Český Baedeker

 

Hluboko v údolí Sázavy uprostřed zapomenutých štol starých dolů na zlato, ve středu lesů, patřících různým lidem nejrůznějšího původu, jména a povolání, tam číhá na své oběti v obci Kamenný Přívoz Mistr Drvota.

Z restaurace u Horů pozoruje silnici, zdali se po ní nikdo neblíží z jeho známých z Prahy . . .

Chodívá denně k vlaku a jeho oči toužebně hledí za vzdalujícími se pasažéry, jako by chtěly říci: „Jen odvahu, sestupte a já vás již provedu po okolí.“

Jest podivuhodné, čím se vším tenoři v prázdné chvíli nezabývají. Tamagno, lyrický tenor, vyráběl v dobách oddechu lanýžové paštiky, Caruso dal si postavit cihelnu a sám vyrábí cihly a Drvota, ten dělá průvodčího cizinců.

Mistra Drvotu možno nazvat českým Baedekrem, nejobětavějším ze všech průvodců světa. Jest to rádce i utěšitel v nejhroznějších dobách, kdy příroda i směr světových stran se proti vám spikly.

Jest to vzácná, chladnokrevná povaha, která v největších tragických okamžicích nalezne přec něco pěkného a líbezného, uklidňujícího.

Z něho měli by si vzíti příklad všichni průvodčí cizinců On vodí své známé po okolí a jest přitom optimistou.

Doporučuji svým známým nejvřeleji Mistra Drvotu, doporučuji ho všem, kdo chtějí důkladně za jeho vedení poznat ten kus Posázaví!

Doporučuji ho všem těm, kteří jsou již zklamáni životem. V těch hlubokých lesích, kam vás zavleče, když již budete přesvědčeni, že se nevrátíte asi nikdy do Prahy a že mech obroste vaše kosti preparované velkými lesními mravenci, on vás potěší, že i v takovém smutném konci jest něco krásného a pěkného a že jste aspoň něco užili.

A budete-li zoufalí, že už asi odtud nevyjdete, tu k vám prohlásí, že jestli se tedy ty věci již asi tak mají, že bude dobře pobrousit si trochu po okolí.

A padnete-li únavou, tu oko jeho zazáří radostně, neboť jste svým pádem rozmáčkli několik lesům nebezpečných lýkožroutů. „Vida,“ zvolá, „k čemu není dobrá vaše únava.“

*

Nevím již dobře, o čem všem jsme si s přítelem Kudějem vyprávěli, když přes Hostěradice sestupovali jsme ke Kamennému Přívozu. Tolik se však pamatuji, že aspoň část našeho hovoru točila se kolem toho, jak si pěkně odpočineme v tomto roztomilém kraji.

Nic nás tu nebude rušit z klidu. Když člověk po celý čas nic nedělá, je nutné si odpočinout. Stále pít jen smíchovské pivo jest pitomost. Třeba také okusit benešovské.

Nebude nám pan Patera z Unionky předkládat časopisy ke čtení a vnucovat nám kubistické revue s černou kávou. Neprcháme z Prahy, ale jdeme zcela pomalu. Jsme strašně unaveni, a proto si to Praha odnáší. Nadáváme Praze jako nejhorší zrádcové národa a nepřátelé Čechů.

Občas pokoušíme se jeden druhého přesvědčiti, že pohled na Kamenný Přívoz jest úchvatný.

Činíme to jaksi z povinnosti. „To je opravdu zvláštní,“ povídám tupě, „že ta Sázava teče pořád dolů.“

„A že ten most vede z jedné strany na druhou,“ odpovídá temným hlasem přítel Kuděj.

Na mostě chtí na nás po dvouhaléřích. Uděláme při této vzpomínce na Prahu nějakou poznámku.

„Buďte rádi,“ odpovídá výběrčí, „že nechci od vás po dvanácti haléřích.“ Chápeme, co tím myslí, a vlečem se melancholicky dál. Jest pravda, že jsme si tu boží přírodu takhle nepředstavovali.

Konečně jsme u cíle, u Horů. Sedíme za dubovým stolem.

Posíláme si malou holčičku do trafiky. Kuděj pro 20 Memfis a já pro balíček knastru.

Holčička se vrací s lístkem nazpět. Stojí tam: „Jeden knastr ten dnes není. Memfis taky ne. Má úcta.“

„A pak se máme zotavit,“ volá přítel Kuděj.

Vcházejí tři páni a mezi nimi vidět sympatickou tvář Mistra Drvoty.

Drvota mně podává ruku a co možná nejrychleji, jako by se obával, aby ho někdo nepředběhl, praví zčistajasna důrazně s rozjasněnou tváří: „Zítra vás povedu do Vlčího dolu.“

Hostinský stojící vzadu dává nám nějaké znamení, kterému nerozumíme.

