to. Cenné
bylo pro mne vše, co se v té době u pluku odehrávalo. Tak se mi
také podařilo objevit, že již dříve mi známý oberleutnant MUDr.
Robert Dub, byl přeložen od 11. pěšího pluku k 91. regimentu 6.
října 1915 jako plukovní lékař.(8)
S Haškem se tak minul o pouhých dvanáct
dnů! Ten byl totiž dle záznamu ve svém kmenovém listu zajat, či
lépe řečeno dal se zajmout, 24. září 1915. Od toho dne je veden
jako pohřešovaný po útoku u Chorupan. (9)
Těsné minutí Haška s konkrétním
důstojníkem příjmení „Dub“ bylo sice zajímavé zjištění, ale
zároveň byla to i poslední malá náplast na můj mylný předpoklad,
že alespoň část postavy lajtnanta Duba vytvořil Hašek dle osoby
stejného příjmení.
Bylo jasné, že tomu tak nebylo.
Do přehledu života pluku patří bezesporu i příchody jednotlivých
jeho maršbatalionů, nahrazujících ztráty na lidech, které během
bojové činnosti regiment v tom kterém období utrpěl. Zjistil
jsem tak, že XII. Marschbataillon, s nímž dorazil na frontu
Hašek, přibyl k regimentu 11. července 1915, následující XIII.
došel 15. srpna a poslední XIV., který autora Švejka ještě jako
svobodníka zastihl na frontě, začlenil se do tělesa regimentu
18. září 1915. Jedinými poručíky, kteří s XII. maršbatalionem na
frontu přišli společně s Haškem, byli reservní leutnanté
Ferdinand Black, Johann Hutzler a Richard Müller. Na zřeteli
měl jsem i záložní nadporučíky Paula Kaindla a Egona Flatze,
kteří také dorazili na frontu s XII. pochodovým praporem.
V úvahu možných předobrazů poručíka Duba mohli přicházet ještě i
záložní nadporučík Franz Novak a záložní poručíci Emanuel
Michálek a Friedrich Fehre ze XIII. maršbatalionu, kdyby byl
některý z nich po příchodu na frontu zařazen k 11. rotě. Těžko
už ale některý z leutnantů pochodového praporu číslo XIV.
V tomto případě nebylo dost času na to, aby se spolu s Haškem
vůbec mohli během jednoho týdne setkat, nemluvě o nějakém
bližším seznámení. (10)
Na možnou oprávněnou námitku, že jsem nebral v úvahu záložní
důstojníky, kteří u regimentu byli ještě před příchodem
zmíněných pochodových praporů, odpovídám toto. Po zařazení
příchozích z XII. pochodového praporu do stavu, vyplývá pak
z dochovaného přehledu velících důstojníků, že kromě již pěti
zmíněných, přišedších s XII. maršbatalionem, byli u pluku už jen
tito dva další záložní důstojníci. Velitel páté polní roty
záložní nadporučík Ferdinand Fitzinger a velitel sedmé polní
roty záložní nadporučík Dr. Johann Kolář. S nimi ale těžko mohl
při své frontové službě přijít Hašek do styku. Tím méně pak
s některými záložními poručíky, kteří ještě mohli u rot být.
Také jeho možní známí z pochodového praporu Hutzler, Black a Müller
se mu vzdalují. Z Hutzlera je velitel 10. roty, z Müllera
velitel 9. roty a Black je zařazen k 12. rotě.(10)
S Haškem tak u 11. roty zůstávají jen
nadporučík Rudolf
Lukas 2)
a kadet
Hans Biegler.
Lukas je jejím velitelem a Biegler je
velitelem 4. čety. Hašek je zugordonancí. Že žádný aktivní ani
záložní důstojník od leutnanta výše u 11. roty někdy na konci
července 1915 nebyl, dokládá i výčet veškerého mužstva 11. roty,
někdy z té doby. Ani jeden takový důstojník v něm uveden není.(11)
Nešlo zřejmě o normální stav, protože
ještě v lednu a únoru 1915 jsou u 11. roty záložní poručíci dva.
Leutnanté Klíma a Klicpera.(7)
Jak hrůzně rychlým tempem tehdejší válčení
lidi spotřebovávalo, dokládá pro ilustraci uvedená skutečnost,
že podle hlášení velitele pluku plukovníka von Steinberga přišel
regiment během šesti dnů od 26. do 31. července 1915 v jediné
bitvě u Sokalu
celkem o 1 289 mužů. Z nich bylo 112 padlých, 689 raněných, 440
nezvěstných, 39 nemocných a 9 zajatých. Ztráty tak činily celkem
63 % mužstva! Takové masakry zjevně dělaly své, velení nestačilo
průběžně doplňovat ani velitelský sbor a zde je vysvětlení
vymizení vyšších důstojníků od rot. Vraťme se ale k rezervním
důstojníkům regimentu. (10)
Z XIII. pochodového praporu jsou z Nováka, Michálka i Fehra po
příchodu na frontu velitelé rot (10),
ale z posledně dvou jmenovaných podle
všeho jen prozatímně, aby provizorně zacelili mezery
důstojnického sboru vzniklé ztrátami. Už v září 1915 je tak
Michálek pouhým velitelem čety 11. roty, tedy Lukášovy, a jako
jediný z XIII. maršbatalionu připadá v úvahu jakožto vzor
románového poručíka Duba. Právě napsané lze doložit dvěma
důkazy. Prvním jsou ve formě lístků dochované rozkazy velitele
11. roty oberleutnanta Lukase, posílané po zugordonancích
velitelům čet – zugů. Ti museli svými podpisy stvrzovat příjem
rozkazu, a tak lze mezi nimi kromě jiných nalézt i jména
leutnanta Michálka a teď již fähnricha Bieglera.(11)
Druhým důkazem, že velitelování Michálka a
Fehra nemělo dlouhého trvání, je také to, že nejsou uvedeni
dokonce ani v přehledu provizorních velitelů 91. IR, kteří byli
v roce 1915 na nějaký čas velením pověřeni. (10)
[Na tomto místě sluší se opravit údaj
uvedený v jinak nadmíru pěkné knize Milana Hodíka „Encyklopedie
pro milovníky Švejka“, vydané v roce 1998 v nakladatelství
Academia. Po příchodu na frontu je totiž nadporučík Lukas
zařazen, jak již uvedeno, jako velitel 11. roty, jinak řečeno
kumpanie či setniny, a tedy nikoli 16. setniny, jak uvádí Milan
Hodík. Někdy mezi 11. a 15. zářím 1915 je pak prozatímně na
několik dnů jmenován velitelem II. praporu – batalionu, aby
teprve až od 2. prosince 1915 byl ustanoven velitelem 16. roty –
kumpanie, o které Milan Hodík mluví.] (12)
Ze všeho výše uvedeného tedy vyplývá
následující. Jedinými záložními poručíky, se kterými mohl přijít
Hašek do styku během své cesty na frontu a pak v poli, byli
rezervní leutnanté Müller, Black a Hutzler ve XII. pochodovém
praporu a rezervní leutnant Michálek na frontě. Nebylo
samozřejmě vůbec jisté, že vzorem lajtnanta Duba byl nutně
důstojník stejné hodnosti, ale někde jsem začít musel a tahle
čtveřice byla tím dalším, co jsem ve svém letitém marném hledání
zkusil. Potíž s bližší identifikací uvedených čtyř důstojníků
spočívala ale v tom, že kmenové listy, do kterých je vojenský
životopis každého vojáka již od dob císařovny Marie Terezie až
dodnes zaznamenáván, byly pro ročníky narozených z let 1887 –
1898 úplně a pro ročníky 1899 – 1910 zčásti, někdy za vlády
komunistů skartovány. Nezbývalo než projít matriky zemřelých 91.
