Kniha první
V ZÁZEMÍ 1.
10. ŠVEJK
VOJENSKÝM SLUHOU U POLNÍHO KURÁTA
Část II.
Již
třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto
Katze a ta dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne
přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha,
aby si Švejk přišel pro polního kuráta.
Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal
se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý
namol a nechce jít domů.
Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil
polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří
na zemi a dřímá.
Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním
kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči,
Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušně hlásím, pane
feldkurát, že jsem zde.“
„A co zde - chcete?“
„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane
feldkurát.“
„Vy tedy máte pro mne přijít - a kam půjdem?“
„Do vašeho bytu, pane feldkurát.“
„A proč mám jít do svého bytu - copak nejsem ve
svém bytě?“
„Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jste na
chodbě v cizím domě.“
„A - jak - jsem - se sem dostal?“
„Poslušně hlásím, že jste byl na návštěvě.“
„Na - ná - návštěvě jsem ne - nebyl. - To - se
vy mý - mýlíte.“
Švejk zdvihl polního kuráta a přistavil ho ke
zdi. Polní kurát se mu kácel ze strany na
stranu, navaloval se na něho, přičemž říkal: „Já
vám upadnu.
Upadnu,“ opakoval ještě jednou usmívaje se
pitomě. Konečně podařilo se Švejkovi přimáčknout
polního kuráta ke zdi, který v nové posici počal
opět dřímat.
Švejk ho probudil. „Co si přejete?“ řekl polní
kurát, dělaje marný pokus svézt se po zdi a
posadit se na zem. „Co jste zač?“
„Poslušně hlásím,“ odpověděl Švejk, přidržuje
polního kuráta opěk ke stěně, „že jsem váš
pucflek, pane feldkurát.“
„Já žádného pucfleka nemám,“ řekl namáhavě polní
kurát, dělaje nový pokus skácet se na Švejka,
„já nejsem žádný feldkurát.
Já jsem prase,“ dodal s upřímností pijáka, „puste
mne, pane, já vás neznám.“
Malý zápas skončil naprostým vítězstvím
Švejkovým. Švejk využil svého vítězství tím, že
polního kuráta stáhl se schodů do průjezdu, kde
polní kurát kladl odpor, aby nebyl vytažen na
ulici. „Já vás, pane, neznám,“ tvrdil neustále
při zápase Švejkovi do očí. „Znáte vy Ottu Katze?
To jsem já.
Já byl u arcibiskupa,“ hulákal, drže se vrat v
průjezdu. „Vatikán se o mne zajímá, rozumíte?“
Švejk shodil „poslušně hlásím“ a mluvil s polním
kurátem čistě důvěrným tónem.
„Pust se, povídám,“ řekl, „nebo tě seknu přes tu
pazouru. Jdeme domů a basta. Žádné řeči.“
Polní kurát pustil se vrat a navalil se na
Švejka: „Pojďme tedy někam, ale k
Šuhům nepůjdu,
tam jsem dlužen.“
Švejk vytlačil ho i vynesl z průjezdu a tahal se
s ním po chodníku směrem k domovu.
„Copak je to za pána?“ otázal se někdo z diváků
na ulici.
„To je můj bratr,“ odpověděl Švejk, „dostal
dovolenou, tak mne přijel navštívit a z radosti
se opil, poněvadž myslel, že jsem mrtvej.“
Polní kurát, který zaslechl poslední slova,
pobručuje si nějaký motiv z operety, kterou by
nikdo nepoznal, vztyčil se k divákům: „Kdo z vás
je mrtvej, ať se přihlásí u
korpskomanda během
tří dnů, aby mohla být jeho mrtvola vykropena.“
A upadl v mlčení, snaže se upadnout nosem na
chodník, když ho Švejk pod paždím táhl domů.
Maje hlavu kupředu a nohy vzadu, kterými pletl
jako kočka s přeraženým hřbetem, polní kurát
pobručoval si: „Dominus vobiscum - et cum
spiritu tuo. Dominus vobiscum.“
U stanoviště drožkářů Švejk posadil polního
kuráta ke zdi a šel vyjednávat s drožkáři o
převoz.
Jeden z drožkářů prohlásil, že toho pána velice
dobře zná, že ho vezl jen jednou a víckrát že ho
nepoveze.