Ostatní dva páni, malíř Hlavín a Seifarth, odpovídají na naši otázku, jak jest to daleko odtud, velice záhadně: „S Mistrem Drvotou je to tam daleko třikrát po 150 metrech.“

Drvota vychází ven a za chvíli prohlašuje: „Zítra bude neobyčejně pěkné počasí, z Vlčího dolu půjdeme na Kněžné hory.“

„Opravdu bude zítra překrásně,“ praví znova po chvilce, „z Kněžných hor potáhnem na Skalsko a odtud na Pohoří.“

Mistr Drvota zadívá se s planoucíma očima přes vody a pronáší slavnostně: „Zkrátka potáhnem, jak pánbůh dá.“

A něco andělského rozložilo se po jeho obličeji.

*

Druhého dne ráno rozvinul přítel Drvota neobyčejný talent cestovatelský. Nejen Vlčí důl, Kněžné hory, Skalsko, Pohoří ... Naopak tam je jen jako by kamenem dohodil. Naše touhy nás musí vést dál.

Kdyby byl déle mluvil, byl by v mysli přelétl Evropu a snesl se s námi někde v Asii.

Naštěstí však zůstali jsme přec jen zachráněni Evropě a vydali se krátce po poledni do Vlčího dolu.

„Je velmi pěkně, rozkošný věru den,“ řekl přítel Drvota, pozoruje znalecky mohutné mraky, valící se od západu, východu, jihu, severu, ze všech stran, „hlavní věcí je, že nebude pražit slunce. Ono nebude pršet, ale kdyby chtělo na chvíli sprchnout, také by to nebylo špatné. Bylo by aspoň méně prachu, pak by dorostly houby. Je jich zde spousta, ale my asi dnes žádné neuvidíme. Cesta teď nás povede pořád nahoru, což bude trochu obtížné, ale má to tu výhodu, že pak domů půjdeme zas pořád dolů, což je velmi chvalitebné, poněvadž budeme už unaveni, a to ne snad přespříliš, ale přece jen trochu. Představte si, jak by to bylo nepříjemné, kdybychom na zpáteční cestě museli lézt do kopce. Takhle jsem to zařídil lepší. Jak říkám, zpáteční cesta bude pravý pohodlný klouzavý let.“ - Táhl nás nějakým suchopárem a všude něco vychvaloval.

Žito sice se letos nevydařilo, ale zato brouci mandelíkoví, kteří na klasech jeho odpočívají, letos vypadají náramně stkvěle.

Kamenitá cesta, připomínající ukamenování sv. Štěpána, vzbudila v něm nový optimistický názor na svět.

„Každé zakopnutí,“ řekl, obraceje se k nám, když jsme klopýtali po cestě, „jest ze stanoviska zdravotního báječné. Člověk se lekne, zatají dech a za chvíli potom napolyká se tolik zdravého vzduchu, že si plíce nějak libují. No, není to ozón?“

Menší větrná smršť právě k nám zahnala oblak prachu, jemný písek dráždil nosní sliznice. Přítel Kuděj kýchl.

„To je zdravé,“ nadšeně volal Drvota, „každým takovým kýchnutím jako když všechno z člověka spadne, teď už budeme v lese a půjdeme velmi pohodlnou cestou. Na kolikpak jste otrénováni?“

„Na dvacet,“ odpověděl Kuděj. (Jak později se vysvětlilo, byla to velmi osudná mýlka. Drvota mínil kilometry a Kuděj piva.)

„Když už snesete dvacet, tak vydržíte třebas čtyřicet,“ dobromyslně mínil Drvota, zatímco jsme vnikli do zalesněného vrchu.

„Mně se zdá,“ pravil po delším pochodu, „že jsem vám ještě neukázal horší cestu. Touhle pohodlnou jdeme nějak víc nalevo. Musíme se teď držet trochu po horší cestě. Ta má tu výhodu, že vedle ní roste spousta černých jahod i červených. Černé ještě nejsou, ale červených je hodně. Děti je sice všechny otrhaly, ale takhle předloni člověk se mohl zde v nich válet. Ale možná, že uvidíme něco zajímavého.“

„Opravdu,“ volal za chvíli, „podívejte se tamhle, že jsem vám nic nadarmo nesliboval. Nelitujte toho, že se tu mlátíme, vidíte tam tu velkou houbu? To je jedlá pýrovka, velmi chutná houba.“

Zatímco jsme se dívali na ten prachobyčejný zjev, Drvota rozhlížel se pátravě po okolí.