regimentu a také kvalifikační listy. Kvalifikační listy jsou
materiály, zakládané pouze pro důstojníky a je v nich zachycen
služební postup dotyčného. I v nich došlo ale v ročnících
narozených z let 1876 – 1897 ke skartaci. Naštěstí však jenom
dílčí.
Nejprve přišel na řadu leutnant Black,
protože oproti ostatním favorizovalo ho jeho příjmení. Vycházel
jsem z toho, že Hašek si ve „Švejkovi“ příliš skrupulí
s utajením identity předobrazů svých postav nedělal. Příkladem
budiž kadet Biegler, či polní kurát
Ibl, ve
skutečnosti Eybl, nebo samotný nadporučík Lukáš - Lukas.
Domníval jsem se tedy, že příčinou změny příjmení v případě
poručíka Duba mohlo by být třeba to, že anglické Black
necharakterizovalo zamýšleného Švejkova protihráče tím správným
způsobem a ani jinak do kontextu figur rakousko-českého okruhu
nezapadalo. Teď už šlo jen o maličkost, zkusit najít alespoň
jedinou věc, kterou by měl leutnant Black společnou s lajtnantem
Dubem. Možností ale moc nebylo. Jednou z nich bylo civilní
povolání a druhou případně možné shodné místo bydliště před
narukováním. To vše samozřejmě za „schliemannovského“
předpokladu, že Hašek je alespoň v něčem věrohodným zdrojem
informace. Víme, že Dub byl středoškolským profesorem, a tak
první, co jsem zkusil zjistit, bylo povolání leutnanta Blacka.
Vzalo-li se ale v úvahu jeho datum narození, mnoho naděje se na
nějakou shodu s Dubem čekat nedalo. Black se narodil 10. září
1894 v Praze a v roce začátku války v roce 1914 mu tedy bylo
teprve necelých dvacet let. Těžko mohl být středoškolským
profesorem.(13)
Ověřil jsem si to při smutné příležitosti
jeho úmrtního zápisu v matrice zemřelých IR 91. Ferdinand Black
padl s průstřelem hlavy na italské frontě 14. října 1916 u Nové
Vsi v Küstenlandu.(14) (
Küstenland – Přímoří byl politický správní celek, tvořící obvod
c. k. místodržitelství v Terstu.) Nebylo to poprvé, kdy si ho
nepřátelská kulka nalezla. Již v samém počátku nasazení 91 IR na
ruské frontě byl 23. února 1915 raněn v průběhu bitvy o
Zolobinské výšiny a s blíže nespecifikovaným zraněním byl
odeslán do nemocnice.(10)
V civilu byl Ferdinand Black studentem,
byl židovského vyznání a jeho rod pocházel z Roudnice nad Labem.
Je to sice trochu mimo zaměření tohoto mého příspěvku, ale
považuji za potřebné zmínit, že až na jedinou Julii Blackovou,
bylo všech ostatních dvanáct příslušníků pražského židovského
rodu Blacků zavražděno německými nacisty.(15)
Kdo ví, jaký by tak byl další osud Ferdinanda Blacka, kdyby jeho
životní pouť byla neskončila ve dvaadvaceti letech někde poblíž
Terstu... Rodina později stačila ještě nechat jeho tělo
vyzdvihnout a Ferdinand Black spočinul ve svém rodišti, na novém
pražském židovském hřbitově na Žižkově.(16)
Adresu svého bydliště, jak dobře víme,
vykřikoval lajtnant Dub druhý den po vysilující návštěvě
„Spojených zábavních místností
a městské kavárny“ v Sanoku: „...jsem churav a nemocen, prosím,
aby se přede mnou nemluvilo o vylomených zubech. Moje adresa je:
Smíchov, Královská 18. Nedoč-kám-li se jitra, prosím, aby má
rodina byla o všem šetrně zpravena...“(17)
Bohužel, ani adresa nebyla oním náznakem,
který by pomohl ztotožnit lajtnanta Duba s mladým poručíkem.
Ferdinand Black, v době kdy narukoval, bydlel s rodiči a bratry
Adalbertem, Pavlem a Ottou v Josefovské ulici v tehdejší Praze V
– Josefově, v čísle popisném 72.(13)
Josefovská ulice je dnešní Široká
a popisná čísla domů zůstala nezměněna. Změny doznalo pouze
číslování orientační. Původní stoupající proti proudu Vltavy,
bylo nahrazeno číslováním v opačném smyslu, tedy s čísly
rostoucími po proudu jejího toku. Adresa udávaná ztrápeným
lajtnantem Dubem je v dnešní ulici Zborovské, tehdy Královské,
a jde o rohový dům stojící na křižovatce dnešních ulic Petřínské
a Zborovské.(18)
Porovnáme-li obě adresy, vidíme, že ani
bydliště nemohlo být hledaným pojítkem mezi Ferdinandem Blackem
a lajtnantem Dubem.
Jako
u druhého, zkusil jsem najít možné náznaky shodnosti s
lajtnantem Dubem u reservního poručíka Richarda Karla Müllera.
Z písemností 91. regimentu jsem již věděl, že 24. listopadu 1914
byl odeslán do nemocnice s průstřelem hrudi a s ranou způsobenou
bodnutím bajonetem.(7)
Zranění utrpěl během závěrečných bojů 91
IR na srbské frontě. Nedlouho poté, přibližně v polovině
prosince roku 1914, byl totiž regiment stažen a přesunul se na
bojiště východní. Pokud jde o jakékoli další záznamy, týkající
se poručíka Müllera, bohužel jsem zjistil, že se nedochoval
nejen kmenový list, ale během let zmizel i list kvalifikační.