„Poblil mně to všechno,“ vyjádřil se přímo, „a
nezaplatil ani za jízdu. Vozil jsem ho přes dvě
hodiny, než našel, kde bydlí. Teprve za týden,
když jsem byl u něho asi třikrát, dal mně na to
všechno pět korun.“
Po dlouhém vyjednávání odhodlal se jeden z
drožkářů, že je poveze.
Švejk obrátil se k polnímu kurátovi, který spal.
Tvrdý černý klobouk (neboť on chodil obyčejně v
civilu) mu někdo zatím sňal s hlavy a odnesl.
Švejk ho vzbudil a za pomoci drožkáře dopravil
do drožky. V drožce polní kurát upadl v úplnou
otupělost a považoval Švejka za plukovníka
Justa od 75.
pěšího pluku a několikrát za sebou opakoval:
„Nehněvej se, kamaráde, že ti tykám. Jsem
prase.“
Jednu chvíli se zdálo, že drkotáním drožky o
dlažbu přichází k rozumu. To se posadil rovně a
začal zpívat nějaký úryvek z neznámé písně. Může
být též, že to byla jeho fantasie:
Vzpomínám na zlaté časy ,
když mne houpal na klíně,
bydleli jsme toho času
u Domažlic v Merklíně.
Po chvíli však upadl opět do úplné otupělosti, a
obraceje se k Švejkovi, otázal se, přimhuřuje
jedno oko: „Jak se vám dnes daří, milostivá?
Pojedete někam na letní byt?“ řekl po krátké
přestávce, a vida všechno dvojatě, otázal se:
„Vy račte mít už dospělého syna?“ Přitom
ukazoval prstem na Švejka.
„Sedneš!“ zakřičel na něho Švejk, když polní
kurát chtěl vylézt na sedadlo, „nemysli si, že
tě nenaučím pořádku.“
Polní kurát ztichl a díval se malýma prasečíma
očima ven z drožky, naprosto nechápaje, co se to
vlastně s ním děje.
Ztratil úplně všechny pojmy, a obraceje se na
Švejk, řekl tesklivě: „Paní, dejte mně první
třídu.“ Učinil pokus spustiti si kalhoty.
„Hned se zapneš, svině,“ rozkřikl se Švejk, „už
tě znají všichni drožkáři, poblil jsi se už
jednou a ještě teď tohle. Nemysli si, že
zůstaneš zas něco dlužen, jako posledně.“
Polní kurát melancholicky opřel hlavu do dlaní a
počal zpívat: „Mne už nemá žádný rád“
Přerušil však okamžitě svůj zpěv a poznamenal:„Entschuldigen Sie, lieber Kamerad, Sie sind ein Trottel, ich
kann singen, was ich will.“
Chtěl patrně zahvízdat nějakou melodii, ale
místo toho řinulo se mu z pysků takové mohutné
prrr, až drožka stanula.
Když potom na výzvu Švejkovu pokračovali dál v
cestě, polní kurát počal si zapalovat špičku na
cigarety.
„Nehoří to,“ řekl zoufale, „vy mně do toho
foukáte.“
Ztratil však okamžitě niť pokračování a dal se
do smíchu. „To je legrace, my jsme sami v
elektrice, že ano, pane kolego.“ Počal se
šacovat.
„Já jsem ztratil lístek,“ křičel, „zastavte, ten
lístek se musí najít.“
Máchl rukou resignovaně: „Ať jedou...“
Potom brebtal: „V nejčastějších případech...
Ano, v pořádku... Ve všech případech... Vy jste
na omylu... Druhé poschodí?... To je výmluva...
Nejde o mne, ale o vás, milostivá paní...
Platit... Mám černou kávu...“
Počal se v polosnění hádat s nějakým domnělým
nepřítelem, který mu upírá právo sedět v
restauraci u okna. Potom počal považovat drožku
za vlak, a nahýbaje se ven, křičel do ulice
česky a německy: „Nymburk, přestupovat!“
Švejk ho přitáhl k sobě a polní kurát zapomněl
na vlak a počal napodobit různé zvířecí hlasy.
Nejdéle se zdržel u kohouta a jeho kikeriki
vítězně znělo z drožky.