„Víte co,“ pronesl, „polezeme zas raději nahoru, tam bude cesta pohodlnější.“

Lezli jsme nahoru a zas dolů přes nějaké balvany. „To nevadí,“ řekl, když jsem si roztrhl kalhoty, „vzduch má míti přístup k pórům kůže, to je velmi zdravé.“

Vtom přítel Kuděj sklouzl a zřítil se do nějaké prohlubně. Naštěstí se mu nic nestalo, vylezl a Drvota pravil s nadšením: „Všiml jste si, pane Kuději, těch krásných kapradinek dole, to věru stojí za podívanou. Doufám, pánové, že se vám to tu líbí?“ Vcházeli jsme do Vlčího dolu. Přítel Drvota snažil se osladit nám to hrozné plahočení vypravováním pověsti, jak tady byla nějaká jeskyně a jak spadla, když její sloupy podemlel potůček. Strašlivé balvany, pokryté mechem, válely se v údolí potoka.

„Což o to,“ řekl Drvota vesele, „nám je hej, ale jak asi bylo těm lidem, co byli tenkrát v té jeskyni, když to právě začalo padat?“

Naše situace tím přirovnáním byla opravdu mnohem hezčí. Vydrápali jsme se na konec Vlčího dolu.

„Pst, ticho,“ zašeptal najednou Drvota, „tamhle je srnka, pozor, jde se napít k vodě, abychom ji nezaplašili.“

Srnec (žádná srnka) nás zpozoroval a běžel k nám. Nikdy jsem neviděl tak drzého srnce.

Snažili jsme se ho odehnat holí. Srnec se rozběhl a trkl do mne a já se kutálel se stráně dolů. Tam dole byla nějaká pěšina. Slyšel jsem hlas Drvotův.

„Pojďme tam taky.“ Spouštěli se ke mně, ležícímu v mechu u pěšiny.

„Že je zde pěkně,“ celý se rozzářil Mistr Drvota, „a pak jsme přišli na pěšinu, kterou si zkrátíme o hodinu cestu do Pohoří.“ A vytáhnuv klavírní výtah z nějaké opery z kapsy, zapěl do lesních hlubin.

Přítel Kuděj smutně se vlekl přes kmeny stromů a na mou otázku, z jaké je to opery, odpovídal: „To je od Ringhoffra,“ načež Drvota poznamenal: „Ba ne, to je těžká opera od Breitfeld a Daněk.“

Ocitli jsme se na nějakém pohoří, vyšli vrátky obory a zahnuli nalevo, pak zleva napravo, zas nalevo po lese, napravo, nalevo, a ocitli jsme se u nějakého kamene s bílým křížem, který jsme viděli již před hodinou.

„Takových křížů,“ pravil rychle Drvota, „a takových schůdků přes plot obory jest zde mnoho. Člověka to někdy mýlí, musíme nalevo, já tu znám každý kamínek.“

Za půl hodiny opět jsme se ocitli u bílého kříže a u známých schůdků.

„Vidíte je,“ zvolal vítězoslavně, „už jsme u třetích.“ Přítel Kuděj udělal beznadějný posuněk a počal se pomalu vléci za námi.

„Musíme teď přelézt ten plot a už to přijde, jakmile ho přelezem,“ oznámil, mile se usmívaje, „najdeme ještě kratší cestu do Pohoří, než po které jsme sem šli.“

„On tomu říká cesta,“ zoufale zašeptal Kuděj. Vlekli jsme se nějakou bařinou.

„Znám,“ mluvil Drvota, „jednoho pána, který chodí sem, aby si léčil revmatismus. Tahle bařina je náramně zdravá, tady už musíme hned přijít na cestu „

Počal se rozhlížet kolem sebe. „Ještě před týdnem,“ dušoval se, „šla tudy cesta. Kam se jen poděla? To je to, když sem poušti lidi. Všechno zkazí ...“

Zašel do křoví, z kterého se ozvalo za chvíli: „Pí, pí, pí, pí, pí, pí, pí. . .“

Vycházeje ze křoví, zvolal beze všeho zardívání: „Už musíme být někde blízko vesnice, slyšeli jste pípat kuřata?“

„Pršet nebude,“ rozkládal na mýtině, „tenhle mrak půjde na tu stranu, tenhle půjde tamhle, tenhle spadne za těmi vrchy ...“ - Jak tak poroučel mračnům, počalo drobně poprchávat. Za chvíli změnilo se to v důkladný dešť.

„Už bylo na čase,“ řekl přítel Drvota, „aby pořádně pršelo, je hrozné sucho. Teď jsme ještě na kratší cestě. Vidíte tamhletu pěšinku? Mohli byste si myslet, že je to zas ta, po které bychom byli šli před hodinou, ale to je mýlka. Zde v Kněžných horách je takových cest třicet a sedm. Jedna druhé podobá se jako vejce vejci. Znám je všechny nazpaměť. Ano, můžeme si vybrat, jakou chceme . . . Třebas bychom chodili delší dobu, to je dobré pro plíce. A že prší, tím lepší, ono se to tak všechno vypařuje. Tenhle liják je pravým dobrodiním. Teď jsme na cestě do Křížkového Kostelce.“

„Ale máme přece jít na Skalsko a na Pohoří.“

„To máte také pravdu,“ klidně řekl Drvota, „původně jsem chtěl vás vést do Pohoří. Myslím však, když máme jen nepatrnou hodinku do téhle vesnice za tamhletěmi vrchy, že nebude nám to na škodu, poněvadž až přijdeme do Pohoří, to nám bude teprve chutnat pivo.