Nalezl jsem pouze úmrtní zápis v matrice zemřelých 91.
regimentu.
Na listu 61 je uvedeno, že reservní
poručík IV. Ersatz Kompagnie Richard Karl Müller, narozen roku
1892 ve XX. okrese ve Vídni, zemřel 10. září 1915 v polní
nemocnici č. 5/1 v Lípě v Rusku. Povolání ani stav uvedeny
nejsou a jako příčina smrti je uveden průstřel hlavy.(19)
Kromě smutného konce dalšího z těch, se
kterými Hašek v létě roku 1915 snášel útrapy válečného běsnění,
nedověděl jsem se tedy nic, co by moje pátrání posunulo kupředu.
Třetím reservním poručíkem, se kterým šel
Hašek v rámci XII. pochodového praporu na frontu, byl již výše
zmíněný Johann Hutzler. S jeho vojenskými spisy nejen z doby
Rakousko – Uherska, ale dokonce i z období Československa, je to
stejné jako se spisy Müllerovými. Nejsou k dispozici. Jeden
rozdíl tu ale přece jenom je. Hutzlera, zřejmě jako bývalého
občana ČSR německé národnosti, vedla za druhé světové války
v evidenci německá okupační správa. Jeho záznamy, pořízené
v roce 1941 k tomu určeným úřadem, tak zvaným Wehrnachweisstelle,
jsem ve Vojenském historickém archívu k nahlédnutí dostal.
Tentokrát měl jsem poprvé po dlouhých letech štěstí! Z dotazníku
s osobními údaji jsem, kromě jiného, zjistil, že Johann Hutzler
se narodil 5. července 1880 v Českých Budějovicích a byl tedy
zdaleka ze všech tří reservních poručíků XII. Marschbataillonu
nejstarší. Věkem mohl se mu rovnat spíše Hašek, narozený roku
1883. V Českých Budějovicích byl Hutzler také odveden, i když až
napotřetí v roce 1903. U předešlých dvou odvodů byl pro celkovou
slabost shledán vojenské služby neschopným. Zaznamenávám ještě i
další dvě skutečnosti, které mohly do značné míry určovat jeho
vztah k okolí. Byl pouze 156 cm vysoký a byl starým mládencem.
Co bylo ale bezesporu nejdůležitější zjištění, byl učitelem!
Konečně kýžený důkaz, že lajtnant Dub měl jako předobraz
přinejmenším jednoho určitého člověka z těch všech, se kterými
se Hašek v době války potkal. Hutzler absolvoval učitelský ústav
a nebyl tedy středoškolským profesorem, ale to už nic neměnilo
na prvním mém úspěchu, který mi přineslo užití „schliemannovské
metody bádání“.(20)
Zároveň se tak ale znovu také osvědčila
Haškova neuvěřitelná schopnost uchovat v paměti vše, co mu jeho
na zážitky bohatý, bouřlivý život přinášel.
Povzbuzen konečně prvním úspěchem, vydal
jsem se dychtivě po stopách dalších možných uchazečů, z nichž by
mohla být románová postava lajtnanta Duba poskládána.
Posledním z reservních poručíků, s nimiž
mohl přijít Hašek s velikou pravděpodobností do bližšího styku,
byl reservní leutnant Emanuel Michálek, který dorazil na frontu
s druhou pochodovou setninou XIII. pochodového praporu 15. srpna
1915.(10)
Kvalifikačních listů důstojníků příjmení
Michálek dochovalo se na Invalidovně celkem osm. Křestního jména
Emanuel je mezi nimi ale
jediný. Narodil se 21. října 1885
v Plzni a domovskou příslušnost měl na Královských Vinohradech.
Byl absolventem obchodní akademie v Praze a zaměstnán byl od
roku 1912 jako bankovní úředník.(21)
Jak již víme, někdy počátkem září 1915
stává se velitelem jedné z čet 11. roty a ocitá se tak služebně
v těsné blízkosti Haška – zugordonance. Jak se nade vší
pochybnost ukáže dále, ty poslední tři týdny společné frontové
služby byli spolu oba v kontaktu dosti častém. I když Hašek
přímo do Michálkovy čety nepatřil, vypadá to, že byl ordonancem
jeho četě přiděleným. Tenhle zdánlivý rozpor vyplývá z toho, že
všichni, kteří byli nezbytnými k zajištění činnosti roty, byli
soustředěni v poslední 5. četě – zugu. Tak také kromě sanity,
kuchyně, spojaře, ševce, hornisty, důstojnických sluhů, vozků,
podkoního a dalších, byli v páté četě začleněni i zugordonanci.
Byli to reservní infanterista Bohumil Masopust, infanterista
Leopold Krejčí, domobranec Jaroslav Hašek a náhr. reservista
Štěpán Beran. Vezme-li se v úvahu, že pořadí, v němž jsou
uvedeni, není abecední, nebude zcela jistě daleko od pravdy se
domnívat, že jsou zapsáni dle funkčního zařazení k jednotlivým
četám. Tak by byl Hašek ordonancem třetí čety a jejím velitelem
byl velice pravděpodobně poručík Michálek.(11)
Ku vztahu Michálek – Hašek víže se i další
můj badatelský „výboj“, inspirovaný někdy v polovině roku 2000
nadmíru užitečným rozhovorem s panem doktorem Pytlíkem. Od něho
jsem dostal nejen informaci, kde jsou uloženy vzpomínky
příslušníků 91. pluku infanterie Bohumila Vlčka a Jaroslava
Kejly, o nichž se ještě dále zmíním, ale dr. Pytlík dal mi
nezištně i tip na, pro mne nadmíru užitečný seriál, který
vycházel v období od 1. září do 14. října roku 1924 v listu
„Večerní České Slovo“. Zmíněný večerník jsem snadno získal
k nahlédnutí v Praze 7 ve Stromovce v Místodržitelském
letohrádku, v Oddělení novin a časopisů Knihovny Národního
muzea. Pročtení hledaného seriálu se pak ukázalo velice cenným.