Byl vůbec nějakou chvíli velmi čilý, neposedný a
pokoušel se vypadnout z drožky, spílaje lidem,
které drožka míjela, uličníků. Potom vyhodil z
drožky kapesník a křičel, aby zastavili, že
ztratil zavazadla. Potom začal vypravovat: „V
Budějovicích byl jeden
tambor. - Oženil se. - Za
rok umřel.“ Dal se do smíchu: „Není to dobrá
anekdota?“
Po celou tu dobu Švejk zacházel s polním kurátem
s bezohlednou přísností.
Při různých pokusech polního kuráta o nějaký
žertíček, jako vypadnout z drožky, ulomit
sedátko, Švejk mu dával jednu pod žebra za
druhou, což přijímal polní kurát s neobyčejnou
tupostí.
Jen jednou učinil pokus se vzbouřit a vyskočit z
drožky, prohlásiv, že dál již nepojede, že ví,
že místo do Budějovic jedou do
Podmoklí. Během
minuty likvidoval Švejk jeho vzpouru úplně a
přinutil ho vrátit se do první polohy na
sedadlo, dávaje pozor, aby mu neusnul.
Nejjemnější, co při tom pronesl, bylo: „Nespi,
ty chcípáku.“
Polní kurát dostal najednou záchvat melancholie
a počal slzet, vyptávaje se Švejka, zda měl
matku.
„Já jsem, lidičky, na tom světě sám,“ křičel z
drožky, „ujměte se mě!“
„Nedělej mně ostudu,“ napomínal ho Švejk,
„přestaň, to každý řekne, že jsi se namazal.“
„Já nic nepil, kamaráde,“ odpovídal polní kurát,
„já jsem úplně střízlivý.“
Najednou však vstal, zasalutoval: „Ich melde
gehorsam, Herr Oberst, ich bin besoffen.
Jsem čuně,“ opakoval desetkrát po sobě se
zoufalou, upřímnou beznadějností.
A obraceje se na Švejka, prosil a žadonil
vytrvale: „Vyhoďte mne z automobilu. Proč mne
vezete s sebou?“
Posadil se a bručel: „Okolo měsíce, kola
se dělají.
Věříte, pane hejtmane, v nesmrtelnost duše? Může
se kůň dostat do nebe?“
Počal se hlasitě smát, ale za chvíli zesmutněl a
apaticky se díval na Švejka pronášeje: „Dovolte,
pane, já vás již někde viděl. Nebyl jste ve
Vídni? Pamatuji se na vás ze semináře.“
Chvíli se bavil tím, že počal deklamovat
latinské verše: „Aurea prima sata est aetas,
quae vindice nullo . Dál to nejde,“ řekl,
„vyhoďte mne ven. Proč mne nechcete vyhodit? Já
si nic neudělám.
Já chci upadnout na nos,“ prohlásil rozhodným
hlasem.
„Pane,“ pokračoval opět prosebným hlasem, „drahý
příteli, dejte mně pohlavek.“
„Jeden, nebo několik,“ otázal se Švejk.
„Dva.“
„Zde jsou...“
Polní kurát počítal nahlas pohlavky, které
dostával, přičemž se blaženě tvářil.
„Dělá to moc dobře,“ řekl, „je to kvůli žaludku.
Vytravuje to. Dejte mně ještě přes hubu!
Srdečný dík,“ zvolal, když mu Švejk rychle
vyhověl, „jsem úplně spokojen. Roztrhněte mně
vestu, prosím vás.“
Projevoval nejrozmanitější přání. Přál si, aby
mu Švejk vyvrtnul nohu, aby ho chvíli škrtil,
aby mu ostříhal nehty, vytáhl přední zuby.
Projevoval mučednické touhy žádaje, aby mu utrhl
hlavu a
hodil v pytli do Vltavy.
„Mně by hvězdičky kolem hlavy slušely,“ mluvil s
nadšením, „potřeboval bych jich deset.“
Potom počal mluvit o dostihách a rychle přešel
na balet, při kterém se též dlouho nezdržel.
„Tancujete čardáš,“ otázal se Švejk, „znáte
medvědí tanec? Takhle...“
Chtěl poskočit a upadl na Švejka, který ho počal
boxovat a potom uložil na sedadlo.
„Já něco chci,“ křičel polní kurát, „ale já
nevím co. Nevíte, co chci?“ Svěsil hlavu v
naprosté resignaci.
