První věk, lidem jenž nastal, byl zlatý. Sám od sebe člověk bez zákonů a soudců si správně a poctivě vedl.
Jedná se o úvodní větu ke druhé kapitole, která nese název "Čtvero věků", z první knihy cyklu epických básní s názvem "Metamorphoseon libri" ["Metamofózy"; "Proměny"]. Autorem je Publius Ovidius Násó. Dílko je to rozsáhlé, celkem 15 knih. Vraťme se však k větě, kterou zarecitoval ožralý Katz. Já zde uvádím překlad Ivana Bureše z roku 1935: První věk, lidem jenž nastal, byl zlatý. Sám od sebe člověk bez zákonů a soudců si správně a poctivě vedl. Nebylo před trestem strachu, ni na deskách kovových vryté nečtly se výstrahy přísné a nebál se výroků soudních o milost prosící dav: byl bez soudce bezpečen každý. Když si to člověk přečte, tak ten první, zlatý věk plný hojnosti, poctivosti, bylo to poslední, kdy tady bylo opravdu nádherně. Potom už bylo jen hůř a hůř.
Jako poslední věk, který Násó popisuje, byl věk železný: Již je tu železo zhoubné a železa zhoubnější zlato, kruté vzcházejí války, jež bojují obojím kovem. Ruce plničké krve již mávají řinčící zbraní. Před hostitelem host bezpečen není. Jen z lupu se žije. Zeť strojí úklady tchánu a bratrská láska je řídká. Smrtí choť manželce hrozí a manželka choti zas svému, ukrutná macecha jedové nápoje sirotkům míchá, syn se již nemůže dočkat, kdy otec mu předčasně zemře. Tak a to psal básník před dvěma tisíci lety!!! Jaká je doba vlastně dnes?