Šlo o pohled příslušníka 91. pěšího pluku spisovatele Jana
Morávka, který se jako jeden z prvních věnoval nejen skutečným
předobrazům postav románu v porovnání s tím, jak je ztvárnil
Hašek v „Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války“, ale
zabýval se i jejich konkrétními válečnými prožitky. Kromě citací
z rozhovoru s kapitánem Lukasem, nyní v roce 1924 již
důstojníkem Československé armády, byl jedním z hlavních
materiálů, který ke srovnání „Švejka“ se suchou realitou použil,
i deník, který si vedl účetní šikovatel Vaněk.(22)
U tohoto deníku se chvilku zastavím. Již
Jan Morávek měl totiž problémy s hájením jeho autentičnosti. Aby
vzal pochybovačům vítr z plachet, dovolává se dokonce
v posledním, dodatečně uveřejněném dílu svého seriálu, svědectví
některých z příslušníků 91.IR, se kterými byl tou dobou stále
ještě ve styku. Byli to tito tři:
|
 |
 |
 |
|
Jan Vaněk |
František Strašlipka |
Bohuš Masopust |
|
majitel
drogerie |
|
|
|
Kralupy nad
Vltavou |
Hostivice u
Prahy |
roh
Karmelitské a Prokopské,
proti Tržišti
Praha III
|
Na první
pohled jde o ty z nejpovolanějších, kteří mohli potvrdit nejen
samotnou existenci deníku, ale stejně tak i věrohodnost z něho
otištěných částí. Drogista Vaněk, autor deníku, Frant.
Strašlipka, Lukasův vojenský sluha a jeden z těch, kteří „stáli“
modelem ke Švejkovi, a konečně Bohumil Masopust, Haškův kolega
zugordonanc. Kromě nich mohli v té době být nadmíru věrohodnými
svědky, případně oprávněnými pochybovači všichni ti, kteří se
během válečných let do blízkosti účetního šikovatele Vaňka
dostali. Jak se ukáže dále, byli mezi nimi jen ti první.
Zdálo-li by se snad někomu i tohle málo, mohu přispět po více
než osmdesáti letech ku pomoci Janu Morávkovi i já.
Důkaz první. Hašek i Vaněk byli za bitvu u
Sokalu a zajmutí asi tří stovek Rusů, kteří se jim vlastně
do zajetí více méně dobrovolně vydali, navrženi na vyznamenání
„Stříbrnou medailí za statečnost I. třídy“. V podání Vaňka na
„Velkou stříbrnou“. Ve skutečnosti pak 27. srpna 1915 dostal
Hašek jen „Stříbrnou medaili za statečnost II. třídy“, tedy
„Malou stříbrnou“ a Vaněk sám byl vyznamenán dokonce jenom
„Bronzovou medailí za statečnost“ Není proto divu, že
nespravedlnost ve svém deníku zaznamenává. Potvrzení Vaňkova
postesknutí objevil jsem ve Vojenském ústředním archívu.
V písemnostech 91. IR jsem nalezl, že ke dni 15. srpna 1915 bylo
z 11. roty schváleno k dekorování celkem 14 lidí, přičemž Hašek
a Vaněk byli vyznamenáni přesně tak, jak stojí v deníku!(11)
Až do objevení tohoto seznamu nevěděl jsem
sám, jak Vaňkův údaj brát, protože Hašek vyznamenání ve svém
kmenovém listě uvedeno vůbec nemá. V tomto případě osvědčil se
tudíž deník jako úplnější zdroj informace, než Haškův oficiální
vojenský doklad! Pro úplnost ještě zaznamenejme, že stejné
vyznamenání jako Hašek obdržel mimo jiných i kadet Jan Biegler.
Jen asi těžko někdo jiný, než sám postižený Vaněk, mohl by si
ještě po devíti letech uchovávat přesně v paměti okolnosti
dekorování.
Důkaz druhý. Díky, již dříve zmíněné radě doktora Radko Pytlíka,
dostal jsem se ke vzpomínkám pamětníků 91. IR, uložených trochu
nečekaně v Památníku národního písemnictví.Tak jsem se mohl
přesvědčit, že existenci deníku potvrzuje o celých třicet dva
let později, tedy v roce 1956, i Bohumil Vlček, bývalý
příslušník 91. regimentu infanterie. Ve svých poznámkách,
inspirovaných Haškovým románem, nazvaných „Připomínky k románu
Osudy dobrého vojáka Švejka“ a „Vojenské figury, které
spisovatel Hašek zvěčnil...“ jsou, kromě jiných, podrobně
popsány i válečné a poválečné osudy plukovníka Schrödera,
hejtmana Ságnera, hejtmana Wenzla, nadporučíka Lukase, ale i
účetního šikovatele Vaňka. A právě u posledně jmenovaného
zaznamenává Bohumil Vlček skutečnost, že si psal po dobu války
deník! V žádném případě nejde o informaci z druhé ruky, protože
Vlček s Vaňkem byli dobrými kamarády. „Jmenovaný ( Vaněk )
byl mým přítelem, znali jsme se z pole i u kádru.“, píše Bohumil
Vlček. A dodává: „Pokud vím, měl Vaněk v zápisníku některé básně
i poznámky o Haškovi.“ Ještě jedna věc je ve vzpomínce na
Vaňka zaznamenání hodna. Bohumil Vlček dodatečně nevědomky
potvrzuje zároveň i věrohodnost materiálu uveřejněného na podzim
roku 1924 spisovatelem Janem Morávkem ve „Večerním Českém
Slovu“. Právě proto, že tak činí nevědomky a zejména po tak
dlouhé době, nemůže být ani v nejmenším řeči o nějakém účelovém
vylepšování skutečnosti. Bohumil Vlček uvádí: „Často nás
navštěvoval ( v létě roku 1917, když byli všichni tři v zázemí u
kádru ) jako host desátník Morávek, aby si pochutnal na černé
kávě.“ (...) „Četl jsem jeho romány „Špatný voják“ a „Voraři na
Sázavě“, pěkně se to četlo.“(23)
Taktéž v Památníku písemnictví uložená vzpomínka Jaroslava Kejly,
nazvaná „Jak to bylo v bitvě u Chorupan, kde se dal Jaroslav
Hašek zajmout“ zabývá se oproti svědectví Vlčkovu výhradně
průběhem zmíněné bitvy. Přes svou dokumentární cennost, nenese
ale žádné informace, týkající se otázek, kterými jsem se dosud
zabýval.(24)
Lze tedy shrnout. Na základě všeho výše
uvedeného, mám existenci deníku účetního šikovatele Jana Vaňka
za skutečnost, a nadto považuji údaje v něm zaznamenané, za
vcelku hodnověrné.
Nyní se
tedy vraťme k samotným deníkovým záznamům, tak jak je v září
roku 1924 uveřejňoval Jan Morávek. Za přečtení jistě stojí,
Vaňkem poctivě zapsané jednoduché Haškovo čtyřverší, zachycující
pocity asi většiny na ruském tažení zúčastněných.
Půda se
nám pod nohama láme,
za
hovno ten život celý,
párkrát
se tu nachlastáme
a je po
prdeli.