„Co je mně do toho, co chci,“ řekl vážně, „a
vám, pane, také do toho nic není. Já vás neznám.
Jak se opovažujete mne
fixírovat? Umíte
šermovat?“
Stal se na minutu výbojnějším a učinil pokus
srazit Švejka se sedadla.
Potom, když ho Švejk uklidnil, dávaje mu bez
ostychu znát svou fysickou převahu, polní kurát
se otázal: „Máme dnes pondělí nebo pátek?“
Byl také zvědav, není-li prosinec nebo červen, a
projevil velkou schopnost klásti nejrůznější
otázky: „Jste ženat? Jíte rád gorgonzolu? Měli
jste doma štěnice? Máte se dobře? Měl váš pes
psinku?“
Stal se sdílným. Vypravoval, že je dlužen za
jezdecké boty, bičík a sedlo, že měl před léty
kapavku a že ji léčil hypermanganem.
„Na nic jiného nebylo času ani pomyšlení,“ řekl
škytaje, „může být, že se vám to zdá dosti
trpkým. Ale řekněte, eah, eah, co mám dělat, eah?
Už mně to musíte odpustit.
Aurotherm
,“ pokračoval, zapomínaje, o čem mluvil
před chvílí, „nazývají se nádoby, které udržují
nápoje a pokrmy v původní teplotě. Co soudíte,
pane kolego, o tom, která hra je spravedlivější:
ferbl, nebo jedenadvacet?
Opravdu, už jsem tě někde viděl,“ zvolal,
pokoušeje se obejmout Švejka a políbit
uslintanými rty, „My jsme spolu chodili do
školy.
Ty dobráku jeden,“ říkal něžně, hladě si svou
nohu, „jak jsi vyrostl od té doby, co jsem tě
neviděl. Ta radost, že tě vidím, vyrovná všechna
utrpení.“
Dostal básnickou náladu a počal mluviti o
návratu do slunečního svitu šťastných tváří a
vřelých srdcí.
Potom si klekl a počal se modlit „Zdrávas
Maria“, směje se přitom na celé kolo.
Když zastavili před jeho bytem, bylo velice
těžké dostat ho z drožky.
„Nejsme ještě na místě,“ křičel, „pomozte mně.
Unášejí mne, Já si přeju ject dál.“ Byl v pravém
slova smyslu vytažen z drožky jako vařený plž z
ulity. Jeden okamžik se zdálo, že ho přetrhnou,
poněvadž se zapletl nohama za sedadlo.
Smál se však přitom hlasitě, že je napálil: „Vy
mne přetrhnete, pánové.“
Pak byl vlečen průjezdem přes schody k svému
bytu a v bytě hozen jako
žok na pohovku.
Prohlásil, že nebude platit za ten automobil,
který si neobjednával, a trvalo to přes čtvrt
hodiny, nežli mu vysvětlili, že to byla drožka.
Ani pak s tím nesouhlasil namítaje, že jezdí
jedině ve fiakru.
„Vy mne chcete napálit,“ prohlašoval polní
kurát, mrkaje na Švejka i na drožkáře významně,
„my jsme šli pěšky.“
A náhle v návalu velkomyslnosti hodil tobolku
drožkáři: „Vezmi si všechno.
Ich kann bezahlen.
Mně na
krejcaru nezáleží.“
Správně měl říct, že mu nezáleží na šestatřiceti
krejcařích, poněvadž víc v tobolce nebylo.
Naštěstí drožkář ho podrobil důkladné prohlídce,
mluvě přitom o fackách.
„Tak mě tedy uhoď,“ odpovídal polní kurát,
„myslíš, že bych ji neunes? Pět jich snesu od
tebe.“
Ve vestě polního kuráta našel drožkář
pětku.
Odešel, proklínaje svůj osud i polního kuráta,
že ho zdržel a že mu zkazil ryta.
Polní kurát pomalu usínal, poněvadž stále
budoval nějaké plány. Chtěl podniknout všechno
možné, hrát na klavír, jít do tanečních hodin a
smažit si rybičky.
Potom sliboval Švejkovi svou sestru, kterou
neměl. Také si přál, aby ho odnesli na postel, a
nakonec usnul prohlásiv, že si přeje, aby v něm
byl uznán člověk, stejně cenná jednotka s
prasetem.
|