A cesta bude pěkná,“ rozhlížel se po nebi, „v jedenáct hodin v noci přestane pršet a vyjde měsíc. Panečku, už se těším, jak budeme pěkně vidět na cestu do Pohoří.“

„Pojďte, přátelé,“ řekl měkce, vida naši beznaděj nost, „hlavu vzhůru, zítra už budou jistě vlaštovky lítat vysoko a bude pěkně. Toto má tu dobrou stránku, že málokomu, kromě nás, podařilo se vniknout do tajemství těchto cest! Jiný by jistě zabloudil, kdežto my překonáme všechny obtíže, teď můžeme jít třebas po téhle cestě, nebo tamhle po té, vyberte si, pánové, jakou chcete.“

Vybrali jsme si podivnou pěšinu. „Bude to ona,“ řekl náš neúnavný optimistický průvodce, „za chvíli jsme v Křížkově Kostelci.“

Po cestě neobyčejně se zdálo, že ho zajímá Kudějův bezradostný, smutný a beznadějný hovor o významu bludných kořenů.

„Znal jsem,“ povídá Mistr Drvota, „kdy zabloudění mělo dobré následky. Jeden můj přítel zabloudil v lese, když chtěl jet do Prahy z druhé stanice, a přišel pozdě na dráhu. Ten vlak, kterým měl jet, se srazil.“

Půl třetí hodiny to trvalo poznovu. Měnili jsme směr cesty a stezky, jako někdo mění politické přesvědčení, a za další půltřetí hodiny dorazili jsme tedy do domnělého Křížkového Kostelce, když jsme znali už všechny stromy v těch lesích s hnízdy datlů v kmeni, poněvadž jsme se k nim tolikrát, bezpočtukráte vraceli a vraceli.

„Kudy se jde, pantáto, do Pohoří?“ tázal se náš průvodce, náš nový český Baedeker.

„Však jsou už v Pohoří.“

„Neřekl jsem to?“ vítězoslavně prohlásil Drvota, „že přijdeme do Pohoří ještě za deště?“

A za chvíli nato sušili jsme kabáty v restauraci též u Horů v obci Pohoří. (V celém kraji totiž nikdo nedostane hostinskou koncesi, když se nejmenuje Hora.)

„Není nám dobře?“ ozval se náš průvodce, „dobře, že jsme se tak prošli, teď nám bude chutnat. To byla náramně zdravá malá procházka.“ Jsem přesvědčen, že by byl jmenoval malou procházkou i výpravu na jižní točnu.

A venku pršelo neúnavně. Nemusí se dál líčit návrat domů do Kamenného Přívozu. Vypadalo to jako ústup rozprášené armády Napoleonovy po bitvě u Bereziny. A též pravý klouzavý let, jak nám slíbil, v rozmočených masách bahna úvozu Myší díry a ostatní té krásy.

A tři poslední granátníci sestupovali dolů od Pohoří. Jeden, Drvota, ještě s nadějí, a dva druzí bezradní v té tmě s vypůjčenými, rozbitými deštníky, v zabláceném kroji, se zabláceným tělem i duší.

V jedenáct hodin ještě měsíc nesvítil. „Ono je to lepší, že nevidíme na cestu,“ ozval se náhle, ale tiše a radostně Mistr Drvota, „ono nám to aspoň lepší uteče. Jinak, když člověk vidí svůj cíl před sebou, tak to ubíhá prachmizerně. Ale uvidíte, jak bude zítra pěkně.“

Konečně se situace vyjasnila. Ještě naposled obalili jsme se blátem před nějakými domy a to byl již Kamenný Přívoz, do kterého jsme slíbili po obědě, že se za chvíli vrátíme.

Poznamenal jsem v hostinci, kde už nás oplakali, k Mistru Drvotovi, který si mnul radostně ruce nad tím úspěchem, že nejsme v Jílovém, jak myslel, že lituji svých nových bot, které prodělaly ty přívaly tam nahoře.

„Ó, to je dobře, že to prodělaly,“ odpověděl ten nenapravitelný optimista, „aspoň se ti zatáhnou. Zítra vás povedu nejkratší cestou na Chleby.“

A proto jsme s Kudějem zmizeli ráno oknem beze stopy, zanechavše příteli Drvotovi těchto pár řádků: „Milý příteli! Uvidíme Tě rádi na jevišti, ale na cesty nás nedostaneš, český Baedekře!“