Možná, že pro někoho našel by se prostor
pro platnost vize podobně neveselé budoucnosti i dnes, ale na
rozdíl od současnosti, tehdy v roce 1915 ti, kteří se stali
oběťmi celosvětového šílenství, žádnou velkou možnost volby
neměli. Ale zpět k lajtnantu Dubovi.
V jedenáctém pokračování Morávkova pásma
ve „Večerním Českém Slově“, otištěném v sobotu dne 20. září 1924
v čísle 219, nalezl jsem konečně další doklad o tom, že k
postavě lajtnanta Duba, stejně jako třeba k figuře Švejka, bylo
Haškovi skutečně předobrazem několik konkrétních osob. K již
objevenému Johannu Hutzlerovi a lehce „podezřelému“ Ferdinandu
Blackovi, přidružil se nyní prokazatelně ještě i Emanuel
Michálek! Vaněk si zaznamenal k 11. září 1915 dále uvedenou
příhodu, kterou, co do formy, Morávek poněkud upravuje. Část
vypravování je přímou citací Vaňka a část je vyprávěna jakoby
někým třetím, přímo nezúčastněným. ( Zde je asi možno také
hledat příčiny pochybností některých tehdejších kritiků, kteří
tuto, podle všeho dobře míněnou snahu Morávka, učinit syrové
Vaňkovy zápisky přístupnější čtenářům, považovali naopak za
důkaz smyšlenosti celého textu.) Oberleutnant Lukas je tu psán
důsledně jako Lukáš a leutnant Michálek jako lajtnant Mechálek.
Co je ale mnohem důležitější, a pro mne nadmíru významné,
Mechálek je tu přímo označen „za originál známého ze
„Švejka“, záložního poručíka Duba, který chtěl každého jenom
rozplakat a uděsit svým: „Vy mne neznáte, ale až mne poznáte –
“atd.“(!) Věnujme se nyní ale příhodě samotné.
Toho dne odešel někde u Podgorelců
nadporučík Lukas s polovinou roty kupředu a zbývající čety
ponechal pod velením reservního poručíka Michálka v původní
pozici. Michálek nelenil a začal předvádět vojákům svoji
autoritu. Několik set metrů před postavením nepřítele nařídil
kontrolu čistoty zbraní a kontrolu neztenčeného počtu
nafasovaných konzerv. Vaněk snažil se mu jeho úmysl vymluvit,
ale se zlou se potázal. Michálek se rozzuřil a před okamžitým
trestem zachránil Vaňka až Hašek, který celou záležitost
pozoroval z nedalekého křoví, a teprve až když už šlo opravdu do
tuhého, přišel kamarádovi na pomoc. Nesl totiž pro Vaňka Lukasův
rozkaz, aby se spolu s Haškem okamžitě u něho hlásili.
V následující přesné citaci Vaňka se píše: „Měl jsem Haška
vždy rád, ale tento okamžik bych ho byl zulíbal, že mne od té
potupy a násilí osvobodil. Leč – mizera !... Později jsem se od
něho dozvěděl, že celou aféru pozoroval již delší chvíli a
vystoupil až když vyvrcholila, aby docílil dramatického efektu!“
V závěru příhody je ještě zmínka o
zamýšlené pomstě Vaňka vůči Michálkovi, ale nastávající bojový
střet s Rusy určil jinak. Jak Haškovi, tak i Michálkovi zbývalo
již jen třináct dnů, po které byli ještě aktivními vojáky císaře
pána.(22)
Podle jejich dochovaných vojenských
dokumentů, byli oba dva od 24. září 1915 vedeni jako nezvěstní.
Byli zajati Rusy v bitvě u Chorupan.(9,21)
Ještě než přistoupím ke shrnutí svého
badatelského usilování ve věci lajtnanta Duba, uvedu něco více o
jeho živoucích předobrazech tak, jak se mi podařilo o nich
posbírat informace v různých archívech.
Záložní poručík
Emanuel Michálek byl synem vrchního poštovního kontrolora a
narodil se 21. října 1885 v Plzni. Do války šel již jako ženatý
a měl dva syny; pětiletého a čtyřletého. S rodinou bydlel na
Královských Vinohradech v Kolínské ulici čís.10. Byl absolventem
nižší tříleté české reálné školy v Plzni, taktéž tříleté české
obchodní akademie v Praze a zaměstnán byl před válkou jako
bankovní úředník s ročním příjmem 2 800 korun. Ovládal češtinu,
němčinu, ruštinu, italštinu, francouzštinu a angličtinu. Podle
svého kvalifikačního listu byl „presentován k činné službě na
dobu války“ od 28. července 1914. Na srbskou frontu šel s II.
pochodovým praporem 21. září 1914. Na poručíka byl povýšen 1.
listopadu 1914. Od 26. listopadu 1914 byl ze zdravotních důvodů
mimo službu. Pro celkovou vyčerpanost byl v době od 1. prosince
do 19. prosince 1914 hospitalizován ve vojenské nemocnici
v Brně. Od 20. prosince 1914 do 21. ledna 1915 byl zpět u
náhradního praporu. Do pole na ruskou frontu do Karpat je
odeslán se VII. pochodovým praporem 22. ledna 1915. Tam je 1.
dubna 1915 raněn a s průstřelem holeně – bérce je od 6. dubna do
11. dubna 1915 v nemocnici v Kroměříži ( Kremsier ) a od 12.
dubna do 31. května 1915 v domácím ošetřování v Brně. Od 1.
června 1915 je zařazen zpět u 3. náhradní roty v Brucku nad
Litavou. V srpnu 1915 je odeslán s XIII. pochodovým praporem
znovu do pole a 15. srpna je opětovně začleněn do tělesa 91. IR.
Zajat byl onoho 24. září 1915 v bitvě u Chorupan.
V ruském zajetí se poručík Michálek
přihlásil hned na podzim roku 1915 k disposici vojenskému výboru
Svazu čsl. spolků na Rusi v Kyjevě, s úmyslem vstoupit do České
družiny, tehdy jediného českého vojenského uskupení začleněného
v rámci ruské armády. Nebylo asi jenom jeho vinou, že nakonec
službu v legiích nastoupil až 13. července 1918.(21)
Prodlevu od podání přihlášky dobrovolce do nástupu činné služby
v legiích lze možná docela dobře vysvětlit. Velká část Čechů –
zajatců, byla zklamána činností, kyjevského ústředí, které mělo
zajišťovat nejen nábor dobrovolníků, ale zejména dojednávat
s ruskými vojenskými a státními kruhy vytvoření podmínek pro
vznik co možná samostatných československých jednotek. Místo
toho, jak už tak bývá mezi Čechy zvykem, tedy i mezi Čechy -
krajany, věnoval se tehdy ještě právě převážně krajanský „Kyjev“
na prvním místě kompetenčním sporům s politickou správou celého
Svazu čsl. spolků na Rusi, sídlící v Petrohradě. Tyto půtky
nalezly nakonec vyústění v tom, že navzdory tomu, že šlo o
jedinou organizaci, vydávala její politická správa –
petrohradští, časopis „Čechoslovák“ a vojenská komise –
kyjevští, obdobně zaměřený „Čechoslovan“. ( Do Čechoslovanu
nejprve přispívá a někdy v druhé polovině roku 1917 stává se pak
jeho redaktorem i Jaroslav Hašek.) (25)
Na druhém sjezdu Svazu čsl. spolků na Rusi, který se sešel 25.
dubna 1916 v Kyjevě, strhla vojenská komise nakonec definitivně
úlohu vedoucího centra na sebe. Ani to ale neznamenalo žádnou
velkou změnu pro všechny ty, kteří celý dlouhý čas marně čekali
na zařazení do československé jednotky.(26)
To vše bylo živnou půdou k tomu, aby v té
době byla v Rusku mnohem úspěšnější než česká, zahraniční akce
srbská. Zatímco Čechoslováci měli od 20. srpna 1914 (27)
svolení ruské vojenské rady k sestavení
jednoho praporu – České družiny, plně zařazené ve svazku 3.
ruské armády vedené generálem Radko Dmitrijevem, následně pak od
2. února 1916 rozšířené na Československý střelecký pluk
(28) a
teprve 5. května 1916 na Československou brigádu (29),
Srbové již od počátku roku 1916 pracovali
na vytvoření samostatné divize, včetně rozsáhlého náboru mezi
českými zajatci. Nešlo ale jen o velikost jednotky. Zatímco
čeští důstojníci byli přijímáni do československé jednotky jako
důstojníci jen potud, pokud pro ně bylo odpovídající zařazení a
v opačném případě byli přijímáni jen jako jednoroční
dobrovolníci, při vstupu do srbské divize byli zařazeni jako
důstojníci bez výjimky.(30)
Roli hrálo třeba i to, že v České družině
byla služebním jazykem ruština, zatímco u Srbů měla to být u
českých, plně autonomních částí čeština. Výsledkem toho všeho
bylo, že počátkem října 1916 bylo v Oděse – centru srbské
zahraniční akce, kolem jednoho tisíce českých dobrovolníků. Asi
300 důstojníků a 700 vojínů. (31)
V souvislosti se vším výše uvedeným nejeví se pak nikterak
neobvyklou intervence srbské mise, díky níž byl poručík Michálek
propuštěn na svobodu.(21)
Stalo se tak po jeho dopravení do Kyjeva,
pravděpodobně někdy v polovině roku 1916, a svým propuštěním
získal možnost pohybovat se po celém Rusku, s výjimkou
frontových oblastí,. Těžko soudit, proč nakonec do srbské divize
nevstoupil, ale příčinou mohlo být třeba to, že právě v této
době začíná si kyjevské ústředí uvědomovat vážnost situace a
snaží se dvoustrannou dohodou se Srby odlivu českých zajatců
zamezit.(31)
Samozřejmě nelze vyloučit v celé historii
pobytu poručíka Michálka v Rusku i jeho obyčejnou lidskou snahu
být poznamenán všemi možnými zákrutami osudu, pokud možno, co
nejméně. Nabízí se porovnání třeba zrovna s Haškem, který se
stal příslušníkem legií již v roce 1916 a 2. července 1917
bojuje u Zborova. V žádném případě nelze ale jen tak mávnout
rukou nad odhodláním Michálka přihlásit se do československé
jednotky. Odhodláním o to cennějším, že je osvědčil krátce po
svém zajetí a čerstvě prožitých frontových hrůzách.
Návrat z Ruska hlásil poručík Michálek 17. listopadu 1919 a
téhož dne byl převeden do zálohy. S platností od 1. listopadu
1918 byl povýšen na nadporučíka. Z branné moci byl propuštěn
k 31. prosinci 1935.(21)
Postupme nyní k druhému z „předobrazů“
lajtnanta Duba, k Johannu Hutzlerovi. Johann Hutzler se narodil
5. července 1880 Českých Budějovicích. U prvních dvou vojenských
odvodů 22. dubna 1901 a 10. března 1902 byl pro celkovou slabost
shledán vojenské služby neschopen. Teprve až při třetím, 9.
března 1903, je zařazen k 35. regimentu infanterie v Plzni. Má
v té době již absolvován učitelský ústav a je učitelským
čekatelem. I když má při třetím odvodu jako domovskou obec psány
ještě Čes. Budějovice, a tam je i odváděn, podle zařazení
k plzeňským „pětatřicátníkům“ dá se předpokládat, že navštěvoval
právě plzeňský učitelský ústav, v Plzni začínal i svoji dráhu
učitele a také tam bydlel. Domovské právo získává v západočeské
metropoli ale až 29. července 1918 a proto navzdory svému
mírovému zařazení, rukuje v roce 1914 k 91. regimentu. ( Podobně
jako třeba Hašek, který se narodil v Praze, v čase svého
třídění, nahrazujícího po dobu války pravidelné odvody, bydlel
v Praze Bubenči č. p. 235 a k 91 IR je odveden dle svého
domovského práva v jihočeských Mydlovarech v okrese Hluboká.
Domovské právo totiž určovala domovská příslušnost otcova.)
Mobilizován je Johann Hutzler již jako učitel, a co do stavu, je
ve všech dochovaných písemnostech uváděn jako svobodný.(20)
První období své válečné služby končí 26. září 1914, když leží
s ischiasem v nemocnici v Českých Budějovicích. Od 17. prosince
1915 je zpět u náhradního praporu a jak již víme, na ruskou
frontu se vrací s XII. pochodovým praporem 11. července 1915.(7;10)
Podle všeho prošel zřejmě s 91. IR i jeho
třetí, závěrečnou část válečné strastiplné pouti na italské
frontě a na rozdíl od mnohých jiných, dožil se šťastně konce
války.
Nebude asi daleko od pravdy domnívat se,
že právě Johann Hutzler byl tím hlavním modelem pro Haškova
lajtnanta Duba. Nasvědčuje tomu hned několik okolností. Hašek
v jeho bezprostřední blízkosti strávil mnohem více času, než
třeba s poručíkem Michálkem, i když Michálkovo věčné úsloví „Vy
mě ještě neznáte, ale až mě poznáte...“ svoje místo ve
„Švejkovi“ přece jen našlo. Dost asi také vypovídá o
válečnických schopnostech leutnanta Hutzlera to, že za měsíc a
pár dnů od svého nástupu do funkce velitele 10. roty, 11.
července 1915, je už 17. srpna 1915 nahrazen mladičkým
Ferdinandem Blackem. Abych byl spravedlivý, zaznamenávám, že je
sice ve hře možnost, že byl mezi osmnácti raněnými nebo dvěma
nemocnými důstojníky, kteří opouštějí regiment po bitvě u
Sokalu, ale to bylo o sedmnáct dnů dříve, než je střídán.(10)
Románovému lajtnantu Dubovi zároveň také asi nejvíce odpovídají,
s velikou mírou pravděpodobnosti předpokládané stereotypy
chování 156 cm vysokého pana učitele, starého mládence. Těžko
předpokládat denunciace na způsob Švejkem vypité lahve kořalky
či debatu nad otlučeným nočníkem od mnohem zkušenějších „fronťáků“,
jakými byli Müller, Black nebo Michálek.(32;33)
Ti všichni, na rozdíl od Michálka a jeho
ischiasu, měli už za sebou zranění utrpěná v poli s následným
léčením v lazaretu a dá se u nich přece jen asi v podobných
věcech čekat jistý nadhled. I když u leutnanta Michálka, kdo ví?
U něho platí zase ale ona okolnost ani ne dvacetidenní
konfrontace s Haškem.
Posledním, podle něhož svého lajtnanta
Duba Hašek poskládal, je podle mého názoru reservní poručík
Black. Zmiňuji se o něm jako o posledním, ale domnívám se, že on
byl naopak prvním ze všech tří, kdo přicházejí v úvahu, který
přišel Haškovi na mysl, když lajtnanta Duba do děje zprvu
mimoděk uvedl. Usuzuji tak dle následujícího. Při svém vstupu na
jeviště „Švejka“ hraje lajtnant Dub roli, když ne vcelku
sympatickou, pak tedy určitě neutrální. Po vítězném střetu
kadeta Bieglera s hejtmanem Ságnerem, během kterého vyšla najevo
záměna prvního a druhého dílu novely Ludvíka Ganghofera „Die
Sünden der Väter“3),
jakožto prostředku k šifrování a dešifrování depeší, šeptá
lajtnant Dub oberleutnantu Lukášovi: „Čapí křídlo s rybím ocasem
zjelo Ságnera jaksepatří.“(34)
( Pro ty kteří již zapomněli. Čapí křídlo
s rybím ocasem říkalo se právě kadetu Bieglerovi, který při
vstupu do školy jednoročních dobrovolníků neopomněl se chvástat,
že pochází ze starobylého rodu Büglerů z Leutholdů, majících
v erbu čapí křídlo s rybím ocasem.)(35)
U Duba tedy nikde ani náznak toho, co bude
o pár stránek dále jeho vývěsním štítem. Blbost kombinovaná
s horlivostí, denunciace, povýšenectví a mstivost. Teprve až
když se Hašek definitivně vypořádá s kadetem Bieglerem a pošle
jej jako nosiče cholerových bacilů do cholerových baráků v Tarnově
(36),
musí nastoupit na jeho místo vojenského nadšence, nyní již ale
hlavně jako protihráč Švejka, někdo jiný. Hašek nachází takovou
postavu v zatím pouze statujícím lajtnantu Dubovi. Vybavuje ho
povahovými rysy vhodnými k následnému zesměšnění a lajtnant Dub,
tak jak je všeobecně vnímán, je na světě. Po tom, co již víme o
leutnantu Hutzlerovi, jen těžko mohl být oním zpočátku vcelku
sympatickým poručíkem Dubem on. Byl by k dispozici sice ještě
poručík Müller, ale přednost dávám Ferdinandu Blackovi pro jeho
větší blízkost k Dubovi – návštěvníku „Spojených Mohu se mýlit,
ale přece jen se mi do téhle role lépe obsazuje dvacetiletý
student, užívající poslední měsíce svého života, jak se ukázalo
zanedlouho, než sice jen o dva roky starší, ale přece jenom asi
Haškovi vzdálenější Vídeňák. zábavních místností a městské
kavárny“ v Sanoku.
Možná, že by se ještě patřilo, pokusit se
poodhrnout roušku tajemství, halící samotné příjmení ro-mánového
lajtnanta Duba. Domnívám se, že dosti odůvodněně dokázal jsem,
že nepatřilo do okruhu těch, s nimiž se Hašek za světové války,
ještě jako voják císaře pána bezprostředně setkal. Kde tedy mohl
příjmení Dub vzít? Jednu možnost mohu nabídnout, tak říkajíc,
přímo ze zdrojů rodinných. Večer 16. července 1905 zavolala
hostinská Bansetová z hostince „U
Bansetů“ v Nuslích č.p. 321 policii na mého dědu Eduarda.
Strážníci ho sebrali pro výtržnost páchanou v opilosti.
Zkrátka se pral. Už jen dodám, že v té době
býval častým návštěvníkem hospody „U
Bansetů“ i dědův vrstevník Hašek…Ponecháme-li stranou ale
tuto nejjednodušší možnost, kdy se tak jmenoval někdo, koho znal
Hašek, ale jinak šlo o osobu širšímu okolí neznámou, nabízejí se
některá další zajímavá vysvětlení. Dvě z nich uvedu dále.
Ve své knize krátkých obrázků, črt a
fejetonů „Prašná brána“ má Egon Erwin Kisch i
několikastránkovou, možno říci, scénku „Když je žid praštěnej“.
Vlastně jedinými dvěma účinkujícími postavami jsou v ní
zprostředkovatel realit zrzavý Gustav Dub z Královských Vinohrad
a mírně vyšinutý majítel obchodu smíšeným zbožím v Unhošti Šimon
Kosiner. Celý vtip minipovídky spočívá v tom, že
zprostředkovatelem zamýšlenou spekulaci s pozemkem, přes který
má vést buštěhradská dráha, a který patří Kosinerovi, zhatí
Dubovi nezakalkulované podivínství majitelovo. Na všem by nebylo
nic tak divného, kdyby přinejmenším „Zrzek“ Dub nebyl skutečnou
postavou.(37)
Gustav Dub se narodil 25. října 1857 v Benicích
u Prahy, byl obchodníkem (?) a v době, kdy se děj odehrává, na
Královských Vinohradech bydlel.(38)
Je nepochybné, že vzhledem ke všemu právě
uvedenému, znal Kisch příhodu z osobního vyprávění Dubova. Jen
stěží by jinak mohl zaznamenat tolik pravdivých detailů. Oproti
Haškovi o dva roky mladší Kisch se narodil v roce 1885 a nemohl
tedy historku vyslechnout, tak říkajíc začerstva, v době stavby
buštěhradské dráhy. O generaci starší Dub mohl mu ji vyprávět
jako svůj zážitek z mládí, nejspíše právě tak někdy v době před
světovou válkou. Docela dobře mohlo to být v některé z kaváren,
ve kterých se pražští židé scházeli. Až potud je vše velmi
pravděpodobné. Zdali, případně pak odkud, mohl znát Gustava Duba
Hašek nebo měl-li o něm povědomost zprostředkovaně přes Kische,
doložit nelze. Jisto ale je, že množiny pražských podniků, ve
kterých se oba spisovatelé před válkou pohybovali, měly vysoce
nenulový průnik. Jeden čas navštěvovali dokonce téměř denně a
ještě navíc v tutéž hodinu stejnou restauraci. Kisch o tom píše
ve svém fejetonu „Novinářská burza“, zařazeném, v již vzpomínané
knize „Prašná brána“.(39)
Po desetiletí scházeli se každý den
lokální zpravodajové pražských deníků buď v Brejškově
restauraci ve Spálené ulici nebo u Choděrů
na Ferdinandově třídě, aby si vzájemně vyměnili novinky
z pražského společenského života. Každý z nich měl na
starosti.určitou oblast, a tak se jim ve vzá-jemné spolupráci
dařilo pokrývat mnohem širší paletu událostí, než kolik by se
kdy mohlo podařit komukoliv z nich samotnému. Obě centra vedla
spolu ale lítý boj o primát v získávání „solokaprů“, tedy zpráv,
které strana protivná neměla. Tatam byla někdejší původně jediná
pospolitost z hotelu „Garni“ na Václavském náměstí. Hašek
navštěvoval bursu několik měsíců coby lokální referent „Českého
slova“ někdy od přelomu let 1911-1912 (40)
a Kisch docházel mezi lokálkáře, jakožto
zpravodaj „Prager
Tagblattu“a později „Bohemie“,
několik let. Jakkoli zachovává Kisch incognito svých kolegů, tím
či oním způsobem postižených denní nutností dodat zajímavé
zprávy, dvě výjimky přece jenom dělá. Jednou z nich je lokálkář
„Venkova“ Lhoták a druhou právě Hašek. Kisch vzpomíná na jím
dodávané solokapry, jako na „sensace“ ostatními jen těžko
použitelné. Jednou šlo o žraloka ve Vltavě, ohrožujícího rybáře,
podruhé o skupinu nahých mužů, pobíhajících po Vítkově, zřejmě
zbytky sekty Adamitů, potřetí o neznámého elegantního muže,
připoutaného na Vinohradech ke stromu, osvobozeného po ránu
mlékařkou. Kisch závěrem dodává, jak se vždy ještě ke všemu
Jarda na oko rozhorlil, když byla věrohodnost jeho zpráv
zpochybňována. Jak je vidět, není tedy vůbec nějakou
nepravděpodobnou konstrukcí představa, že Hašek byl přitom, když
Kisch o příhodě Gustava Duba na jednom ze společných setkání
lokálkářů vyprávěl.
Druhou možností, kdy se mohl Hašek setkat s nositelem příjmení
Dub, bylo období jeho ruského zajetí a navazující perioda
legionářská. Celkem bylo delší či kratší čas v ruských legiích
osm dobrovolců příjmení Dub. Z těchto osmi mohl se Hašek
nejpravděpodobněji setkat s Rudolfem Dubem z Českého Brodu. Ten
byl sice zajat jako příslušník 10. IR, ale do legií přihlásil se
jako Hašek také v druhé polovině roku 1916 a byl zařazen k 7.
rotě 4. pluku.(41)
Nevím, nakolik je můj výčet těch, kteří
byli „modelem“ pro postavu lajtnanta Duba úplný. Zde by asi bylo
na místě zaznamenat informaci pana doktora Pytlíka, že další
možnou částí lajtnanta Duba mohl by snad být i jistý poručík
Trávníček, se kterým se měl Hašek setkat později v legiích. Také
nevím, nakolik se mi podařilo naplnit před mnoha lety vytčený
cíl, nalézti ve skutcích reálných osob, předobrazů lajtnanta
Duba, a konec konců i na nich samotných, alespoň něco příznivých
momentů. Jedno vím ale bezpochyby naprosto jistě. Jakkoli jsem
se snažil celé své usilování ve věci „lajtnant Dub“ podat lehčí
zábavnější formou, nešlo po celá ta léta ani trochu o lehkou
záležitost a sestavování všeho toho, co nyní předkládám
k posouzení, vůbec žádná legrace nebyla. Tím ale vůbec
nenaznačuji, že bych se snad svým prapodivným jmenovcem neobíral
rád nebo že bych Haškovi své „stigma“ zazlíval. Ani v nejmenším.
Nejlépe dal by se asi můj postoj ke skutečnosti, že kdykoli se
představuji, čekám, že zazní: „Á, poručík Dub!“, popsat slovy
kapitána Lukase. Zaznamenal a okomentoval je Bohumil Vlček poté,
co se s ním na Ministerstvu národní obrany v roce 1933 setkal.
Tady jsou. „Řekl mi: „Ten Hašek, ten mi dělá reklamu, až to není
pěkné.“ Ale poznal jsem, že mu ta reklama lichotí.“
Poznámky a vysvětlivky:
1.
▲
Julius Möbius ( 1852 – 1907 ),
německý neurolog a psycholog ....
2.
▲ Všude kde mluvím o skutečné osobě,
vzoru pro románového nadporučíka Lukáše, zachovávám psaní „Lukas“.
Válečný Haškův nadřízený se totiž nikdy jinak nepodepisoval
a psaní svého příjmení zachoval i po přechodu do
Československé armády nově vzniklého samostatného
Československého státu v roce 1918.
3.
▲
Ludvík Ganghofer „Hříchy otců“; L. Ganghofer (1855 –
1920) německý spisovatel. Jeho díla získávala si ve své době
širokou oblibu a vyšla v celkovém nákladu ohromujících 30
milionů výtisků. V roce 1915 byl pozván samotným císařem
Vilémem II. k návštěvě západní i východní fronty a z tohoto
„studijního pobytu“ vzešly perly takovéhoto rozměru. „Malé
lesíky a zelené houštiny, které před několika minutami zdály
se ještě prázdné a bez života, jsou teď oživeny a hemží se
na nich polní šeď. A kupředu, stále kupředu derou se tyto
milé šedé bytosti. Druhá švarmlinie se formuje a roste do
šířky.“... (12)
Původně
vyšel tento text v "Genealogických a heraldických listech" České
genealogické a heraldické společnosti v Praze. Zde upraveno do
podoby webové stránky, doplněno hypertextovými odkazy a zveřejněno
s laskavým svolením autora.
